Teror v práci a potrat
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Najdi si nějakého psychologa a řeš s vedením situaci v práci! Tohle přece není možné. Šikanu na pracovišti by neakceptoval žádný schopný nadřízený. Je mi moc líto, že jsi o miminko přisla. Doufám, že tě to nakopne s těma slepicema zatočit! Nenech se!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Asi se prostě potřebuji jen vypovídat. Tento rok už jena mě toho hodně a nevím, zda víc zvládnu.
V praci jsem uz treti rok. Sem spis introvertní a neumím se moc bránit. Kolegyně mi dělají naschvály a hází na me tu nejhorší praci. Důvod, proč jsem si nehledala jinou práci, je asi mé nízké sebevědomí, obava, že někde by byl horší teror a taky jsme s manželem premysleli o druhem diteti a nebyli jsme schopni se rozhodnout. Dcera ma 7 let. Mě je 35 a manželovi 41. A bylo mi blbe zaucit se jinde a případně otěhotnět.
V srpnu jsem prisla na to ze sem tehotna, nemela sem z toho popravde radost, mela sem strach, ze to uz psychicky nezvladnu, a vse mi prislo jako neresitelný problem, manzel radost nemel, pry je vse stejne na me a prisla sem o svobodu a pomoc ostatnich. I hyndar si vsiml, ze radost nemam. V práci mě mezi tím dusily dalšími vymysli. Az sem večer přišla na to, že krvácím. Věci, které mi dřív přišli nepřekonatelné, mi pak přišli malicherné a nechápu, jak sem mohla mít pocity, že dítě nechci. Už sou to 3 týdny a pořád se s tím nemůžu srovnat a všeho lituju.
tak se objednej do psychoterapie,
jinak dítě jste nechtěli oba dva, dítě nemáte - je to smutné, ale to je život,
zkus tu psychoterapii
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Je mi líto, že jsi potratila, ale jestliže ti to otevřelo oči k současné situaci, ber to jako něco, co se mělo stát a posune tě to dál. Začni řešit problémy v práci, šikanu na pracovišti s nadřízeným, případně změnu místa. Najdi si psychologickou pomoc, srovnej si priority. Až budeš v pohodě, jistě se zadaří znovu a budete se z toho radovat všichni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tazatelko, v žádné práci neexistuje aby Ti nějaké „kolegyně“ určovaly pracovní náplň a rozkazovaly. To má dělat nadřízený. Nauč se říkat NE.
Pokud si toto nesrovnáš v hlavě, pak Ti tělo bude stávkovat tímto způsobem. Nepotřebuješ psychologa. Potřebuješ naučit se jednat s lidmi asertivně a stát si na svém. Nebýt jako onuce ve větru. To ostatní se už srovná samo.
Co se ovšem nesrovná, je postoj Tvého manžela. A pokud jde o něj, on nechce další dítě - to je velká blikající červená. Tohle si vyřešte! To je naprosto zásadní pro celou Tvou rodinu. Jsou tam i jiné náznaky z jeho strany? Nezájem o Tebe, nechuť Ti naslouchat, jeho vlastní program má přednost před Tvým, pohodlnost, postoj k Tobě jako ke služce. Zažíváš doma stejné pocity jako v práci?
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Asi se prostě potřebuji jen vypovídat. Tento rok už jena mě toho hodně a nevím, zda víc zvládnu.
V praci jsem uz treti rok. Sem spis introvertní a neumím se moc bránit. Kolegyně mi dělají naschvály a hází na me tu nejhorší praci. Důvod, proč jsem si nehledala jinou práci, je asi mé nízké sebevědomí, obava, že někde by byl horší teror a taky jsme s manželem premysleli o druhem diteti a nebyli jsme schopni se rozhodnout. Dcera ma 7 let. Mě je 35 a manželovi 41. A bylo mi blbe zaucit se jinde a případně otěhotnět.
V srpnu jsem prisla na to ze sem tehotna, nemela sem z toho popravde radost, mela sem strach, ze to uz psychicky nezvladnu, a vse mi prislo jako neresitelný problem, manzel radost nemel, pry je vse stejne na me a prisla sem o svobodu a pomoc ostatnich. I hyndar si vsiml, ze radost nemam. V práci mě mezi tím dusily dalšími vymysli. Az sem večer přišla na to, že krvácím. Věci, které mi dřív přišli nepřekonatelné, mi pak přišli malicherné a nechápu, jak sem mohla mít pocity, že dítě nechci. Už sou to 3 týdny a pořád se s tím nemůžu srovnat a všeho lituju.
Je mi to líto. Ale podle mě jsou to dvě odlišné věci a šikana na pracovišti nemůže za to, že jsi potratila. Embryo bylo prostě špatně založené.
Ve Tvé situaci bych to dávno řešila nebo pracovala jinde, ale nevím, jaké máš vzdělání, možnosti a jak moc si můžete dovolit výpadek příjmů, když neseženeš nic ze dne na den.
Přeji hodně sil k řešení Tvé situace. Miminko určitě zase brzy přijde a tentokrát to dopadne dobře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Pears206 píše:
Je mi to líto. Ale podle mě jsou to dvě odlišné věci a šikana na pracovišti nemůže za to, že jsi potratila. Embryo bylo prostě špatně založené.
Ve Tvé situaci bych to dávno řešila nebo pracovala jinde, ale nevím, jaké máš vzdělání, možnosti a jak moc si můžete dovolit výpadek příjmů, když neseženeš nic ze dne na den.
Přeji hodně sil k řešení Tvé situace. Miminko určitě zase brzy přijde a tentokrát to dopadne dobře.
no - jestli by rodinu rozhodil výpadek příjmu v době, kdy by byla evidovaná na ÚP s podporou v nezaměstnanosti, tak by si v žádném případě neměli pořizovat druhé dítě, to by je finančně položilo úplně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Asi se prostě potřebuji jen vypovídat. Tento rok už jena mě toho hodně a nevím, zda víc zvládnu.
V praci jsem uz treti rok. Sem spis introvertní a neumím se moc bránit. Kolegyně mi dělají naschvály a hází na me tu nejhorší praci. Důvod, proč jsem si nehledala jinou práci, je asi mé nízké sebevědomí, obava, že někde by byl horší teror a taky jsme s manželem premysleli o druhem diteti a nebyli jsme schopni se rozhodnout. Dcera ma 7 let. Mě je 35 a manželovi 41. A bylo mi blbe zaucit se jinde a případně otěhotnět.
V srpnu jsem prisla na to ze sem tehotna, nemela sem z toho popravde radost, mela sem strach, ze to uz psychicky nezvladnu, a vse mi prislo jako neresitelný problem, manzel radost nemel, pry je vse stejne na me a prisla sem o svobodu a pomoc ostatnich.I hyndar si vsiml, ze radost nemam. V práci mě mezi tím dusily dalšími vymysli. Az sem večer přišla na to, že krvácím. Věci, které mi dřív přišli nepřekonatelné, mi pak přišli malicherné a nechápu, jak sem mohla mít pocity, že dítě nechci. Už sou to 3 týdny a pořád se s tím nemůžu srovnat a všeho lituju.
tomu moc nerozumím 
chceš dítko, za situace kdy otec dítko nechce a nepomůže?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Je to moc smutný, ale pokud ti takhle záležitost měla otevřít oči a nakopnout tě k tomu, abys jednala a změnila svůj postoj k životu, tak jedině dobře! Šikanu řeš, pokud se nezvládneš sama bránit, jdi za vedením, ale řeš to! Bude to těžký, sama to vím, protože aktuálně řeším odchod z práce a šikana byla jen tak mimochodem jedna z věcí. Pokud by sis o tom chtěla popovídat, tak napis 
Ještě mě napadlo - nepochopila jsem reakci manžela na těhotenství, když předtím jsi psala, že jste UVAŽOVALI o druhém dítěti?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@bjetuschka píše:
Je to moc smutný, ale pokud ti takhle záležitost měla otevřít oči a nakopnout tě k tomu, abys jednala a změnila svůj postoj k životu, tak jedině dobře! Šikanu řeš, pokud se nezvládneš sama bránit, jdi za vedením, ale řeš to! Bude to těžký, sama to vím, protože aktuálně řeším odchod z práce a šikana byla jen tak mimochodem jedna z věcí. Pokud by sis o tom chtěla popovídat, tak napis
Ja teda nepochopila reakci ani jednoho, kdyz o dítěti uvažovali 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Asi se prostě potřebuji jen vypovídat. Tento rok už jena mě toho hodně a nevím, zda víc zvládnu.
V praci jsem uz treti rok. Sem spis introvertní a neumím se moc bránit. Kolegyně mi dělají naschvály a hází na me tu nejhorší praci. Důvod, proč jsem si nehledala jinou práci, je asi mé nízké sebevědomí, obava, že někde by byl horší teror a taky jsme s manželem premysleli o druhem diteti a nebyli jsme schopni se rozhodnout. Dcera ma 7 let. Mě je 35 a manželovi 41. A bylo mi blbe zaucit se jinde a případně otěhotnět.
V srpnu jsem prisla na to ze sem tehotna, nemela sem z toho popravde radost, mela sem strach, ze to uz psychicky nezvladnu, a vse mi prislo jako neresitelný problem, manzel radost nemel, pry je vse stejne na me a prisla sem o svobodu a pomoc ostatnich. I hyndar si vsiml, ze radost nemam. V práci mě mezi tím dusily dalšími vymysli. Az sem večer přišla na to, že krvácím. Věci, které mi dřív přišli nepřekonatelné, mi pak přišli malicherné a nechápu, jak sem mohla mít pocity, že dítě nechci. Už sou to 3 týdny a pořád se s tím nemůžu srovnat a všeho lituju.