Při přepadení mi šlo o život. Zachránila mě vlastní pošťácká brašna

S pistolí přímo před nosem

Bylo šest ráno. Přišla jsem k nám na poštu, převlékla se do pošťáckého stejnokroje, uvařila si kávu a jako obvykle prohodila několik věta s kolegyněmi. Potom jsem si začala třídit veškerou korespondenci, složenky a tentokrát i peníze, protože zrovna byl den roznášení důchodů. Nemám to vůbec ráda. Chodit s penězi po městě je dnes už bohužel pořádné riziko.

Jednak vám přibude moc práce a finanční zodpovědnosti, a navíc se můžete stát terčem všelijakých gaunerů, kteří si chtějí za každou cenu přilepšit. Když na samotnou ženskou někde za rohem „vlítne“ chlap jako hora, stěží se mu ubráníte. A pokud kladete odpor, obvykle je to ještě horší. To se pak jenom modlíte, aby vás někdo nepřizabil.

Mou kamarádku takhle praštili do hlavy, upadla do bezvědomí, měla těžký otřes mozku a dlouho ležela v nemocnici. I já jsem už zažila přepadení. Naštěstí nešlo o nic vážného. Už už jsem chtěla dát tomu muži peníze, o které mě nevybíravými způsoby žádal, když najednou vešla do domu policie. Ukázalo se, že nás jeden z nájemníků slyšel a přivolal pomoc. Naštěstí mi nešlo o život, ale stejně jsem měla pořádně nahnáno.

Celá ta věc se tehdy obešla bez násilí, ale zase jsem byla podezřelá, že v tom mám prsty i já. Byla tady totiž možnost, že jsem to přepadení celé naplánovala. Nadřízení i policie se na mě tehdy dívali jako na nějakého lumpa a to vyšetřování a tahanice kolem mi byly dost nepříjemné.

„Na jak dlouho to dnes vidíš, Maruško?“ zeptala se mě má starší kolegyně toho rána, když jsem se chystala k odchodu na pravidelnou obchůzku. „Asi na šest hodin,“ odhadla jsem, jak dlouho budu v terénu. „Tak to se tady možná ještě sejdeme,“ řekla Květa, když si ukládala do brašny přes rameno nasáčkované důchody. „Kolik dnes neseš? Hodně?“ zajímalo mě.

„Devadesát pět tisíc,“ odpověděla na korunu přesně a česala se před zrcadlem. „No jo, jsi pořád ještě kus,“ zavtipkovala jsem s úsměvem. „Však se taky za mnou důchodci otáčejí,“ pohotově zareagovala Květa. „Aspoň někdo. Za mnou se otočí leda tak gauner s palicí, aby mě praštil a okradl,“ povzdechla jsem si.

Nevím, jestli jsem to tím černým humorem přivolala, ale ten den mi opravdu šlo o život. Měla jsem u sebe rovných sto tisíc a pět set korun navrch, když jsem vyrazila z pošty na několikakilometrovou túru s narvanou taškou na kolečkách a koženou brašnou přes rameno. Hned zkraje jsou starší činžovní domy a právě v jednom z nich se to stalo. Odemkla jsem si hlavní vchod, vešla do tmavé chodby a směřovala k dopisním schránkám. Ten lump už tam čekal, vynořil se odněkud z šera a rovnou mi strčil pistoli pod nos…

Zázrak na policejní služebně

„Naval prachy a nedělej problémy!“ sykl mi zezadu do ucha. Leknutím jsem vykřikla a otočila se. Stál tam menší, podsaditý chlap a přes hlavu měl nataženou černou čepici s vystřiženou dírou pro oči. „Hlavně neřvi!“ pokračoval. Byl z toho ovšem vynervovaný možná ještě víc než já. Skoro jsem měla pocit, že se celý třese.

„Jenže já žádné peníze nemám,“ zkusila jsem pohotově zalhat. „Nekecej, já vím, že dneska neseš důchody!“ Evidentně byl dobře informovaný, připravoval se na to a v tom domě samozřejmě nestál náhodou. Věděl i přesný čas, kdy přijdu. Zřejmě už mě někdy předtím sledoval. „Tak bude to! Nebudu se o-o-opakovat,“ zakoktal se. Klepal se mu hlas a já najednou získala pocit, že se ho nemusím bát. Byl to takový mladý střízlík.

„Nic ti nedám a upaluj, než ti jednu švihnu!“ zahrála jsem si na hrdinku. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. „Cože? Co to má zna-znamenat?!“ rozčílil se. Zničehonic ustoupil asi o dva metry dozadu a namířil mi pistoli přímo na obličej. Instinktivně jsem zvedla svou těžkou, plnou brašnu a jako ochranný štít ji dala před sebe. Chvíle ticha a pak… Vystřelil. Normálně vystřelil!

Podlomila se mi kolena a zhroutila jsem se k zemi. Asi ho to pořádně vylekalo, protože se dal na útěk. Než jsem se vzpamatovala, byl ten lupič pryč. Jenom jsem slyšela, jak za ním práskly domovní dveře. Buď se lekl, že ho chci tou kabelou uhodit, a nechtěně zmáčkl spoušť, anebo byl natolik odvážný, že by mě opravdu zabil! Je vážně neuvěřitelné, že kvůli sto tisícům korun je někdo schopen něčeho tak strašného. Naštěstí se už nevrátil a taky se tam hned objevili lidé z domu, kteří slyšeli ten výstřel.

Postavili mě na nohy, posadili na přinesenou židli a zavolali policii. Přijeli za pár minut a po nich i záchranka. Ale ta byla v podstatě zbytečná. Kromě šoku jsem měla jen trochu odřené koleno. Doktor mi dal něco na uklidnění a ošetřil mi ránu na noze. Pak si mě vzali do parády policisté a převezli mě k nim na stanici. Musela jsem všechno podrobně vyprávět a oni se pořád na něco dokola vyptávali. Až jsem z toho znovu měla pocit, jako kdybych za to mohla a spolčila se s tím zločincem. Ale to už je možná moje utkvělá představa.

Teprve na policejní služebně jsem se dozvěděla, že jsem měla obrovské štěstí a vlastně se podruhé narodila. Vystřelená kulka totiž uvízla v mé pošťácké brašně, kterou jsem si v poslední chvíli dala před obličej. Náboj pronikl přes tvrdou kůži, prošel mnoha lejstry a zastavil se až o bankovky a mince v sáčcích s důchody! Nebyla to silná ráže a právě to mi zachránilo život.

Nový začátek za volantem

V práci mi dali týden volna a malé prémie jako „bolestné“ za prožitý šok. Na pár dní jsem se stala i obletovanou hrdinkou a všichni moji známí, sousedé a kamarádky lačnili po mém vyprávění. Ani jsem nemusela moc barvitě přehánět, protože to opravdu bylo hodně drsné a určitě nestojím o to, abych se do podobné situace dostala znovu. Bohužel mě to dost psychicky poznamenalo a já se po návratu do práce začala bát každého šustnutí. Pořád jsem se na ulici otáčela a skoro ve všech mužích viděla toho lumpa, co mě přepadl. Policie ho totiž nevypátrala a časem případ odložila. Došlo to tak daleko, že jsem se rozhodla dát výpověď.

„Myslíš, že je to vážně nutné? Co si tady bez tebe počneme?“ ptala se Květa. „Já vím, i mně bude po vás smutno, ale kdo to neprožil, nepochopí. Já už se bojím i vlastního stínu. A když vejdu do nějakýho baráku, mám z toho mrazení po zádech a bušení srdce. Nemůžu pracovat pod neustálým stresem,“ popisovala jsem kolegyni své úzkostné stavy.

„No jo, ale máš pár let do důchodu. To chceš skončit na pracáku?“ „To je pravda. Práci už nemusím sehnat, ale máme s mužem něco našetřeno a taky syn nám slíbil, že přispěje,“ oponovala jsem, ale sama jsem si nebyla jistá ničím. „Maruško, tak dělej, jak myslíš. Je to tvoje právo a tvoje rozhodnutí,“ povzdychla si smutně kolegyně Květa. „Neboj, ještě to zvážím,“ odpověděla jsem a nic nepodnikala.

Nakonec se to samo vyřešilo k všeobecné spokojenosti. Když se totiž o mé touze odejít dozvěděl šéf, pozval si mě do kanceláře a řekl mi, že mě jednoduše nepustí. Výměnou za to, že u pošty zůstanu, mi nabídl přeřazení na jinou práci. Celé jsem to ještě jednou pořádně zvážila a nakonec jsem na jeho nabídku kývla. I Květa se za to horlivě přimlouvala. A tak jsem začala jezdit služebním autem a vybírat poštovní schránky s dopisy. Je to velmi příjemná změna a já aspoň oprášila svůj léta nevyužívaný řidičský průkaz. Kromě toho to má ještě jednu nespornou výhodu. Kvůli hromadě dopisů a pohledů polepených známkami vás určitě nikdo přepadávat nebude.

Marie, 58 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »