Stydim se, jaka jsem mama…
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Stydim se, jaka jsem mama…
Ahoj maminky, nejradsi bych psala anonymne, ale ono je to jedno, zkusim to zkratit. Mam ctyrleteho syna, v sestinedeli po jeho narozeni jsem trpela lehci poporodni depresi, reseni bez antidepresiv a postupne se to lepsilo. Byl hodne uplakany (asi jako nasledek me nepohody, chudak maly), ale kojeny do 16 mesicu a ted je z nej strasne prima ctyrletak, chodi do skolky, na krouzky, je s nim dobra domluva a velka legrace, potud vse fajn a od cca jeho 3 mesicu zadne depresivni stavy nebyly. Dlouho jsem otalela s druhym ditetem, ale je mi 35, vloni v cervnu jsme si rekli, ze uz by ten vekovy rozdil byl celkem fajn 4 roky, ze syn uz je i samostatny, dobre spi atd a ze to zkusime. Zadarilo se hned prvni mesic, v breznu se nam narodila krasna holcicka. Mela jsem steasny respekt z toho, ze by zase mohly prijit problemy s psychikou, ale nestalo se to, navzdory sileněu sestinedeli, kdy jsme na stridacku vsichni 4 meli atb a syn nemohl skoro vubec byt ve skolce, manzel cele dny v praci a ja hned sama na dve deti i s poporodnim zanetem delohy. Dcera byla miminko jak se rika za odmenu, krasne papa, spi, vydrzela si sama lezet v kosiku nebo na hraci dece a ja stihala vse okolo, ma rada kocarek, takze vse muzeme delat se synem (kolo, vylety, prochazky do cukrarny atd.) syn treba kocarek nesnasel a tohle jsem s nim neznala, nechtel ani nositko a nedalo se s nim moc nikam jit, porad plakal. Dcera uplny opak, rikala jsem si, ze to je zazrak, bracha ji od zacatku miluje, ona se na ne smeje porad, pohadka to byla a deprese nikde. Ted jsme prijeli z dovolene, obe deti zlate, dovolena krasna, az jsem se divila, ze i ta mala to tak skvele dala vcetne dlouhe cesty. ALE, ona je rychlik proti brachovi a uz ted v necelych 4 mesicich se tam naucila pretacet na brisko a jako vsechny deti ted porad mrnci, ze to neumi zpet na zada. Ja to znam od syna, vim, ze je to normalni, ale ona predtim fakt neplakala skoro vubec a ted je to imrvere. Dnes rano manzel sel prvne po dovolene do prace a mne najednou zacaly nekontrolovatelne tect slzy, presne jako tehdy, pocit, ze to nezvladnu, ze s detmi nemuzu byt sama, ze uz to nikdy nebude jako driv (tehdy jsem nevdecne a iracionalne vzpominala dny bez ditete, tentokrat dobu, kdy jsme meli jen syna). Najednou se mi vse zhroutilo, predstavila jsem si, jak zase aspon dalsi rok bude umrncena, ze ji neco nejde, polezou zuby, zacne se vztekat a nevidim najednou zadne svetlo na konci tunelu. Je to uplne mimo, jeste na te dovolene jsem byla uplne v pohode a dnes rano najednou pic. Rekla jsem rano manzelovi neco strasneho, ze dceru nechci a chci zas mit jen syna. Vyklouzlo mi to, hodne tise, ale slysel to. Ja to tak nemyslela, dceru miluju, obema detem davam 100% casu i energie, ale vypadlo to ze me. Je mi ze sebe uplne zle cely den, mala je tak rozkosna a skvela, nemuze za svuj plac, je uzasna, ale me napadaji veci jskoze kdyz bude hodne plakat; tak se zprotivi brachovi a on pak bude taky protivny, ze to nebudu sama zvladat byt tu pro ne pro oba, nemuzu za to, najednou me tohle prepadlo, ze jsem dnes premyslela, zda budu nekdy jeste stastna, je to strasny pocit a nikomu to nepreju; ze dne na den najednou tohle zase. Ted uz mam doma syna, ktery to muze vnimat; kvuli nemu se prekonavam a snazim se tvarit, ze je vse jako vzdy. Manzel je cele dny pryc, takte mi moc nepomuze. Bydlime sice s mymi rodicu v jednom doma, ale ja jim to nechci rikat tentokrat, uz minule meli strach o me a stravili se mnou more casu, aby mi pomohli, ted uz nechci, aby se mnou trapilu. Prijdu si strasne sama na to, manzel me vyslechne, snazi se chaoat, ale ve vysledku se mu ulevi, kdyz se prekonam a staram se o vse, jako vzdy, nerad si pripousti potize, je hodne flegmaticky. Stalo se vam to 
nekomu i pri druhem diteti a takto s odstupem od porodu? Kamaradky mi vzdy rikaly, pockej, az se mala rozhybe, az zacne brachovi neco brat a bourat atd a ja se jen usmivala, te to bude dobre. Mely pravdu a ja mam pocit, ze na me lezi tunive zavazi od dnesniho rana, nevim, co s tim.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Reakce:
@CrewGirl Ne nestalo se mi to, já mám to stesti, ze mateřství naplňuje a děla šťastnou.. Ale člověk svým pocitům přece neutece, jsi na sebe moc přísná, mít dvě malé deti je náročné. Staraš se o ne výborně, jsi dobra máma, věř si a ber to trochu s nadhledem. To, ze nějak citis z tebe přece nedělá špatnou matku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mně se to stalo dnes. Nejsem na to hrdá, ale tuším, že ti to pomůže, že nejsi sama. Příběh s depresi a AD atd.mam podobný. Dcera mezi 2-3 rokem hodně náročná a několikrát jsem už řekla, že jsme měli mít raději jenom jedno. Samozřejmě mam rada obě děti, ale častokrát je to mazec prostě.
- Citovat
- Upravit
@CrewGirl píše:
Ahoj maminky, nejradsi bych psala anonymne, ale ono je to jedno, zkusim to zkratit. Mam ctyrleteho syna, v sestinedeli po jeho narozeni jsem trpela lehci poporodni depresi, reseni bez antidepresiv a postupne se to lepsilo. Byl hodne uplakany (asi jako nasledek me nepohody, chudak maly), ale kojeny do 16 mesicu a ted je z nej strasne prima ctyrletak, chodi do skolky, na krouzky, je s nim dobra domluva a velka legrace, potud vse fajn a od cca jeho 3 mesicu zadne depresivni stavy nebyly. Dlouho jsem otalela s druhym ditetem, ale je mi 35, vloni v cervnu jsme si rekli, ze uz by ten vekovy rozdil byl celkem fajn 4 roky, ze syn uz je i samostatny, dobre spi atd a ze to zkusime. Zadarilo se hned prvni mesic, v breznu se nam narodila krasna holcicka. Mela jsem steasny respekt z toho, ze by zase mohly prijit problemy s psychikou, ale nestalo se to, navzdory sileněu sestinedeli, kdy jsme na stridacku vsichni 4 meli atb a syn nemohl skoro vubec byt ve skolce, manzel cele dny v praci a ja hned sama na dve deti i s poporodnim zanetem delohy. Dcera byla miminko jak se rika za odmenu, krasne papa, spi, vydrzela si sama lezet v kosiku nebo na hraci dece a ja stihala vse okolo, ma rada kocarek, takze vse muzeme delat se synem (kolo, vylety, prochazky do cukrarny atd.) syn treba kocarek nesnasel a tohle jsem s nim neznala, nechtel ani nositko a nedalo se s nim moc nikam jit, porad plakal. Dcera uplny opak, rikala jsem si, ze to je zazrak, bracha ji od zacatku miluje, ona se na ne smeje porad, pohadka to byla a deprese nikde. Ted jsme prijeli z dovolene, obe deti zlate, dovolena krasna, az jsem se divila, ze i ta mala to tak skvele dala vcetne dlouhe cesty. ALE, ona je rychlik proti brachovi a uz ted v necelych 4 mesicich se tam naucila pretacet na brisko a jako vsechny deti ted porad mrnci, ze to neumi zpet na zada. Ja to znam od syna, vim, ze je to normalni, ale ona predtim fakt neplakala skoro vubec a ted je to imrvere. Dnes rano manzel sel prvne po dovolene do prace a mne najednou zacaly nekontrolovatelne tect slzy, presne jako tehdy, pocit, ze to nezvladnu, ze s detmi nemuzu byt sama, ze uz to nikdy nebude jako driv (tehdy jsem nevdecne a iracionalne vzpominala dny bez ditete, tentokrat dobu, kdy jsme meli jen syna). Najednou se mi vse zhroutilo, predstavila jsem si, jak zase aspon dalsi rok bude umrncena, ze ji neco nejde, polezou zuby, zacne se vztekat a nevidim najednou zadne svetlo na konci tunelu. Je to uplne mimo, jeste na te dovolene jsem byla uplne v pohode a dnes rano najednou pic. Rekla jsem rano manzelovi neco strasneho, ze dceru nechci a chci zas mit jen syna. Vyklouzlo mi to, hodne tise, ale slysel to. Ja to tak nemyslela, dceru miluju, obema detem davam 100% casu i energie, ale vypadlo to ze me. Je mi ze sebe uplne zle cely den, mala je tak rozkosna a skvela, nemuze za svuj plac, je uzasna, ale me napadaji veci jskoze kdyz bude hodne plakat; tak se zprotivi brachovi a on pak bude taky protivny, ze to nebudu sama zvladat byt tu pro ne pro oba, nemuzu za to, najednou me tohle prepadlo, ze jsem dnes premyslela, zda budu nekdy jeste stastna, je to strasny pocit a nikomu to nepreju; ze dne na den najednou tohle zase. Ted uz mam doma syna, ktery to muze vnimat; kvuli nemu se prekonavam a snazim se tvarit, ze je vse jako vzdy. Manzel je cele dny pryc, takte mi moc nepomuze. Bydlime sice s mymi rodicu v jednom doma, ale ja jim to nechci rikat tentokrat, uz minule meli strach o me a stravili se mnou more casu, aby mi pomohli, ted uz nechci, aby se mnou trapilu. Prijdu si strasne sama na to, manzel me vyslechne, snazi se chaoat, ale ve vysledku se mu ulevi, kdyz se prekonam a staram se o vse, jako vzdy, nerad si pripousti potize, je hodne flegmaticky. Stalo se vam to
Psychiatr co nejdřív. Svěř se manželovi a rodičům a vyhledej odbornou pomoc, než se tvůj stav ještě zhorší. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@JancaS84 píše:
Psychiatr co nejdřív. Svěř se manželovi a rodičům a vyhledej odbornou pomoc, než se tvůj stav ještě zhorší.
Jn, to taky. Jsem anonymka předchozího příspěvku. Já ale léky beru cca 8 let s malými přestávkami a nyni medikaci mám.
- Citovat
- Upravit
Hele, deprese se může rozjet i docela dlouho po porodu. Ty hormony prostě lítají, s tím nic nenaděláš.
Jako jo, to, cos řekla, samozřejmě nebylo dvakrat hezké. Ale nesoudím tě. Vlastně jsme to měly hodně podobné. První syn extrémně náročné dítě, kontaktní, dnes skvělej kluk. Já se naštěstí vyhnula depresi, takže jsme šli do druhého dříve, než vy. A druhé taky bezobsluzne mimino, taky jsem byla v šoku. Zato jako batole je náročnější, než byl první. Ono si asi nevybereš. Ale mateřství je ku.va těžkej sport. Zvlášť ty první dva roky, to je očistec. A to já jsem povahou taková pečující, maminkovska, trpělivá. a stejně mi to kolikrát nakope zadek. Takže si hlavně nevycitej a neříkej takové hlouposti, jak jsi selhala, nebo jsi špatná matka. Nejsi.
Ale určitě bych začala s nějakou terapií, dá se i online s miminem, vygoogli si hedepy.
Jestli zvládáš angličtinu, všema dvaceti doporučuju založit instagram a tam sledovat Diaryofhonestmom a momtherapist. Skvělé profily, které se intenzivně věnují přesně tomu, co ty prožíváš, také vzteku, pocitum selhání, generacnimu traumatu, ‚overstimulation‘, atd. Opravdu jsou to skvele zdroje, laskavé.
Drž se. Jo, bude to občas náročný, to víme obě. Ale půjde to, uvidíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ještě doplnění: Už to sice padlo, ale rodičům to řekni. Taky bys chtěla, aby se ti dcera jednou svěřila s tím samým. A klidně bych zavolala obvodakovi či gynekologovi a nechala si napsat nějaké zaleceni a zadanku k psachiatrovi. Na tom nic není, hlavně se toho neboj. Tohle prožívá spousta žen, není se za co stydět.
A zkusila bych najít nějakou mámu kamarádku, se kterou byste mohly vyrážet někam ven. Venku a s dalším dospělým se ty krizovky zvládají mnohem líp. 
A když už mimino bude mrcet stejně, ty u toho aspoň můžeš sedět někde na zahrádce nebo v parku a vést normální konverzaci, ne mezi čtyřmi stěnami řešit celý den jen tohle.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
S prvni dcerou jsem mela taky spatne stavy. Fakt tendence dat ji k adopci nebo do babyboxu, jen kdybych to pak nemusela vsem vysvetlovat, to me nastesti brzdilo. S nikym jsem to neresila, bala se a stydela. Nastesti to preslo asi po 2-3 mesicich.
Ted mam mesic druhou dceru (po 3 letech). Obavy jsem taky mela a velke! Uz porod ale probehl o tolik lip, a proste uz to neni to prvni dite, uz vim co a jak a neni to az takova zmena jako tenkrat z 0 na 1 dite.
Snad kazdy den mam stav, ze mi uz cukaji trochu nervy 
Ale nemam tam zadny pocity litosti, ze mam dve nebo ze bych ji snad nekam odnesla.
Ale az si zacnou brat hracky, bude totalni rachot, prani se atd…jo to jsem teda zvedava
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Psycholog? Vykecala by ses z toho všeho bez pocitů viny, možná i lehčí AD, znám to dobře, u 1.jsem měla poporodní depku jako prase, taky bez prášků, nemohla sem spát, jíst, fungovat, všechno mě rozbrečelo, taky si se mnou asi užili… Když jsem začala jakztakz spát líp, tak se kluk začal budit čím dál tím častěji - zuby… Do těch 3-4m spal ukázkově, mladší pak taky, a taky to nespací peklo začalo až se zubama, cca 5 měsíců, kojit se chtěla co hodinu i v noci a měla i období, že třeba od půlnoci/jedné do 3-4 ráno byla neuspatelná, jak jsem přestala už úplně vyřízená houpat kočár nebo houpací lehátko, že spí a taky si lehnu, oči jak baterky, v posteli se mnou ani omylem, natož ve svojí postýlce, a nepomohl mi nikdo, že by si ji vzal na noc… odstavit se taky nedařilo, flašku ani do pusy nevzala, hysterák jen ji viděla…až ve 2 letech si to nějak dala vysvětlit, to už si ji pak i na noc zkusila vzít tchýně, u našich spí tak od 3,5. Jen tak povozit v kočáru byl ochotný max. manžel, to jsem uklízela, jinak občas mamka nebo i tchyne, když jsem někam musela se sebou nebo se starším. Všichni by nejraději hlídali jen jeho, na malou jsem byla do jejích cca 2,5 pořád sama, čas se starším aby měl mámu pro sebe? A proč jako, my se mu přece věnujeme…dyt jsi doma, od čeho odpočívat… Absolutně bez nároku na čas pro sebe, max 1 večer za týden jsem pak urvala na cvičení, bo podle manžela jsem samozřejmě měla stíhat ještě řešit a shazovat poporodní kila…kvůli němu samozřejmě, ale sám mi ještě vyčítal, když jsem staršího dala na víkend k babičce, že si to moc usnadňuju, říkám aspoň někdo mi to usnadní, když ne ty, kluka vzal na hoďku dvě ven, tím veškeré to jeho „já si ho chci užít“ končilo…zbytek byl na mně…no pak už jsem se ho jen zeptala, jestli má s klukem něco v plánu (na výlety bral spíš jen jeho, malá v autě řvala) a když ne, prostě šel k babičce, tam byl spokojený, měl pozornost, když byl doma, můj šel kolikrát jen s kočárem a psem, že obe děti by nezvládl…takže jsem si nemohla lehnout ani pořádně nic udělat, měla jsem zas potřebu se věnovat staršímu… U 2.porodu ani nebyl… Z 1. šestinedělí si taky pamatuju tu beznaděj a zoufalství, když měl jít po 14 dnech do práce - taky jsem propadala panice, že to nezvládnu, i s tím jedním… paradoxně se 2 už pro mě bylo leccos jednodušší, malýho bavilo natáčet ten kolotoč nad postýlkou, malá na něj koukala, pak začal zase chodit do školky (po narození mladší moc ne, byl i na vyndání mandlí, 3 dny v nemocnici s tátou zvládli krásně, bohužel to tak prostě vyšlo), měl to tam rád naštěstí a já trochu volnější ruce. On moc nechtěl jíst, vařit pro něj a zvlášť pro mimino byla pakárna, pro chlapa jsem nevarila, peníze navíc mi na jídlo nedával tak co, živit ho z rodičáku nebudu - a stejně chodil na oběd s kolegy z práce radši. Mně pomohlo jít na 2 dopoledne v týdnu ve 2 a něco mladší do práce brigadne na pár hodin, malá do miniskolky, tam se jí líbilo, kluk od asi 2 a 3/4 taky, byl cervnovej a musela jsem do práce před prázdninami, tak aby si zvykl a já mohla obíhat doktory po hnusnym potratu a dát se dohromady…no, moc se to nepovedlo, po návratu do procesu opět depky, že na to už nemám, přitom jsem naskočila jako kdybych nikdy neodešla, jen trochu jiná verze programu ale nic co bych neuměla, jenže mě deptala má matka příšerným způsobem kvůli malýmu, jak na něj kašlu a strkam ho mezi mimina, když by mohl být u nich - jenže když jsem řešila co s ním přes léto, kdy nebudu mít dovolenou, tak mi řekli, at s hlídáním radši nepočítám, starali se ještě o mojí babi - ok zařídila jsem se podle svýho, opět to bylo špatně, stůj co stůj si ho ze školičky museli vzít po obědě, a pak ty scény, když jsem si ho kvůli dopravní zácpě vyzvedla o 10 min dýl (do školky bych to měla blíž, zato k nim přes celé město). Pak přišlo naštěstí už úspěšné těhotenství a vysvobození ze stresu, dodnes nechápu, že se to po tom všem vůbec povedlo. Od cca 4 let mladší si berou babičky obě děti, někdy zároveň, někdy na střídačku a je to lepší, AD jsem loni vysadila, mám super online psycholožku, můžu doporučit, nemusíte nikam chodit stačí PC s kamerou doma nebo přes mobil, jen si na to zařídit trochu klidu no.
Takže zakladatelko, nejsi zdaleka sama a ani bys na to být sama neměla, depky jsou mrchy neodbytný, rádi se vrací…mně navíc před 2,5 r. umřela kamarádka, taky psych. nemoc, zkrat, prášky + alkohol, předtím výpověď v práci kde jsem měla po RD navázat na zkrácený úvazek, to mě poslalo opět dost ke dnu, vyrovnávala jsem se s tím ještě rok poté, a do toho nová práce… takže ze začátku opět stres, že se to nemůžu nikdy naucit a zvládnout, ale sedlo si to, práce mě baví, lidi taky fajn, celkem klid a hlavně, co zas normálně pracuju, najednou v očích rodiny mám na čas pro sebe a relax tak nějak větší „nárok“, než když jsem byla „jenom doma“. Že tehdy kdybych ho měla víc, obešla bych se třeba i bez těch prášků, nepochopili doteď, to byla taky jen moje neschopnost a slabost, že jsem to nezvládala bez „berliček“. No, taky jsem mohla začít chlastat třeba že…
- Citovat
- Upravit
Rodičům to řekni, já se snažila tajit poporodní depresi a bylo to jednak úplně zbytečné a druhak jsem si tím zbytečně brala energii. A řeš to, netrap se s tím sama, najdi si psychoterapii a psychiatra, pomoc existuje, jenom je potřeba se oprostit od toho, že je to nějaká ostuda a tvoje selhání
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Rodicum to rekni, musite si pomahat. Ty zase pak pomuzes jim.
At si berou malou ven v kocarku at si trochu odpocines a tolik to na tebe nepada.
O vikendu zaukoluj manzela at vezme ven kocar a starsiho a jdou nekam na hriste/do parku. Nebo at jede se starsim nekam na cely den na vylet.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Moc vsem dekuju za reakci. Ono se do meho prispevku hodne neveslo, zejmena to, ze mam opravdu moc hezke podminky k zivotu, krasny vzor v rodicich - jak vzor pro manzelstvi, tak rodicovstvi. Zijeme si moc dobre, nic nam nechybi. U prvniho syna jsem v 16m sla na dve dopoledne do prace a mamka hlidala, abych mohla prepnout a zmenit prostredi, asi to tak bohuzel mam, ze byt tri roky v kuse doma uplne nedavam. Syn sel ve 2,5 letech do soukrome skolky, abych mohla pracovat tri dny v tydnu. Deti jsme meli vzdy hned jak jsme se zacali snazit, jsou zdrave, nestradame, babicku a dedu mame v dome, sice se nevidame porad, ale kazdy den na chvilku tam s detma skocim. Tak z ceho ja mam depresi? Ano, manzel neni doma nikdy driv jak v osm, takze jsem na deti cely den sama, ale syna mam na dopoledne ve skolce, nezaviraji ani pres leto, takze chodit bude dal. Manzel neni velky pomocnik v domacnosti a je dost neporadny, takze prace tu mam porad dost. Taky tedy si nebere deti nikdy sam, ani kdyz jsme meli jen syna, bud jsem sla ja anebo vyjimecne vsichni. Skoro kazdy vikend jezdime k manzelove babicce a tam on dela na zahrade a o deti se zase staram ja, takze ano, u manzela vidim rezervy, i kdyz synovi se venuje mnohem vic od narozeni male. Ale jinak na co ja si muzu stezovat a z ceho mam tyhle stavy? Vzdyt mam vse, co maji rikat jine maminky, samy na deti, nebo bez prarodicu apod. Malou mi sice nikdo hlidat nemuze zatim, v kocarku vydrzi jen, kdyz spi, pak kdyz zjisti, ze ho netlacim ja, tak place a nasi vzdy leti z prochatky zpet, ze nejsou venku ani treba hodinu s ni. Ale ja si nemam na co stezovat a o to vetsi mam vycitky. Navic jsem perfekcionista a to je prokleti, jsem narocna na sebe, na uklid; na to aby byl kloudny program pro syna apod., vse hodne resim a nedokazu prestat. Psychologa zkusim sehnat, rodicum se sverim a manzelovi zkusim o vikendech trochu prehodit tech starosti taky, ja vim, ze on chodi do prace a zivi nas, ale ja to asi sama proste nezvladam vse a pak to na me zacne padat takhle. Moc vam vsem dekuju
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
