Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Ahoj maminky. Předem říkám, že nejsem matka, která u svých dětí nějak přehnaně hledá diagnózy, ale už si pomalu nevím rady. Syn 4 roky je už od narození trošku komplikovanější dítě. Špatně od narození spí, je často unavený a přesto ho do postele přes den od jeho 1,5 roku nedostanu. Špatně se smiřuje s neúspěchem, většinou vše obrečí, když se mu to nepovede. Jsou věci, třeba jako malování, které vůbec nechce dělat. Máme za sebou období hysterických záchvatů, které trvaly i hodinu. S nervama v kýblu, ale úspěšně jsme se prokousali i jeho obdobím vzdoru. V některých věcech je oproti vrstevníkům napřed, je chytrý jak opička. Co mě ale vyvádí z míry a s čím si dělám starosti, je jeho chování v situacích, které ho nějak vyvedou z míry. Ve školce se dle učitelů ovládá a je to prý normální, trošku víc emočně založené dítě. Doma je to naprostá katastrofa. Jsme opravdu důslední rodiče a trváme na věcech, které řekněme. I přesto, když něco chce a nedostane/nesmí to, tak přijde scéna. Dupání, nelidský řev a skákání do výšky. Někdy se mě v záchvatu i snaží bouchnout. Následuje trest, postavím ho prostě do kouta a musí mi po,, propuštění " říct, proč byl potrestaný. Takovouhle scénu už je schopný mi ztropit i v obchodě, protože se mu něco líbí a chtěl by to. Minule to byl nějaký přehrávač za 1500Kč, tahal ho z regálu a vztekal se jak pominutý. Byl by schopný s ním vzteky fláknout o zem. Dneska odpoledne po strašně dlouhé době usnul. Probouzení probíhá tak(ostatně už od narození po probuzení i hodiny řval
), že se vzbudí se šíleným zvířecím řevem, prohýbá se do luku, brečí a řve máma, máma. Když přijdu, nenechá se ani tak uklidnit. Trvá to třeba půl hodiny a pak se musí neustále tulit. Celkově je abnormální kontaktní, připadám si, že mám na sobě malou mucholapku
Když něco chce, neumí si o to říct normálně, opakuje s odporným ukvičeným tónem pořád tu věc dokola. Nutíme ho to vždycky říct celou větou a stejně se to opakuje. Když je v pohodě, dá se s ním o takových věcech normálně mluvit, sám kolikrát večer přijde a řekne, že je mu líto, že zase křičel a zlobil. Emoce druhých prožívat a rozpoznat umí, ale práce s těmi vlastními je tragédie. Moje otázka je, mám fakt ještě čekat, jestli z toho vyroste a nebo to řešit s doktorkou? Jsem s nervama v kýblu, nemáme žádnou možnost hlídání, děláme převážně protisměny a už je toho na mě někdy moc. Mám k tomu 2,5 letou dceru a i tahle
je proti němu
moc děkuji těm, které to dočetly do konce ![]()
Úplně vidím dítě své nejlepší kamarádky. Jedno se chovalo podobně, dneska je mu téměř 17 a je ok.
Třetí, nejmladší přesně jak popisuješ svého syna. Teď je mu čerstvě 6 a otočilo se to.
Všechny tři děti jsou velmi inteligentní, otec je neuvěřitelně tvrdohlavý macho a na kluky platí jen on. Takže si myslíme, že povaha se těžce podědila.
Nemůžu poradit z pozice matky, která by to zažila a vyhledala odbornou pomoc, ale můžu ti předat zkušenost s dětmi, které znám důvěrně a dokonce už i téměř dospělé.
Za mě je to povaha, jestli řešit bych viděla, až pokud se nezvládne začlenit ve škole.
Edit…všichni tři jsou hokejisti a normálně fungují po vybití energie.
@Cattus moc děkuji za odpověď. Je pravda, že náš tatínek je taky tvrdohlavý a vzpurný a údajně byl náročné dítě ![]()
Syn právě ve školce vůbec problém nemá, naopak skvěle si rozumí se staršími předškolními dětmi, chodí do smíšené třídy. Krásně mluví, vyslovuje perfektně a má úžasnou slovní zásobu, takže ani komunikační bariéru nemá. Ale doma je to peklo. Asi se pomalu zkusím podívat po nějakém sportu, kde by se vybil a trochu nabral disciplínu. No, než ho vychovám, asi mě to bude stát hodně lahví vína
pravda je, že s tátou si to tak nedovolí, pak to vypustí v mě přítomnosti ![]()
No Adus, co ti já budu vyprávět. Já sice psychologa mám, ale stejně je to zatím k prdu ![]()
@Bubla Bůčková já ho brzy budu potřebovat spíš pro sebe
ale asi se obrátím na dětskou doktorku, aby mě trošku nasměrovala. Ten náš holomek dokáže totiž super vycítit, kdy si nejsem výchovou jistá a váhám a dokáže to využít ke svému prospěchu. Pořád si říkám, jestli někde nedělám chybu
fakt, zlatý holky ![]()
@Aduš8 píše:
@Cattus moc děkuji za odpověď. Je pravda, že náš tatínek je taky tvrdohlavý a vzpurný a údajně byl náročné dítě
Syn právě ve školce vůbec problém nemá, naopak skvěle si rozumí se staršími předškolními dětmi, chodí do smíšené třídy. Krásně mluví, vyslovuje perfektně a má úžasnou slovní zásobu, takže ani komunikační bariéru nemá. Ale doma je to peklo. Asi se pomalu zkusím podívat po nějakém sportu, kde by se vybil a trochu nabral disciplínu. No, než ho vychovám, asi mě to bude stát hodně lahví vínapravda je, že s tátou si to tak nedovolí, pak to vypustí v mě přítomnosti
My jezdíme na společnou dovolenou, matky a děti. Mohla bych napsat knížku ![]()
Před deseti lety bych se tvářila takhle
![]()
Teď, v téměř 45 letech už je to jen takto
![]()
@Cattus tak to musím říct, že jsi odvážná a máš výdrž
. Je těžké to ustát jako rodič, umím si představit, jaké to musí být pro někoho,,cizího". Taky to v okolí trochu pozoruji, že ode mě spousta lidí,, dala ruce pryč ". Ale fakt je to strašně náročné, někdy jsem tak psychicky na dně, že brečím ![]()
Sceny mi delalo starsi dite na ulici az do 4,5 let, bala jsem se uz pomalu vylezt z domu. Ve 4,5 letech posledni zachvat na ulici (ale stal za to) a od te doby “klid”. Sceny dela, ale jen doma, hlavne po ranu
presne zna uz moje slabe stranky a dokaze toho vyuzit. U nas je to povaha a bohuzel geny z obou stran, hlavne z te moji
![]()
@Aduš8 starsi dite se mi taky budilo s jecenim a brekotem, ted v 7-mi akorat “vstava zadkem napred”
mladsi dite vstava odjakziva s usmevem
@Aduš8 píše:
@Cattus tak to musím říct, že jsi odvážná a máš výdrž. Je těžké to ustát jako rodič, umím si představit, jaké to musí být pro někoho,,cizího". Taky to v okolí trochu pozoruji, že ode mě spousta lidí,, dala ruce pryč ". Ale fakt je to strašně náročné, někdy jsem tak psychicky na dně, že brečím
Ono se to totiž jeví jako prvotřídní spratek ![]()
Ale když pak vidíš, jak skvělí jsou to kluci a navíc už tě to přestane rozčilovat, protože maňána
zjistíš, že je to zbytečné řešit.
@blumen to je jak u nás. Malá je fakt zlatá a pohodová. On teda ráno vstane v pohodě, jen se chce strašně mazlit (rozuměj, válet se po máme jako po karimatce
). Vstává kolem páté, takže si dovedeš představit, jak jsem nadšená
ale jakmile usne v autě nebo odpoledne, je to fakt peklo
s tím vylézáním z domu to máme stejné, nakupovat chodíme zásadně jeden z dospělých a výprava do školky je na panáka.
malá ráno vstane, nechá si trochu pomoct s oblečením, vyčistí si zuby, nechá se učesat a jde se. A ten starší a rozumnější musí být neustále upomínán, přemlouván a navigován, co má dělat
hrůza
@Cattus to je asi to, co mě na tom nejvíc mrzí. Bývá mi jedno, co si o mně nebo mých dětech lidé myslí, od svých blízkých bohužel cítím čím dál tím větší odstup. Je tím narušený i jejich vzájemný vztah, což je škoda. Spousta z nich nevědomky upřednostňuje dceru. A to jen proto, že je to s ní prostě o dost jednodušší. Nikdo si ho nechce vzít ani na víkend, přitom on by o to tak stál. Mají strach, co pak s ním, i když já si jsem jistá, že by byl úplně jiný, než se mnou.
@Aduš8 píše:
@Cattus to je asi to, co mě na tom nejvíc mrzí. Bývá mi jedno, co si o mně nebo mých dětech lidé myslí, od svých blízkých bohužel cítím čím dál tím větší odstup. Je tím narušený i jejich vzájemný vztah, což je škoda. Spousta z nich nevědomky upřednostňuje dceru. A to jen proto, že je to s ní prostě o dost jednodušší. Nikdo si ho nechce vzít ani na víkend, přitom on by o to tak stál. Mají strach, co pak s ním, i když já si jsem jistá, že by byl úplně jiný, než se mnou.
To chápu.
Musíte to zvládnout a vydržet. Třeba nikdy nebude to nekonfliktní dítě, ale tak to prostě je a je to navíc chlap ![]()
@Aduš8 je to strasne narocne. My se s manzelem shodli, ze spotrebujeme 90% energie na nase 7-lete dite a na 2-letaka nam staci zbyvajicich 10%
kdyz clovek vidi, jak to jde jednodusse (s tim mladsim), tak zasne. Starsi musim popohanet, napominat, zacne se oblekat a zapomene, ze se ma oblikat, pomoct nechce, jen vysvleceni ji trva 15 minut, porad o necem sni. I ve skolce a skole rikaji, ze sni. Jinak ji ale chvali. Predvadi se hlavne doma a po ranu je nejvetsi problem ji dostat z postele a zavcas se dostat do skoly. Proste v podstate denodennu ostuda u sousedu, obcas po ceste. Do prace se pal chodim “uklidnit”
mladsi se s nadsenim nasnida, oblece a jde a ceka se ma starsi (mladsi uz je ve skolce taky). Ale dle me je to povahou u nas. Ja byla stejna ![]()
Úplně do puntíku můj syn. Teď v předškolácích musím říct, že je to mnohem lepší. Jeví se jako hodně inteligentní, v logice a matematice je napřed, ale prostě někde pánbůh přidal, někde musel ubrat - emoční a sociální stránka.
Jsou dny, kdy je stále na ránu, ale už je to jenom po velké únavě, jinak se s ním dá čím dál lépe domluvit, je vtipný, ví, co udělal špatně atd. Vydrž, bude líp.
Jinak já jsem se v průběhu těch období vzdoru a tady toho, co popisuješ, radila s 2 pediatry a jednou pedagožkou, všichni svorně krčili rameny. Jako, že na diagnózu to není, rozmazlený není, je moc šikovný, ale co s tím, to nebyli schopní říct - kromě trpělivosti. Přiznám se, že jsem poměrně tvrdá a to on potřebuje. Na nějaké nechci nehraju. Každý den minimálně 2 hodiny rychlého pohybu, trvat na úkonech, které jsou potřeba a tomu zbytku spíš předcházet. (Např. k přehrávači za 1500 bych ho ani nenechala dojít, případně prostě fyzicky odtáhla, ale chápu, že takové věci se občas dějí.)