Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Zdravotní problémy dítěte
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
9.1.19 18:53
Držte se…je to smutný osud. Pokud se nic z toho nedalo zjistit už v těhotenství, nemáte si co vyčítat. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.1.19 18:53
Je mi líto co tvé dítě potkalo. Je nefér, že si něčím takovým musí projít mrňouskové. Já mám holčičku, které v září diagnostikovali závažné
onemocnění (taky není časté), máme za sebou transplantaci kostní dřeně a čekáme co bude. Snažím se nemyslet na to špatné co hrozí a užívat si každou minutku s ní. Brečím potají v koupelně a před ní se snažím být v pohodě ať nervozitu nepřenáším na ní.
- Citovat
- Upravit
9.1.19 19:10
Chápu ..od narození syna se začalo furt něco objevovat,ale neřešitelně.
Od jeho narození až prakticky doteď..
Nic co by se teda dalo operovat,takže to srovnávat nemůžu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.1.19 19:13
@truelly píše:
Držte se…je to smutný osud. Pokud se nic z toho nedalo zjistit už v těhotenství, nemáte si co vyčítat.
Tohle se opravdu nedá v těhotenství zjistit. I kdyby se to zjistit dalo, tak by to nic nezměnilo. Nejsou to věci neslučitelné se životem. Není to nějaké mentalni postižení. Sice i jednu dobu tam jiste obavy byly, ale dopadlo to dobře. Ale tenkrát jsem se taky nabrecela dost.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.1.19 19:19
@Anonymní píše:
Je mi líto co tvé dítě potkalo. Je nefér, že si něčím takovým musí projít mrňouskové. Já mám holčičku, které v září diagnostikovali závažné
onemocnění (taky není časté), máme za sebou transplantaci kostní dřeně a čekáme co bude. Snažím se nemyslet na to špatné co hrozí a užívat si každou minutku s ní. Brečím potají v koupelně a před ní se snažím být v pohodě ať nervozitu nepřenáším na ní.
U nás nakonec to, co vypadalo dost hrozně, dopadlo naštěstí dobře. Jste na tom hůř. Připadám si hrozně. Trošku me uklidňuje, že nic není život ohrožující, jenom život komplikujici. Doufala jsem, že již žádné operace se nás netýkají, že už máme vše za sebou. I kdyz to nebyly nějak závazné operace, tak se nás to natrapilo na x mesicu a řešili jsme komplikace, které se objevovaly. Teď čekat, co bude, je strašně tezke. Zrovna se blíží rok od poslední operace a já si oddychovala, co máme za sebou a radovala se. Říkala jsem si, že konečně žijeme normální život. Ještě mě zaráží, že si často stěžuje na bolest hlavy a bříška - vlastně denně. Dneska zase. Nevim, jak to řešit.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.1.19 19:22
@Malike píše:
Chápu ..od narození syna se začalo furt něco objevovat,ale neřešitelně.
Od jeho narození až prakticky doteď..
Nic co by se teda dalo operovat,takže to srovnávat nemůžu.
O co se jedná? Mne se narodilo krásné zdravé miminko. Sice úplně modré, ale vše bylo v pořádku. Problémy byly akorát s kojení. A pak to začalo v 6. tydnu. 
- Citovat
- Upravit
Lalelale
9.1.19 19:26
to je mi moc líto, noční můra všech rodičů doufejme, že věda za deset let bude dál, než dnes, a třeba se před vámi otevře nové řešení
- Citovat
- Upravit
9.1.19 19:27
@Anonymní píše:
O co se jedná? Mne se narodilo krásné zdravé miminko. Sice úplně modré, ale vše bylo v pořádku. Problémy byly akorát s kojení. A pak to začalo v 6. tydnu.
No syn se narodil i s dobrou barvou…postupně se to začalo kupit..
Celkově má z rezonance zjizvení mozku,centrální hypotonii ( ochlablost svalstva) autismus,středně těžká mentální retardace…vše postupně dávkováno.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.1.19 19:40
@Anonymní píše:
U nás nakonec to, co vypadalo dost hrozně, dopadlo naštěstí dobře. Jste na tom hůř. Připadám si hrozně. Trošku me uklidňuje, že nic není život ohrožující, jenom život komplikujici. Doufala jsem, že již žádné operace se nás netýkají, že už máme vše za sebou. I kdyz to nebyly nějak závazné operace, tak se nás to natrapilo na x mesicu a řešili jsme komplikace, které se objevovaly. Teď čekat, co bude, je strašně tezke. Zrovna se blíží rok od poslední operace a já si oddychovala, co máme za sebou a radovala se. Říkala jsem si, že konečně žijeme normální život. Ještě mě zaráží, že si často stěžuje na bolest hlavy a bříška - vlastně denně. Dneska zase. Nevim, jak to řešit.
Můžu se zeptat jestli jsi využila pomoc psychologa? Já nad tím v poslední době uvažuji, ne ani tak kvůli sobe-ja vím,že se nemůžu zhroutit a musím fungovat,ale kvůli starší dcery. Jak malá onemocněla tak jsem s ní musela zůstat doma a starší docela solidně žárlí ač se jí snažím maximálně věnovat. Co ti řekli doktoři ohledně bolení hlavy a bříška,dělali nějaké vyšetření? Vás čekají další operace nebo už " jen " léčba?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.1.19 19:42
@Malike píše:
No syn se narodil i s dobrou barvou…postupně se to začalo kupit..
Celkově má z rezonance zjizvení mozku,centrální hypotonii ( ochlablost svalstva) autismus,středně těžká mentální retardace…vše postupně dávkováno.
Já jsem si říkala, že jsem už někde něco v nějaké diskuzi četla. Jen jsem si přesně nepamatovala, o co jde. Omlouvám se. Připadám si hloupe. V podstatě mám momentálně na prvni pohled zdravé dítě, ktere chodí do školy. Uvidíme, jak to bude dál. Zažila jsem si i to, že mi někdo řekl, že me dítě vypadá jako postižené, že se toho bali, že postižené bude. No a o spoustě věcech nemají ani páru - naštěstí. Samozřejmě spoustu věcí pred lidmi tajim. Jednou jsem se na jedné diskuzi dozvěděla, že si vymýšlím a ještě se tam do mě pustili. Bylo to dost nepříjemné, kdyz jsem byla na dně, probrecela několik dní, než jsme se dostali ke specializované doktorce, která zjistila, že se to v budoucnu dá vyřešit. Jen se na to musí myslet a nesmí se to nechat být. Vlastně z těch špatných variant to byla ta méně špatná.
- Citovat
- Upravit
9.1.19 19:53
@Anonymní píše:
Já jsem si říkala, že jsem už někde něco v nějaké diskuzi četla. Jen jsem si přesně nepamatovala, o co jde. Omlouvám se. Připadám si hloupe. V podstatě mám momentálně na prvni pohled zdravé dítě, ktere chodí do školy. Uvidíme, jak to bude dál. Zažila jsem si i to, že mi někdo řekl, že me dítě vypadá jako postižené, že se toho bali, že postižené bude. No a o spoustě věcech nemají ani páru - naštěstí. Samozřejmě spoustu věcí pred lidmi tajim. Jednou jsem se na jedné diskuzi dozvěděla, že si vymýšlím a ještě se tam do mě pustili. Bylo to dost nepříjemné, kdyz jsem byla na dně, probrecela několik dní, než jsme se dostali ke specializované doktorce, která zjistila, že se to v budoucnu dá vyřešit. Jen se na to musí myslet a nesmí se to nechat být. Vlastně z těch špatných variant to byla ta méně špatná.
Mě pomáhá si uvědomit,že jsou lidi na tom mnohem hůř..mnohem.Takze se to snažím brát pozitivně,že je vlastně na tom i dobře
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.1.19 20:00
Ja mam dite s genetickou vadou. Je zdedena, zjistili jsme to v jeho deseti letech. Je to vec neresitelna, muze s tim spokojene zit dlouha leta nebo nahle zemrit, neda se to uplne predpovedet. Riziko se da snizit slozitou operaci, ale stejne to nemusi pomoci. Ceka ho v zivote spousta omezeni, sledovani, mozna nebude mit deti. Ale i tak snad muze zit spokojene, udelame pro to, co pujde. Brecela jsem jenom chvili, vlastne jsem to vzala dobre. Nikdo za to nemuze a neda se s tim nic delat, tak se tim proste netrapime. Nestydela bych se vyhledat psychologa, muze to jen pomoct. Mne treba pomohlo si jednou nahodne popovidat s maminkou, ktera ma take dite s genetickou vadou, uplne jinou, ale s podobnymi vyhlidkami… Asi to mate tezsi, ale treba by to take pomohlo…
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Moje milované dite má už od miminka zdravotní problémy. Má za sebou několik operací. Při řešení jednoho zdravotního problému se občas objevilo něco dalšího, co jsme museli řešit. Už kolikrát jsem se s tím musela srovnávat, proč zrovna moje dítě. Jsou věci, které se ještě musí resit a dá se to maximálně trošku zlepšit. Zatim to teda vypadá tak, že se to nezlepsi. Kolikrát jsem stála před rozhodnutím a nevím, jestli jsem se rozhodla správně. Dle lékařů jsem se rozhodla správně. U některých věcí se to ani nedozvím. Každopádně se samozřejmě snažím rozhodnout tak, jak si myslím, že je to nejlepší. Jenže nejsem člověk neomylný. A jsem dost nerozhodná. Teď jsem se dozvěděla dost šokující informace na obyčejné kontrole, na které jsem už měla více méně dostat informace, že je vše tak, jak má. Proč se zase objevilo něco dalšího, co s naším problémem nemá nic společného? Nedokážu se s tím smířit. Brecim. Samozřejmě v noci a když jsem sama. Trpím. Snazím se dělat jakoby nic. Nejde to. Bojím se na své dítě i podívat, aby nepoznalo, že se něco děje a o to víc trpím. Je to nezvratné. Netušila jsem, ze něco takového vůbec existuje. Neskutečný šok. Nic moc mi neřekli. Uvidí se, v jakém to bude stavu. Mozna s tím nepujde dělat nic. Nějaký nástin toho, co by mozna šlo, tam byl, ale nechtěli to rozebírat, protože netuší, jestli to pujde. A výsledný efekt nic moc. Ke všemu u toho vím, co to obnáší, protože jsem si náhodou prošla něčím, s čím se to dá srovnat. O to víc asi trpím. Nevim, jak moc to ovlivní život mého dítěte, ale myslím, že dost. Bude trpět a bude se s tím trápit a já nemůžu odpovědět na to, proč. Nebudu moct pomoct. Brecim tu. Vím to od minulého týdne a nemůžu se hodit do psychické pohody. Samozřejmě se snažím nedat to na sobě znát a brečím teď v koupelně, kdyz s dětma je tatínek. A já pak otru slzy a budu dělat, že je vše v naprostém pořádku a usmívat se. Všechno se mi zdá zbytečne, marne. Včera jsme si celé odpoledne hráli, dělali spoustu věcí. Není to tak, že si zalezu do koutku a nekomunikuju. Ale pořád na to musím myslet, bolí to a třeba večer jsem málo pomazlila před spaním a hned jsem měla otazku, proč. Odsoudite me, ale já v tu chvíli už nemohla, už jsem potřebovala snažit se přesměrovat myšlenky na kraviny a nemyslet. O to byla ta otázka jako dýka do srdce. Bojím se, že mě dítě bude vyřazeno z kolektivu, budou probírat, že měla to a to a má to a to. Je toho vlastně víc, co se musí v budoucnu řešit. Víc, co jen tak běžne někdo nemá. Proste rarita. Proto tu nebudu psát, o co konkrétně jde. Bude cely život mít vzhledový hendikep. Mám taky s něčím problém a vím, jak jsem se natrapila. A přitom spousta lidí se diví, že jsem v pohodě. Vlastne pri řešení toho problému jsem byla v pohodě, ani jsem nebrečela (můj táta tehdy ale brečel, jindy jsem ho brečet neviděla). Zvladla jsem to všechno dobře, ale potom ty následky a připomínky ostatních lidí opravdu potrapi. Každý si něcim projde, ale přijde mi, že jedním problémem se objeví další. Nejspíš bychom si tím, že nebudeme řešit jeden problém, usnadnili život na pár let, protože by se na to přišlo až v pozdějším věku. Stejně s tím nejde nic delat. Asi jsem se chtěla vypsat. Ale ani to mi nepomohlo. Ta bezmoc, že nemůžu za své dítě absolvovat to, co vše absolvovat musí. Asi neni nic, co byste mi napsali a pomohlo mi to. Můžu už jen prosit, aby už toho nebylo víc. Naštěstí se během těch let nějaké věci, co se objevily, vyresily. O něčem tuším, že se časem může objevit. Je to strašne a jediné, co mě napadá, je snažit se ten problém vytěsnit z hlavy. Teď se dá jen čekat, co bude, nedá se nic dělat. Jenže to je to nejhorší, čekat na to, co bude. Mám ráda i nepříjemné věci radši za sebou hned a ne na to čekat.