Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Syn 9 let - neustále lže
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
15.2.19 16:32
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.2.19 16:35
@HonzaBVP2 píše:
Ahoj,to je mne lito co pises. Ctu, ze deti nebijes. No, bit je to zrovna ne, jak to nekdo dokaze, ale prisna ruka bohuzwl musi byt i s tim ze dite dostane aby se,, balo''ze priste zas za to co udela, nebo bude lhat ze dostane, coz je pro nej nwprijemne. Dulezite je, mit rodinu celou. Aby byl tata s mamou s detmi. Jak tohle dite neciti, dela naschvaly a neda se to udrzet. Tak to bohuzel je. Proto kdyz uz nejde byt s partnerem, ma ten, co nema moznost byt s ditetem kazdy den, kazdou hodinu a vychovavat ho, mit kdyjoli pristup k diteti a i moznost byt s ditetem doma u nej kde je i jeho mama. Dite to proste chce mit oba. Nerozumi jakemukoli popudu k rozvodu obou. Pripada nbe to tak co pisete, ze nemate v poradku vzteh a dite nema oporu a bohuzel pak je hrozny nasledek ten co mate.
Druha vec je, zda neni dedicne nemocen byt by tohle mel kdysi deda nebo praded ktereho ani neznate. Pak jedine se obratit na prislusne lekarske centrum v Notole nejlepe. Dite by melo verit rodicum a melo by prave citit oporu a sverovat se se vsim. Vedet tak kdyz neco provede, ze muze prijit za rodicem kde vi, ze nu pomuze a nez ije ho. Vzdy to jede nejlepe v harmonii v rodine. Pokud uz v detstvi lze, lze predpokladat ze v jeho zivote nebudete po jeho dovrseni 18let nebo i drive. Rozhodne radim, pokud se zadluzi, jako ze to prijde, zajistete sebe i domacnost. Toto rozhodne udelejte az bude cas. Je to hrotne se takto jistit, chapu, ale pokud se situace neobrati k dobremu doplatite na vase dite milovane a polozi vam to vse na cem jsete se snazila pracovat. Budete chodit akorat po soudech, resit dluhy a nelze vyloucit z takoveho ditete, ze vas nekdy nenapadne fizicky.
Reste tento stav rychle a tvrde s odborniky s lekari a pozdeji dite vyjmete z dedictvi a naroku na majetek a bydleni.
Bohužel jsem rozvedená a otec si děti spíše nebere… Má je rád, to ano. Ale nevidí děti třeba i měsíc 😖
Takže jsem na vše sama. Dědeček se tedy snaží všemožně jim to vynahradit. Vymýšlí pro kluky hry, zábavu atd…
Vidím, že klukům chlapská ruka a osobnost jako taková chybí… Bohužel nejsem schopna navázat nový vztah.
Jsem zklamaná, nikoho nehledám a neumím si představit, že bych klukům přivedla domů nějakého nového „strejce“
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.2.19 16:40
Také jsem jako malá rodičům lhala. Nedokázala jsem unést pocit, že je zklamu spatnou znamkou nebo cimkoli jinym. Rodice me vzdy drzeli z kratka, přísnost skutečně nechyběla a to, co tady většina radi (pevna ruka, vic zkratka, tresty), mi skutecne nepomohlo. Chybelo sebeprijeti, mit se rada. Rodice byli hodne nároční, vsechno bylo samozrejme..ze jsem hodne dite (krome tech lzi), ze doma pomaham, ze jsem slusna..a když se vyskytl problem, bylo tóčo. Bohuzel s tim je problem do ted, uz jsem doslela, mam svou rodinu a stejne rodicum nedokazu vse rict. Radeji o necem vubec nemluvim, abych nemusela nektere veci rikat. Preju ti, abys to se synem vyresila lip a nemusel se ti bat rict pravdu po cely zbytek zivota. (Nejsem zadna chronická lharka, mam to tak jen vuci rodicum…)
PS: to, ze ti lze, vůbec nemusi znamenat, ze te ma na haku, jak tady tolik lidi píše..
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.2.19 16:40
Také jsem jako malá rodičům lhala. Nedokázala jsem unést pocit, že je zklamu spatnou znamkou nebo cimkoli jinym. Rodice me vzdy drzeli z kratka, přísnost skutečně nechyběla a to, co tady většina radi (pevna ruka, vic zkratka, tresty), mi skutecne nepomohlo. Chybelo sebeprijeti, mit se rada. Rodice byli hodne nároční, vsechno bylo samozrejme..ze jsem hodne dite (krome tech lzi), ze doma pomaham, ze jsem slusna..a když se vyskytl problem, bylo tóčo. Bohuzel s tim je problem do ted, uz jsem doslela, mam svou rodinu a stejne rodicum nedokazu vse rict. Radeji o necem vubec nemluvim, abych nemusela nektere veci rikat. Preju ti, abys to se synem vyresila lip a nemusel se ti bat rict pravdu po cely zbytek zivota. (Nejsem zadna chronická lharka, mam to tak jen vuci rodicum…)
PS: to, ze ti lze, vůbec nemusi znamenat, ze te ma na haku, jak tady tolik lidi píše..
- Citovat
- Upravit
15.2.19 16:59
Ahoj, nabídnu svůj pohled a zkušenost. Já byla taky ulhané dítě, ale trošku později, kolem 12-13 a v sebemenším nemůžu říct, že by na tom měli vinu naši. Možná spíš než lhala, jsem zatajovala, špatné známky, něco poničeného, prostě cokoliv, co by je nějak zarmoutilo a nepotěšilo. Teď mám za muže terapeuta a párkrát jsme to téma nakousli a pravděpodobně to opravdu bylo povahou a že jsem chtěla být pro rodiče dokonalá, oni jsou a byli super, nechtěla jsem je zklamat, že mám třeba horší známky než brácha..a podotýkám, že u nás by se za špatné známky nebo jiný průšvih netrestalo fyzicky nebo nějak jinak hrozně. Mamka byla spíš ten typ: to mě na tebe mrzí, to jsem si nemyslela, že jsi taková.. každopádně to bylo období, které přešlo. Teď se naši kolikrát smějou, jak jsem o jedněch Vánocích šla vrátit dárky, že si je nezasloužim, hnulo se ve mně svědomí a všechno jsem jim vyklopila..takže původ vůbec nemusí být u tebe! A přejde to!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.2.19 17:00
@Anonymní píše:
Také jsem jako malá rodičům lhala. Nedokázala jsem unést pocit, že je zklamu spatnou znamkou nebo cimkoli jinym. Rodice me vzdy drzeli z kratka, přísnost skutečně nechyběla a to, co tady většina radi (pevna ruka, vic zkratka, tresty), mi skutecne nepomohlo. Chybelo sebeprijeti, mit se rada. Rodice byli hodne nároční, vsechno bylo samozrejme..ze jsem hodne dite (krome tech lzi), ze doma pomaham, ze jsem slusna..a když se vyskytl problem, bylo tóčo. Bohuzel s tim je problem do ted, uz jsem doslela, mam svou rodinu a stejne rodicum nedokazu vse rict. Radeji o necem vubec nemluvim, abych nemusela nektere veci rikat. Preju ti, abys to se synem vyresila lip a nemusel se ti bat rict pravdu po cely zbytek zivota. (Nejsem zadna chronická lharka, mam to tak jen vuci rodicum…)PS: to, ze ti lze, vůbec nemusi znamenat, ze te ma na haku, jak tady tolik lidi píše..
tak takhle přesně to mám já, v dětství jsem taky lhala (mamce, z její reakce jsem měla strach, byla přísná), naopak tatínek byl mírný, tam jsem se nebála. Taky mi chybělo sebevědomí a už samotná špatná známka byla pro mě trest, tak jsem to vytěsnila a nebo zalhala (žákovskou jsem rychle byla ukázat tatínkovi, abych nemusela za mamkou). Ztratila jsem v ní důvěru a ani v dospělosti se jí nesvěřuju. Vycházíme spolu, ale nesvěřuju se jí (lhaní mě přešlo v pubertě, kdy už mi to bylo „blbé“ )
- Citovat
- Upravit
15.2.19 18:19
V prvé řadě, zakladatelko, ti moc držím palce. Já osobně si nemyslím, že by problematické chování syna bylo zapříčiněno nějakou chybou ve výchově. Podle toho, co píšeš, mi přijdeš jako dobrá máma. Působí to na mě tak, že kluk je povahou trošku lenoch (škola) a trošku rebel (muffiny), k tomu může mít i sníženou schopnost empatie (je mu jedno, že tě trápí) a nedokáže domýšlet následky svého chování, zapírá i před bráchou, o kterém musí vědět, že zná pravdu (jak je na tom s inteligencí?). Vůbec se mi nezdá, že by se tě bál. Přijde mi, že mu na tom až tak nezáleží. Chce mít prostě v ten jeden okamžik klid. A teď co s tím? Nevím. Jen přemýšlím. Nemůže to být třeba tak, že vzdal „soupeření“ s druhým synem, který je „správňák“ a raději na všechno rezignoval? Nedalo by se najít něco, co by se mu zalíbilo, co by ho nakoplo a do čeho by se zamiloval? V čem by našel vlastní seberealizaci? A nenašel by se někdo (třeba vedoucí ve skautu nebo trenér), kdo by mu imponoval? Koho by se snažil napodobit? Rozhodně bych se snažila najít psychologa, který by vám vyhovoval, nevzdala bych to po prvním neúspěchu. Já si myslím, že pomoc potřebuješ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.2.19 18:46
@Masina píše:
V prvé řadě, zakladatelko, ti moc držím palce. Já osobně si nemyslím, že by problematické chování syna bylo zapříčiněno nějakou chybou ve výchově. Podle toho, co píšeš, mi přijdeš jako dobrá máma. Působí to na mě tak, že kluk je povahou trošku lenoch (škola) a trošku rebel (muffiny), k tomu může mít i sníženou schopnost empatie (je mu jedno, že tě trápí) a nedokáže domýšlet následky svého chování, zapírá i před bráchou, o kterém musí vědět, že zná pravdu (jak je na tom s inteligencí?). Vůbec se mi nezdá, že by se tě bál. Přijde mi, že mu na tom až tak nezáleží. Chce mít prostě v ten jeden okamžik klid. A teď co s tím? Nevím. Jen přemýšlím. Nemůže to být třeba tak, že vzdal „soupeření“ s druhým synem, který je „správňák“ a raději na všechno rezignoval? Nedalo by se najít něco, co by se mu zalíbilo, co by ho nakoplo a do čeho by se zamiloval? V čem by našel vlastní seberealizaci? A nenašel by se někdo (třeba vedoucí ve skautu nebo trenér), kdo by mu imponoval? Koho by se snažil napodobit? Rozhodně bych se snažila najít psychologa, který by vám vyhovoval, nevzdala bych to po prvním neúspěchu. Já si myslím, že pomoc potřebuješ.
Děkuju!!!!
Já mám trochu podezření, že mu prostě chybí táta. Měli jsme i obrovský problém s nočními děsy. Trvalo to 3 měsíce v kuse. Nepomohla dětská, ani neurologie, která do něho chtěla ladovat samé prášky, po kterých byl ospalý, mimo atd… Pohohla až regrese. Paní si s ním povídala a řekla mi, že jeho obrovský vzor je táta a že si bere jako svou vinu, že od nás odešel… Po sezení s ní bylo do týdne po děsech. Bohužel tato paní už to nedělá..... Pokukuju po někom jiném. Třeba by pomohla i v tomto případě.
Každopádně moc děkuji za slova útěchy. Čte se to totiž dost blbě, že jsem špatný rodič, kterého se bojí vlastní dítě…
- Citovat
- Upravit
15.2.19 19:05
@Anonymní píše:
Děkuju!!!!
Já mám trochu podezření, že mu prostě chybí táta. Měli jsme i obrovský problém s nočními děsy. Trvalo to 3 měsíce v kuse. Nepomohla dětská, ani neurologie, která do něho chtěla ladovat samé prášky, po kterých byl ospalý, mimo atd… Pohohla až regrese. Paní si s ním povídala a řekla mi, že jeho obrovský vzor je táta a že si bere jako svou vinu, že od nás odešel… Po sezení s ní bylo do týdne po děsech. Bohužel tato paní už to nedělá..... Pokukuju po někom jiném. Třeba by pomohla i v tomto případě.
Každopádně moc děkuji za slova útěchy. Čte se to totiž dost blbě, že jsem špatný rodič, kterého se bojí vlastní dítě…
No, ono se to používá tak nějak automaticky - tvoje dítě dělá něco blbě, ono za to nemůže, takže za to může matka. Kdo jiný, že… Jenže výchova je neustálé zkoušení, do hlavy toho dítěte nikdo nevidí. Na někoho zabere, když zalže, že ho rodič seřeže. Jiné dítě kvůli tomu bude lhát ještě víc a rafinovaněji. Záleží na povaze toho dítěte. Na některé zabere, že mu dáš důvěru, budeš vysvětlovat jako o život a ono prostě časem pochopí. Jiné si z toho vezme ponaučení, že se mu zas tak nic neděje a bude vesele lhát dál, třeba jen proto, aby mělo nad tebou navrch. Děti jsou strašně složité. Já měla babičku, milovala jsem jí moc. Ale to mi nebránilo v tom jí cíleně strašně švát, snažila jsem se ji znemožnit před ostatními. Normálně jsem to plánovala a ty plány uskutečňovala. Dělala jsem to jen někdy, jinak jsem byla její ocásek a milovaná a milující vnučka. A důvod? Bavilo mě mít nad někým moc, někoho kontrolovat. Doma jsme měli všechno v pohodě, nikdo z dospělých za moje chování nemohl. Vyrostla jsem z toho a doteď mě to moc mrzí, co jsem jí vyváděla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Lalelale
15.2.19 19:11
@Anonymní píše:
Nemyslím si, že psych. potřebuje celá rodina. Spíš nefunguje pořádně mužský element. Kluk nemá z matky dostatečný respekt a ví, že se mu nic nestane když řekne co chce mamina slyšet. Matka je klidná a věří mu. Otec má v rodině předci větší autorintu než matky
bože to je blbost. Já bych teda řekla pravý opak, kluk lže, protože se bojí přiznat pravdu: buchty mu nechutnaly, schoval je za skřín. Zapomněl na družinu, tak se bojí říct pravdu… Jinak zakladatelko, já bych psychologa zkusila. Jako znala jsem takového člověka díkybohu jen jednoho za celý svůj život, ale moje spolužačka byla patologická lhářka. Hrozně hodná holka, ale nemohla si pomoct. Lhala úplně o všem a všude, vymyslela si nějakou lež i k té nejbanálnější věci.
- Citovat
- Upravit
15.2.19 19:30
Ježiš, no na moje nervy by to nebylo… to je strašně těžká situace, zvláště když musíš být zároveň máma i táta..
povídala jsem si o tomhle konkrétním lhaní teď se stejně starýma dcerkama, obě mi řekly, že se mi taky někdy bojí říct, když něco provedou, ale že ví, že je lepší říct pravdu..
no a pak mi jedna z nich řekla, že je podle ní spíš rozmazlený, že si fakt teda hodně dovoluje a že by ho prý taky „pošimrala“, ale na zadku 
tak možná tento dětský pohled na věc vůbec není špatný… má to něco do sebe
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.2.19 20:08
Ježiš, to je jak kdybych to psala já o svém sedmiletém. 
Taky lže o všem, i když ví, a stále mu opakuju, že za pravdu se nikdy nebudu zlobit tolik, jako za lež. Že když řekne pravdu, vždycky to spolu nějak zvládneme vyřešit, i když by se jednalo o průšvih. Že když bude pořád lhát, nebudu mu pak věřit, až mi jednou bude říkat pravdu (což už se děje). Ve škole taky nikdy nemá známky nebo poznámky, doma otevřu sešit, a v matice z těch samých druhů příkladů známky 1, 1, 3, 1, 5, 1. 
Taky reaguje zvláštně i na pozitivní věci.
Jeho otec prý byl to samé v bleděmodrém.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Děkuju za podporu