Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Dobrý večer,
jak se bavíte s lidmi, kteří jsou vážně nemocní a vědí, že se neuzdraví nebo že se lékaři snaží jejich život „jen“ prodloužit? Jak je rozptylujete, co jim pomáhá, když není naděje na uzdravení? Prosím o rady a tipy zkušných či povolaných. Moc děkuju. Sára.
@BloomingGorgeous píše:
Dobrý večer,
jak se bavíte s lidmi, kteří jsou vážně nemocní a vědí, že se neuzdraví nebo že se lékaři snaží jejich život „jen“ prodloužit? Jak je rozptylujete, co jim pomáhá, když není naděje na uzdravení? Prosím o rady a tipy zkušných či povolaných. Moc děkuju. Sára.
Hlavně neříkat - musíš bojovat, a musíš jíst, abys měl sílu a tak.
Ti lidi se cítí sami, psolouchat je, být s nimi. A pokud chtějí, bavit se s nimi o smrti. Když člověk od toho bude hovor odklánět, nechá ty umírající se strachem samotný.
Jdu hledat knihu, co sem četla. Svatošovou bych doporučila nakonec spíš s rezervou. Něco dobrý, ale celkově mi příjde její přístup v podstatě divný. Ale ona do toho hodně plete náboženství.
Ahoj,
nelitovat, netvářit se jako boží umučení a neříkat co mají dělat - musíš, ted by jsi měl, já na tvém místě… bla bla bla.
Prostě s nimi normálně mluvit, normálně hovořit. Staroušci třeba mají rádi, když se zajímáte o to co dělali, kým byli - většinou si na mládí pamatují daleko lépe jak na to, co bylo včera. Rádi o tom mluví a rádi vzpomínají ![]()
O tom co mají rádi, o knížkách, o koníčkách, když si chtějí postěžovat tak vyslechnout
@BloomingGorgeous
Hm, nemůžu najít. Kdyžtak koukni na přednášku od Svatošové na youtube, příjde mi lepší než ty knihy, i když obsah je vlastně stejný.
Rozhodně nesouhlasím s příspěvkem výše. Ten člověk se cítí mizerně, ví co přijde. Nepotřebuje, aby si s ním někdo povídal o smrti. Naopak podle mě je nejlepší mluvit o budoucnosti, rozptylovat, dát jim nějaké téma, zabavit.. Aby nepřemýšleli nad smrtí. Samozřejmě, že pokud by se zeptali, nelhat, spíše nezabruslit do úplných podrobností. Mám kolem sebe 2 případy a kdybych začala mluvit o smrti, tak ten člověk se složí. V obou případech berou i léky proti depresím, aby tyto myšlenky zahnali a nepropadli zoufalství.
Vážně byste mamince, tatínkovi, kdyby se vás zeptali, jak to s nimi vypadá, jak dlouho to bude trvat, řekli je to blízko? Nevypadá to dobře? ![]()
@Anonymní píše:
Rozhodně nesouhlasím s příspěvkem výše. Ten člověk se cítí mizerně, ví co přijde. Nepotřebuje, aby si s ním někdo povídal o smrti. Naopak podle mě je nejlepší mluvit o budoucnosti, rozptylovat, dát jim nějaké téma, zabavit.. Aby nepřemýšleli nad smrtí. Samozřejmě, že pokud by se zeptali, nelhat, spíše nezabruslit do úplných podrobností. Mám kolem sebe 2 případy a kdybych začala mluvit o smrti, tak ten člověk se složí. V obou případech berou i léky proti depresím, aby tyto myšlenky zahnali a nepropadli zoufalství.
Vážně byste mamince, tatínkovi, kdyby se vás zeptali, jak to s nimi vypadá, jak dlouho to bude trvat, řekli je to blízko? Nevypadá to dobře?
Děláš v hospici? Já jo.
@Anonymní píše:
Rozhodně nesouhlasím s příspěvkem výše. Ten člověk se cítí mizerně, ví co přijde. Nepotřebuje, aby si s ním někdo povídal o smrti. Naopak podle mě je nejlepší mluvit o budoucnosti, rozptylovat, dát jim nějaké téma, zabavit.. Aby nepřemýšleli nad smrtí. Samozřejmě, že pokud by se zeptali, nelhat, spíše nezabruslit do úplných podrobností. Mám kolem sebe 2 případy a kdybych začala mluvit o smrti, tak ten člověk se složí. V obou případech berou i léky proti depresím, aby tyto myšlenky zahnali a nepropadli zoufalství.
Vážně byste mamince, tatínkovi, kdyby se vás zeptali, jak to s nimi vypadá, jak dlouho to bude trvat, řekli je to blízko? Nevypadá to dobře?
To není pravda! Naopak, pokud ten člověk chce mluvit o smrti, chce řešit případně i představy o pohřbu, tak toto s ním řešit, neuhýbat. Vyslechnout a v žádné téma není tabu. Ten člověk ví, že nemá budoucnost. Pokud s ním budeš chtít řešit budoucnost a „rozptylující témata“, tak pouze odrážíš svůj vlastní strach z konce toho člověka. Kdy jindy mu dát šanci mluvit o svých nejniternějších pocitech než na sklonku života?
@Baba píše:
Děláš v hospici? Já jo.
Jako psycholog?
Ono to bude asi trochu jinčí u lidí, o které se staráš v práci a vlastních rodinných příslušníků, nemyslíš? Chceme naše blízké chránit, vím jaké to je, když ti umírají nejbližší. Poslední věc, kterou chtějí slyšet, je kdy odejdou.
@Kfětoslava píše:
To není pravda! Naopak, pokud ten člověk chce mluvit o smrti, chce řešit případně i představy o pohřbu, tak toto s ním řešit, neuhýbat. Vyslechnout a v žádné téma není tabu. Ten člověk ví, že nemá budoucnost. Pokud s ním budeš chtít řešit budoucnost a „rozptylující témata“, tak pouze odrážíš svůj vlastní strach z konce toho člověka. Kdy jindy mu dát šanci mluvit o svých nejniternějších pocitech než na sklonku života?
Přesně ![]()
@Kfětoslava píše:
To není pravda! Naopak, pokud ten člověk chce mluvit o smrti, chce řešit případně i představy o pohřbu, tak toto s ním řešit, neuhýbat. Vyslechnout a v žádné téma není tabu. Ten člověk ví, že nemá budoucnost. Pokud s ním budeš chtít řešit budoucnost a „rozptylující témata“, tak pouze odrážíš svůj vlastní strach z konce toho člověka. Kdy jindy mu dát šanci mluvit o svých nejniternějších pocitech než na sklonku života?
Nepsala jsem, že vyhýbat se tématu. Pokud by se mnou chtěl řešit přípravy pohřbu, atd., tak to je něco jiného. Ale takovou zkušenost nemám.
@Anonymní píše:
Jako psycholog?
Ono to bude asi trochu jinčí u lidí, o které se staráš v práci a vlastních rodinných příslušníků, nemyslíš? Chceme naše blízké chránit, vím jaké to je, když ti umírají nejbližší. Poslední věc, kterou chtějí slyšet, je kdy odejdou.
Ne, jako doktor. Prostě nemáš pravdu. Jistě, je to individuální, ale pokud s ečlověk o smrti bavit chce a ty to odmítneš, ublížiš mu. Tím nechráníš umírající, ale sebe. Je to nepříjemné téma, člověk si vlastní smrtelnost vědomě často nepřipouští, ale když to nepřekonáš, necháš umírající s tím strachem samotný.
Já taky dělala dlouho s umírajícími. Rádi vždy mluvili o tom co dělali, o rodině a někteří byli moc rádi, když jsem mluvila o mých běžných denních činností..třeba každý den jsem přišla s tím, co jsem prostě dělala, to se ty témata vždy propletli a nejšťastnější byli, když mi mohli nějak poradit ( např. jsem mluvila o sázení květin a nevěděla co je pro ty kytky nejlepší stín/slunce…) cítili se dobře, že prostě pomohli. Mockrát jsem se nesetkala s tím, že bych se s někým fakt bavila o smrti. Mám teď též umírající velmi mladou kamarádku, snažím se ji brát prostě,,normálně" máme po korona spolu domluvený malý zážitek- cukrárnu.
@Baba píše:
Ne, jako doktor. Prostě nemáš pravdu. Jistě, je to individuální, ale pokud s ečlověk o smrti bavit chce a ty to odmítneš, ublížiš mu. Tím nechráníš umírající, ale sebe. Je to nepříjemné téma, člověk si vlastní smrtelnost vědomě často nepřipouští, ale když to nepřekonáš, necháš umírající s tím strachem samotný.
Já tedy nejsem lékař ani psycholog a moc zkušeností s tímhle nemám.
Ale zdá se mi, že když už ten člověk je na konci životní dráhy, tak si zaslouží respekt k jeho volbě, o čem si chce povídat. A ne mu zkoušet určovat témata a zdánlivě ho rozveselovat, když nechce. ![]()