Dobrý den,
Děkuji za dotaz a důvěru.
Soucítím s Vámi, těch 5 dní muselo být velmi těžkých. Když čtu vaše slova, čtu o ženě, která své miminko miluje, rve jí srdce, když s ním není, pláče, snaží se i přes zdravotnická omezení kojit, a nakonec se jí to povede. Říkám si, že čtu o velmi silné ženě a statečné. Kéž by každé miminko mělo tak milující matku. A to miminka opravdu cítí, zdá se, že to podporují i výzkumné studie. Cítí zájem matky a její péči. Ano, ocitly jste se spolu v nelehkých počátečních podmínkách. Ale čtu, že zde z Vaší strany bylo mnoho projevů lásky a péče, k tomu přirozeně v takových podmínkách patří i obavy a slzy.
Myslím, že první rok života a celkové prospívání miminka Vám ukáže, zda jde vše tak jak má. Studie uvádí, že první rok je nejdůležitější, a je to celý rok, nejen prvních 5 dní. Věřím, že člověk má přirozeně tendenci jít za tím dobrým, zdravým, přirozeným. To platí i pro Vaše dítě, Vaše láskyplná péče mu zprostředkuje pocit bezpečí, lásky a klidu, který mohly první dny života rozrušit. Také nezapomeňte, že život dítěte nezačíná porodem. Spoustu zkušeností z bytí s Vámi nasbíralo děťátko již v době těhotenství. I zde dnes jistě Víme, jak nemalý vliv na osobnost dítěte toto období má.
Pokud budete nad vývojem dítěte váhat, nebo Vás budou i po čase silně ovlivňovat tyto poporodní myšlenky, doporučuji osobní kontakt s psychologem.
Přeji vše dobré na vaší společné cestě!
Lucie
Mgr. Lucie Machová
| Čas s dcerou | Anonymní | Přijato: 17.03.22 | Zdpovězeno: 25.04.22 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
|---|---|---|---|---|
| Můj přítel se mnou nemá čas spát. | Anonymní | Přijato: 12.03.22 | Zdpovězeno: 21.03.22 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
| Odloučení od dítěte, kvůli hospitalizaci | Anonymní | Přijato: 17.01.22 | Zdpovězeno: 23.01.22 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
| Manžel odešel a teď si to chce vyříkat | immi | Přijato: 14.12.21 | Zdpovězeno: 19.12.21 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
| Psychická bolest po potratu | Anonymní | Přijato: 02.11.21 | Zdpovězeno: 12.11.21 | Odpovídá: Mgr. Lucie Machová |
Dobrý den, paní magistro,
zajímá mě, co vše může „zůstat zasunuté“ v paměti miminka… Šla jsem v 38.tt na běžnou kontrolu a paní doktorka zavelela ihned na sál. Zjistila, že miminko je maličké a nedaří se mu. Moc jsem si přála porodit normálně, rozhodně ne císařem. Ale díky bohu za paní doktorku i možnost CS…bylo prý za 5min 12. Je to mé první a dlouho očekávané miminko. Miminko mělo nízkou váhu, plus dali na teplé lůžko, to byl první důvod, proč mi jej nedonesli na JIP na kojení. Pak večer jednou přinesli ukázat, ihned se mi přisálo k prsům a nechtělo se pustit. Pak už mi jej nepřinesli, protože prý musí nasadit glukózu. Chtěla jsem kojit, ale prý to nepůjde. Mlezivo jsem měla. Druhý den po propuštění z JIP jsem docházela za miminkem, pokaždé jsem brečela, byl to pro mě šok… Vyhublý uzlíček, vysušená kůže (nechtěly mazat sestry, kvůli kanyle), akorát jsem u něj stála a brečela. Další den jsem zalarmovala laktační sestru, že chci kojit… Prý to nepůjde kvůli kanyle a stejně nemám mléko. Ale prý ať si aspoň zkusím jak se dělá odsávání. Seděla jsem v rohu, odsávala, pak přišla sestra a divila se, že mám mléko /mlezivo… Takže jsem aspoň mohla své děťátko takto krmit. Dali mu totiž mezitím i sondu do žaludku, neprospíval. Když jsem panu doktorovi řekla, že chci kojit, nevěřil že mám už mléko. Další den byla změna sestřiček a byla tam jedna moc ochotná, která mi pomohla i s kanylou miminko přiložit k prsu. Ihned se přisál a od té doby jsem docházela každé 3h kojit, začal prospívat. Ještě párkrát se objevily nějaké „divné“ hodnoty a lékaři museli nabírat krev a zkoumat. To jsem opět brečela, že stále nejsme spolu. Po celou dobu jsem se cítila hrozně, protože mám někde miminko a nedokážu se o něj starat, být s ním, mít jej v náručí.. Rvalo mi to srdce, když jsem ho tam viděla plakat. Až po 5ti dnech (vím a viděla jsem, že jsou i jiné případy, kdy několik týdnů až měsíců jsou miminka v inkubátoru bez maminek, ale pro mě bylo těch 5 dní nekonečných) jsme spolu poprvé byli na pokoji nepřetržitě, jen my dva. To jsem opět brečela. Asi jsem to tam v porodnici v sobě nějak nezpracovala dobře.. Mám výčitky, že nejsem dobrá maminka, že jsem to měla udělat jinak, víc bojovat o kojení ihned, nebrečet při setkání, apod. V hlavě mi běží otázky, na které neznám odpověď : jaký vliv může mít nepřirozený porod pro miminko do budoucna, pro jeho vývoj, povahu? Jaký vliv mělo to naše odloučení na něj, plus já věčně ubulená.. Miminka to z nás přeci cítí…? Budu ráda za váš názor i radu.
Děkuji a příjemný den přeji.
Maminka miminka 3 měsíce