Ve školce je dítě s poruchou chování, které ubližuje. Odmítám to respektovat

Anežce nedávno hodil písek do očí, měla ho úplně všude a byla z toho vyděšená. A jednou jí zase nasypal kamení do kapuce. To už mi nepřijde jako drobnost, ale jako problém, který by se měl řešit hned.

Nejsme jediní, kdo si stěžuje. Paní ředitelka nás uklidňuje, že to řeší s rodiči a že o situaci ví. Jenže už to trvá delší dobu a ve skutečnosti se nic nemění. Problémy se začaly víc projevovat až teď, protože chlapeček před Vánoci moc do školky nechodil. Od té doby se to ale spíš stupňuje a mně to začíná vadit čím dál víc.

Ve školce nás sice ujišťují, že mají vše pod kontrolou, ale já tomu upřímně přestávám věřit. Spíš si kladu otázku, jestli je tohle opravdu dobře nastavené. Chápu, že se dnes mluví o inkluzi, ale komu to v téhle podobě pomáhá? To dítě nemá v kolektivu dobré vztahy, ostatní se ho bojí a vyhýbají se mu. Možná i proto se jeho chování ještě zhoršuje.

Učitelky jsou sice dvě a jedna se mu snaží věnovat víc, ale i na ní je vidět, že je to pro ni hodně náročné. Slyšela jsem, že by mohl pomoci asistent, jenže to je zatím pořád jen v řešení.

Dny a týdny ubíhají a moje holčička bude mít za sebou první rok ve školce. Bohužel s takovou zkušeností. A já začínám mít obavu, že to není jen problém naší školky.

Kamarádka řeší něco podobného na základní škole se svým synem. Tam mají dokonce dvě hodně divoké děti, se kterými si učitelé dlouhodobě neví rady. Nepomohla ani asistentka. A to už člověka nutí přemýšlet, jestli se tohle nestává novým standardem.