Vztah matky a dospělé dcery
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Je to hrozné, je to smutné, ale vybrala jsi si takový život sama, píšeš, chtěli syna dát do ústavu, ty jsi nechtěla a ty sis vybrala, že se o něho budeš starat, musela jsi předpokládat, že to bude těžké a že budeš stárnout a budou přicházet nemoci,
dcera si to nevybrala, má nárok žít svůj život a ne se obětovat, obětování sis vybrala ty sama - bohužel
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
A zajímala ses někdy i o dceru? Jak se má? Co řeší za problémy? Jaký má život.
Z tvého psaní mám dojem že vidíš jenom sebe a syna a dceru si odstrčila na vedlejší kolej. V tom případě se nedivím že tě odstřihla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Je to podobné, jako když staří rodiče se nechtějí odstěhovat z baráku, kde obhospodařují obrovskou zahradu, zestárnou a nestačí na to a nutí své dospělé děti, aby jim na zahradě otročilli- ty děti si to nevybraly
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tohle se hrozně těžko soudí. Ona se může cítit odstrčená, měla jsi starosti kolem syna a je jasný, že jsi všechny síla napnula jeho směrem. Mít v rodině postižené dítě je hrozně těžký pro všechny. Pro něj, pro tebe i pro zdravé sourozence. I když ty píšeš vlastně, že jsi se o syna začala starat až když dcera šla z domu 
Být tebou tak si dám čas na promyšlenou co a jak, tohle bylo zbytečné unáhlení a jednání pod emocemi. Ona to nebere jako ty, že by měla pomoc protože rodina. Na to člověk přijde kolikrát až mnohem později. Jinak já sama mám zkušenost s péčí o postižené a nemohoucí a určitě by pro syna byla lepší ústavní pomoc, protože aby se chudák plazil po zemi je pro něj nedůstojné. Nehledě na to, že ty už taky nemůžeš. Snažila jsi se, ale je na čase to řešit už jinak. Příjezd dcery by vás nespasil a dost pravděpodobně má vůči rodině nějaké výhrady už delší dobu, když nestojí o kontakt. A nebo je třeba jen sobecká. To nevíme, neznáme vás.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@satanica63 to máš teda od osudu naloženo…
dcera se asi odstříhla, aby se tím nemusela trápit, vůbec se toho nezastávám a je to smutné, ale na druhé straně je to pochopitelné.. u vás ji čeká jen depka, proto k vám nejezdí.. ty ses dobrovolně obětovala, nechala si syna doma, obětovala mu svůj život i zdraví, kdy sis třeba ještě mohla najít fajn parťáka pro svůj vlastní život
a syna si brát třeba na víkendy (ano, uznávám, že bych to udělala a nestydím se za to),
s dcerou bych si dohodla rande na půl cesty někde v pěkné cukrárně, na neutrální půdě, chtěla bych se s ní vidět, nechtěla bych o ni příjít..
tys vlastně toho syna jakoby „upřednostnila“ (nemyslím to zle), ale měla bys kousek energie, co zbývá, věnovat i holce… zkus to.. možná tě příjemně překvapí
přeju ti opravdu upřímně hodně sil a zdraví 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Očekává, že budeš chtít pomoc a ty ji chceš, proto to vše udělala. Chce žít sama za sebe, ty jsi se rozhodla obětovat. Což je náročné a obdivuhodné, ale ona to pro sebe nechce, a protože mám zkušenost s tvojí situací, tím spíše chápu ji.
Určitě je tam nějaká chyba v komunikaci, co s tím, netuším.
Je mi líto, co vás potkalo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
To je nějaký příběh z doby před pádem železné opony? Nebo proč se v něm ta druhá dcera nevyskytuje?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Hibou píše: Více
tak zakladatelka chce, aby jí mladší dcera pomáhala, to asi od dcery žijící v Německu moc chtít nemůže
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@satanica63 píše: Více
Tohle je strašně těžký. Máš naloženo víc než dost, o tom žádná. Ale zamysli se malinko. Tomuhle všemu hodně věcí předcházelo. Ty jsi se obětovala, a staráš se o syna, i když už jsi na pokraji sil. Dceru bombarduješ, ale ne proto že bys jí chtěla vidět, vědět jak se má, ale aby ti pomáhala. A ona to ví, proto kontakt nevyhledává. Ví, že jak zavolá, tak na ní navalíš všechny neduhy co trápěj tebe, i syna. Takže ve finále to je tak, že ty máš pocit že se na vás vykašlala, ale nemusí to tak být. Ona má strach. Když přijede, tak to nebude návštěva u mámy, se kterou pokecá o životě. Potřebuješ odpočinek, pobyt na horách ti určitě prospěje. Každopádně si promysli, jak to bude dál. Syna prostě sama nezvládneš, potřebuje odbornou pomoc. Máš to moc těžký, ale mysli trošku i na sebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Vztah matky a dospělé dcery
@ivaamilan
Až mi mrazí, když to čtu. Právě dcera byla celou dobu středobodem. Podporovali jsme ji finančně na vysoké, řešila jsem s ní úplně všechno, zápočty, zkoušky, tehdy jsme si volaly, já ji podporovala. Vždy jsme tu byla pro ni a pomáhala i při péči o syna. Ten čas na to se vždycky našel. A ano, péči o syna jsem si vybrala sama, ale to nemění nic na tom, že děti navštěvují své rodiče.
- Citovat
- Upravit
@satanica63 píše: Více
A jak často se ozvala sama, co je pryč? Nebo kolikrát měla zájem přijet jen tak na návštěvu?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@satanica63 píše: Více
Ale tohle všechno jsi dělala, protože je to tvoje dcera. Teď jsi ve fázi, kdy vyčítáš a to je asi ten kámen úrazu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Vztah matky a dospělé dcery
Ještě bych dodala, že určitě nechci, aby dcera pravidelně pomáhala, čekala jsem, že pomůže jednou, když fakt bylo zle. Vždycky, když tu přijela byla normální atmosféra, žádné fňukání z mojí strany a pomáhat jsem od ní nechtěla. Večer, když syn spal jsme kecaly a smály se někdy až do rána, hrály karty. Když byla unavená, starala jsem se i o ni. Nevím, proč to vyznělo, že se zajímám jen o syna a jsen nějaká fňukna, mám smysl pro humor a se synem se hodně smějeme.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Určitě také řešíte vztah matka - dospělá dcera. Ať už jste matkou, nebo dcerou. Moc by mě zajímal názor na můj problém od starší generace, ale i mladší.
Vychovala jsem sama 3 děti, nejstarší dcera odešla do Německa, zůstali jsme já, syn a dcera, mezi ní a synem je věkový rozdíl 12 let. Nebudu rozepisovat vše, bylo to těžké, ale syn mi pomáhal, děti měly vše. Říkala jsem, že jsme Tři mušketýři, sehraní, sobě navzájem oporou.
Pak dcera odjela studovat do jiného města a zůstala tam. Syn bydlel sám nějakou dobu, ale vrátil se ke mně, onemocněl roztroušenou sklerózou. Kromě této tragédie mi kdysi zemřel mladší syn, zemřel můj tatínek, byla jsem na něm hodně citově závislá, manželství s alkoholikem a pravidelným domácím násilím.
Synova nemoc se zhoršovala, až zůstal jen ležet, nemohl mluvit, ani jíst, následoval dlouhý pobyt v nemocnici a chtěli syna dát do ústavu. Vzala jsem jej domů, kdy už trochu mluvil, jedl, seděl. Takže pleny, hygiena na posteli. Následující 2 roky chemoterapie, sama jsem nevěděla, že se u roztroušené dává. Tehdy dcera občas přijela, je to 5 let, kdy tohle začalo. Postupně se syn zlepšil, chodil podél zdi nebo po čtyřech, s vozíkem se u nás doma nedá jezdit a syn má ochrnutou pravou ruku, nejde to. Ven jen na vozíku. Jsou dny horší i lepší. Celou tu dobu se starám sama, v době chemoterapií k nám nikdo nesměl.
Asi před půl rokem jsem začala cítit velkou únavu a všichni mi říkali, že je třeba odpočinek. Momentálně mi lékařka zjistila spoustu zdravotních problémů, takže absolvuji odborná vyšetření. A nemůžu, už prostě nemůžu dál, kromě toho všeho jsem řešila plno věcí, vozík, příspěvek na péči, byly problémy s některými lékaři a jiné. Ještě bych chtěla napsat, mně je 62 let, synovi 42 a dceři 30 let.
Dcera žije s přítelem, děti nemá. Poslední asi 3 roky o nás nemá zájem, sama nenapíše, nezeptá se, jak se máme, přijede jednou za rok, má to k nám 50 minut vlakem. Vždy píši já první. Věděla o mých zdravotních problémech i o tom, že se syn zhoršil. Čekala jsem, že se zeptá, teda přes sms, volat zásadně nevolá, čekala jsem, že třeba o víkendu přijede na 1 den mi pomoct. Ani náhodou, nic, totální nezájem a věděla, že nemůžu pořádně chodit, syn se tady doslova plazil po zemi.
Tak jsem jí napsala, co si o tom všem myslím, že jsem čekala pomoc, ne z vděku, ale obyčejnou lidskou. Nejsme jako jiné rodiny, syn je vážně nemocný, já mám problémy a nikoho jiného nemáme. Já vím, jak to řešit, zaplatit pečovatelku nebo umístit syna do odlehčovací služby a odpočinout si, dokonce už mám zaplacený pobyt na horách. To nic nemění na tom, že by dcera nemohla přijet, jen tak, za námi, jen tak, protože jsme její jediná rodina, protože jsme ji vychovali… Vycházeli jsme spolu dobře, ničím jsme jí neublížili.
Napsala mi, že se musí chránit, aby nedopadla blbě. Tedy chránit před námi, nevím jak, když o našich nemocech ví. Když se stalo něco špatného nikdy jsem jí nepsala ani nevolala hned, dávkovala jsem to, až po delší době, chránila jsem ji. A teď, teď o nás nechce nic vědět, jsme přítěží, nestojíme ani za pár slov. Nevím, jak se v budoucnu chce chránit před všemi špatnými věcmi, protože i o tom je život a snad její přítel bude pořád zdravý, aby ho " neodložila" taky. Moje reakce byla taková, že tohle všechno jsem jí napsala a ukončila to. Ale přišel pláč, nesnesitelná bolest a trpí i syn. Bolí to, tak strašně to bolí, mám pocit, že je srdce rozervané na kusy a pořád přemýšlím, proč to tak je a proto budu moc vděčná za vaše postřehy a názory.