Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Strach - úzkost v 5 letech?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
22.7.22 22:29
Měla jsem jako dítě něco podobného
Ve cca stejném věku jsem měla podobné pocity strachu zůstat sama. U mě to bylo spojené s uvědoměním si smrti. Nechtěla jsem, aby rodiče jednou umřeli a měla jsem z toho úzkosti.
Každý večer před spaním jsem si představovala, jaké to bude, až umřu a jak budu smutná, až umře maminka.
Ale třeba je to u něj něco úplně jiného, jen mi to připomnělo ty moje vzpomínky 
Každopádně tohle většinou časem přejde, taky bych mu dala čas a hlavně mu dávala najevo, že jsem tu s ním.
A taky bych možná opatrně zapátrala, zda se mu nestalo něco nepříjemného při pobytu u babiček (děti některé věci vnímají odlišně a mohl vidět něco, co ho zasáhlo).
Držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
22.7.22 22:41
Mám doma něco podobného, trvá to už rok. 
Nyní má 5 a půl roku, žádné marodění neprodělal, nastalo to z ničeho nic. Dřív jsem mohla synka nechat kdekoliv s kýmkoliv, na prázdniny k babičce se těšil a najednou všude jedině s maminkou, doma stačí jít jen do vedlejší místnosti a řve, kde jsem a běží mě zkontrolovat. Posun nastal, že vzal na milost i tatínka, když nejsem k dispozici, ale jakmile nemá na dohled ani jednoho z nás, o to víc se lekne a volá. Už mu předem hlásím, kamkoliv jdu, na wc, do sklepa pro brambory, do jiné místnosti… A stejně během chvilky „Mamiiii, kde jsi?!!“ 
Někdy přemýšlím, že tohle snad není normální, jestli nebudeme muset vyhledat nějakého psychologa. Dřív jsem si říkala, že je to jen období, dám mu najevo svoji lásku a jistotu, že ho jen tak neopustím a přejde ho to. Ale už to kruciš trvá dost dlouho.
- Citovat
- Upravit
22.7.22 22:45
Teď jsem doporučovala ve vedlejší diskuzi tuto knížku:
https://www.kosmas.cz/…neboj-neboj/
Přijde mi úplně úžasná!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.7.22 01:44
Zažili jsme. Začalo to právě někdy kolem těch pěti let, skončilo samo od sebe kolem osmi. Do té doby jsme si „užili“, nedokázal sám ani vstát ráno z postele, to se probudil a když v ložnici nikdo z nás nebyl, tak nás volal, než někdo z nás přišel. A to jsme byli jen pár metrů od něho, prostě ve vedlejší místnost, v obýváku, kuchyni, na záchodě…
Dodnes nevím, co byl spouštěč takového strachu. Na strašidelná videa se nedíval, horory nesledoval (nesleduje). Ale syn je utkaný z jemnějšího vlákna, vadí i mu filmy, kde se lidé mlátí, bojují mezi sebou atd. To psychicky nedává a chce to hned vypnout. Aktuální věk 9,5.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.7.22 06:04
Úplně chápu jak se cítíte, akorát že já to se svým synem zažívám od jeho 10 měsíců, teď má za měsíc 3 roky a doma si bez něj ani neprdnu. Jen co zajdu za roh, spustí hystericky pláč a řve kde jsem. V noci se budí a volá mě. Když se v noci vzbudím, že musím na WC, vzbudí se taky a jde se mnou a přitom řve že je unavený a chce spát. Venku si nehraje, celou dobu sedí nebo stojí vedle mě. Akorát že já nevím proč on to dělá. A když se ho zeptám, jen pokrčí rameny.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.7.22 09:19
Ahoj zakladatelko, měla jsem se synem to samé v podobném věku. Dlouho jsem pátrala po příčině a na nic nepřišla. Přešlo to samo a dnes si myslím, že to tak nějak přišlo s vývojem mozku. Bylo to občas náročné, syn na mě pořád visel, ale neodháněla jsem ho a dnes je normálně samostatný. Nicméně, on byl vždycky introvertnější povahy, citlivější a tou zůstalo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.8.22 08:46
@kukizvraci
@kukizvraci píše:
Ve cca stejném věku jsem měla podobné pocity strachu zůstat sama. U mě to bylo spojené s uvědoměním si smrti. Nechtěla jsem, aby rodiče jednou umřeli a měla jsem z toho úzkosti.Každý večer před spaním jsem si představovala, jaké to bude, až umřu a jak budu smutná, až umře maminka.
Ale třeba je to u něj něco úplně jiného, jen mi to připomnělo ty moje vzpomínky
Každopádně tohle většinou časem přejde, taky bych mu dala čas a hlavně mu dávala najevo, že jsem tu s ním.
Držím palce
A taky bych možná opatrně zapátrala, zda se mu nestalo něco nepříjemného při pobytu u babiček (děti některé věci vnímají odlišně a mohl vidět něco, co ho zasáhlo).
naprosto souhlasím - peklo byla jakákoliv škola v přírodě, dovolená bez rodičů. Přešlo to postupem dospívání samo. Věkově jsem to měla cca od 5 do nějakých 12 (ve slabší míře)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.8.22 09:35
@kukizvraci píše:
Ve cca stejném věku jsem měla podobné pocity strachu zůstat sama. U mě to bylo spojené s uvědoměním si smrti. Nechtěla jsem, aby rodiče jednou umřeli a měla jsem z toho úzkosti.Každý večer před spaním jsem si představovala, jaké to bude, až umřu a jak budu smutná, až umře maminka.
Na tom možná něco bude. Asi půl roku mi před separační úzkostí zemřela babička, tak doma proběhlo téma smrti a možná si během toho půlroku uvědomil, že v tom jejím domečku babička opravdu není? 
K zamyšlení mě přivedl nedávný zážitek, kdy jsem šla k lékaři, malého vzala teta na procházku a hned mi pak hlásil, že viděli pamětní desku, že na onom místě někdo zemřel. Večer v posteli se k tomu vrátil s dotazy, proč tam ten člověk zemřel a se slzičkami kňoural, že bude smutný, až zemře maminka. Je mi ho líto, nemáte nějakou radu, čím bych ho mohla uklidnit? Říkáme, ať na to nemyslí, že to bude za hodně moc dlouho, ale možná ten strach má a přiznám se, prázdniny jsou náročné. Jakmile nezahlásím změnu mé pozice jen za roh, nastane hysterický křik, někdy se i celý třepe a brečí, že se lekl.
- Citovat
- Upravit
25.8.22 09:19
@Anonymní píše:
Na tom možná něco bude. Asi půl roku mi před separační úzkostí zemřela babička, tak doma proběhlo téma smrti a možná si během toho půlroku uvědomil, že v tom jejím domečku babička opravdu není?
Tyjo, to mě moc mrzí, že je to takhle zlé… Ani nevím, co mi tenkrát pomohlo, ale co vím je to, že jsem to jen odsunula. Představa smrti mých rodičů je pro mě pořád absolutní noční můrou.
Vím, že existují psychoterapie, které s tématem smrti pracují, tak třeba by pomohlo alespoň jedno/dvě společné sezení (vím, že je to dost drahé). Možná na terapii přijdete i na to, že jde u něj o něco úplně jiného, nebo že jste na něj podvědomě přenesla nějakou svou emoci/strach.
Některé děti z mého okolí to měly, když jsem byla malá, zpracované tak, že věřily na druhé/třetí/tisící životy. Třeba by mu pomohl nějaký koncept - nevím, zda třeba nejste křesťani. Každopádně si můžete alespoň Vy zkusit na toto téma poslechnout na youtube díl seriálu Hovory o duši s Barborou Rackovou. Dává tam i pár nějakých tipů, jak s dětmi o smrti mluvit, pokud si dobře vybavuji.
Držím Vám palce, ať je to co nejdříve lepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Dobrý den maminky,
jdu si sem pro radu či tip co dále. Začínám být trochu zoufalá
Syn 5 a půl roku. Letos hodně nemocný. Naposledy v květnu opakované antibiotika. Vždy jsem se snažila s ním být doma… na doporučení všech lékařů už nebyl dán do kolektivu, protože opravdu hodně marodil tak, aby se imunita dala do pořádku a nebyl přes léto zase nemocný, byl od června u babiček. Nebyl vždy jen u jedné babičky. Snažila jsem se mu to co nejvíce zpříjemnit. Ale nechápu kde se stal problém. Najednou se začal hrozně bát. Já nemůžu ani na záchod bez toho, aby mě nevolal kde jsem. Jak mě neslyší nebo nevidí hned křičí kde je máma?!.. Nevydrží na zahradě ani 5 minut sám a hned jde za mnou. Nechce být ani s babičkou venku když jdu domu. A předtím to bylo v pohodě. Nejde k sousedům, protože prý já nejdu a dřív tam normálně chodil. Prostě mi přijde jako když mu byli 2 roky a pořád mi byl v patách…
Všeho se bojí. Dokud ho tam prostě nedostrčím tak tam nejde. A jak tam je tak je to v pořádku a je spokojený, ale ten první krok je teda boj. A když tam nejde je smutný, že to chtěl.. Nevím co s tím. Jak se k tomu postavit. Snažím se být trpělivá, říkat mu, že jdu tam a tam a že hned přijdu. Ale nějak to nefunguje. Prosím o radu. děkuji