Poradna porodní asistence
Bc. Vladimíra Toplaková
Ahoj holky,
Chci se poradit. Chtela bych partnera u porodu, ale bojim se, ze si budu pripadat hloupe, stydet se pred nim. Bojim se i toho, ze si me zosklivi a odcizime se. jeste jsem se s nim o tom nebavila, cekame prvni, takze ani jeden nevime, do ceho jdeme.Mela to tak nektera z vas taky tak? Jsem asi magor co?
Nejsi. Ja manžela k porodu nepustila ani jednou a dobre jsem udělala. Ujasni si to hlavně ty ![]()
Věř, že ti to bude úplně jedno v tu chvíli. Otázka, jak to bude brát on, zda je schopen takovou situaci pobrat.
Ja tam přítele měla ikdyz jsem ho tam nechtěla…ale v těch bolestech mi to bylo jedno…celou dobu mi stal u hlavy takže nic neviděl ale byl mi oporou ![]()
@Zzazu Je dobře, že umíš své pocity pojmenovat a není jediný důvod, proč si o nich s partnerem nepromluvit.
Nemáš mít z čeho obavy. Pokud partnera vnímáš jako svou oporu, tak je dobře, když tam s tebou bude.
Stydět se nemusíš, rpotože chlap u porodu, pokud nemá vyloženě potřebu čučet, jak drobek leze ven, stojí vedle tvé hlavy, aby nepřekážel dole doktorům.
Takže opakuji - normálně si s ním o tom promluv, a zároveň neboj se.
Já jsem poprosila muže, aby byl u mé hlavy a nedíval se mezi moje nohy. Všechno bylo v pohodě, byla jsem moc ráda, že u porodu byl. (On chtěl dobrovolně, nenutila bych)
Na nějaké stydění a rozpaky jsem u porodu neměla ani pomyšlení. Měla jsem co dělat sama se sebou a manžel mi tam byl obrovskou oporou!
Já u porodu partnera chtěla mít a v hlavě mi také běžely myšlenky, že se budu stydět a že se budu muset přetvařovat
Už při prvních kontrakcích mě tyto myšlenky rychle opustily a už se nikdy nevrátily. Bylo by to asi to poslední, na co bych v tu chvíli myslela
Nakonec jsem byla ráda, že tam je a že se mám o koho opřít (a to doslova…)
¨Já bych napsala, že magor jsi
Jako né ve zlém, jen si říkám, že o mnoho víc, než když to dítě tvořil už neuvidí (pokud tedy nemá v plánu ti viset mezi nohama).
Musíš si to říct sama, jestli jsi hodně stydlivá (např. se dodnes při sexu „schováváš“), nechceš před partnerem ztratit „fazonu“ atp.
Já bych řekla, že to odcizení a zošklivení je jen v minimu případů, většina chlapů bych řekla, že má opačnou zkušenost - teprve u porodu jim dojde, že to fakt není „žádná prd*el“
a své ženy si o to víc začnou vážit.
Pro mě a mýho chlapa bych řekla, že to byla spíš posilující a spojující zkušenost, a to i přesto, že běžně mám jistý problém ohledně studu za mé tělo.
V tu chvíli mi bylo úplně šumák, i kdyby mě tam na sále viděl celý regiment, ale to, že mi v těžkých chvílích držel hlavu nad vodou, na to se nezapomíná ![]()
Měla jsem to úplně stejně, hrozně jsem řešila že se budu stydět. Byli jsme domluvení že se mnou bude do chvíle dokud bude „zvládat“, že může kdykoliv odejít, nebo ho vykážu sama
.
Byl až do konce a jsem za to neskutečně vděčná. Byli jsme na sále 8 hodin, porod byl hodně těžký a bez něj by byl o dost těžší. Podával mi vodu, obklady na čelo, rozhodoval za mě když už jsem ani nevnímala, držel mě ve sprše, fotil (za to jsem zpětně moc ráda, v tu chvíli jsem nadávala
), chodil pro PA. Po porodu jsem byla tak vyčerpaná že bych malou neudržela, takže kromě prvotního přiložení k prsu ji měl on, stříhal i pupečník. Celou dobu mě ani nenapadlo se stydět i když jsem se toho hodně bála, bylo to to poslední co bych v tu chvíli řešila ![]()
A i on je moc rád že u porodu byl a náš vztah to neuvěřitelně posílilo. Ale je to hodně individuální ![]()
Já mu říkala, ať stojí u hlavy a nekouká a viděl všechno a barvitě to vypráví těhotným kamarádkám
že dítě vypadá jak smotaný ručník. Já měla v tu chvíli fakt jiné starosti.
@Zzazu Mě bylo u porodů tak zle, že i kdyby to vysílali v přímém přenosu, tak je mi to jedno, hlavně ať už je to dítě venku
Na nějaké stydění jsem neměla vůbec myšlenky, partner byl pro mě opora a ta společná chvilka po porodu i s miminkem je nezapomenutelná ![]()
Jinak k tomu dívání mezi nohy…samozřejmě se dívat nechtěl, ale musel mě obejít kvůli sestrám, za hlavou to kvůli přístrojům nešlo, a bylo to zrovna ve chvíli kdy šla ven placenta
Takže nakonec viděl mnohem víc než by jsme kdy chtěli
![]()
Takže bych se zeptala na názor i jeho. Netlačit, nenaléhat. Nechat to i na jeho rozhodnutí. Je nesmysl, aby byl muž u porodu přes tvůj nesouhlas, na druhou stranu, pokud on sám nechce, tak nenutit.
Můj napřed, že tam nechce, postupem těhotenství měnil názor, nakonec bral úplně samozřejmě, že k porodu půjde a byl rád, že u porodu byl.
@Zzazu Já ho tam nechtěla. Cítila jsem, že jsou věci, u kterých prostě být nemusí. On se tam taky zvlášť nehrnul a tak nám to vyhovovalo oběma. Při třetím porodu jsem ale tak nějak propadla panice a poprosila jsem ho, ať tam se mnou zůstane. Nebudu chodit kolem horké kaše - byl mi tam na konec stejně prd platnej (i když se snažil), zážitek z toho má spíš negativní (viděl, že mě to bolí, že mi nemůže pomoct,…), já se cítila taky blbě, když jsem se před ním pozvracela, klepala se,…Prostě víckrát ne! Mnohem lepší bylo, když jsem mu hned po porodu zavolala a on byl za čtvrt hodiny u mě a mohl si pomuchlat už narozené miminko.