Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Už nemůžu - děti 4 a 6 let
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
13.12.23 22:30
- Citovat
- Upravit
Anonymní
13.12.23 22:31
@pet p píše:
Tak záleží, jak na její výlevy reaguješ, to tu nepíšeš.
Doplnila jsem do několika příspěvků.
- Citovat
- Upravit
13.12.23 22:31
Na dítě většinou funguje něco, co nečeká. Četla jsem historku mámy malého vzteklouna, která v sobě našla tu odvahu a jednou kopírovala jeho chování. Prostě sebou plácla na zem a ječela, že něco chce koupit. Dítě zůstalo jako solný sloup. A skutečně se za ní stydělo.
Vaše děti zkoušejí, co si můžou dovolit a kam až zajít. Křik a tělesné tresty používá ten, kdo si skutečně neví rady. Příště to bude stejné. Takže třeba čištění zubů. Koupím dva dortíky, a po obědě řeknu, tatínku, ty si pěkně čistíš zoubky a já taky, dáme si spolu něco dobrého. Děti nemůžou, ony si zoubky čistit nechtějí. A nazdar. Můžou se vztekat, a asi budou. Jenomže vy je prostě denně nemůžete honit po bytě s kartáčkem v ruce.
A jestli se vyválely a vymáchaly? Po večeři a koupání bych vzala do ruky pohádkovou knížku. A potom bych si vzpomněla, že mám v koupelně kupu špinavého prádla. A že teda dneska číst nebudu. Nemůžu. To dá rozum. Samo se to nevypere.
Několikrát jsem tuhle metodu musela použít doma i v práci. Jo, viděla jsem jasně, co si ti zlobilové mysleli. To je potvora, to není možný. Dneska ji máme plný zuby. Jo. Ale opravdu to zabralo. Byly to situace, kdy se teda fakt předvedli a potřebovali lekci. Někdy se prostě stane, že to s dětmi nejde. Naštěstí se mi to stávalo málokdy. Asi díky tomu, že klidná máma a klidná učitelka si s těmi dětmi dokáže spíš poradit. Než někdo, koho vytočí každá událost. Jo, je to k vzteku, když si třeba děti po sobě neuklidí boty, oblečení, to je jasný, že se člověku chce zařvat, kdo to má pořád uklízet. Takže u večeře si rodinka počká. Já nemůžu donést jídlo, musíte počkat, on je nepořádek v chodbě, tam se nedá ani chodit. Můžou sedět a koukat na sebe se lžící v ruce. Pět, deset minut. Třeba.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.12.23 22:32
Fascinuje mě místní přesvědčení, že „mě by se tohle stát nemohlo, já mám autoritu“. Tak fajn, šestileté dítě si lehne před školkou kvůli čelence, ječí, kope do dveří. Vy přísně pohovoříte, nic, děcko zdvihnete a postavíte, nic, zase si lehne, vynadáte mu, nic, zvednete ho podruhé a dostane po prd. eli, nic, s řevem se zas složí na zem. Dál?
(dál ho chytite a odnesete jako balík domů, zpocená, nas.rana,unavená, zahanbena, se sebevědomím na bodu mrazu, s myslenkama o kterých byste si neuměla představit, že můžou nějakou matku v souvislosti s vlastním dítětem napadnout)
Nakreslite Locice dlouhou sukni, dítě začne ječet, kopat, mlátit kolem sebe a pobíhat. Přísně ho napomenete, nevnímá, zařvete na něj, nevnímá, plesknete ho po prd. eli, ozene se po vás. Pevně ho obejmete, kousne vás, respektujicim způsobem pohovoříte, neslyší, zakážete všechno, neslyší. Dál?
Takhle děti s neschopností seberegulace a s opožděným vývojem emocí, se složitou povahou atd prostě fungují, zazivali jsme několikrát do týdne. Nejstarší dítě, dvě mladší ho ve schopnosti se ovládat předčili.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
13.12.23 22:34
@Tichošlápek píše:
No tebe uz ma na banánu. Tak ať na ní parkrat vlitne manžel. Bude mít mnohem větší autoritu a tím i dopad
Vlítne. Jako jo. To dělá. Ale taky na něj neberou. Od něj tedy jednou dostaly vařečkou (každý jednu na zadek). To je něco, co nechci dělat. Ale co tady zbývá?
- Citovat
- Upravit
13.12.23 22:36
@Anonymní píše:
Vlítne. Jako jo. To dělá. Ale taky na něj neberou. Od něj tedy jednou dostaly vařečkou (každý jednu na zadek). To je něco, co nechci dělat. Ale co tady zbývá?
A zkusila si věnovat se každému zvlášť? Jedno odpoledne jen pro tebe s dcerou, druhé s malým? Tohle dělám já i teď, když uz jsou větší a prijde problémové období. Aby věděli, ze jsou důležití sami o sobě ne jen jako par
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.12.23 22:36
@EEKK píše:
Na dítě většinou funguje něco, co nečeká. Četla jsem historku mámy malého vzteklouna, která v sobě našla tu odvahu a jednou kopírovala jeho chování. Prostě sebou plácla na zem a ječela, že něco chce koupit. Dítě zůstalo jako solný sloup. A skutečně se za ní stydělo.
Vaše děti zkoušejí, co si můžou dovolit a kam až zajít. Křik a tělesné tresty používá ten, kdo si skutečně neví rady. Příště to bude stejné. Takže třeba čištění zubů. Koupím dva dortíky, a po obědě řeknu, tatínku, ty si pěkně čistíš zoubky a já taky, dáme si spolu něco dobrého. Děti nemůžou, ony si zoubky čistit nechtějí. A nazdar. Můžou se vztekat, a asi budou. Jenomže vy je prostě denně nemůžete honit po bytě s kartáčkem v ruce.
A jestli se vyválely a vymáchaly? Po večeři a koupání bych vzala do ruky pohádkovou knížku. A potom bych si vzpomněla, že mám v koupelně kupu špinavého prádla. A že teda dneska číst nebudu. Nemůžu. To dá rozum. Samo se to nevypere.
Několikrát jsem tuhle metodu musela použít doma i v práci. Jo, viděla jsem jasně, co si ti zlobilové mysleli. To je potvora, to není možný. Dneska ji máme plný zuby. Jo. Ale opravdu to zabralo. Byly to situace, kdy se teda fakt předvedli a potřebovali lekci. Někdy se prostě stane, že to s dětmi nejde. Naštěstí se mi to stávalo málokdy. Asi díky tomu, že klidná máma a klidná učitelka si s těmi dětmi dokáže spíš poradit. Než někdo, koho vytočí každá událost. Jo, je to k vzteku, když si třeba děti po sobě neuklidí boty, oblečení, to je jasný, že se člověku chce zařvat, kdo to má pořád uklízet. Takže u večeře si rodinka počká. Já nemůžu donést jídlo, musíte počkat, on je nepořádek v chodbě, tam se nedá ani chodit. Můžou sedět a koukat na sebe se lžící v ruce. Pět, deset minut. Třeba.
Díky za tyhle tipy! Něco podobného bych mohla zkusit. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
13.12.23 22:39
@Anonymní píše:
Fascinuje mě místní přesvědčení, že „mě by se tohle stát nemohlo, já mám autoritu“. Tak fajn, šestileté dítě si lehne před školkou kvůli čelence, ječí, kope do dveří. Vy přísně pohovoříte, nic, děcko zdvihnete a postavíte, nic, zase si lehne, vynadáte mu, nic, zvednete ho podruhé a dostane po prd. eli, nic, s řevem se zas složí na zem. Dál?(dál ho chytite a odnesete jako balík domů, zpocená, nas.rana,unavená, zahanbena, se sebevědomím na bodu mrazu, s myslenkama o kterých byste si neuměla představit, že můžou nějakou matku v souvislosti s vlastním dítětem napadnout)
Nakreslite Locice dlouhou sukni, dítě začne ječet, kopat, mlátit kolem sebe a pobíhat. Přísně ho napomenete, nevnímá, zařvete na něj, nevnímá, plesknete ho po prd. eli, ozene se po vás. Pevně ho obejmete, kousne vás, respektujicim způsobem pohovoříte, neslyší, zakážete všechno, neslyší. Dál?
Takhle děti s neschopností seberegulace a s opožděným vývojem emocí, se složitou povahou atd prostě fungují, zazivali jsme několikrát do týdne. Nejstarší dítě, dvě mladší ho ve schopnosti se ovládat předčili.
Jo! To je přesný popis toho, co se stalo. Od školky jsem ji nesla k autu za záda overalu, protože když jsem ji chtěla vzít normálně, tak kopala a mlátila. A k tomu druhé dítě za ruku…
- Citovat
- Upravit
13.12.23 22:40
Zakladatelko, je to běh na dlouhou trať.
Mě pomohlo několik věcí.
1. Mít alespoň chvíli v týdnu pro sebe. Ideálně třeba sport, nebo cokoliv máš ráda Ty.
2. Zavolala jsem na rodičovskou linku PPP a probrala to s paní po telefonu.
3. Začala jsem se řídit konkrétními radami a vidím změny k lepšímu.
4. Být opravdu důsledná. Milující, ale držet ty hranice.
5. Dětem se líbila knížka Skřítci Náladovníčci. Pro menší je třeba Jak se cítím?
6. Pro dospělé je spousta dobrých knih o dětských emocích.
7. Vím, že je to těžké, protože v tom chování jsou emoce. Tvoje i dětí. Ty jsi na ně pět dní sama a to je psycho. Navíc i ty reakce okolí člověku nepřidají. Ale stůj si za svým, nenech sebou manipulovat a určitě to půjde 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.12.23 22:42
@Tichošlápek píše:
A zkusila si věnovat se každému zvlášť? Jedno odpoledne jen pro tebe s dcerou, druhé s malým? Tohle dělám já i teď, když uz jsou větší a prijde problémové období. Aby věděli, ze jsou důležití sami o sobě ne jen jako par
Jj. To děláme o víkendech, kdy je tu manžel. Ale jinak nikoho nemáme, takže když si vezmu jednoho, druhý se obvykle přidá.
Aby nepadly obvykle rady o paní na hlídání. V průběhu roku tu byly 3 a ani jedna to nedala.
- Citovat
- Upravit
13.12.23 22:45
Ona každá máma ty děti miluje. A ty děti to vědí. Je jí těžké je potrestat. A ty děti na to spoléhají. Ta máma nemá srdce jít s nimi kolem cukrárny, koupit si zmrzlinu a jim ne. A říct jim, vy jste se válely támhle po chodníku, sbíraly klacíky a kamínky, máte špinavé ručičky. Já je mám čisté, já zmrzlinu můžu papat. Máma jim to neudělá. A přitom je to jedna hloupá zmrzlina. Která by se tolik vyplatila. Než jim denně říkat, ježíšmarjá nesbirejte to, nesahejte na to, vstávejte, nedělejte ostudu. Nakonec se s nimi člověk pomalu stydí vylézt na ulici a vyhýbá se tomu. A to taky není dobře. Protože ty návyky se mají upevňovat. Když s nimi radši nikam nepůjdu, tak se nebudou umět nikde chovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.12.23 22:46
2 děti jsou nároční moji kluci 3,5 roku od sebe zase spolu strašně divočí. Dokážou sami sebe namotivovat k neskutečnejm kravinám a v tu chvíli nevidí, neslyší.
Jeden z nich má taky horší regulaci emocí, či jak to nazvat. Když má afekt, tak prostě neví, co se sebou. Obvykle bývá agresivní směrem k věcem, potřebuje do něčeho kopnout, dupnout, bouchnout. A to je v pořádku, doma máme pytel, a několik bouchacích předmětů. Někdy chce potulit a někdy se ho nesmím ani dotknout. Co mi funguje je filtrovat aktuální projev, nebrat si ho osobně, nenaštvat se. Říct mu, že jsem poblíž, a až bude chtít ať mě obejme. Netrvá to dlouho, pak si obvykle popláče, dost často to vylítne i ze mě a je zase celkem dobře.
Tohle není o výchově, ale o osobnosti. Můj druhý syn je splachovací flegmatik a kdyby byl jedináček je to miláček, co poslechne bez protestů. A to má tu výchovu mnohem volnější, jak je druhej.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.12.23 22:48
@Anonymní píše:
Jj. To děláme o víkendech, kdy je tu manžel. Ale jinak nikoho nemáme, takže když si vezmu jednoho, druhý se obvykle přidá.
Aby nepadly obvykle rady o paní na hlídání. V průběhu roku tu byly 3 a ani jedna to nedala.
Tohle znám, taky jsem na kluky sama. Ale pokud nezvládne paní na hlídání ani jedno z tvých děti zvlášť, tak to uz je na pováženou. Volila bych odbornou pomoc. Spadovou pedagogicko-psychologickou poradnu a zároveň cestu přes praktika - měli by mít kontakt na detske psychology. Pokud nefunguje skutečně důsledný rázný režim doma, nestydela bych se požádat o pomoc odborníka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.12.23 22:51
@EEKK píše:
Ona každá máma ty děti miluje. A ty děti to vědí. Je jí těžké je potrestat. A ty děti na to spoléhají. Ta máma nemá srdce jít s nimi kolem cukrárny, koupit si zmrzlinu a jim ne. A říct jim, vy jste se válely támhle po chodníku, sbíraly klacíky a kamínky, máte špinavé ručičky. Já je mám čisté, já zmrzlinu můžu papat. Máma jim to neudělá. A přitom je to jedna hloupá zmrzlina. Která by se tolik vyplatila. Než jim denně říkat, ježíšmarjá nesbirejte to, nesahejte na to, vstávejte, nedělejte ostudu. Nakonec se s nimi člověk pomalu stydí vylézt na ulici a vyhýbá se tomu. A to taky není dobře. Protože ty návyky se mají upevňovat. Když s nimi radši nikam nepůjdu, tak se nebudou umět nikde chovat.
Díky. Vaše příspěvky jsou skvělé, mám pocit, že bych mohla být schopna tyhle postupy využít. Akorát nejsem moc kreativní, tak si ty postupy budu muset vymyslet předem, a pak už je jen použít v těch situacích, o kterých vím, že přijdou.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
13.12.23 22:54
@Dollorres píše:
2 děti jsou nároční moji kluci 3,5 roku od sebe zase spolu strašně divočí. Dokážou sami sebe namotivovat k neskutečnejm kravinám a v tu chvíli nevidí, neslyší.
Jeden z nich má taky horší regulaci emocí, či jak to nazvat. Když má afekt, tak prostě neví, co se sebou. Obvykle bývá agresivní směrem k věcem, potřebuje do něčeho kopnout, dupnout, bouchnout. A to je v pořádku, doma máme pytel, a několik bouchacích předmětů. Někdy chce potulit a někdy se ho nesmím ani dotknout. Co mi funguje je filtrovat aktuální projev, nebrat si ho osobně, nenaštvat se. Říct mu, že jsem poblíž, a až bude chtít ať mě obejme. Netrvá to dlouho, pak si obvykle popláče, dost často to vylítne i ze mě a je zase celkem dobře.
Tohle není o výchově, ale o osobnosti. Můj druhý syn je splachovací flegmatik a kdyby byl jedináček je to miláček, co poslechne bez protestů. A to má tu výchovu mnohem volnější, jak je druhej.
Ano, mladší je taky mnohem klidnější. Určitě je to i osobností a založením.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Ona se prostě rozjede. Vrhne se ke mě, tahá za věci, bouchá, škrábe. Já ji napřed říkám, že takhle ne. Napřed klidně, pak už někdy zaječím. A když nepřestane - to třeba bylo dnes 3 x v průběhu dne, tak ji držím ruce, nebo celou…
Ach jo. Autoritu u ní nemám vůbec. To je jasný. Nevím co s tím.