Naše dvanáctiletá dcera se náhle změnila k nepoznání, začala se vyzývavě líčit a mluvit o bohatém příteli s módní agenturou. Zatímco manžel vše zlehčoval jako pubertu, já tajně otevřela její počítač a zjistila děsivou pravdu. Šlo o každou vteřinu, abych zabránila nejhoršímu.
Zvláštní proměna a tajemství zaheslovaného počítače
„Mamko, kdy mi narostou prsa, jako máš ty?“ Tato věta zazněla ve chvíli, kdy naše čtyřčlenná rodina zrovna zasedla k nedělnímu obědu. Naše dvanáctiletá Adélka mě překvapila svojí otázkou při nalévání nudlové polévky. Zastavila jsem ruku s naběračkou v polovině cesty mezi polévkovou mísou a talířem své zvědavé dcery.
„Třeba ti žádný nenarostou, to bude švanda!“ odpověděl jí místo mě Hynek, její o tři roky starší bratr, a začal se smát. „Až ti narostou, tak ti narostou,“ řekla jsem jí a pokračovala v nalévání polévky. „Vždyť už ti něco raší pod trikem, vidím to docela dobře! Co myslíš, budou to prsa?“ smál se dál Hynek a manželova ruka vystřelila k pohlavku. „Co je to za blbou otázku?“ ozval se manžel a předběhl mě v myšlence. „No, některým holkám v naší třídě už rostou,“ odůvodňovala svoji nečekaně zvídavou otázku Adélka. „Neboj se, taky to přijde. Nemusíš se tím trápit. A zrovna teď!“ řekla jsem dceři. „Já už bych tolik chtěla být dospělá!“ prohlásila Adélka na konci oběda a výjimečně bez odmlouvání odnesla talíře do myčky. Potom jen tak mimochodem dodala: „Jo, a máte oba přijít do školy. Třídní mi to napsala do žákovské.“
Bylo mi divné, že si nás volá Adélčina třídní učitelka mimo dobu obvyklých schůzek. Začala jsem mít obavy, protože z Adélky nebylo možné nic dostat. Prý se vážně nic neděje, tvrdila nám. Ve škole jsme se ovšem nestačili divit. „Nemá Adélka nějaké problémy doma?“ ptala se třídní učitelka a ukazovala nám prověrky a písemné práce, které dcera napsala v posledním měsíci. „O žádných nevíme,“ odpověděla jsem s pokrčením ramen i za manžela a prohlížela si čtyřky a pětky, které na mě červeně svítily z bílých papírů. „Ani ústní zkoušení není dobré. Tam má také špatné známky. Z dříve průměrné žačky se stává kandidátka na opakování ročníku,“ vyděsila nás učitelka. „Doma se ale chová jako obvykle!“ „Jenom teď sedí pořád u notebooku, který dostala k narozeninám,“ dodal manžel. „Třeba je to ale jen přechodná záležitost, prostě na ni sedla puberta, telecí léta. Všichni jsme si tím museli projít,“ pokoušel se vše bagatelizovat.
„Nezmínila se před vámi Adélka o nějakém svém příteli?“ udeřila hřebíček na hlavičku učitelka. „Cože?!“ vykřikli jsme oba současně. „Příteli? Vždyť jí je dvanáct!“ „Já sama jsem od ní nic neslyšela, ale řekla mi to kolegyně, která měla o přestávce dozor na chodbě. Adélka si povídala se spolužačkou a tvářila se přitom nesmírně důležitě, což moji kolegyni přivedlo až ke smíchu. Malá holka mluví se smrtelně vážnou tváří o svém příteli!“ „Školní lásky. Tím jsme si prošli všichni,“ mávl rukou manžel. „Jenže ona nemluví o kamarádovi, ale o příteli. A pokud vím, vaše dcera s nikým ze školy, jak se říká, nechodí. To se nedá přehlédnout, když se v naší škole holky s kluky do sebe zakoukají.“
Cestou domů jsme s mužem mlčeli. „Hned se jí zeptám na toho přítele a na tu studijní hrůzu, kterou nám učitelka předložila,“ řekla jsem, sotva jsme vystoupili před naším domem z auta. „Já bych to zatím nechal,“ řekl manžel. „Nechal?!“ vykřikla jsem. „Naše dcera skoro propadá z matematiky, angličtiny a fyziky! A ty to chceš nechat jen tak?“ „Zbytečně ji rozčílíš! Vzpomeň si na svoji pubertu. Ona to dožene,“ tvrdil manžel a já nepřestala vycházet z údivu. Kam se poděl ten starostlivý a zásadový muž? „Prostě ji dohnala puberta. Přítel… to zní skutečně docela legračně!“ „Já tedy důvod ke smíchu rozhodně nemám!“ řekla jsem, ale nad manželovými slovy jsem přeci jen popřemýšlela. Měl pravdu v tom, že když udeřím na dceru přímo, může se zatvrdit a my z ní nic nedostaneme.
Rozhodla jsem se, že o příteli pomlčím, ale o špatných známkách rozhodně ne! Nebudu nečinně přihlížet, jak moje dítě propadá! „Jo, ty blbý pětky si opravím,“ řekla Adéla a mávla rukou, jako by od sebe odháněla nějaký dotěrný hmyz. Kam se podělo to slušné a bezproblémové dítě, ptala jsem se sama sebe. „Nedělej z komára velblouda,“ stačil mi ještě manžel v posteli sdělit svoji moudrost a za chvíli spokojeně pochrupával.
„Ty sis vzala můj parfém?“ ptala jsem se po nějaké době, když mi do nosu zavoněl drahý dárek, který mi manžel přivezl nedávno ze služební cesty do Paříže. „Jo, zkusila jsem ho. Docela ujde,“ přišla mi Adélka sdělit. Zůstala jsem stát jako opařená. Dcera se nikdy dřív nijak nestrojila ani neparádila. Dokonce odmítala nosit náušnice, přestože měla dírky v uších. Teď ale vypadala jako antistresové omalovánky! „Adélko, cos to se sebou udělala?“ vyjekla jsem naprosto vyděšeně. „Tak jsem se jednou nalíčila, no a co?“ odsekla mi. „A kde jsi vzala peníze na ten účes a na ty baleríny?“ prohlížela jsem si ji dál. „Z mých úspor a kapesného, které mi mimochodem visíte už druhý měsíc!“ zdůraznila nahlas číslovku. „Pokud se nepletu, tak sis ty pětky ještě neopravila! Takže na kapesné platí stopka, na tom jsme se přece domluvili!“
„Mami, něco ti prozradím. Já se totiž teď musím líbit a dbát na to, jak vypadám,“ z ničeho nic se rozpovídala jindy tak na slovo skoupá dcera. „A co tak najednou?“ zajímalo mě. „Chci se stát modelkou!“ uzemnila mě. „Mně se spíš zdá, že vypadáš jako některá z těch z E55,“ smál se manžel, který se přidal k našemu rozhovoru. „Mně to k smíchu nepřipadá. Adélko, kam jsi dala rozum? Jsi to vůbec ty? Co se to s tebou proboha děje?“ „Má o mě zájem jedna módní agentura. Můj přítel je její majitel!“ A bylo to tady! PŘÍTEL! „Adélko, ty máš přítele?“ zeptala jsem se a marně zastírala úžas. „Mám!“ odpověděla naše dcera patřičně hrdě. „A kolik mu je?“ vylétla ze mě znepokojující otázka. A měla jsem jich v hlavě minimálně další tucet. „To já nevím. Ale je strašně fajn!“ ukončila moji zvědavost dcera. A víc už jsem z ní bohužel nevypáčila.
Závod s časem u parku a odhalení predátora
Tu noc jsem skoro nespala. Slovo přítel mi vrtalo hlavou jako nějaký zhoubný červ. Manžel vedle mě spal tvrdým spánkem. Opět nad tím jen mávl rukou. Napadlo mě, že prozkoumám dceřin počítač. Tam možná naleznu odpovědi na všechny své otázky. Jenomže Adéla ho měla zaheslovaný. Pomohl mi ale Hynek. „To já jsem jí počítač zahesloval. Ségra je totiž na tyhle věci úplný dřevo,“ ujal se ochotně pomoci.
Když se do počítače dostal, pustil mě k němu sednout. Otevřela jsem nedočkavě dceřinu poštu. A nestačila jsem se divit. Při čtení mailů od Alberta, jak se jmenoval dceřin „přítel“, mi na čele vyrážel studený pot a po těle běhal mráz. Vyděsila jsem se, s jakou naivitou má dcera odpovídala na dotazy neznámého člověka, se kterým si začala dopisovat. Skoro bych sama uvěřila, že na „druhém konci“ sedí dobrosrdečný a velmi empatický člověk, který dobře chápe problémy dospívající dívky. Podporuje ji v přesvědčení, že rodiče jsou ti, kteří jí vůbec nerozumí a omezují ji v rozletu.
V dalších dopisech „Albert“ opěvoval Adélčinu krásu. Musela mu tedy už poslat své fotografie. Ujišťoval ji, že je velmi hezké děvče, které si může vydělat hodně peněz jako modelka. Psal také o své módní agentuře, která je zcela nová a hledá dívky jejího věku. Musela jsem na chvíli vstát a chodit po bytě, abych se uklidnila. To přece není možné, říkala jsem si v duchu. Musela jsem si dát panáka alkoholu, abych našla odvahu sednout si znovu k počítači své dcery a číst dál.
Z dopisů vyplynulo, že se „Albert“ chce s mojí nezletilou naivní dcerou sejít osobně! A Adélka souhlasila. Tentokrát jsem od počítače doslova vyletěla. Datum setkání souhlasilo s dnešním dnem! Bylo tam i místo setkání. „Albert“ navrhoval, že ji sveze do svého fotoateliéru, ve kterém udělá několik snímků na zkoušku, aby viděl, jak je fotogenická. Pohlédla jsem na hodiny. Do schůzky zbývala necelá půlhodina. Popadla jsem mobil a zavolala manželovi. Bohužel to nebral. Asi měl nějakou schůzi. Rozhodla jsem se jednat!
Nasedla jsem do auta a jela k místu, kde se měla moje dcera setkat s neznámým člověkem, se kterým si už dlouho dopisovala. Zprvu neškodné dopisování se pomalu a jistě měnilo v podezřelé otázky, které byly stále dotěrnější. Neznámý „Albert“ se dozvídal o Adélce stále více informací. A přibývaly i otázky, které směřovaly na tělo mé dcery. Ptal se na její prsa, nohy, zajímal se o to, zda už má menstruaci… A moje holčička mu jako slepé telátko na všechny ty dotazy poctivě a pravdivě odpovídala.
V autě se mi udělalo špatně. Nemohla jsem se Adélce dovolat! Bylo mi jasné, že nebere mobil schválně, protože jsme se ráno stačily pohádat kvůli tomu, jak se oblékla a nalíčila. Manžel raději odešel do práce bez snídaně, než aby se do nás pletl. Naštvaně jsem mrštila mobilem na sedadlo spolujezdce. Hlavou mi ještě problesklo, že bych měla zavolat na policii. Měli se setkat na lavičce před parkem. V tuto denní dobu zde bylo liduprázdno. Lepší místo k bližšímu seznámení si neznámý Albert nemohl vybrat.
Svoji dceru jsem viděla už zdálky. Oblékala se v poslední době natolik výstředně, že jsem si ji nemohla s nikým jiným splést. Právě se chystala nastoupit do auta, jehož dveře před ní s galantním úklonem otevíral neznámý muž. Odhadla jsem jeho věk tak na čtyřicítku. Na obličeji mu seděly velké tmavé brýle. Rychle jsem dupla na brzdu a zastavila těsně vedle jeho auta. „Adélo!“ vykřikla jsem a rozběhla se k dceři. „Albert“ vmžiku zapomněl na svoji galantnost. Najednou se z něho stal vyděšený zajíček, který prudce strčil do mé dcery, aby v příští vteřině nasedl do auta a vyrazil jako o závod pryč. Přiskočila jsem k Adélce a objala ji. Pokoušela se vykroutit z toho nenadálého objetí. Nechápala, co se děje, a když se konečně dostala z mého sevření, začala plakat a zároveň se na mě rozčilovat.
Nevnímala jsem její zlost a rychle se vrátila pro mobil, který zůstal ležet v mém autě. Naťukala jsem třesoucími se prsty číslo policie a nadiktovala jim číslo auta, které jsem si stačila v tom stresu zapamatovat. „Mami, ty jsi vážně ten nejpříšernější člověk, kterého znám!“ křičela na mě Adélka a slzami si rozmazávala své nalíčení. „Já vím,“ řekla jsem tiše, smířlivě a beze zloby či vzteku. „Já jsem někdy vážně pitomá a nic nechápající matka.“ Mluvila jsem klidně a dcera na mě zírala, jako kdybych se zbláznila. Znovu jsem ji objala. Kolem nás se vznášela vůně mého drahého francouzského parfému, kterým se navoněla.
Ten den u našich dveří zvonila policie. Vyslýchali mě, manžela, a hlavně naši dceru. „Albert“ byl ve skutečnosti několikrát trestaný pedofil. Byl jako jedovatý pavouk, který roztáhl svoji internetovou pavučinu a lákal do ní stejně naivní nezletilé dívky, jako byla naše Adélka. Jenom náhodou se nestala jeho další kořistí! Poté, co jsem policii předala číslo jeho auta, začala rozsáhlá pátrací akce a… naštěstí ho brzy chytili!
„Maminko, odpustíš mi?“ zeptala se mě Adélka po několika dnech, které uběhly od doby, kdy se celá záležitost pro muže uzavřela novým vězením. „To víš, že ti odpustím, holčičko moje,“ řekla jsem a dovolila své dceři, aby tentokrát objala ona mě.
Helena, 40 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
