5 vteřin

  • Ostatní
  • AdélaN
  • 04.02.07
    • načítám...

Toto je můj první článek na Emimino. Ani jsem neváhala, jestli ho mám psát. Není smutný, ani veselý a rozhodně nechce někoho poučovat. Jen jsem považovala za nutné ho napsat a postavit do latě” podobné maminky, jako jsem já. S roční holčičkou, která asi 14 dní chodí jsem si až do předvčerejška myslela, že už mě nic moc nemůže rozházet. Že se o svou dcerku starám perfektně a že jsem skvělá máma.

Myslela jsem si to dokonce až tak daleko, že jsem si sem tam dovolila nechat dcerku "na hlídání”, byť jen na pár sekund, i lidem a dětem, které se za "hlídání” až tak úplně nepovažují - hrála si sama se staršíma neteřema, když jsem si s jejich mámou chtěla vypít kafe. Povídala si z nákupního košíku s paní prodavačkou , když jsem udělala pár kroků pro další zboží. Pozorovala stojíc na lavici vedle večeřící pár v restauraci, zatímco my jsme se rychle nacpávali "dokud je klid”.

Všechny tyhle situace se mi vybavily až předevčírem, kdy jsem se podobně spolehla na to, že ve vedlejší místnosti šišlající majitelé penzionu na naší dovolené šišlají na naší holčičku a zároveň jí tak mají na očích, jestli nešahá na velká kamna. Spolehla jsem se na to maximálně 5 vteřin. Oni však šišlali na svého psa a naší holčičku neviděli. A ona si nakonec sáhla na ta kamna.

Nebudu to líčit dál, není to nic příjemného, ale naštěstí ani úplně tragického. Má půchýře na obou dlaních, ručičky má zafačované, že jí koukají jen prstíčky, jezdíme na převazy, ale jinak už od prvního ošetření naštěstí nevykazuje žádné známky bolesti ani stresu.

Tenhle článek je krátký a možná ho píšu i proto, abych se tak svojí holčičce už pomilionté omluvila, že jsem nebyla ve střehu. Ale hlavně ho píšu pro všechny mámy - ne že bychom nemohly někdy vypnout, odpočívat, užívat si. Musíme ale přesně vědět kdy, s kým a kde to můžeme udělat. A když to nevíme a nemáme to promyšlené, musíme být pořád ve střehu. Je to těžký, velmi těžký, ale, uznávám, někdy i krásný úděl maminek.

Adéla.

Přečtěte si také

Deník: Život na vedlejší koleji (1. díl)

Deník: Život na vedlejší koleji (1. díl)
  • Anonymní
  • 23.04.26
  • 1420

Jak jsem se probrala během jedné minuty... Vždycky jsem si myslela, že jsem ta „rozumná“. Ta, co má v lednici srovnané jogurty podle data spotřeby a v životě jasno. Jenže pak přišla třicítka,...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
NiKina
4705
4.2.07 08:50

Adélo, to prostě neuhlídáš, nejde být 24 hodin ve střehu, to není v lidských silách.
Ale zas mě to tvrdě připomíná realitu. Mám z tohohle dost strach a tak musím konstatovat, že jsem si už rok a půl nevypila v klidu čaj (kromě večerní siesty, kdy malej spí), nenajedla jsem se jako člověk. Tedy bez hlídání dětských ruček a průběžného strkání jídla prckovi do pusy, vlastně jsem se ani nevyspala celou noc…nepřečetla celou knížku, neuvařila bez strachu, že se něco stane…
Kdyby to nebylo vyváženo tím dětským úsměvem, tak si asi budu hodně, ale fakt hodně stěžovat…Být to v práci, dávám výpověď…
HOdně sil ti přeju! A nevyčítej si to, i když je to těžký…
NiKi  

  • načítám...
  • Zmínit
Dana26
9356
4.2.07 14:18

Adého,nevyčitej si.Dítě neuhlidáš.Já nse snažim mit toho mladšiho co to jde na očich.A taky jsem loni v květnu spolihala,že je s nim jeho bratr a kamaradka,oba mělki v tu dobu 5,5roku a ma dvamactileta sestra.A přece Malej z dětského telefonu vydlabal baterky a snědl je.přišla jsem na to když přišel a telefon nehral.
Naštěsti všechno dobře dopadlo,baterky vyšly.Ale muj pocit,že jsem selhala a neuhlidala.A vyčitky svědomi.
Děti prostě uhlidat nejde

Dana

  • načítám...
  • Zmínit
straka
602
4.2.07 16:38

Ahoj Adélo,
zrovna tenhle týden jsem si hodně vyčítala to, že jsem svou dceru nechala pár minutek mimo svůj dosah. Naštěstí to nakonec tak jako u vás dobře dopadlo. Těch chvilek je za den tolik, že se fakt někdy člověk bojí dojít vyčurdit… Doufám, že se Tvá princezna brzy zbaví puchýřů a obvazů.
Nám všem přeji všechny další dny bez kalamit a katastrof
 Radka

  • načítám...
  • Zmínit
Majčus
356
4.2.07 21:23

Naprosto souhlasím se všema co už Ti napsali, děti nejde uhlídat, jen se o to musíme pokoušet. Mám skoro jedenáctiměsíčního syna, který leze jako horolezec a stačí jak ty píšeš 5 vteřin a někdy i míň, zaplať panbůh zatím se nic nestalo, ale bojím se co přijde až se jednou otočím pozdě, naštěstí je Vítek zlatíčko a poslechne, tedy většinou, buď ráda, že vše dobře dopadlo a malé se nestalo nic horšího než že má puchýřky, mohlo to být i mnohem, mnohem horší, mějte se krásně

  • načítám...
  • Zmínit
Jankap
5137
4.2.07 22:31

Adélo,

já jsem maniak na bezpečnost a věci související. A přesto jsem to byla já, komu vypadl 4měsíční syn z náručí. Ne manžel nebo babička. Naštěstí bez následků. Nikdo není dokonalý a často je rozhodující prostě to, jestli v tu chvíli máš štěstí nebo ne.

Na druhou stranu znám nejméně dvoje rodiče, kteří se po zranění dítěte stali příliš úzkostlivými, a to ke škodě dětí. Tedy abych byla přesnější, užírali se svou údajnou vinou a dítě rozmazlili. V obou případech by úrazu šlo možná, možná předejít, ale spíš ne.

Janka

  • načítám...
  • Zmínit
Ivik4
3152
5.2.07 08:57

Moje zkušenost  je, že se většinou  něco semele, když je „hlídačů“ hodně (třeba nějaká rodinná oslava). Člověk nějak podvědomě spoléhá na to, že NĚKDO má dítě na dohled a NĚKDO se postará o to, aby se mu nic nestalo. Jenže takhle na sebe navzájem spoléhají všichni a pak se většinou se stane, že na dítě nedohlíží NIKDO!!! Takže už jsem si zvykla, že když je víc lidí, tak děti „předávám“ - stačí říct, jdu vařit kafe nebo jdu si odskočit a mám lepší pocit, že jsem někoho zaúkolovala dohledem nad dětmi.

  • načítám...
  • Zmínit
Ivik4
3152
5.2.07 09:02

Kdysi jsme měli kancelář pronajatou v bytě v jednom baráku. Asi ve druhém patře bydleli lidé se dvěma dětmi. Děti blbnuly za oknem - byla tam taková ta dvojitá, co se mezi ně dávají třeba květináče -prostě široké okno, nevím, jak to popsat. No a ta jejich maminka špatně zavřela to venkovní okno (což netušla) a jak se děti strkaly, tak prostě holčička vypadla ven!!!! Naštěstí!!! byl pod okny vysoký a hustý živý plot, takže holčička vyvázla se zlomenou rukou, škrábanci po celém těle a samozřejmě s pořádným šokem. Ale hlavní bylo, že to přežila. Ta maminka z toho byla úplně špatná, vůbec netušila, že ta klička je špatně dotažená a že tím, jak tam budou poskakovat, tak se to uvolní. No poučením je, že děti v tom okně - dle mého názoru - prostě nemají co dělat!!!! (Maximálně zamávat rodičům, ale měly by být vždy!! pod dozorem dospělé osoby. Ne vždy to musí dopadnout takhle „dobře“ - píšu v uvozovkách, protože tím strachem, co ta máma měla, bych si projít nechtěla…).

  • načítám...
  • Zmínit
Majčus
356
6.2.07 00:09

Iviku, tam v tom s tebou souhlasím, mám zkušenosti ne teda s Vítkem, ale když jsem hlídala ještě cizí děti, čím víc dospělejch na jedno dítě tím spíš se něco semele, řešila jsem to úplně stejně, a ještě jsem řekla jmenovitě koho se to hlídání týká

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr