Poradna o očkování dětí proti chřipce
MUDr. Daniela Verdánová
@Anonymní píše:
Ahoj holky, vím že tu jsou hlavně maminky. Já jsem též, ale už větších dětí (12+16+19). Všichni se bojíme coronaviru, i já. Do dnešního dne jsem to psychicky zvládala, dnes od rána jen brečím. Mám po delší době den volna, jinak trávím většinu času v nemocnici mezi nemocnými (akutní ambulance). Roušek málo, jen na příděl, všude lidi s horečkama a nevíte, kdo to zrovna má, odpadající kolegové do karantén a my zbylí se snažíme držet péči jak to jde, aby každý dostal, co potřebuje. Doma rodina, ale po práci už nemám sílu být ta usměvavá matka u sporáku a žehličky, oporu v partnerovi bohužel nemám, kamarádky a sousedi se mě bojí, kdybych náhodou byla nakažená. Poslední kapkou byli včera pacienti, kteří na nás řvali, že jim nechceme dát roušky…jenže to nejde, nemáme je…jsme rádi, že naše akutní oddělení nám ještě dává každý den jednu na směnu, víc jich není. Zítra musím zase zpátky do nemocnice, o víkendu též…vůbec se mi tam nechce. Na emimino se jdu někdy odreagovat, ale hezkých témat ubývá, což chápu…Berte to prosím jen jako potřebu si ulevit mezi „babama“. Nemám si komu ulevit. Prosím anonym, nechci být spojována s profesí…
Lidi jsou prostě kreteni, místo poděkování držkuji..to je vidět i tady, vše si chtějí vydupat..
Drž se.. Nemáte to vůbec jednoduché
![]()
Chápu! Prosím, pokud najdeš chvilku, zvaž promluvit si o tom s někým nezaujatým, vznikla skvělá iniciativa: #delamcomuzu. Důležité je teď nejen zachovat si fyzické zdraví, ale hlavně i tvoje psychické. ![]()
Ve tvé situaci bych asi šla na PN s psychikou. Potřebuješ si odpočinout a systém potřebuje odpočaté zdravotníky, nikoliv uzlíček nervů. Chtělo by to aspoň 14 dní. A nedá se nic dělat, holt to tam budou muset vydržet bez tebe.
Taky pracuju v nemocnici (i když tedy ne s tak akutními pacienty) a taky nemáme roušky a nikoho (z vedení) to asi netrápí… Roušky jsem si musela doma ušít, pacienti taky nepříjemní třeba že jim nechceme dovolit aby s nimi šel doprovod atd… A taky se bojím že bych to mohla zanést domů. Jsi strašně statečná že i v téhle těžké situaci zodpovědně pomáháš lidem místo abys byla se svojí rodinou! Teď ti třeba přijde že to nikdo neocení ale právě díky lidem jako jsi ty ten systém ještě funguje
dej si večer víno, čokoládu, popovídej s dětma, třeba tě oni pochopí a podpoří když už jsou tak velký, na vaření a žehlení se vyprdni, to vše se dá jistě teď vynechat a zařídit i jinak! Držím palce ať je ti líp
a nám všem ať to brzo přejde
Dekujeme, fakt jo, i kdyz ti to asi nepomuze, ted jsme vsichni v situaci, co je nova, je mi lito, ze se te lidi boji, ale kdyby neco potrebovali, tak volat budou, vid. To je klasika. Vsichni cekame, ze se o nas postarate, malokdo si uvedomi co musite prozivat. Taky budu mit v praci sluzby a bojim se, ale nejde o zachranu zivotu. Vzdycky se tim uklidnuju, ze nejde o zivot. Nenervuj se jeste s domacnosti, zkus nabrat co nejvice psychickych sil, na zahrade je ted krasne, priroda nam na nasi karantenu kasle, kyticky kvetou a voni trava, nas holub si nasel partnerku. Nebo si cti, posli pohled, upec dobrotu. A drz se!
Obdivuju tě, jsi skvělá a doufám, že vydržíš bez újmy. Většina lidí je bohužel bezohledná banda jájínků.
Máte to teď, v těhle dobách extrémně těžké. Lidé na sebe řvou i na ulicích, nadávají si a chovají se, jako by pandemií přišli i o zbytky lidskosti a pochopení. Vy to máte v první palbě, my si to neumíme ani zdaleka představit. ![]()
To se ti nedivím, že jsi vyčerpaná
Nikdo od tebe teď nemůže očekávat, že budeš všechno zvládat s úsměvem. Děti pomáhají? Moc vám všem fandím a posílám aspoň
Je to psycho, pomáhat ostatním, když vás nikdo neochrání
Je mi tě moc líto, škoda, že nemáš oporu v partnerovi. Naštěstí máš děti už velké, určitě hodně práce okolo sebe zvládnou sami. Zkus hodně doplňovat béčko a hořčík, zvýší to psychickou odolnost, věřím, že zdravotnící zažívají nejvíce vyčerpávající chvíle ve svém pracovním životě, zvlášť, když musí jet teď téměř nonstop a do toho napružení pacienti. Pokus se nekoukat na zprávy a doma opravdu odpočívej- knížka, hudba, vana, dechové cvičení, hezké filmy, i když lidi řvou, tak vás potřebují a ten řev není na vás konkrétně, ale na tu celou situaci, každý zažíváme, vztek, bezmoc. Jsou různé psychoterapeutické poradny online, co se obrátit, na nějakou takovou? Dnes online odpovídala paní psycholožka třeba tady http://zpravy.aktualne.cz/…c1f6b220ee8/ a je teď hodně povzbuzujících stránek. Drž se, děkujeme za práci, co teď odvádíte
![]()
A nejhorší je, že těch co jsou ochotni ještě pracovat je čím dál tím míň. Kolem sebe nevidím nikoho kdo by chodil do práce, všichni se přece bojí a spoléhá se na stát, který má být dojná kráva, ale až dojdou ti pracující tak skutečně nebude na důchody. Není to samozřejmě jen teď.
@Anonymní píše:
A nejhorší je, že těch co jsou ochotni ještě pracovat je čím dál tím míň. Kolem sebe nevidím nikoho kdo by chodil do práce, všichni se přece bojí a spoléhá se na stát, který má být dojná kráva, ale až dojdou ti pracující tak skutečně nebude na důchody. Není to samozřejmě jen teď.
Tak osobně si myslím, kdo může a nemusí být s dětmi doma, chodí do práce. Aby si vydělal, pokud může na hubenější časy. My se s manželem dohodli, že budeme oba pracovat, dokud to půjde. A to bych mohla být s mladším dítětem na OČR. Pokud se někdo z nás nakazí, stejně budeme muset být doma oba v několikatýdenní karanténě.
Obdivuji nasazení všech zdravotníků a za veřejnost se někdy fakt stydím. Nemám, jak pomoci, tak snad jen - děkuji za vaši práci a obětavost. Díky
![]()
Ahoj holky, vím že tu jsou hlavně maminky. Já jsem též, ale už větších dětí (12+16+19). Všichni se bojíme coronaviru, i já. Do dnešního dne jsem to psychicky zvládala, dnes od rána jen brečím. Mám po delší době den volna, jinak trávím většinu času v nemocnici mezi nemocnými (akutní ambulance). Roušek málo, jen na příděl, všude lidi s horečkama a nevíte, kdo to zrovna má, odpadající kolegové do karantén a my zbylí se snažíme držet péči jak to jde, aby každý dostal, co potřebuje. Doma rodina, ale po práci už nemám sílu být ta usměvavá matka u sporáku a žehličky, oporu v partnerovi bohužel nemám, kamarádky a sousedi se mě bojí, kdybych náhodou byla nakažená. Poslední kapkou byli včera pacienti, kteří na nás řvali, že jim nechceme dát roušky…jenže to nejde, nemáme je…jsme rádi, že naše akutní oddělení nám ještě dává každý den jednu na směnu, víc jich není. Zítra musím zase zpátky do nemocnice, o víkendu též…vůbec se mi tam nechce. Na emimino se jdu někdy odreagovat, ale hezkých témat ubývá, což chápu…Berte to prosím jen jako potřebu si ulevit mezi „babama“. Nemám si komu ulevit. Prosím anonym, nechci být spojována s profesí…