Špatný začátek - výčitky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Přestaň si brát k srdci ty dnešní teroristické názory na to, jak má člověk trávit čas po porodu a že musí být 24 hodin denně přilepený tělo na tělo na svoje dítě.
Jsme lidi a ne lední medvědi, když jsi unavená, je přece fajn mít tu možnost, že to někdo pomůže.
Kdybys tyhle názory a řeči neměla možnost poslouchat, byla bys spokojená? Já myslím, že celkem jo. Máš zdravé a spokojené dítě a umělá výživa není jed.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj,
netrap se tak moc. Napsala jsi to tak strašně smutně. Já jsem taky první noc neměla miminko u sebe, vzali ho také na sesternu. Říkali, že si mám odpočinout a mimča
si prý ještě užiju až až.
Měli pravdu. 
Nic si nevyčítej.
Přeji vám oběma hodně zdravíčka a radosti v životě. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Nepatlej se v tom. Staršího syna jsem taky neměla první noc u sebe, taky byl v zavinovacce, kojila jsem ho i přes počáteční obtíže 10 měsíců. Mladší dcera byla se mnou nonstop od porodu, přisála se krásně, v porodnici jsem ji měla kůži na kůži co to šlo, přikládala jsem pořád, kojila jsem s dokrmem všehovšudy měsíc. Důležitý je, že je dítě zdravé, tulené, milované. I na to odsávání bych se vykašlala. Nevyčítej si, co stejně nezměníš, a zaměř se na to, co je teď. On si fakt nebude pamatovat první dvě noci bez mámy, když ty další už byl v bezpečí u tebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jsou to nesmysly. Nebyla jsem schopná se o malou postarat několik dnů a následky to nezanechalo. V zavimovacce byla taky. Ale tohle nejsou problémy. Je to jen v tvé hlavě. Ne každa může kojit, to tak prostě bývá. Smiř se s tím a přestaň si vyčítat něco, co nejspíš ani nebylo 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Ahoj, jsem 7 týdnů po porodu a každý den myslím na naše dny v porodnici. Porodila jsem v poledne, ale už noc předtím jsem nespala. Kvůli únavě jsem poprosila sestřičky, jestli by si syna na první noc nevzali k sobě, abych nabrala síly. Hned jak ho odvezli jsem se začala cítit hrozně, navíc jsem ho slyšela, jak u nich pláče. Nevím z jakého důvodu jsem se ostýchala si pro něj v noci dojít, ať mi ho vrátí. Byla jsem hloupá prvorodička.🙁 Druhou noc už jsme byli sice spolu, ale hystericky ji bez přestávky probrečel, dokud ráno nedostal dokrm. Byla jsem z toho hotová a vůbec jsem si to neužívala. Kvůli žloutence jsme byli v porodnici déle a další dvě noci byl opět beze mě na svícení. No a aby toho nebylo málo, už tehdy se den ode dne hůř přisával a dopadlo to tak, že nekojím vůbec, protože syn prostě nechce ani s kloboučky, vzteká se a nepomohla ani laktační poradkyně. A teď k jádru věci…Strašně lituju toho, že jsem si ho na první noc nechala odvézt, protože mě nejvíc potřeboval. Že jsem si ho na pokyn sestřiček nechávala zabaleného v zavinovačce a nemazlili jsme se. Že jsem ho neprikladala k prsu víc, protože na sále se přisál ukázkově a možná právě naše odloučení způsobilo to, že nekojím a dva měsíce mu mléko odsávám…Nevím, kdy a jestli vůbec mě to přestane mrzet. Je mi strašně líto, když si představím, jak tam téměř každou noc ležel sám na sesterně a nebyl se mnou.
Kazdy z nas nekdy udelame chybu 
.
Uz se stalo, nevratis to.
Nemas pobliz nejakou dobrou dulu nebo LP, ktera se zabyva i psychikou a ktera by to s tebou probrala…? Zkus pohledat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Prosím tebe, naše a starší i mladší generace jsme byli vždy v porodnici první dny a noci sami, nosili nás jen na kojení. A úplně v pohodě. Nemáš náhodou poporodní depresi? Bohužel by to na to ukazovalo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Byla jsem v porodnici s holkami, co kojit nechtěly a měly v plánu - jak odejdou z porodnice, přejít rovnou na UM. Těm děti sály o sto šest. A pak tam byla mladá maminka, která svoje miminko nepustila z náručí a dítě o prso nestálo, jí se vůbec nespustilo mléko a to úsilí, co tomu se sestřičkami věnovaly, přišlo stejně vniveč. Já odesílala děti se sestřičkami na noc s klidným svědomím, že se potřebuju vyspat, také jsem se dvěma byla v porodnici déle a kojila jsem je všechny bez problému. Podle mě si děláš hlavu s něčím, s čím opravdu nemusíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lucie_Sx píše:
Kazdy z nas nekdy udelame chybu
Uz se stalo, nevratis to.
Nemas pobliz nejakou dobrou dulu nebo LP, ktera se zabyva i psychikou a ktera by to s tebou probrala…? Zkus pohledat.
Ale ona žádnou chybu v porodnici neudělala. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Ahoj, jsem 7 týdnů po porodu a každý den myslím na naše dny v porodnici. Porodila jsem v poledne, ale už noc předtím jsem nespala. Kvůli únavě jsem poprosila sestřičky, jestli by si syna na první noc nevzali k sobě, abych nabrala síly. Hned jak ho odvezli jsem se začala cítit hrozně, navíc jsem ho slyšela, jak u nich pláče. Nevím z jakého důvodu jsem se ostýchala si pro něj v noci dojít, ať mi ho vrátí. Byla jsem hloupá prvorodička.🙁 Druhou noc už jsme byli sice spolu, ale hystericky ji bez přestávky probrečel, dokud ráno nedostal dokrm. Byla jsem z toho hotová a vůbec jsem si to neužívala. Kvůli žloutence jsme byli v porodnici déle a další dvě noci byl opět beze mě na svícení. No a aby toho nebylo málo, už tehdy se den ode dne hůř přisával a dopadlo to tak, že nekojím vůbec, protože syn prostě nechce ani s kloboučky, vzteká se a nepomohla ani laktační poradkyně. A teď k jádru věci…Strašně lituju toho, že jsem si ho na první noc nechala odvézt, protože mě nejvíc potřeboval. Že jsem si ho na pokyn sestřiček nechávala zabaleného v zavinovačce a nemazlili jsme se. Že jsem ho neprikladala k prsu víc, protože na sále se přisál ukázkově a možná právě naše odloučení způsobilo to, že nekojím a dva měsíce mu mléko odsávám…Nevím, kdy a jestli vůbec mě to přestane mrzet. Je mi strašně líto, když si představím, jak tam téměř každou noc ležel sám na sesterně a nebyl se mnou.
Taky jsem neměla dceru u sebe první noc. Byla jsem po čs. Sice mi ji nosili na kojení ale byla vedle. Druhou noc už semnou. Taky měla žloutenku. Já ji měla ale na pokoji a vůbec mě nenapadlo, ji rozvazovat že zavinovačky a tahat do postele. Taky měla příkrm páč byla pořád hladová. Nesnesla jsem její hladovej pláč ani doma takže 5 měsíců kojení plus prikrm. Nespí s námi, nehlidam kolik čeho kdy sni:nevim: nejsem dokonalá moderní matka. I já chci chvilku svobody pro svoje já. A co říká ta a ona, je mi fuk. Nejseš ani horší, ani lepší.
- Citovat
- Upravit
Nic si nevycitej. Ty to tu píšeš, jako bys udělala nějakou osudovou chybu. Tak to
ale přece vůbec není. Miminko je teď s tebou, v pořádku, a že sis ho nevzala na pokoj k sobě, to na něm nezanechá žádné následky. Jsi moc ovlivněná dnešními trendy názory na kojení, na pobyt v nemocnici po porodu atd. A to tě teď deptá. Podle mě u tebe dost hrají roli hormony po porodu, že jsi tak moc přecitlivělá a moc si to bereš. Úplně zbytečně.
Víš, jak to bylo u mě? Několik nocí před porodem jsem byla vystresovaná a pořádně jsem nespala. Noc před vlastním porodem taky. Z porodu jsem byla hrozně vyčerpaná. Poprosila jsem sestřičky, jestli na tu první noc by ho neměly u sebe, že jsem moc unavená. A víš, co sestřičky udělaly? Donutily mě, aby miminko se mnou tu první noc bylo… Prostě mi ho přinesly a udělaly ze mě krkavčí matku, která nechce být se svým dítětem, že to miminko je chudák. Zpětné když si na to vzpomenu - ano, miminko mělo být se mnou jako s matkou. Ale to, jak se ke mně tehdy sestřičky zachovaly - bez špetky empatie - ve mně zanechalo doslova šrám v srdíčku, protože jsem po porodu byla rozlitostnena, hormony mnou cloumaly, všechno mě rozplakalo. A z jejich chování jsme měla pocit, že jsem už od začátku hrozná matka. Že moje miminko je úžasné, ale chudák trpí, že má tak hroznou maminku… Doslova jsem z toho několik týdnů po porodu měla trauma…
Ani teď si o sobě nemyslím, že jsem skvělá máma. To ani omylem. Ale vím, že svoje dítě miluju nade vše a že se budu ze všech sil snažit, aby bylo s námi jako rodiči šťastné.
Ani další dny po porodu v nemocnici nebyly růžové. Moje miminko noci proplakalo a padala jsem na hubu únavou a vyčerpáním, ale neměla jsem už vůbec odvahu sestry o pomoc požádat. A to je taky špatně. Celé je to špatně, jak velký tlak se na nás maminky vyvíjí. Opravdu si nic nevycitej. Jsi určitě skvělá máma a hlavně svoje miminko miluješ a to je nejvíc.
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Nic si nevycitej. Ty to tu píšeš, jako bys udělala nějakou osudovou chybu. Tak to
ale přece vůbec není. Miminko je teď s tebou, v pořádku, a že sis ho nevzala na pokoj k sobě, to na něm nezanechá žádné následky. Jsi moc ovlivněná dnešními trendy názory na kojení, na pobyt v nemocnici po porodu atd. A to tě teď deptá. Podle mě u tebe dost hrají roli hormony po porodu, že jsi tak moc přecitlivělá a moc si to bereš. Úplně zbytečně.Víš, jak to bylo u mě? Několik nocí před porodem jsem byla vystresovaná a pořádně jsem nespala. Noc před vlastním porodem taky. Z porodu jsem byla hrozně vyčerpaná. Poprosila jsem sestřičky, jestli na tu první noc by ho neměly u sebe, že jsem moc unavená. A víš, co sestřičky udělaly? Donutily mě, aby miminko se mnou tu první noc bylo… Prostě mi ho přinesly a udělaly ze mě krkavčí matku, která nechce být se svým dítětem, že to miminko je chudák. Zpětné když si na to vzpomenu - ano, miminko mělo být se mnou jako s matkou. Ale to, jak se ke mně tehdy sestřičky zachovaly - bez špetky empatie - ve mně zanechalo doslova šrám v srdíčku, protože jsem po porodu byla rozlitostnena, hormony mnou cloumaly, všechno mě rozplakalo. A z jejich chování jsme měla pocit, že jsem už od začátku hrozná matka. Že moje miminko je úžasné, ale chudák trpí, že má tak hroznou maminku… Doslova jsem z toho několik týdnů po porodu měla trauma…
Ani teď si o sobě nemyslím, že jsem skvělá máma. To ani omylem. Ale vím, že svoje dítě miluju nade vše a že se budu ze všech sil snažit, aby bylo s námi jako rodiči šťastné.
Ani další dny po porodu v nemocnici nebyly růžové. Moje miminko noci proplakalo a padala jsem na hubu únavou a vyčerpáním, ale neměla jsem už vůbec odvahu sestry o pomoc požádat. A to je taky špatně. Celé je to špatně, jak velký tlak se na nás maminky vyvíjí. Opravdu si nic nevycitej. Jsi určitě skvělá máma a hlavně svoje miminko miluješ a to je nejvíc.
Tohle taky hodně špatně. Některé sestry dávají hodně najevo svou nadřazenost. Já měla štěstí ale třeba maminka z vedlejšího pokoje co se o ně starala jiná setra už takové štěstí neměla. Z té sestra udělala zlou a nelítostnou matku. Co dobrovolně ubližuje vlastní dítěti a proč? Mamince se nespustila laktace. Dítě hublo a plakalo. Vyžádala si tak příkrm, no a to jí daly některé sestry sežrat.
Pokud je od začátku něco špatně tak se to samo nevrátí a někde v podvědomí to je ještě dlouho. Záleží hooodně na štěstí a na lidech
- Citovat
- Upravit
Vůbec nic si nevyčítej 
Obě dcery byly první noc-dvě beze mě, bylo mi tak blbě po narkóze a CS že mi to bylo fakt jedno kde jsou, byla jsem vděčná že nejsou u mě 
Žádnej bonding, žádný skin to skin, nic - a přežily jsme, kojila jsem (když to jde, tak to prostě jde, a někomu to bohužel nejde ani kdyby udělal všechno stokrát správně, to tak prostě je, není to tvoje vina!). Miluju je, domazlila jsem si je doma dosyta, a jsou to báječný holky a máme krásnej vztah, nic nám neuteklo. Se starší jsem si to první měsíce vyčítala, že jsem s ní nebyla - z velké části to dělaly hormony, postupně jsem zjistila že tady ty věci jako způsob porodu a výživy jsou později celkem irelevantní, přebijou to jiný, důležitější věci a člověk se tím postupně přestane trápit
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Mariane.B píše:
Ale ona žádnou chybu v porodnici neudělala.
Ale jo. Ona sama to tak vnima, takze jo.
Zpetne by chtela mit miminko u sebe hned a ted ji to mrzi. Ze se nedokazala ozvat.
Tys nikdy nic takoveho nezazila, ze by te zpetne neco hodne mrzelo?? Vsadim boty, ze stopro jo.
Hlavni je, ze uz se to stalo, zmenit to nejde a clovek by si to potreboval umet odpustit.
Tak ji tu po nepiste, ze o nic nejde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Nevim, zda tě to uklidní, ale těch „chyb“ nasekáš ještě hodně, jako každá z nás. Kdo to nezná? V té situaci si jednala tak, protože jsi byla unavená, nejistá… těch okolností asi najdeš víc…proto si to nevycitej. Buď k sobě laskavá. To je podle mě strašně důležitý. Soustřeď se na teď a tady a kontakt, kontakt, kontakt, láska, přijetí . Ostatní věci jako výživa se dají nahradit. Děláš to dobře 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Ahoj, jsem 7 týdnů po porodu a každý den myslím na naše dny v porodnici. Porodila jsem v poledne, ale už noc předtím jsem nespala. Kvůli únavě jsem poprosila sestřičky, jestli by si syna na první noc nevzali k sobě, abych nabrala síly. Hned jak ho odvezli jsem se začala cítit hrozně, navíc jsem ho slyšela, jak u nich pláče. Nevím z jakého důvodu jsem se ostýchala si pro něj v noci dojít, ať mi ho vrátí. Byla jsem hloupá prvorodička.🙁 Druhou noc už jsme byli sice spolu, ale hystericky ji bez přestávky probrečel, dokud ráno nedostal dokrm. Byla jsem z toho hotová a vůbec jsem si to neužívala. Kvůli žloutence jsme byli v porodnici déle a další dvě noci byl opět beze mě na svícení. No a aby toho nebylo málo, už tehdy se den ode dne hůř přisával a dopadlo to tak, že nekojím vůbec, protože syn prostě nechce ani s kloboučky, vzteká se a nepomohla ani laktační poradkyně. A teď k jádru věci…
Strašně lituju toho, že jsem si ho na první noc nechala odvézt, protože mě nejvíc potřeboval. Že jsem si ho na pokyn sestřiček nechávala zabaleného v zavinovačce a nemazlili jsme se. Že jsem ho neprikladala k prsu víc, protože na sále se přisál ukázkově a možná právě naše odloučení způsobilo to, že nekojím a dva měsíce mu mléko odsávám…Nevím, kdy a jestli vůbec mě to přestane mrzet. Je mi strašně líto, když si představím, jak tam téměř každou noc ležel sám na sesterně a nebyl se mnou.