Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Hezké ráno,
Asi se potřebuji hlavně vykecat a nebo slyšet, ze je to normální, ze vy to máte doma stejně
Možná to všechno teď moc prožívám, protože mám čas…
S přítelem čekám miminko, na které se hrozně moc těším a o kterém si myslím, ze mělo být vyvrcholením našeho vztahu..bohužel mi přijde, ze spis od otehotneni jde všechno z kopce..hned brzy po zjištění // jsem skončila na riziku, byla jsem v nemocnici..a v té chvíli jsem si myslela, ze přítel se zachová jinak. Ale přišlo mi, ze to nijak neproziva. Pořád mluvil o svých problémech, práci, bolavem lokti..
. a to, ze já mohla každou chvíli potratit bylo mimo.. v te době u mě hrozně klesl. 2 měsíce jsem pak musela jen ležet, on by se o mě nepostaral, neuvari a nenakoupi ani pro sebe.tak jsem odjela na ty 2 mesice k rodičům, kteří mi v te chvíli pomohli. a to i financne, jelikoz on to nějak nevnímal, ze jsem najednou bez prijmu. Hrozne jsem se v něm zklamala
všechno jsem mu to pak řekla, chtela jsem v nem citit tu oporu, preci jen to byl spolecny problem.
on oponoval tím, ze jsem ho nechala být samotného já..ze on potřeboval taky pomociale co já bych zmohla, když jsem nemohla vstát z lůžka.. tu dobu jsme akorát prohadali, mezitím předtím jsme se nehadali snad nikdy. Pak jsme se domluvili, ze to zkusíme znovu, budeme rodiče a malé za to nemůže. Jenže ve mně to je pořád, od té doby me vším štve, nemůžu uz se na něj dívat téma zamilovamyma očima, vidím v něm jen hrozného sobce.
Teď, kdy uz jsem v pořádku a mimco se vyvíjí, jak má, tak mi zase přijde, ze vůbec mé těhotenství nevnímá, pořád chce, abych ho obskakovala, poslouchala jeho nářky na práci, kolegy, dennodenne je něco špatně, kvůli čemu ho mám vyslechnout a politovata že by se zeptal, co je potřeba pro malého, jak se vede mně, když ani ne za měsíc rodim..a to si to mimco tolik přál..
Výbava a vše je na mě, on si zije dale svym pohodarskym zivotem.
Desim se, ze až se malé narodí, ze me bude vycerpavat nejen to, ale hlavně jeho táta.uz ted me dost vysavaji jeho řeči a jsem rada, když odejde do práce.
takhle by to být nemělo, ze…
Měla jste to některá podobně, ze vás přístup chlapa v těhotenství tak zklamal? Spravilo se to pak? Nebo myslíte, ze zbytečně vysiluji, ze jsem jen hormony rozhozena tehule?
Je to všechno hlavně výběrem partnera. Pokud je člověk zamilovaný, tak ani nechce mnohdy chyby v charakteru u partnera vidět, dokonce je omlouvá. Pak ale přijdou první problémy, a ono se to vyvrbí v plné parádě. Myslím, že máte mimo jiné problém v komunikaci. Chlapům se prostě musí všechno říci na rovinu. Nějaké očekávání a představy, které máš ty ve své hlavě, on vůbec nemusí vnímat.
Příspěvek upraven 26.03.19 v 01:21
@inkakřivák Taky jsem se ptala jestli zůstala doma ležet s tím že čekala že se o ní partner postará a nebo rovnou odjela k rodičům, zatím neodpověděla ![]()
@Premek_Orac píše:
Zakladatelko, ono těhotenství a pa ještě více narození dítěte je opravdu velkým zásahem do vztahu. Partner nebyl dosud zvyklý dělit se o pozornost, nebýt tím nejdůležitějším ve tvém životě. Hodně žen, aniž si to uvědomí (a také je to přirozené) v těhotenství trochu změní své chování, což se do vztahu promítá. Těhotenství a rodičovství je pro vztah opravdu velký nápor a ne každý vztah ho vydrží.
Pokud vám to doma neklape, je potřeba pracovat na nápravě. Ty musíš uět dát partnerovi najevo, že pro tebe nepřestal být důležitý, on se musí zapojit do péče. o péče i o tebe, jelikož děťátko sice nosíš ty, ale je záležitostí obou.
Protože popisuješ jen jeho chování po otěhotnění a komlikacích, nedokážeme posoudit, zda se opravdu změnil, nebo zda takový byl už předtím, jen to nebylo vidět, tys to nepocítili, nebo jsi to přecházela. Pokud se změnil, pak se s tím pracovat dá. Pokud si ale sama zpětně uvědomíš, že takvý byl už dřív, pak je to ztracené…
Hlavně ti ale přeju, ať jsi zdravá, vše proběhne v pořádku a třeba právě to narození potomka, když si ho poprvé pochová, bude pro něj tím okamžikem, kdy mu dojde, že máte spolu to nejkrásnější, co lze na světě mít… (a je třeba tomu trochu ze svého obětovat).
V podstatě se vším souhlasím až na jedno. Bytostně nesnáším řeči, že partner nesmí pocítit, že po narození miminka je na druhé koleji. Jistě, že je!! A dlouho bude. Chlapi, co se s tím nedokáží srovnat a co nejsou schopni pochopit, že ten nový, bezbranný tvor potřebuje veškerou a celodenní péči, jsou dle mého nedospělí ubožáci, o které bych si já ani neopřela kolo.
@arinecka Kdyz jsme se rozhodli pro druhe ujasnili jsme si, ze rekonstrukce domu jen do narozeni a pak si da min rok voraz. Tudiz kdyz prijde z prace, nebude utikat do dilny, protoze… A nebo dostane maleho s sebou.
@Fassatka píše:
To je úplně normální chlap. Žiješ s chlapem a ne s princem z pohádky…
A spravnej chlap by taky mel smrdet, ne? Ja doma prince mam, pokud tohle beres jako prumernyho chlapa ![]()
Jo, ale předpokládám, že s tím princem mluvíš, klidně mu řekneš o svých pocitech a asi se i o jeho pocity zajímáš, ne? nebo je to opravdu takový zázrak? Nic ve zlém, ale co jsem tu vysledovala, tak spousta potíží pramení jenom z toho, že si ženské myslí, že jim chlap asi vidí do hlavy, co si myslí ony a co si přejí. A taky nějak počítají s tím, že chlap vlastně vnímá věci jako ony, jako žena. A oni jsou přitom úplně normální lidi.
Ahoj, můj manžel je taky tak trochu sobecek, když jsme byli sami, tak jsem to tak vůbec neviděla a nebo nevnímal, jak se narodil malý, tak jsem sakra prozrela a nevěřila vlastním očím…U nás vždycky na chvíli pomohla domluva a pak zase to samé, teď je to tedy lepší už delší čas, trošku se polepšil, ale v jádru se člověk asi nezmění, já mu to musím stále připomínat, ať nemysli jen na sebe a více pomáhá… Naštěstí většinou tam je vidět ta snaha…
@pikola píše:
A spravnej chlap by taky mel smrdet, ne? Ja doma prince mam, pokud tohle beres jako prumernyho chlapa
Víš on možná jen při tvém pobytu v nemocnici neuměl v sobě zpracovat emoce, určitě se taky o mimčo bál, ale chlapy takové situace prostě někdy zaskočí a nevědí si rady sami se sebou. Však ti to potom i řekl, ne? Že taky potřeboval pomoc a oporu, ale ty ses zřejmě hned po návratu sbalila a odjela (taky jsem ale přesně nepochopila, jestli jsi to doma s ním ani nezkusila, nebo jsi odjela až po pár dnech, kdy to nešlo). Že neprožívá výbavičku atd., zase - každej chlap na to není a mimino v břiše je pro ně pořád tak trochu hypotetické, navíc se v tom ani pořádně neorientují, jsou radši, když ženská nakoupí a vybere, co je potřeba a jen je o tom rámcově informuje
Nechci ho omlouvat, jen se na to snažím podívat z druhé strany, protože vím, že i můj manžel, který je dnes naprosto úžasný otec, na záležitosti okolo těhotenství a novorozence nereagoval vždy přesně podle mých sluníčkových „těhulkovských“ představ ![]()
Nedivím se ti že tě zklamal
Teď jenom doufat že to po porodu bude lepší
@Ice79 píše:
V podstatě se vším souhlasím až na jedno. Bytostně nesnáším řeči, že partner nesmí pocítit, že po narození miminka je na druhé koleji. Jistě, že je!! A dlouho bude. Chlapi, co se s tím nedokáží srovnat a co nejsou schopni pochopit, že ten nový, bezbranný tvor potřebuje veškerou a celodenní péči, jsou dle mého nedospělí ubožáci, o které bych si já ani neopřela kolo.
Nevím jak to má kdo zavedené, ale u nás nikdo nebyl na druhé koleji.
Příspěvek upraven 26.03.19 v 01:19
Měla jste to některá podobně, ze vás přístup chlapa v těhotenství tak zklamal? Spravilo se to pak? Nebo myslíte, ze zbytečně vysiluji, ze jsem jen hormony rozhozena tehule?
Na mě je to celkem hysterické. Nevím, kolik je Vám let, ale empatii se člověk (i muž) musí naučit, když to nepoznal doma. Většině chlapů pojem rizikové těhotenství nic neříká a jediný závěr pro ně je, že nebudou mít teplé veřeře a sex. Nadáváním se ale jen potvrdí jejich představa o těhotenství, jako o době bláznivých hysterek.
@nostress píše:
Nevím jak to má kdo zavedené, ale u nás nikdo nebyl na druhé koleji. Narodily se nám děti, tak jsme se o ně společně s manželem starali. Nebyl v tom rozdíl. Manžel věděl od začátku, se s ním ve všem počítám. Automaticky se do všeho zapojoval, včetně přebalování, koupání, vaření a pod.Jsem přesvědčena, že když by mohl kojit, tak by to klidně dělal taky.A to jsem měla první těhotenství rizikové, když jsem nebyla v nemocnici, tak jsem musela ležet doma. Když něco nevěděl hned, tak se to prostě časem naučil, stejně tak jako já. Přeci založit rodinu a pořídit si děti, bylo naše společné rozhodnutí. Děti oba milujeme, ale manžel je a bude vždy u mě na prvním místě. Děti si už dneska žijí svojim životem, ale my dva budeme spolu, jak věřím, až do smrti.
To je moc hezké. Moc vám to přeju.
Samozřejmě, tohle je ideální stav, máme to doma taky tak. Manžel je skvělý, děti miluje, vím, že kdyby se mi něco stalo, postará se perfektně. Samozřejmě, že se milujeme a nezanedbáváme se navzájem, ale jsem si jistá, že oba máme na prvním místě děti. Já to spíš myslela tak, že o miminko se prostě starat musíme, samo bez pomoci a péče nepřežije, kdežto dospělý chlap snad ano. A jsou i tací, kteří žárlí na vlastní dítě, že mu ukradli manželku.
A sakryš. Tys čekala, že se z tebe podělá a on se nepodělal! Jako sobec na mě púsobíš spíš ty. Opravdu jste se na dítěti shodli, nebos mu ho vnutila?
Děkuji zatím za všechny názory, všechno čtu, ze všecho si něco beru..
O té svatbě..byla v plánu, mimco přišlo, dalo by se říci, hned na poprvé po vysazení antiko, s čím jsme nepočítali ani jeden, ale radost byla. Úplně mladí nejsme. Pak jsme si říkali, ze tedy svatba az malý bude na světě a teď popravdě se vdávat nechci. Přítel se ptá, ale co mi to pomůže? Da mi to záruku, ze s ním budu teď šťastnější? ![]()
K rodičům jsem odjela hned z nemocnice, partner bývá často i pracovně pryč. Vím, ze tam mi pomohli, partner bohužel sám nenavari, nic. V té době to i on bral, ze je to nejlepší.