Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Večerní krize
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
3.1.12 14:34
No jo no, tři děti, to už je skoro miniškolička. 
Sama mám jedno, nevím, jestli se k druhému odhodláme.
Ne, vážně, možná přislo období, kdy bude potřeba trošku přitvrdit při výchově. Když něco nefunguje, je potřeba přestat to dělat a zkusit něco nového. Třeba křičení na chodbě bych nedovolila. Od toho jsme rodiče, abychom s láskou vychovávali, děti neví, co je správně a co špatně, my jim to musíme ukázat a vyžadovat. A ta procházka by se třeba ob den také zvládla. Dveře od pokojíku bych na spaní nezavírala s tím, že se teď bude spát a nechci slyšet žádný křik. Maximálně bych dovolila, že si každý může třeba půl hodiny něco dělat, hrát, poslouchat pohádku. Za půl hodiny bych přišla, zhasla a dobrou. Pak už žádná diskuze.
Našemu jsou sice necelé dva roky, ale jsem na něj pořádný ras, zatím nemáme žádné problémy, ale ono se něco objeví… na druhou stranu problémy jsou od toho, aby se řešili, ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ŠárušN
3.1.12 15:06
No jo, ale jak jim něco nedovolit nebo dovolit? Když oni vůbec neposlouchají. Taky jsem si vždycky říkala, že prostě budou taková a taková pravidla, a na těch si budu trvat, ale realita je trochu jiná. Na pravidlech si můžu trvat jak chci, je to k ničemu. Akorát se mi vysmějí a dělají dál to, co dělat nemají. Zákaz sladkostí, zákaz televize, zavírání za dveře a ignorování, zabavení hraček, už jsem toho vyzkoušela tolik a jim je to jedno. Už nevím jaké páky mám použít. Ať udělám cokoliv, buď je to málo a prostě mě ignorují, nebo je to zase moc a zakázanou věc udělají ještě dvakrát, ve vzteku. Proto často sáhnu po tělesném trestu, ale je to nebolí! Smějí se mi i při dávání na zadek. Jo, když je nejstarší ve školce, je to pohoda. Mladší, když je sám, si tolik nedovolí. Vzteká se, pokouší se neposlouchat, ale má to marné, vždycky ho nějak zpracuju. Ale problémy nastanou právě když jsou ti dva spolu, najednou jsou v přesile a normálně se mi do očí smějí! Hulákání na chodbě: Když jim vysvětluji, že musí být ticho, tváří se že chápou, pak se jeden ze srandy ozve (zkusí to) a druhý se celý nadšený přidá. Pak už vřeští oba dva a já proti nim nic nezmůžu. Když to nejde po dobrém, zkouším to tedy po zlém. Zvýším na ně hlas. Buď se mi zase vysmějí, nebo mladší začne brečet (přesněji řečeno přímo řvát), že jsem si dovolila škaredě se na něho podívat, a když jim dám na zadek, řvou oba (v tu chvíli bych byla radši, kdyby „jenom“ hulákali), ve vzteku si lehnou na zem a už s nimi nepohnu, abych je alespoň odtáhla před panelák, kde už ten řev tolik nevadí. A jakákoliv moje další reakce vede jenom ke zhoršení situace, prostě si dělají co chcou. Fakt to není jednoduché, vychovávat tři kluky. A nejhorší je, že mi nikdo nedokáže poradit, jak si získat tu autoritu. Podle mě to člověk asi musí mít v sobě…
- Citovat
- Upravit
3.1.12 17:10
Myslím, že tak to úplně není. Je sice pravda, že každý nejsme charizmatický typ vůdce, ale autoritu u svých dětí je podle mě každý schopný získat, jen to chce možná trošku jiný přístup.
Vaši kluci jsou zrovna v období dětského negativismu, kdy je úkolem oddělit se od primárního pečovatele, u Vás matky a pokoušet se dělat si věci tak, jak chtějí sami. Aby zjistili, co funguje a co nefunguje (to je pro tohle období stěžejní, vlastně už od roka je nutné postupně zavádět a doržovat pravidla), snaží se na sebe strhnout pozornost rodičů.
Před každým odchodem ven bych jim dopodrobna vysvětlila, kam jdeme, co tam budeme dělat, jak se budeme všichni chovat, co od nich očekáváte. Upozornila bych je, že pokud začnou zlobit, jejich zlobení rázně zamezím, třeba tím, že se okamžitě vrátíme domů, nepůjdeme ani tam, kam se těší. Všechno bych takhle dopředu vysvětlovala. Ve chvíli, kdy by začali zase hulákat, i přes tohle varování, nic bych už nevysvětlovala, jenom udělala to, na co jsem předem upozorňovala. Nehrála bych s nimi hru na maminku, co všechno snese, a děti, co nerespektují hranice. Myslím, že Vás stejně jen zkouší, čekají, jak budete reagovat na jejich chování.
A ke vzteklému řevu – je to zase podle mě jen projev snahy upoutat pozornost. Když by to zase začlo, řekla bych synovi, že když řve a vzteká se, nerozumím mu a že se vzteklým, třeba Honzíkem, si povídat nebudu.
Taky je podle mě zajímavý, jaký jsou zpětný vazby od pedagogů ve školce? Jak se tam starší syn chová?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.1.12 17:13
A hlavně jsem zapomněla napsat, je podle mě nejdůležitější Váš klid, který taky nemá člověk v sobě, jak píšete, ale který se musímě naučit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ŠárušN
3.1.12 18:00
Jj, taky jsem právě nedávno přišla na to, že budu muset zavést postup, který popisujete: Předem vysvětlit pravidla a pak už jen postupovat podle těch pravidel. Myslím, že v tomto dělám tu chybu. Vždycky trestám a řeším situaci, až když nastane, ale předem nevysvětlím co se vlastně může a co ne, takže pak mají kluci nejspíš zmatek, neví co je dobře a co špatně. Už jsem to tak i udělala, že jsem předem synovi vysvětlila, že hračku, kterou hodí o zem, mu okamžitě zabavuju a tak jsem to potom i udělala a od té doby hračkama neházel. Určitě to tak budu dělat dál. Já jsem právě styl výchovy přebrala od své mamky, ona je hodně benevolentní a trestat začala vždycky až tehdy, když už to bylo neúnosné. Mám o hodně mladší sestru (8 let) a ta si dnes s mamkou dělá co chce, když se začne vztekat, mamka jí raději dá to, co chce, protože je to jednodušší. Mamka pomalu nikam nemůže, vždycky má strach z její reakce. Třeba když byla sestra nemocná a nemohla do školky a mamka prostě musela do práce, odvezla ji v neděli večer na hlídání k babičce s tím, že ji tam nechá a ještě ten den pojede domů. Ale sestra prostě rozhodla, že maminka domů nepojede, že bude spát u babičky s ní. Mamka se jí vyloženě bála, bála se že bude řvát a hrozně se vztekat, a místo, aby prostě rozhodla, že domů pojede protože musí ráno do práce a ať se malá vzteká jak chce, raději tam zůstala spát a ráno musela vstávat snad ve tři hodiny, aby stihla dojet na šest do práce! Dodnes, když chce někam jet, ptá se vlastní dcery. Ta je na ni ještě sprostá a o co si řekne, to okamžitě musí mít. Já se snažím být jiná, nechci dovolit, aby se moje děti ke mě chovaly jako k otrokovi, ale přes veškerou snahu jsem skoro stejná jako moje mamka. Nechci taková být! Snažím se být klidná a takhle teoreticky mi to jde. Předem vím, jak bych to udělala, ale jakmile nastane nějaká složitá situace, úplně přestanu logicky uvažovat a nevím co dělat, zmatkuju a v konečném důsledku jednám v afektu. Vím, že na prvním místě musím zůstat klidná a nad věcí, protože děti z rodiče nejistotu vycítí a podle toho se zachovají, ale pak to přijde a já dělám přesný opak toho, co chci. Ale trénuju jak to jde, mám tři kluky takže musím 
- Citovat
- Upravit
3.1.12 18:55
Já myslím, že jste na dobré cestě změnit přístup ke klukům, co se týká určování hranic. Chce to jen důslednost a trénovat - situací k tréningu máte určitě spoustu Je pochopitelný, že to nemáte úplně jednoduché - tři malé děti, to je spousta práce. Málokdo se k tomu odhodlá, sílu na to určitě máte, jen jí využit. Zkuste do tohohle nového přístupu zapojit taky manžela, měli byste dodržovat stejný přístup, i když jeden třeba v lehčí formě a druhý - což budete muset být nejspíš Vy, když jste s kluky většinu dne - v důslednější formě.
Myslím, že se může klidně stát, že po určitou dobu mohou kluci „zlobit“ ještě o trochu víc, než pochopí, jak to vlastně myslíte, než se na sebe vzájemně naladíte. Moc Vám držím pěsti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ŠárušN
3.1.12 21:11
Ano, taky jsem si všimla, že když se snažím být opravdu důsledná, zlobí ještě víc, protestují. Ale prostě musíme vydržet. My poslední dobou děláme víc důležitých kroků. Např. staršího momentálně konečně učíme spát v noci bez pleny, doteď se v noci počůrával, ostuda! Všimla jsem si ale, že plenu spíš využívá pro svou vlastní pohodlnost, a že už ji vlastně ani nepotřebuje. Včera se vůbec nepočůral, jednou za celou noc si zašel na záchod a pohoda 
Takže ušetříme za pleny
Napište něco o vašem malém, ať se tu nebavíme jenom o nás!
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Aktuálně na Instagramu
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Jak znovu naučit na nočník
- 23.09.24
- Simona2121
