Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Těhotenství a manžel
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
ludmilaadamkova
23.6.18 09:34
- Citovat
- Upravit
23.6.18 09:34
a co když mu řekneš: venco! + případně přidáš nějaký dotek, který má rád nebo mu aspoň nevadí (tady by měl zapnout poslech a navázat oční kontakt) podívej se, potřebuju s tebou večeřet u stolu. a potřebuju, abys během té doby řekl aspoň deset vět. chápu, že tobě je to jedno, ale já to opravdu potřebuju, a fakt to ocením, tak to tak prosím tě ber. navrhuju, že začneme jíst cca v sedm hodin a zabere to přibližně 25 minut. co si o tom myslíš ty? (tady venca něco zahučí, ale pokud to nebude vyslovené ne, poděkuju mu za porozumění a ujistím se, jestli to tedy můžu považovat za domluvené) co bys chtěl k večeři zítra?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.6.18 09:40
Navy Blue: Přesně takto se snažím komunikovat, včetně uvaření oblíbeného jídla, ale bez úspěchu. Spíš se dočkáme toho, že „bramborák je moc bramborovej a kyselo moc kyselý“. A to varim, troufnou si tvrdit dle jinych ohlasů, opravdu dobře. Ale podle manžela je všechno špatně. Mě hrozně mrzí, že je tak nespokojený se vším.
- Citovat
- Upravit
23.6.18 09:42
Jediné proti čemu bych vehememtně protestovala je ta ignorace společného času, jinak třeba můj manžel moje první těhotenství taky moc neprožíval a trochu víc mě ignoroval (já být na jeho místě bych se ignorovala taky, hormony mi z mozku dělaly guláš). Je pravda, že se aspoň držel před porodem, že odmítal akce ze kterých by nemohl rychle dorazit domů a nepil asi tak dva měsíce před termínem. Úplně se to otočilo u porodu, rodila jsem dlouho a dost bolestivě i s léky (já si to naštěstí nepamatuju) do syna se zamiloval dřív než já a na porodním sále mi ho málem nechtěl půjčit, že on bude muset domů a já budu mít na ňuchňání (jeho slova) času dost. Teď jsem těhotná podruhé se manžel se chová úplně jinak, vícho mi hladí skoro od pozitivního testu (to jsem zase protestovala ať můj špek nechá na pokoji), v prvním těhotenství si sáhl asi 3×, když bylo vidět, že je v břiše nějaká akce. Já si myslím, že mu prostě až při tom prvním porodu došlo, že ve mně rostl nový člověk a jaká zátěž to na ženu je.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.6.18 09:45
Zakladatelka: Na druhou stranu musím říct, že manžel má dost stresové povolání a rekonstruujeme dům. Starostí má dost.
- Citovat
- Upravit
23.6.18 09:48
@Anonymní píše:
Zdravím všechnyVim, že už tady podobná témata jsou, ale potřebuji se vypovídat. Prosím anonym z důvodu osobních záležitostí. S manželem jsem šest let, tři roky jako manželé. Nyní jsem zhruba v půlce těhotenství, které je plánované a chtěné. Manžel dokonce po rodině toužil mnohem dříve než já. Jenže teď mám pocit, že o mě i naše dítě nemá absolutní zájem. Mám pocit, že spolu netravime prakticky žádný čas. Manžel nejradši přijde z práce, rozvalí se na gauči a pustí si televizi. Dokonce se naučil i jíst před televizí. Dříve jsme spolu vždy vecereli, když byla možnost i snídali a obědvali. Když navrhnu nějakou aktivitu, je vždy proti. Když jsme vybírali jméno pro miminko, nepřišel s žádným návrhem, ale všechny mé nápady odsoudil - s tím, že nakonec mi řekl, ať vyberu, co chci. Na dovolenou (chtěla jsem jet někam po Čechách) se mnou jet nechce, protože já prý nemůžu. Od začátku těhotenství se mnou nechce spát, prý se bojí. To bych ještě nějak prekousla, ale z jeho strany mizí veškerá intimita. O pusu si musím říct, sám se mě ani nedotkne. Připadám si jako prašivá. Mého bříška se vysloveně štítí, dotknul se ho tak třikrát a to pod nátlakem. V této situaci se samozřejmě obcas neubránim výčitkám, ale snažím se držet a neprudit. Chodím normalne do práce a doma taky funguji jako netěhotná. V práci jsem moc ráda asi i z toho důvodu, že moje těhotenství je centrem pozornosti - každý se zajímá, casto slysim, jak mi to sluší. Doma slysim jen to, jak jsem zase ztloustla. Vubec si nedokážu představit, že budu brzy už jen doma s nerudným manželem. Přitom manžela mám ráda a těšila jsem se na rodinu. Teď se sice na miminko moc těším, ale taky se neskutečně bojím, že náš vztah půjde do kytek. Já totiž potřebuji opravdový vztah, lásku. A mám pocit, že manželovi, po odeznění zamilovanosti, stačí doma uvařeno, uklizeno a mlčící manželka, která neprudi.
Teď možná vypadám, že si jen stezuji. Vim, že sama nejsem dokonalá a teď jsem asi i přecitlivělá. Ale neskutečně mě mrzí, když já se snažím, aby byl manžel spokojený a jemu je má spokojenost jedno. Dneska ráno jsme se dost pohádali - představovala jsem si společne rano a opět jsem byla vyměněna za televizi. Manžel mi vyčetl, co po něm chci, vždyť mi nic špatného nedělá.
Děkuji za názory.
DO tohoto okamžiku jsem ti chtěla napsat, ať se mu v klidu svěříš se svými pocity, že tomu třeba jen nerozumí a neví, jak se k tobě chovat… ale koukám, že sis vzala pěkného ubožáka a burana, to asi nepomůže nic. Tohle kdyby mi manžel v těhotenství řekl (a myslel to vážně, ne jako srandu), tak bych mu to asi už nikdy nezapomněla.
Jste spolu šest let, to je už docela dlouhá doba, to se takhle změnil opravdu až těhotenstvím nebo jsi to dřív jen neviděla? Jasně, že jsi teď citlivější a ne každý chlap je z břicha odvařený, ale můj manžel se o mě staral, staral se o to, abych prožila těhotenství v klidu a pohodě, abych mohla odpočívat. Na dovolenou jsme normálně jeli, na dlouhou cestu nebo let jsem se necítila, tak jsme si užili v Rakousku, jezdili jsme celé těhotenství na výlety a stalo se, že mě rozbolely vazy a už jsem nemohla pomalu nikam dojít, nikdy se na mě nezlobil, že jsme zbytečně někam jeli a já fňukám, naopak, vždy se o mě postaral. Kolikrát jsem ho těhotná probudila s brekem (dvojčata, dávalo mi to psychicky fakt zabrat 
) a on mě hladil, než jsem usnula… Vážím si ho za to a miluju ho ještě víc, ale nemyslím si, že by dělal něco výjimečného, prostě si byl vědom svojí odpovědnosti a když už to všechno oddře ženská, vytvořil podmínky proto, abych to měla co nejlehčí. Vím, že ti to nepomůže, ale absolutně si nedovedu představit, mít doma to, co máš ty a chápu, že jsi z toho nešťastná. Jenže pokud to do teď nepochopil, asi už nepochopí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.6.18 09:53
to mě fakt mrzí, že máš takovýho pařeza. já jsem bohužel tu dobu, kdy by aspoň s něčím šlo ještě něco dělat, už prošvihla. je možné, že by měl deprese? vypadáš na rozumnou holku, tím víc je mi to líto. když nechám stranou to hlazení břicha (můj muž mi na něj sáhl asi dvakrát a mně to stačilo, tohle mezi moje potřeby nepatří), chová se fakt nepěkně. po svých letitých zkušenostech bych řekla, že je nejvyšší čas udělat NĚCO. blbé je, že nevím moc co napadá mě praštit ho pánví, ale to asi neprojde. dobrý psycholog pro tebe? ne abys na sobě pracovala, ale aby tě nasměroval, pokud jde o chování k pařezovi. v krajním případě kudlu na krk a trvat na párové terapii (my jsme byli, ale už bylo pozdě).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.6.18 09:53
@Anonymní píše:
Zakladatelka: Děkuji za názory. Myslím,že nemám problém se vymezit proti tomu, co mi vadí. Nemám problém říci svůj názor. Ale manžel takovouhle komunikaci naprosto odmítá. Bere to jako kritiku na svou osobu a tu on těžko přijímá. Kdyby řekl on mě, co mu vadí, tak se nad tím zamyslím a pokusím se s tím něco udělat. On se ale začne vztekat, co mjnjsko zase vadí a že to není normální po něm něco takového chtít.
A co to zkusit podat nějak jinak? Místo vadí mi na tobě říct třeba: udělalo by mi radost, kdybys… Líbilo by se mi si… Je mi líto když… Oceňuji na tobě, že něco, ale…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.6.18 09:58
Asi bych to s nim chtěla probrat.Zeptat se zda nemá nějaký blok.Svěř se mu se svými pocity.
Já teď s partnerem prožívám krásné období a když přijde z práce,nebo před spaním a ráno když vstaneme,tak na miminko mluví.Mě sem tam píchne v břiše a on se hned strachuje jestli mi něco není.Ale zase má neskutečný strach a nechuť k porodu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.6.18 10:04
Zakladatelka:
@Hlaholice píše:
A co to zkusit podat nějak jinak? Místo vadí mi na tobě říct třeba: udělalo by mi radost, kdybys… Líbilo by se mi si… Je mi líto když… Oceňuji na tobě, že něco, ale…
To už jsem samozřejmě taky zkoušela - říci, co je pro mě důležité, co mi udělá radost. I se snažím muze chválit. Nechci se nějaká chválit, ale myslím, že se snažím dost, možná až moc. Na druhou stranu obvykle se neúspěchy v partnerství netrápim-prejdu to s tím, že manžel prostě nemá den a já mám svých aktivit dost. Ale dneska to na mě nejak padlo. Stresu se snažím vyhýbat, takže často problémy vytěsňuji. V těhotenství mi zemřela maminka a prodělala jsem docela náročnou infekci (snad bez následků pro miminko), takže nechci miminko ještě více zatěžovat. Většinu těhotenství jsem v klidu a pohodě, protože mám prostě takovou povahu - beru věci s nadhledem. Takže obvykle vstávám s úsměvem a to že vedle mě bručí manžel mi náladu nezkazí. Bohužel se mi nedaří přenést dobrou náladu na něj. Ale jak říkám, dnes to na mě padlo. Manžel odešel do práce a já tu bulim.
- Citovat
- Upravit
23.6.18 10:05
To mi je líto, fakt smutné čtení, o to spíš, že působíš normálně a opravdu nemám pocit, že by s tebou nějak zvlášť mávaly hormony. Osobně bych na větu „ty jsi zase přibrala“ začala pěkný tóčo a řekla mu, že za to může přece i on A když nepomáhá domluva, tak bych si prostě při příští takové konfrontaci sbalila kufry a odešla. Ne na víkend, ale dokud by si to nesrovnal a nepřišel se omluvit. Je fakt možné, že na něj dolehla tíha zodpovědnosti, ale to neomlouvá ty jeho vyloženě urážlivé poznámky a ignoraci tvé snahy s ním kamkoli pohnout.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.6.18 10:11
@unuděná píše:
To mi je líto, fakt smutné čtení, o to spíš, že působíš normálně a opravdu nemám pocit, že by s tebou nějak zvlášť mávaly hormony. Osobně bych na větu „ty jsi zase přibrala“ začala pěkný tóčo a řekla mu, že za to může přece i on
Souhlasím, že na něj určitě dolehla tíha zodpovědnosti. Ale naprosto patologicky. Několikrát mi řekl, že se bojí, jak to zvládneme. Hlavně jak to zvládnu já. Přitom k prehnanym obávám není duvod-je nám přes třicet,bydlení máme vlastní,vydelavame slušně,nasetreno neco máme, s dětmi mám zkušeností dost.
- Citovat
- Upravit
23.6.18 10:11
Mě to přijde jako by měl z té nové role strach. A jako by se snažil ignorovat vše, co s tím strachem souvisí. Kvůli tomu by mu i mohlo vadit to tloustnutí, protože je to něco, co nejde jako těhotenský příznak přehlížet. Možná mu nějak pomoci o tom začít mluvit. Jestli je to stresový, tak možná ho zkusit chválit a ocenovat, aby si trochu zvýšil sebevedomi, i když to asi nebude vzhledem k tomu, jak se chová, lehké. Ale pokud se dřív takhle nechoval, tak asi nebude žádný blbecek, a asi to bude jen nějaká nepizoda, která se časem srovná, pokud se k tomu nepřidá něco dalšího.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.6.18 10:14
@Anonymní píše:
Zakladatelka:To už jsem samozřejmě taky zkoušela - říci, co je pro mě důležité, co mi udělá radost. I se snažím muze chválit. Nechci se nějaká chválit, ale myslím, že se snažím dost, možná až moc. Na druhou stranu obvykle se neúspěchy v partnerství netrápim-prejdu to s tím, že manžel prostě nemá den a já mám svých aktivit dost. Ale dneska to na mě nejak padlo. Stresu se snažím vyhýbat, takže často problémy vytěsňuji. V těhotenství mi zemřela maminka a prodělala jsem docela náročnou infekci (snad bez následků pro miminko), takže nechci miminko ještě více zatěžovat. Většinu těhotenství jsem v klidu a pohodě, protože mám prostě takovou povahu - beru věci s nadhledem. Takže obvykle vstávám s úsměvem a to že vedle mě bručí manžel mi náladu nezkazí. Bohužel se mi nedaří přenést dobrou náladu na něj. Ale jak říkám, dnes to na mě padlo. Manžel odešel do práce a já tu bulim.
Já to chápu. Mě by to bylo také líto.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.6.18 10:14
@unuděná píše:
To mi je líto, fakt smutné čtení, o to spíš, že působíš normálně a opravdu nemám pocit, že by s tebou nějak zvlášť mávaly hormony. Osobně bych na větu „ty jsi zase přibrala“ začala pěkný tóčo a řekla mu, že za to může přece i on
A hormony se mnou opravdu nemlátí, až na dnešní ubulene ráno, připadám si psychicky stále stejně. Myslím, že jsem psychicky odolná dost, na to kolik jsem toho za poslední rok prožila. Před rokem jsem potratila, takže možná i proto se manžel k dítěti nechce tak upínat.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Kam jít, aby se zajímali?
- 23.04.26
- Kira75
Perimenopauza
- 22.04.26
- Anet1983
No. To je hodně smutný. Sama víš, že je to špatně. Otázka je o se změnilo, že z těšení je tohle. Jakoby ta přicházející realita dítěte byla pro něj spíše nepříjemná. Možná se toho bojí, možná si uvědomil, že děti ještě nechce, ale úplně vycouvat ze zodpovědnosti a přeci jen jste manželé mu svědomí či pohodlnost nedovoluje. Tak je z toho tohle. Odmítání se na čemkoliv podílet a ignorování tebe jako nositelky „problému“. Přiznat co je za jeho chováním by chtělo velké koule a asi by to bylo pro oba i dost bolestivé. Ale i to se může změnit až uvidí mrně vyrůstat tak se může otcovský pud probudit a zase začne fungovat tak jak má.