A jak to bylo dál? 5

Z cyklu panickyúzkostná&úzkostněpanická. ...předávám jí kocoura, kterej mezitím získal lehce přiopilej výraz a jdu do koupelny. Je celá bílá, jednoduchá... Kombinace omítky a kachlí. Velikánský umyvadlo ve tvaru loďky. Skrytý osvětlení. Vana v prostoru a s retro kohoutkama. Vysoko malý okno s vitráží ve světlemodré barvě a kytkou, která vypadá jako tropický kapradí...

Tereza měla rozkošnej malej byteček v podkroví, pidi obýváček spojenej s kuchyňským koutem a ještě víc pidi ložnicí. Pro ni a kocoura Jaspera, což byl nádhernej chlupatej kocour, úplnej ideál. „Terezo, tady to je božíííííí, ty bláho,“ otáčím se kolem dokola a celkem dost závidím. Přesně tohle jsem si vždycky představovala pro sebe. „Joo to mí drazí rodičové, než zjistili, že si chci žít po svým. Aspoň byt mi zůstal. A kocour.“ „Máš hlad? Asi bysme měly něco sníst…“ Do toho jí začne vyzvánět mobil, koukne na display a usměje se. Přiloží si ho k uchu a já poslouchám. „Anooo zlatoooo? Jasný, poslyš… to asi nebude nejlepší nápad… Nezná vás a… Oukej oukej, ale ty pochop nás. Byli jsme domluvení jinak a takhle narychlo se to nehodí měnit… No, protože nesnáším změny a ty to víš.“

Chvilku mlčí a jen poslouchá. Pak si mobil připlácne k hrudníku, koukne na mě:
„Kluci nám chtěj poslat taxi a ať přijedem my k nim do podniku.“ „Do podniku? Do jakýho podniku?“ „Maj pár kiláku odsud restauraci.“ „Terez zavěs, hned.“

Nadzvedává obočí a mírně si pro sebe přikývne. Jakože tuhle reakci čekala. Vrací si mobil k uchu. „Zlato, asi to neklapne. Platí původní plán, nebudu ji do ničeho nutit. To mi k ničemu nebude. Jsi láska, já věděla, že jste kluci rozumní.“ Směje se a říká: „Pa.“ A zavěšuje. „Tak jo, máš hlad? Budu tu mít nějaký zbytky, nebo si můžem objednat pizzu.“ „Radši mi vysvětli, co to mělo bejt. Chtěli ať přijedem za nima? Kam? Asi se mi dělá blbě. Je to moc šoking najednou, pro dnešek… můžu si sednout?“ „No jasně, sedni.. nějak si zbledla. Donesu ti vodu. Klidně dýchej, víš co? Tumáš.“ Dojde k obrovskýmu škrabadlu, který je největší věc v jejím bytě, chvilku se natahuje a poskakuje aby dosáhla na horní polici potaženou semišem, ze který na nás zhlíží Jazz. Tiše pro sebe sakruje. „No tak, čičiii, pojď k paničce… kocourku můj…“ Kocour na ni kouká dolů naprosto bez výrazu a s nezájmem. Jak kdyby se zbláznila.

Mně mezitím začíná hučet v uších a vypadává mi zvuk… Slyším jen útržky toho, co dalšího kocourovi říká. Vidím ji, jak se natahuje víc a víc. Obraz se mi po okrajích rozpíjí. Musím pryč. Okamžitě. Mozek mi začíná varovně drnčet jak rozbitej budík, za chvíli přijde pocit, že vyletím z kůže. A pak se zblázním… Znovu. Po miliontý osmý. „Taaak, hodnej kluk. Hezky zůstaň.“

Najednou mi v náručí přistává teplá, hebká koule. Ta věc se uvolňuje, prohýbá v zádech a znehybní. Skloním hlavu a zadívám se na Jazze. Leží na zádech, packy natažený a kouká mi do obličeje. Ten jeho výraz by vás zabil. Jak kdyby si myslel: „A kur.va, další cvok in da haus.“ Má temně modrofialový oči. Začnu se prohrabovat jeho srstí na břiše o on začne vrnět. „Na, napij se než se mi tu složíš“ Terez mi podává sklenici vody. Jednou rukou držím Jazze jako mimino a druhou si beru sklenici. „Úžasný co? Uklidnil tě, během chvilky. Proto ho taky mám, hajzlíka. Když je ti na hovno psychicky, pořid si psa nebo kočku.“ Začne se smát a já taky.

Ježís, může být tenhle den ještě víc absurdnější? To těžko.
Hladím to zkrotlý a na pohled spokojený zvíře a cítím jak se sama uvolňuju, jako on před chvílí. „Takže kluci maj hospodu jo?“ „No, hospoda je u mě zaplivaná putyka s rezavýma trubkama, zlato. Oni maj jednu z lepších retaurací. Soukromej bar a pár VIP salónků. Není to jejich jedinej podnik. Slízaj se tam ti lepší, ale to je póza jako prase. Chápeš, žádní lepší lidi prostě nejsou. Jen si to o sobě myslí. A kluci z toho těží, protože tu hru se svejma zákazníkama rádi hrajou. Hlavně když to sype.“ „Aha.“ „Hele, můžu to zrušit, jestli se na to necítíš. O nic nejde, oni to pochopí. Jsou na to zvyklí ode mě, chápeš.“ Směje se. „Nene, to je v klidu. Jen… Můžu si u tebe dát sprchu? A oholit se? Nemám v plánu s nima nic mít, ale pro lepší pocit.“ „No jasně, že můžeš. A já ti zatím naliju něco dobrýho a slabýho, neboj.“ Dodává, když vidí můj výraz. „Ručníky jsou pod umyvadlem a žiletky v polici nad vanou. Dej si na čas zlato, já si zatím roztáhnu beauty koutek,“* mrká na mě. „Jo a pujč si můj župan.“

Předávám jí kocoura, kterej mezitím získal lehce přiopilej výraz a jdu do koupelny. Je celá bílá, jednoduchá… Kombinace omítky a kachlí. Velikánský umyvadlo ve tvaru loďky. Skrytý osvětlení. Vana v prostoru a s retro kohoutkama. Vysoko malý okno s vitráží ve světle modré barvě a kytkou, která vypadá jako tropický kapradí.

Zavřu dveře a zadívám se na sebe do zrcadla. Zavírám oči. „Vždycky tě budu mít rád.,, Posral jsem to. Je mi to líto, chtěl bych to vrátit.“
Velký černý pytle na chodbě v paneláku, moje věci v nich naházený. Já zahazující klíče od bytu. Já na kopci v hysteráku, v ruce mobil… s touhou se zabít. Já s Lukášem. Lukáš a Baddy. Letní plavání v rybníku. Déšť a sex. Sex a déšť.
On na fotce s jeho novou holkou. Já na lesní cestě a záchranka u nás. Já brečící psycholožce do telefonu. Já brečící u obvodní, u psychiatričky.

Slzy, slzy, slzy. Hodně slz.

Otvírám oči a stírám slzy, který mi ze semknutých víček vyklouzly. Pomalu ze sebe svlíkám oblečení. Mikinu a rifle, podprsenku, kalhotky. Otáčím kohoutkama a napouštím vanu. Je mi lehce nevolno. Psychická nevolnost. Terka tam má růžovou sůl. Trochu si jí sypu do proudu vody. Voda se barví. Vlezu si do vany a teplo mě pohlcuje. „Ťuk, ťuk, můžu dál? Nesu pití.“ Terez otvírá dveře, v každý ruce má úzkou šampusku. „Jasně pojď. Díky, co to je?“ „Růžový šáňo s minerálkou, jo a cigára.“ Vytahuje krabičku, když si od ní beru svoje pití.

Chvíli se mi dívá do očí, až musím uhnout pohledem.
Zapaluje naráz 2 slimky a jednu mi podává.„Budu hádat, koukala jsi tady na sebe do zrcadla, myslela na minulost a brečela, mám pravdu?“ „Jo.“
Přikyvuje, sedá si na zem a opírá se o skříňku s ručníkama. Popel z cigarety klepe do umyvadla. „No a co kdybys mi to všechno hezky povyprávěla?“

A já se vracím zase na začátek a vyprávím.

- - -

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
PenelopaW
2979
4.11.20 11:07

Ufff, já jsem zkažená, takže doufám, že v tom šampusu nic není!

  • načítám...
  • Zmínit
Jahudka82
17265
4.11.20 13:42

:palec: Tyjo, skoro jsem se bála, že se tam fakt sesypes :oops: Mazec…

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
5.11.20 10:44

@PenelopaW neee, nic v něm není. :palec:
@Jahudka82 jojo, já se bála taky. :oops:

  • Upravit
Kolarkaa
4100
5.11.20 15:54

Lukáš a Baddy, stejný styl.. @Lana?

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
5.11.20 17:54

@Kolarkaa jojo jsem to já, měnila jsem si přezdívku.

  • Upravit
Moringa
4043
6.11.20 14:07

Paráda, Lano z hor… :palec: :potlesk:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
6.11.20 15:44

@Moringa Děkuju :mavam:

  • Upravit
lajovka
1381
9.11.20 11:01

Doufam, ze ti tenhle druh terapie pomaha…ale ver, ze mas malej tlak na ruce :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
9.11.20 11:03

@lajovka malej tlak na ruce, jak to myslíš?

  • Upravit
lajovka
1381
9.11.20 11:06

Brigada v zahradnictvi, sazeni stromku, ci jina prace * s hlinou" dela divy…s psychikou…maly tlak na ruce je vyraz pro nicnedelani

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
9.11.20 11:22

@lajovka aha, už rozumím. To je pravda, jak člověk nic nedělá a rype se v sobě, má čas přemýšlet. To je špatně.

  • Upravit
lajovka
1381
9.11.20 12:23

Praskni do toho, at se prasi za kocarem :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít