Vybírejte kvalitní manželské postele do vaší ložnice na Favi.cz
Stýská se vám po prvním bydlení?
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
29.8.18 12:08
Jak já ti rozumím! Fotr proje** barák, kde jsme vyrostli. Žila jsem tam
15 let. Štve mně to a nikdy nepřestane. Otci jsme to s bráchou nikdy
neodpustili. Dneska tam nemůžu jezdit a koukat, jak nový majitel dělá to
či ono. Je už skoro 15 let a dodnes je mi do breku. Dokonce se mi i o tom
baráku zdají sny. 
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
29.8.18 12:10
nebydlím ve svém rodném domě 10 let a stále na něj myslím a často se
mi zdávají sny, které se odehrávají tam. Když jedu do rodné obce a
procházím kolem,je mi děsně smutno.. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
29.8.18 12:13
@Anonymní píše:
Ahoj holky, dnes nový majitel bourá dům, který naše rodina vlastnila přes sto let. Strašně mě to sebralo, i když já v něm nikdy nebydlela. No a podobný osud nejspíš čeká dům, kde jsem vyrostla, protože dědické spory nedovolují jinak než ho prodat. Vůbec nevím, jak se s tím srovnat, jestli třeba kdy vůbec budu schopná kolem toho místa projít, aniž by mi bylo do breku. Kdo jste to zažili, srovnalo se to? Že to nejdřív mrzí, ale za pár let člověk zapomene? Je mi to hrozně líto.
Vzdy kdyz chodim kolem stareho bydleni taky koukam vzpominam. Casem Te to prejde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
29.8.18 12:26
Je to 13 let, co se prodal dům, kde jsem trávila každé léto
s pratetou. Nebyl to můj domov, ale těch vzpomínek jsou tisíce a jedna
krásnější než druhá. Nemůžu kolem něj chodit/jezdit, dokonce ani do té
oblasti ne. I teď je mi do breku a tuším, že to nikdy bolet nepřestane.
Nemám to v sobě zpracované a ani se mi to zpracovávat nechce - nikdy se tam
nevrátím, můj život je jinde a o tomhle baráčku si už nechávám jenom
zdát. Nechala jsem tam dětství a tak to asi má být.
A už zase řvu… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Anonymní
29.8.18 13:12
@Taka tak teď mi taky
ukápla slza 
koukám, že v tom nejsem sama.
Mám to úplně stejně, vlastně to ani nechci přejít, protože ten dům je
moje dětství. Ale stejně mě mrzí, že už se tam asi nedokážu
vrátit.
Holky dík, že jsem se tu mohla vypovídat, když to tu čtu, tak je v tom člověk hned míň sám
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
29.8.18 13:36
@Anonymní píše:
@Taka tak teď mi taky ukápla slza
Sama v tom určitě nejsi Člověku je prostě líto, když musí opustit
něco, co miluje, k čemu má vztah a na co má tolik krásných vzpomínek.
Stejně jako tebe mě to bude čekat ještě jednou, někdy, s domkem po
babičce. Na vyplacení druhé strany nemáme a druhá strana je silně za
vodou. Teď je babička a její zahrádka to poslední, co mě ještě pojí
s dětstvím.
Prožívá to určitě hodně lidí. Jen se s tím někteří umí líp
poprat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Anonymní
29.8.18 13:56
Stýská se mi po chalupě, kde jsem dřív trávila část prázdnin a víkendů s rodinou a která je už bezmála deset let prodaná. Tím spíš, že se kvůli tomu prodeji narušily vztahy v rodině a bohužel už se nikdy nesejdeme všichni tak jako dřív.
A moje maminka pořád vzpomíná na „rodný“ byt. Babička s dědou se
museli přestěhovat v 90. letech (restituce) a mamka prý už nikdy v tom
novém bytě necítila to pravé „doma“. Dům stojí, ale uvnitř jsme už
nikdy nikdo nebyli a vypadá to tam určitě úplně jinak, možná jsou
z bytů kanceláře… pro mamku je dodnes docela síla projít kolem a docela
dlouho se k tomu odhodlávala, jít se tam podívat byť jen zvenku. Domky na
Slovensku, odkud byla moje babička a kam máma jezdívala jako dítě na
prázdniny (já tam byla taky, ale úplně malá, moc si z toho nepamatuju)
srovnali se zemí úplně, místo nich je tušim sídliště. Já tyhle věci
taky těžce nesu, doteď jsem si myslela, že jsem fakt zbytečně
přecitlivělá, tak je fajn zjistit, že v tom nejsem zdaleka sama 
Prosím anonym kvůli rodině.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
29.8.18 13:56
@Taka píše:
Je to 13 let, co se prodal dům, kde jsem trávila každé léto s pratetou. Nebyl to můj domov, ale těch vzpomínek jsou tisíce a jedna krásnější než druhá. Nemůžu kolem něj chodit/jezdit, dokonce ani do té oblasti ne. I teď je mi do breku a tuším, že to nikdy bolet nepřestane. Nemám to v sobě zpracované a ani se mi to zpracovávat nechce - nikdy se tam nevrátím, můj život je jinde a o tomhle baráčku si už nechávám jenom zdát. Nechala jsem tam dětství a tak to asi má být.
A už zase řvu…
Mám to stejně. Jako dítě jsem jezdila každé prázdniny k babičce na
baráček. Milovala jsem to tam a dodnes mám k tomu místu velmi silné pouto.
Před více jak 10 lety zemřel děda, babička se odstěhovala k jedné ze
svých dcer a barák začal chátrat. Je sice pořád v rodině, ale celé ty
roky tam nikdo nežije. Za tu dobu jsem se tam byla 2× podívat. Prošla si ho,
ale láme mi srdce, jak je prázdný, zatuchlý, mrtvý 
Vždy byl obklopený rozkvetlou zahradou,
růžemi. Teď tam není nic. Vysoká tráva, rozpadlý prorostlý chodník.
Plesnivé zdi. Nábytek je pryč. Celé to kouzlo místa zmizelo. Kéž bych se
mohla ještě jednou vrátit do dětských let a zažít ten pocit, kdy jsem
byla na tom místě tak šíleně šťastná. Ale takové už je to jen ve
snech 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Anonymní
1.9.18 18:21
Po tom co moje babicka prodala dum ve kterem jsem vyrustala..posleze moji rodice prochlastali obrovsky byt, odkud jsem si nikdy nedokazala predstavit, ze odejdu..jsem v permanentni depresi. O to hur, ze od te doby jsem s bydlenim na stiru.. Nemam se kam vracet, domov byl jen jeden. S detmama pendlujem jak se da, aktualne dojizdime 20km do skoly. Snazim se to zmenit, ale moc mi to nejde. A taky se mi zdaji sny, kdy jsem zpatky u babicky nebo u rodicu, i presto vsechno jsem si neuvedomovala co vsechno mam. Porad nostalgicky vzpominam, nemuzu se s tim vyrovnat.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
1.9.18 18:28
Je to pár týdnů co jsem prodala byt kde jsem žila skoro 20let a
odstěhovala se z města kde jsem žila něco málo přes 40let..pocity
hrozný,ale už je lépe. Občas zajedu za přáteli,ale vzpomínat už se mi
nechce. Je to minulost a člověk musí jít dopředu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
1.9.18 18:33
Já nebydlím v „rodném“ bytě minimálně 12 let, před dvěma lety ho máma prodala. Cítím se vykořeněná, já tam byla od narození…když se v noci probudím, tak než vím, kde jsem, tak jsem tam…když jsem někdy unavená a jedu z delší cesty, mířím instinktivně tam, do centra města…ale na druhou stranu si pomalu buduju vztahk domu, kde bydlíme teď…zatím nemůžu říct, že bych ho měla úplně ráda, ale už se tu cítím lépe než jinde a to je asi dobrý začátek.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
6.9.18 13:22
Já se vůbec nepovažuju za přecitlivělého člověka, právě naopak.
Ale svůj „rodný dům“, který před více než sto lety postavil praděda
a kde jsem strávila nádherné dětství, naši prodali, když mi bylo 15 let,
protože tam byly údajně spory ohledně dědictví.
Ten dům a okolí jsem milovala a miluju, je to moje dětství, moje vzpomínky,
můj domov, dodneška máme v okolí ještě nějaké lesy a polnosti, mám tam
rodinu na hřbitově atd…
Pokaždé, když jedu kolem, mám na krajíčku, je to prostě můj domov,
vracím se domů do vzpomínek, mezi ty, kteří už tu s námi nejsou a mezi
kterými mi bylo tak hezky…
Nový majitel ten domek hrozně zanedbal, ale kdyby ho prodával, hned bych ho
koupila, i když je starý a zanedbaný a v díře, kde lišky dávají dobrou
noc - protože je to můj domov…
Na současné bydlení si nestěžuju. Bydlím cca 10 km odtamtud, v chaloupce
po babičce, zrekonstruované, v krásné a vybavené vesničce, jsme tam moc
spokojení, ale kdykoli jedu na hřbitov, tím směrem na houby atd., jedu
prostě „domů“…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Kniha o spánku kojenců, která vám pomohla
- Jakou vodu pijete v prvním trimestru?
- Přijde vám to normální? Covid situace
- Co vám pomáhá na menstruační bolesti?
- Kdy se vam placenta posunula nahoru(nizko ulozena)
- Jaké jména se vám líbí?
- Kuřecí játra v prvním trimestru
- Rady pro maminku s prvním miminkem
Ahoj holky, dnes nový majitel bourá dům, který naše rodina vlastnila přes sto let. Strašně mě to sebralo, i když já v něm nikdy nebydlela. No a podobný osud nejspíš čeká dům, kde jsem vyrostla, protože dědické spory nedovolují jinak než ho prodat. Vůbec nevím, jak se s tím srovnat, jestli třeba kdy vůbec budu schopná kolem toho místa projít, aniž by mi bylo do breku. Kdo jste to zažili, srovnalo se to? Že to nejdřív mrzí, ale za pár let člověk zapomene? Je mi to hrozně líto.