Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

Znáte ten pocit, když najdete lékaře, kterému věříte? Doktora, který vás neodbude za dvě minuty, vyslechne vás a jehož léčba skutečně funguje? Je to jako vyhrát v loterii. Jenže ta moje výhra má právě teď velmi hořkou pachuť.

Všechno začalo úplně nevinně. Prohlídka skončila, doktor si odložil fonendoskop, podíval se na mě přes obroučky brýlí a místo obvyklého „nashledanou za měsíc“ vypustil větu, která mě přikovala k židli.

„Pokud ke mně chcete nadále chodit, změňte pojišťovnu na VZP, s jinou spolupracovat už nebudu.“

Zůstala jsem na něj zírat jako na zjevení. Prosím? Slyším správně? Moje pojišťovna, u které jsem celá léta, která mi proplácí příspěvky na cvičení, dentální hygienu apod., je najednou nevhodná?

„Aha, dobře, trochu jste mě překvapil,“ přiznala jsem hned. V hlavě mi začalo šrotovat, co se stalo. Ale doktor pokračoval dál, tentokrát už s patrným nádechem rezignace a únavy v hlase.

„Jiné pojišťovny mají problémy s plněním, omezují nás lékaře v tom, co napsat můžeme a co nemůžeme a kolikrát to můžeme napsat a jestli tohle vyšetření bylo opravdu nutné a mě už to unavuje, cítím se pak dost pod tlakem a to nemám zapotřebí.“

Teprve v tu chvíli mi to začalo docházet. Tohle není o mně. Tohle je o systému, který začíná připomínat nefunkční stroj, kde se jednotlivá ozubená kolečka do sebe zaklesla a odmítají se točit.

Představte si, že jste špičkový odborník, studovali jste roky, máte praxi, ale o tom, jak budete léčit svého pacienta, rozhoduje úředník u počítače někde v centrále pojišťovny, který vás vidí jen jako řádek v Excelu.

„Buď chcete chodit ke mně a pojišťovnu změníte, nebo si hledejte jiného lékaře,“ řekl mi bez obalu. Je to brutálně upřímné, skoro až drzé, ale z pohledu toho lékaře vlastně logické. Nechce už bojovat s větrnými mlýny pojišťoven, které mu hází klacky pod nohy.

Teď tu sedím doma a prohlížím si webové stránky VZP. Připadám si jako zrádce. Moje současná pojišťovna mi nic neudělala – aspoň ne mně osobně. Ale systém mě dotlačil do kouta.

Vzhledem k tomu, že jsem s tímhle doktorem opravdu spokojená, budu nucena mu vyhovět. Co mi zbývá? Hledat nového lékaře v dnešní době, kdy jsou kapacity plné a termíny se dávají za půl roku? To je sci-fi. Raději podstoupím to martyrium s papírováním a změnou pojišťovny, než abych riskovala, že skončím v rukou někoho, komu nebudu věřit.

Ale víte, co mě na tom nejvíc mrzí? Přijde mi to trochu nefér jednání, ale od koho vlastně? Mám se zlobit na doktora? On chce jen dělat svou práci bez toho, aby mu někdo diktoval, kolik receptů smí měsíčně vypsat. Chce mít jistotu, že dostane za svou práci zaplaceno a že jeho pacienti dostanou tu nejlepší péči.

Nefér je to, asi tedy od pojišťoven, které nejsou schopné plnit své závazky natolik, aby s nimi lékař spolupracovat chtěl.

Celá tahle situace ukazuje na hlubší problém. Zdravotní pojištění v Česku se tváří jako solidární a bezproblémové, ale pod povrchem to vře. Pokud se dostaneme do bodu, kdy si lékaři začnou vybírat pacienty podle barvy kartičky v peněžence, jsme na šikmé ploše. Dnes je to VZP, zítra to může být ale úplně jiná pojišťovna. V podstatě si ale myslím, že by mělo být pojištění v ČR centrální. Jedna pojišťovna a hotovo, beztak je placení pojištění povinné.

My pacienti jsme v tomhle boji gigantů jen rukojmí. Musíme tancovat tak, jak pojišťovny pískají, a modlit se, aby náš oblíbený doktor příští měsíc neoznámil, že končí úplně, protože už ho ten administrativní kolotoč nebaví.

Je to nefér. Je to frustrující. A je to realita roku 2026. Přecházím k VZP ne proto, že bych chtěla, ale proto, že mě systém donutil. A jen doufám, že za rok mi pan doktor neřekne, že se situace zase otočila a já budu muset měnit znovu.