Jak já ti rozumím! Fotr proje** barák, kde jsme vyrostli. Žila jsem tam 15 let. Štve mně to a nikdy nepřestane. Otci jsme to s bráchou nikdy neodpustili. Dneska tam nemůžu jezdit a koukat, jak nový majitel dělá to či ono. Je už skoro 15 let a dodnes je mi do breku. Dokonce se mi i o tom baráku zdají sny. 

nebydlím ve svém rodném domě 10 let a stále na něj myslím a často se mi zdávají sny, které se odehrávají tam. Když jedu do rodné obce a procházím kolem,je mi děsně smutno.. 

@Anonymní píše:
Ahoj holky, dnes nový majitel bourá dům, který naše rodina vlastnila přes sto let. Strašně mě to sebralo, i když já v něm nikdy nebydlela. No a podobný osud nejspíš čeká dům, kde jsem vyrostla, protože dědické spory nedovolují jinak než ho prodat. Vůbec nevím, jak se s tím srovnat, jestli třeba kdy vůbec budu schopná kolem toho místa projít, aniž by mi bylo do breku. Kdo jste to zažili, srovnalo se to? Že to nejdřív mrzí, ale za pár let člověk zapomene? Je mi to hrozně líto.

Vzdy kdyz chodim kolem stareho bydleni taky koukam vzpominam. Casem Te to prejde.

Ani ne

Je to 13 let, co se prodal dům, kde jsem trávila každé léto s pratetou. Nebyl to můj domov, ale těch vzpomínek jsou tisíce a jedna krásnější než druhá. Nemůžu kolem něj chodit/jezdit, dokonce ani do té oblasti ne. I teď je mi do breku a tuším, že to nikdy bolet nepřestane. Nemám to v sobě zpracované a ani se mi to zpracovávat nechce - nikdy se tam nevrátím, můj život je jinde a o tomhle baráčku si už nechávám jenom zdát. Nechala jsem tam dětství a tak to asi má být.
A už zase řvu… 

@Taka tak teď mi taky ukápla slza koukám, že v tom nejsem sama. Mám to úplně stejně, vlastně to ani nechci přejít, protože ten dům je moje dětství. Ale stejně mě mrzí, že už se tam asi nedokážu vrátit.

Holky dík, že jsem se tu mohla vypovídat, když to tu čtu, tak je v tom člověk hned míň sám

@Anonymní píše:
@Taka tak teď mi taky ukápla slza koukám, že v tom nejsem sama. Mám to úplně stejně, vlastně to ani nechci přejít, protože ten dům je moje dětství. Ale stejně mě mrzí, že už se tam asi nedokážu vrátit.Holky dík, že jsem se tu mohla vypovídat, když to tu čtu, tak je v tom člověk hned míň sám

Sama v tom určitě nejsi Člověku je prostě líto, když musí opustit něco, co miluje, k čemu má vztah a na co má tolik krásných vzpomínek. Stejně jako tebe mě to bude čekat ještě jednou, někdy, s domkem po babičce. Na vyplacení druhé strany nemáme a druhá strana je silně za vodou. Teď je babička a její zahrádka to poslední, co mě ještě pojí s dětstvím.
Prožívá to určitě hodně lidí. Jen se s tím někteří umí líp poprat 

Stýská se mi po chalupě, kde jsem dřív trávila část prázdnin a víkendů s rodinou a která je už bezmála deset let prodaná. Tím spíš, že se kvůli tomu prodeji narušily vztahy v rodině a bohužel už se nikdy nesejdeme všichni tak jako dřív.

A moje maminka pořád vzpomíná na „rodný“ byt. Babička s dědou se museli přestěhovat v 90. letech (restituce) a mamka prý už nikdy v tom novém bytě necítila to pravé „doma“. Dům stojí, ale uvnitř jsme už nikdy nikdo nebyli a vypadá to tam určitě úplně jinak, možná jsou z bytů kanceláře… pro mamku je dodnes docela síla projít kolem a docela dlouho se k tomu odhodlávala, jít se tam podívat byť jen zvenku. Domky na Slovensku, odkud byla moje babička a kam máma jezdívala jako dítě na prázdniny (já tam byla taky, ale úplně malá, moc si z toho nepamatuju) srovnali se zemí úplně, místo nich je tušim sídliště. Já tyhle věci taky těžce nesu, doteď jsem si myslela, že jsem fakt zbytečně přecitlivělá, tak je fajn zjistit, že v tom nejsem zdaleka sama 

Prosím anonym kvůli rodině.

@Taka píše:
Je to 13 let, co se prodal dům, kde jsem trávila každé léto s pratetou. Nebyl to můj domov, ale těch vzpomínek jsou tisíce a jedna krásnější než druhá. Nemůžu kolem něj chodit/jezdit, dokonce ani do té oblasti ne. I teď je mi do breku a tuším, že to nikdy bolet nepřestane. Nemám to v sobě zpracované a ani se mi to zpracovávat nechce - nikdy se tam nevrátím, můj život je jinde a o tomhle baráčku si už nechávám jenom zdát. Nechala jsem tam dětství a tak to asi má být.
A už zase řvu…

Mám to stejně. Jako dítě jsem jezdila každé prázdniny k babičce na baráček. Milovala jsem to tam a dodnes mám k tomu místu velmi silné pouto. Před více jak 10 lety zemřel děda, babička se odstěhovala k jedné ze svých dcer a barák začal chátrat. Je sice pořád v rodině, ale celé ty roky tam nikdo nežije. Za tu dobu jsem se tam byla 2× podívat. Prošla si ho, ale láme mi srdce, jak je prázdný, zatuchlý, mrtvý Vždy byl obklopený rozkvetlou zahradou, růžemi. Teď tam není nic. Vysoká tráva, rozpadlý prorostlý chodník. Plesnivé zdi. Nábytek je pryč. Celé to kouzlo místa zmizelo. Kéž bych se mohla ještě jednou vrátit do dětských let a zažít ten pocit, kdy jsem byla na tom místě tak šíleně šťastná. Ale takové už je to jen ve snech 

Po tom co moje babicka prodala dum ve kterem jsem vyrustala..posleze moji rodice prochlastali obrovsky byt, odkud jsem si nikdy nedokazala predstavit, ze odejdu..jsem v permanentni depresi. O to hur, ze od te doby jsem s bydlenim na stiru.. Nemam se kam vracet, domov byl jen jeden. S detmama pendlujem jak se da, aktualne dojizdime 20km do skoly. Snazim se to zmenit, ale moc mi to nejde. A taky se mi zdaji sny, kdy jsem zpatky u babicky nebo u rodicu, i presto vsechno jsem si neuvedomovala co vsechno mam. Porad nostalgicky vzpominam, nemuzu se s tim vyrovnat.

Je to pár týdnů co jsem prodala byt kde jsem žila skoro 20let a odstěhovala se z města kde jsem žila něco málo přes 40let..pocity hrozný,ale už je lépe. Občas zajedu za přáteli,ale vzpomínat už se mi nechce. Je to minulost a člověk musí jít dopředu 

Já nebydlím v „rodném“ bytě minimálně 12 let, před dvěma lety ho máma prodala. Cítím se vykořeněná, já tam byla od narození…když se v noci probudím, tak než vím, kde jsem, tak jsem tam…když jsem někdy unavená a jedu z delší cesty, mířím instinktivně tam, do centra města…ale na druhou stranu si pomalu buduju vztahk domu, kde bydlíme teď…zatím nemůžu říct, že bych ho měla úplně ráda, ale už se tu cítím lépe než jinde a to je asi dobrý začátek.

Já se vůbec nepovažuju za přecitlivělého člověka, právě naopak.
Ale svůj „rodný dům“, který před více než sto lety postavil praděda a kde jsem strávila nádherné dětství, naši prodali, když mi bylo 15 let, protože tam byly údajně spory ohledně dědictví.
Ten dům a okolí jsem milovala a miluju, je to moje dětství, moje vzpomínky, můj domov, dodneška máme v okolí ještě nějaké lesy a polnosti, mám tam rodinu na hřbitově atd…
Pokaždé, když jedu kolem, mám na krajíčku, je to prostě můj domov, vracím se domů do vzpomínek, mezi ty, kteří už tu s námi nejsou a mezi kterými mi bylo tak hezky…
Nový majitel ten domek hrozně zanedbal, ale kdyby ho prodával, hned bych ho koupila, i když je starý a zanedbaný a v díře, kde lišky dávají dobrou noc - protože je to můj domov…
Na současné bydlení si nestěžuju. Bydlím cca 10 km odtamtud, v chaloupce po babičce, zrekonstruované, v krásné a vybavené vesničce, jsme tam moc spokojení, ale kdykoli jedu na hřbitov, tím směrem na houby atd., jedu prostě „domů“…