Svět je málo toleratní k dětem! Řekla kamarádka, když jí syn skočil do silnice

Linda je fajn holka, v klidu, taková ta „zenová“ máma. Má v šátku tříměsíční miminko a k tomu pětiletého Šimona. Jenže tenhle klid, který jsem u ní vždycky obdivovala, mi dneska přišel spíš jako nebezpečná apatie.

Byli jsme kousek od hlavního náměstí, všude lidi, tramvaje, auta kličkující mezi přechody. Šimon běhal kolem nás jako utržený z řetězu. Nejdřív vlétl přímo do cesty cyklistovi, který musel prudce zabrzdit. Linda se jen usmála do šátku na miminko a tichým hlasem, který nemohl slyšet nikdo dál než na půl metru, pronesla: „Šimonku, miláčku, zkus běhat trošku blíž k nám, ano?“

Šimon ji samozřejmě ignoroval. O dvě minuty později přeběhl silnici. Bez rozhlédnutí, prostě šup mezi dvě zaparkovaná auta přímo do vozovky. Naštěstí zrovna nic nejelo, ale byl to skoro zázrak. Srdce se mi zastavilo. „Lindo! On tam vběhl!“ vyhrkla jsem a instinktivně jsem chtěla za klukem skočit. „On si dává pozor, on to má v oku,“ odpověděla Linda s ledovým klidem a dál si upravovala šátek.

Byla jsem v šoku. Pětileté dítě? V centru města? To si přece už musí uvědomovat, že ho auto může zabít, nebo ne? A pokud ne, má ho máma držet za ruku, nebo ho aspoň srovnat do latě. Nechápala jsem to.

Procházeli jsme úzkým chodníkem a proti nám šel starší pán o berlích. Šimon, zrovna v režimu „tryskáč“, se otočil a v plné rychlosti do toho pána narazil. Pán se zakymácel, berle mu podjela a nebýt mě, jak jsem ho zachytila za loket, asi by skončil na zemi. „Dávejte pozor, proboha!“ ulevil si ten pán a zhluboka dýchal.

Linda se na něho jen omluvně podívala a pak se obrátila k synovi: „Šímo, to jsi nemusel, ten pán má bebíčko na noze. Běž se mu omluvit, sluníčko.“ Šimon se na ni ani nepodíval, vyplázl jazyk a rozběhl se k dalšímu přechodu. Žádná omluva, žádné napomenutí, žádný důraz v hlase.

V tu chvíli už jsem to nevydržela. Zastavila jsem se a počkala, až mě Linda dojde. „Lindo, poslouchej mě, to je šílený. On mohl toho pána shodit! A ty silnice… já trnu hrůzou každou vteřinu. Proč ho nevezmeš za ruku? Vždyť je to nebezpečný pro něj i pro okolí!“

Linda se na mě podívala, jako bych byla já ta hysterická, co kazí sluníčkové odpoledne. Jen pokrčila rameny. „No jo, on už je prostě takový. Je to s ním těžké, víš? Asi má ADHD.“

Zůstala jsem na ni zírat. „ADHD? Vy jste byli u psychologa? To jsi mi neříkala, že máte diagnózu.“

Linda se uchechtla a pohladila miminko po hlavičce. „Ne, nikde jsme nebyli. Jen si to myslím podle toho, jak se chová. Ale nechystám se to jít doopravdy zjišťovat. Nechci mu dávat nějaké nálepky nebo ho cpát práškama. Chci, aby se rozvíjel přirozeně a svobodně.“

Měla jsem pocit, že mluví jiným jazykem. „Přirozeně? Lindo, on ohrožuje lidi a sebe! ADHD není omluva pro to, že dítě nemá hranice. Pokud to má, tak právě o to víc potřebuje jasná pravidla a vedení, ne? Aby se naučil s tím impulsem pracovat. Tohle není svoboda, to je hazard.“

„Ty to moc řešíš,“ odpověděla mi s tím svým věčným úsměvem. „Děti jsou prostě děti. Svět se jim musí trochu přizpůsobit. On z toho vyroste.“

Když jsme se loučily, cítila jsem se úplně vyčerpaná. Sledovala jsem je, jak mizí v davu – Linda s miminkem, co vypadalo jako anděl, a Šimon, který právě začal kopat do popelnice a následně se znovu pokusil vběhnout pod tramvaj.

Nechápu to. Opravdu ne. Jsem já ta staromódní a zlá, když si myslím, že pětileté dítě by mělo vědět, že se do lidí nenaráží a do silnice se nevbíhá? Že diagnóza, ať už domnělá nebo skutečná, není propustka k tomu, aby se dítě chovalo jako neřízená střela?

Ten její přístup mi přijde neuvěřitelně nezodpovědný. Schovávat vlastní neschopnost nastavit hranice za „volnou výchovu“ a „pravděpodobné ADHD“, o kterém nechce mít ani papír, je vrchol alibi. Nejvíc mě ale děsí ta představa, že se něco stane. Že se Šimon jednou nepodívá a pod auto skutečně skočí. Co pak Linda udělá? Zase jen pokrčí rameny a řekne, že je svět málo tolerantní k jeho „přirozenému rozvoji“?

Dneska mě ta procházka naučila jedno: ne každý klid je obdivuhodný. Někdy je to jen maska pro totální rezignaci. A já se upřímně bojím o to dítě i o každého, kdo mu zrovna přijde do cesty.
Možná jsem „přecitlivělá“, jak by řekla Linda, ale radši budu mít dítě, co mě drží za ruku, než dítě, co skončí v nemocnici jen proto, že jsem byla moc „zenová“ na to, abych mu řekla rázné ne.