Tak to je, to je život..

Milé dámy, rozhodla jsem se podělit s vámi o dosavadní nejhorší zážitek který se mi kdy stal, bude se jednat o samovolný potrat, tak pokud je pro někoho toto téma citlivé tak to raději nečtěte.
Ale proč tohle sdílím? Dlouho po tom co se mi toto stalo sem měla pocit že jsem na všechny své pocity sama a že nikdo nemůže rozumět tomu co se mi stalo a tak je to co napíšu určeno především pro všechny kdo si prošli tím samým nebo podobným aby věděli že v tom nejsou sami.
Stalo se to toto léto, byla jsem 3 měsíce těhotná a i když bylo miminko neplánované, těšili jsme se na něj, byli jsme finančně zajištění, vztah máme stabilní a tak nebyl důvod přemýšlet o tom že si miminko nenecháme. Vše na ultrazvuku vypadalo už od začátku dobře, plod prospíval, starala jsem se o sebe - nic sem nepřeháněla, stravovala jsem se normálně tak jak to bylo vhodné pro miminko i pro mě, brala jsem doporučené vitamíny, nedělám manuálně a i tak sem měla v práci možnost si kdykoliv odpočinout, když toho bylo moc, no myslela jsem si že teď už se vážně nemůže nic pokazit.
Pak ale přišel odjezd na dovolenou, jeli jsme autem do Itálie a celá dovolená proběhla nádherně, přítel chtěl držet se mnou a tak i když sem mu říkala že mi to nevadí celý týden na dovolené vůbec nepil. Po týdnu na dovolené jsme se vraceli a já měla před nástupem do práce ještě pár dní volna tak sem je využila k odpočinku po výletech které jsme podnikli v Itálii, druhý den po příjezdu jsem se probudila s divným pocitem a bolestí v podbřišku, když sem vstala na prostěradle byla krev a já začala panikařit, přítel byl tou dobou už pár hodin v práci tak jsem mu zavolala a vysvětlila situaci, řekl že za chvíli přijede a hned mě odveze do nemocnice, jenže byl zrovna na druhé straně Prahy a tak to trvalo dlouho. Mě mezitím propadla obrovská křeč, po celém těle sem měla studený pot, ležela jsem na podlaze a myšlení jako bych měla vypnutý, doslova jsem se musela po zemi doplazit po podlaze k telefonu a zavolat si sanitku, nebyla jsem schopná stát na nohou, taková to byla bolest…musela jsem se doplazit ke vchodovým dveřím kde jsem ležela na zemi a svíjela se v bolestech, čekání na sanitku se zdálo nekonečné i když přijela zhruba za 10 minut.
Naložili mě do sanitky, v tu chvíli už dorazil přítel, bolesti nepřestávali, bylo to horší a horší, musela jsem nadiktovat své rodné číslo a vysvětlit co se mi děje, zdálo se mi že jsem to vysvětlovala z posledních sil, po tom co sem vše nadiktovala sanitka ještě dlouho stála na místě a já si říkala co se děje? Zachraňte moje dítě, už prosím jeďte..
Cesta byla rychlá a já se konečně ocitla v nemocnici Motol kde mě vyšetřili, odebrali krev a řekli mi co se stalo, když jsem seděla na židli a poslouchala že dítě už nežije a že musím na revizi přišla jsem si jako kdyby mě duše opustila a jen sem kývala hlavou.
Odvezli mě na pooperační oddělení na lůžko ( operaci -revizi- jsem měla ještě před sebou )
Přišla sestřička a dala mi podepsat souhlas s anestézií, dali mi punčochy, nemocniční pyžamo a pomohli mi si lehnout na lůžko, v té době už křeče a bolesti pomalu ustávali, po chvilce ležení na lůžku mě napadlo že si půjdu vzít do koupelny vložku a trochu si opláchnout obličej od slz.
Vešla jsem na záchod, vzala si čistou vložku a v tu chvíli jsem pocítila že ze mě vychází velká krevní sraženina tak jsem si mezi nohy pro jistotu dala ruku protože v tu chvíli sem měla sundané spodní prádlo a nechtěla sem krev utírat z podlahy, jenže to co ze mě vyšlo nebyla krev, ani sraženina, měla jsem najednou v ruce obrovský kus něčeho co jsem nedokázala nějakou chvíli pojmenovat a pár sekund sem se vyděšeně dívala co to držím v ruce, až po několika sekundách mi došlo že ze mě právě vyšlo mé dítě a já ho držím v ruce…Začala jsem jak šílená mačkat pohotovostní tlačítko na přivolání sestry co na záchodě bylo, za chvíli přiběhly a já byla jen kousek od zhroucení…další kontrola ukázala že revize už nebyla nutná, všechno už bylo pryč.
Následující týdny sem jen ležela a koukala do stropu, přemýšlela jsme proč nějaká holka co bere drogy a denně vykouří 4 cigarety donosí zdravé dítě, přítel se mi snažil pomoci jak mohl, každou noc se mi zdálo o tom co se stalo v té nemocnici a mučila jsem se pocitem viny protože jsem nevěděla co jsem pokazila…

A to je můj příběh, nechci aby mě tady někdo litoval, píšu to pro ty kteří si prošli tím též aby věděli že na to nejsou sami protože z vlastní zkušenosti vím, co to udělá s myslí a psychikou když je na to člověk sám. Člověk co to nezažil to bohužel plně nepochopí i kdyby moc chtěl.
Svěřte se..pomůže to