Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Těhotenství – najednou pochybnosti?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
20.12.10 14:20
já si taky myslím jak bude drobek na světě, už žádny pochybnosti mít nebudeš 
já měla něco podobnýho, prcek byl neplánovanej a pořád ve mě hlodalo jestli si tím nezničím život že si ho nechám a takový podobný kraviny.. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
20.12.10 14:32
Já tedy zatím zkušenosti s těhotenstvím nemám, jsem ve fázi snažení (už i v této fázi mám pochyby, přítel ze snažení není až tak nadšený, finance chybí atd…), ale napadá mně u tebe, jestli právě ty pochyby nejsou také projevem nějaké hormonální „bouře“ a že po porodu bude líp 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.10 15:12
Zakladatelko, poradila bych ti jedno: nech tomu volný průběh. Neřeš to, nepřemýšlej nad tím, nevyčítej si nedostatek mateřského citu, neobviňuj se, že pochybuješ, prostě to nechej „vyhnít“. Ber to tak, že dítě už je na cestě, zpátky už se „nevstřebá“, tak nějak prostě budeš „fungovat“ a ony ty city dříve či později přijdou samy… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.10 15:12
Ahoj,měla jsem to taky.Styděla jsem se i za ty myšlenky natož to někomu říct 
.najednou mi chyběla práce,taková určitá svoboda,mám ještě 12letého syna a ten už je samostatnej,takže se zase vracet někam odkud jsem byla ráda už pryč se mi taky nechtělo.S píš bylo víc proti,než pro.Prostě jsem to tak cítila 
.a najednou když se malej narodil,byla jsem plná štěstí a lásky 
.V žádném případě toho nelituji a jsem ráda,že ho mám.Budeš mít to samé uvidíš 
.Ještě si pamatuju,jak se mě lidi ptali ke konci těhotenství:tak co,už se těšíš? a když jsem řekla,že ne,tak na mě nevěřícně koukali 
,no ale nedivím se 
.Každopádně to přejde.Jooo hormony,ty dělaj věcy 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.10 16:02
Ahoj zakladatelko
Já měla období v těhu, kdy jsem nad kočárkama, miminkama a těma pidivěcičkama ňuchala a rozplývala se, a období, kdy jsem nechtěla vidět ani jedno z toho a vyhýbala se tomu obloukem. Lezly mi na nervy mé čerstvě odrodivší kamarádky, jak pořád tlachaly nad těma jejich dětmama… 
Dva týdny před porodem jsem dokonce dostala příšernou depresi, v níž jsem prohlašovala, že to dítě nesnášim, že ho nechci a až ho porodim, nebudu ho chtít vidět, a ať si ho v té porodnici nechaj…mazec. Do toho se přidaly výčitky, co jsem to za mámu, že takhle smýšlím…no prostě začarovanej kruh… 
Přešlo to. 
A jakmile jsem tu malinkou buclinku viděla, nemohla jsem z ní spustit oči a i když považuju šestinedělí za mnohem horší než porod, pořád tu malou hltám očima, prostě jí žeru
Myslím si že pochybnosti jsou NAPROSTO normální, myslím si dokonce že by bylo nenormální nikdy ani na chvilku nezapochybovat o sobě…
Přejde to, a ta pravá láska naskočí až budeš mít to nejkrásnější miminko na světe ve svém náručí!!!
Hlavně si nic nevyčítej!!! těhotenství je děsně náročnej stav. nekdy jsem si říkala, že myšlenku „těhotenství-nejkrásnější období života“, vymyslel chlap…ten totiž nikdy nepochopí jak moc náročný to někdy je…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.10 19:14
Taky se přidávám k výše uvedeným názorům.Mám 4 letého prcka a další je na cestě.Nějak zvlášť to neprožívám,počkám si až ho uvidím.To je úplně něco jinýho.Prostě dělej jako že v " " těhotná nejsi,dělej věci jak jsi byla a jsi zvyklá,prostě klídeček.Výbavičku můžeš pořídit až na poslední chvíli,v pohodě.Já se taky nerozplývám nad miminama,ani žádný ňuňání.Prostě čekám…a chodím na kontroly…a zajímá mě jen,zda-li je malý v pořádku.Nic jinýho teď neřeším.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.12.10 11:00
Ahoj Valkil, já mám taky odrůstající dceru z prvního manželství, je mi 42 teď už a mému prťouskovi je 3 a půl měsíce… taky na mě lezly občas pochybnosti…ale jen málo…ale já chtěla klučíka a mám ho, mimčo s přítelem jsem chtěla hrozně moc … a je to taky Jirka
neboj, až ho budeš mít v náručí, zapomeneš na pochybnosti
přesně jak píše Wiolla, neřeš… buď v klidu, ono se to vyvrbí samo, přeji ať to je co nejdříve
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.12.10 11:25
Orinka001 píše:
neboj, až ho budeš mít v náručí, zapomeneš na pochybnosti
Ještě bych možná doplnila, aby to zakladatelka neřešila ani po porodu. Ono to taky nemusí přijít hned. Mně se to mimčo po narození sice docela líbilo, ale opravdové hluboké city přišly snad až po 2 měsících… 
No, možná dřív, už si to tak nepamatuji. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.12.10 11:28
Ja se taky přidávam..Mám stejný problém.I když je mi jenom 27 a první dítě na cestě,tak taky to jěšte nějak „neprožívam“. 
Včera se mě zrovna ptal přítel,jestli se těším a ja mu řekla že ne..že mám strach aby se ješte něco nepokazilo a tak..vůbec si to těhotenství neužívam.. .Pořád strach jestli to zvladnem,finance,a tak..Doufam,že to bude časem lepší,ale teď se tím taky trápim..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.12.10 12:45
Wiolla píše:Orinka001 píše:Ještě bych možná doplnila, aby to zakladatelka neřešila ani po porodu. Ono to taky nemusí přijít hned. Mně se to mimčo po narození sice docela líbilo, ale opravdové hluboké city přišly snad až po 2 měsících…
neboj, až ho budeš mít v náručí, zapomeneš na pochybnosti
úplně stejně. Je mi 34, máme doma dlouho vytoužené miminko po IVF. Jestli druhé bude, to nevím, všechno moc komplikované, ale to jsem nechtěla psát. Už v těhotenství jsem říkala, že mě žádné mateřské pudy nepostihují, když se malý narodil, tak jsme měli dost těžký porod, hned mi ho odnesli a viděli jsme se až druhý den, takže pocit „zamilovanosti“ se nedostavil a abych pravdu řekla, takové to wau přišlo vážně až s postupem času. Teď sice, když je protivný, tak si říkám, chtěla jsem to vůbec tak, ale za chvíli je všechno pryč a se slzama v očích mu říkám jak ho fakt strašně miluju.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.12.10 15:09
Ahoj já si myslím ze takoví pocity jsou úplne normální. Já jsem ve 24. Tydnu a mám pocit ze všichni okolo se těší stokrát víc než já. Porad mám pocit ze to nezvládnu a ze budu nejhorší matka na světe. Navíc poslední dobou mám pocit ze o něco přijdu když se zahrabu doma s dítětem. Nejhorší na tom je ze partner nikdy neprojeví co cítí a já to teď vnímám jako ze se taky netěší a bere to jako ze to hold musi byt.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.12.10 17:25
zuziks píše:
Ahoj já si myslím ze takoví pocity jsou úplne normální. Já jsem ve 24. Tydnu a mám pocit ze všichni okolo se těší stokrát víc než já. Porad mám pocit ze to nezvládnu a ze budu nejhorší matka na světe. Navíc poslední dobou mám pocit ze o něco přijdu když se zahrabu doma s dítětem. Nejhorší na tom je ze partner nikdy neprojeví co cítí a já to teď vnímám jako ze se taky netěší a bere to jako ze to hold musi byt.
Ježiš holky (cose bojíte) neblázněte!!! Teď to neřeště!!! Nic se dopředu nedá naplánovat. A „nejhorší máma na světě“ neexistuje. Pro vašeho malýho človíčka budete ty nejlepší mámy právě vy!!!Nikdo jiný vaše miminko nebude znát tak dokonale jako vy! Bude na vás plně závislé, bezbranné a jen vy ho dokážete ukonejšit, dát mu to co potřebuje… A že nějaký mateřský cit v těhu nepřichází? Fakt nejste jediné! 
A pocit, že s dítětem budeš zuziš o něco přicházet…tak to jsem mívala během těhu několikrát. Je to naprosto šílená životní změna…člověk má obavy, jestli to všechno bude umět, jestli tomu drobečkovi dokáže bejt dobrou matkou, a zároveň se bojí o to, že přijde svým způsobem o svojí svobodu…zaběhlý-vyzkoušený způsob života. V nové práci je to taky nový a ukaž mi na někoho, kdo neměl z příchodu do nové práve obavy, a taky někoho, kdo (když o tu práci opravdu stál)to první den vzdal…zvykneš si skoro okamžitě.
jak jsem už psala…malou žeru očima každej den…a je fakt že až když začala vnímat, koukat okolo sebe, jsem jí začala brát tak nějak líp…už ne jako nemožný ležící mimino, co si ani samo neuprdne (sorry za tyhle výrazy, ale já tenhle pocit měla)…prostě jí miluju čím dál víc, čím je starší(dnes 8 týdnů)… tudíž mě to taky tak nějak přichází postupně…
Žádný stresy holky…daly jsme to všechny, vy to dáte taky
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.12.10 21:34
Teda holky, jsem vděčná za tohle téma!!! Taky sme si všichni přáli holčičku…bude to Ondrášek, někteří z rodiny to museli i rozdýchávat…prostě všude „jen“ kluci, tak se doufalo. Navíc mám 12tiletýho puberťáka, který už se o sebe postará, mám svým způsobem už klid…až na tu pubertu, spát můžu jak chci atd. A teď, ač jsem si mimčo opravdu strašně moc přála…jsou tu najednou pochyby, zmatek a pocity viny, že to v sobě vůbec řeším a hlavně aby se to na malém nakonec nějak neprojevilo. A co si budem…když sem čekala prvního ve 24 letech, tak jsem si absolutně nepřipouštěla myšlenku, že by nemusel být zdravý…teď pracují asi i roky a mám strach, aby všechno dobře dopadlo a mrňousek byl v pořádku!!! Ikdyž zatím nemám ke strachu důvod, protože všechny výsledky i amnio nám vyšly velmi dobře…Občas bych si za to nafackovala…ale někdy je z toho jedna velká noční můra…možná…už ať je porod za mnou a tyhle věci vůbec nebudu stíhat řešit! Ještě jednou holky díky…pomohlo mi, že v tom nejsem sama!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
4.6.16 09:14
32tt a pochybnosti
Ahoj, omlouvám se za anonym, ale stydím se o tom mluvit.
Jsem 32tt a hrozně se bojím, ze cítím něco špatně. Mám silnou tehotenskou anemii, takze jsem pořád unavená, dělá se mi mdlo a nemůžu skoro nic dělat. S přítelem spolu uz radši nespime, abych si nevyvolala porod, protože po orgasmu mi bříško šíleně ztvrdne a trvá kolikrát dost dlouho, než se to uklidní.
Těhotenství bylo neplánované a jelikož je mi 19 let, uvažovala jsem i o potratu, ale protože máme s přítelem po všech stránkách krásný vztah a máme možnost to jak finančně, tak všeobecně zvládnout, tak sme se rozhodli si prcka ponechat. Nakonec se ukázalo, ze čekáme vytouzenou holciku a ja od druhého trimestru šťastně sestavovala vybavicku.
Problém nastává až v posledních dnech, kdy mi zjistili špatně hodnoty krve, mě je pořád zle a je mi uzko z toho že nemůžu dělat co chci. Ať už jde o milování se s přítelem, cvičení, nebo vůbec aspoň nějak normálně fungovat. Mám hrozně výčitky svědomí, ze už bych prostě chtěla aby byla venku. Abych mohla být zase alespoň trochu sama sebou a mít své tělo ve svých rukách. Je mi hrozně smutno z toho, ze to nechci, proto že bych se těšila na mateřství, ale kvůli sobě. Vím ze je to hrozně sobecké a strašně me to trápí. S malou počítám, vím ze mi to změní život ale pořád si to nějak nedokážu přesně představit, jak to bude. Co když ji nebudu mít rada? Hrozně se toho bojím, protože ja děti vždycky chtěla a všeobecně jsem je milovala. Pořád spoléhám na svůj instinkt, ze po porodu budu vědět přesně, co dělat a ze je vse jak ma být. Ale tohohle se prostě hrozně bojím.. omlouvám se za dlouhý sloh.
- Citovat
- Upravit
4.6.16 09:18
Za své pocity se nestyď a nebraň se jim. Prostě to tak cítíš, no, strach je normální jak v 19 tak ve 35. Možná ta láska k dceři nepřijde hned, ale časem ji poznáš. Postačí první zvýšená teplota a ty pocítíš takový strach a takovou lásku, kterou sis v životě nedokázala představit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Kam jít, aby se zajímali?
- 23.04.26
- Kira75
Perimenopauza
- 22.04.26
- Anet1983
Nopregy, funkčnost během posdleního dne ovulace
- 20.04.26
- Anonymní
