Andílek Lucinka
V šestnácti letech jsem se zamilovala do bývalého spolužáka ze základky, se kterým jsme se dřív ale vůbec nemuseli. Najednou z toho byla láska jako trám. Nikomu se nechtělo věřit, že zrovna my dva a spolu, ale bylo to tak. Byli jsme mladí a užívali si naší velké lásky.
Asi rok po dokončení školy jsme se nastěhovali do baráčku, který jsme si postupně opravili podle svých představ. A jednoho krásného dne mi přítel řekl, co kdyby jsme si pořídili miminko? Byla jsem překvapena, že jsem s tím nezačala první já. A samozřejmě jsem souhlasila. Bylo mi 22. Přítel je stejně starý, máme kde bydlet a celkem dobrou práci, tak proč ne.
Vysadila jsem antikoncepci a hurá na to. Nečekala jsem, že by se to povedlo nějak brzy, ale kupodivu jsem našla dvě čárky na testu už po 3 měsících vynechané anti.
Celé těhotenství bylo krásné a porodila jsem v únoru 2012 krásného zdravého chlapečka. Byli jsme šťastní a žili si spokojeně dál. Hned jak jsem se stala matkou, jak šel čas, věděla jsem, že tohle musím zažít znovu. Takové štěstí a tak silný cit, co chová matka ke svému dítěti… Musíme pořídit Tomáškovi ještě bratříčka nebo sestřičku. Moje dítě je to největší štěstí, co nás potkalo.
Dohodli jsme se, že až začne Tomík chodit, začneme se pokoušet o druhého potomka. Mezitím proběhla naše krásná svatba. V Tomíkově roce jsem vysadila anti a hned za dva měsíce se zadařilo. Byla jsem tak šťastná. Děti budou dva roky od sebe a snad si budou rozumět, ještě budou mít podobně zájmy atd., jsem si říkala.
Přáli jsme si děti tak maximálně tři roky od sebe, takže se nám to krásné povedlo.
Těhotenské prohlídky všechny v pořádku, screening v prvním trimestru také, tak po uplynutí prvních 12. tt jsme to oznámili rodině. Naivně jsem si myslela, že když překoná miminko první tři měsíce, už se nemůže nic stát. Rodina byla šťastná, že nás bude zas o jednoho víc, navíc v 16.tt s velkou pravděpodobností je to holčička. Hurá, budeme mít páreček.
Pořád jsem si myslela, že se holčičky nedočkám, že to bude kluk, nevím, proč mě ta myšlenka nechtěla opustit.
Těhotenství probíhalo v nejlepším pořádku, baštila jsem kyselinu listovou a později i hořčík. Pak screening v druhém trimestru, vůbec se mi nelíbil, i když jsem se tak těšila, že uvidím miminko. Doktor nepříjemnej, úplně jinej, než jsme měli minule. Jediný, co ho zajímalo, jestli máme doporučení. Prohlídka bez nějakého vysvětlování, na pohlaví jsem se musela ptát, když už chtěl končit, no hrůza. Doktor tvrdil, že je miminko v pořádku, tak hurá. Už nikdy na genetiku nejedu, ještě že už sem nemusíme, říkám manželovi. On na to, že jo, tohle vyšetření se mu taky vůbec nelíbilo.
Tak těhotenství pokračuje, jak má. Před Vánoci 2013 nám gynekolog maličkou tak krásné vyfotil, prý jako vánoční dárek - úžasná fotka z utz, maličká tam kouká přímo jako do objektivu a má nádherné vidět pusinku, nos a tvářičky. Byla jsem tak šťastná. Ale to jsem nevěděla, že ji vidím naposledy.
Proběhly Vánoce a Silvestr, to bylo ještě vše v pořádku. Pak mi začalo tvrdnout břicho. Jela jsem do porodnice, aby mě raději zkontrolovali, chtěla jsem slyšet srdíčko maličké, abych byla klidná, že se nic neděje, že mám jen blbý tušení a nic to není. Ale sestřička nemohla srdíčko najít. Pak řekla, že ho tam jako v dálce slyší, tak jsem se uklidnila. Prý že doktorka udělá utz, aby viděla polohu, ve které miminko leží, aby věděli, kde hledat.
Doktorka se u utz divně mračí, nic neříká a už jsem zase na nervy. Pak mi jen řekla, že pojedeme dolů na sono, že tam je to vidět líp. Tak jo, hlavně už mi řekněte, co se děje, jsem si říkala. Jen ať se nepotvrdí moje obavy, to se přece nemůže stát!
Na sonu se taky divně mračí doktorka na monitor a já už tuším, že zazní ta nejhorší věta, co v životě uslyším! První věta, která mě bude pronásledovat až do smrti „Nevidím srdeční ozvu-.“ a já se jen zmohla na větu „Jako že je malá mrtvá???“ A doktorka jen přikývla.
Nevěděla jsem, co v tu chvíli mám dělat, jestli křičet, nebo brečet nebo co? Taková směs šílených pocitů, která se nedá ani popsat! Bylo mi hrozně! Věděla jsem, že budu muset rodit a v tu chvíli bych dala cokoliv za to, aby mě uspali a já se vzbudila a bylo po všem!!! Ale tak jednoduché to nebylo. Doktorka mě vzala zpátky na porodnici, kde mě nechala čekat na chodbě na ještě jednoho doktora, který bohužel tohle všechno potvrdil. Zavolala jsem manželovi, řekla mu, ať mi přiveze věci a jede domů za synem.
Doktor mi říkal, že není problém, aby byl manžel u porodu, ale já ho tam prostě nechtěla ani náhodou! Proč by měl trpět ještě on a koukat na průběh porodu, když na jeho konci nebudeme mít miminko živé a zdravé v náručí? Nechtěla jsem v tu chvíli nic, jen už mít tu bolest za sebou, i když ta duševní bolest trvá a trvat bude navždy.
V osm mi začali vyvolávat porod a před půl jednou jsem porodila. Pořád jsem doufala, že se doktoři mýlili a maličká začne plakat, ale nic se neozývalo. Bylo to tak, přišli jsme o dítě ve 33. týdnu těhotenství. Úplně nečekaně. Doma už jsem měla připravenou celou výbavičku, postýlku, oblečky, prostě všechno.
Ještě v nemocnici jsem poprosila manžela a sestru, aby vše schovali, než mě pustí domů, protože sama bych to asi ještě víc obrečela - všechno to vidět a muset uklízet. Vyhověli mi a pokojíček byl najednou napůl prázdný.
Třetí den po porodu mě pustili domů a já se s tím musela prostě nějak vypořádat. Ale byla jsem ráda, že už jsem doma a ne ve špitále. Na chodbě jsem slyšela plačící miminka a trhalo mi to srdce.
Doma mě přivítal syn, který mě drží nad vodou. Díky němu se to snažím nějak překonat. Nejhorší bylo, když mi sahal na břicho a říkal „mimi“, jako když jsem ještě byla těhotná. Chvilku mu to trvalo, než to přestal říkat. Jsou mu jen dva a ještě z toho nemá rozum. Vždycky jsem mu jen řekla, že Lucinka je andílek v nebíčku. A měla jsem slzy v očích.
Život je tak nespravedlivej, proč bere život nevinnýmu dítěti? To nikdy nepochopím. Pak už jsme jen čekali na výsledky, co se vlastně stalo. Doktoři říkali, že to mohla být infekce, nebo infarkt placenty. Nakonec to nic z toho nebylo. Výsledky ukázaly, že maličká měla špatně plíce - znamenalo to, že i kdyby se narodila živá, nejspíš by nežila dlouho a ještě k tomu měla rozštěp páteře.
V tu chvíli jsem myslela, že pojedu dát minimálně pěstí doktorovi na genetiku, screening v druhém trimestru to měl přece odhalit! Chtěla jsem je i žalovat, ale i kdybych to udělala, dítě mi to nevrátí. Pořádně malou neprohlídl a přehlédl tak závažnou VVV, to nepochopím nikdy v životě, jak může někdo dělat doktora, když tohle nevidí.
I paní z genetiky, co nám teď dělala genetické vyšetření po tom, co se stalo, říkala, že se diví, že to doktor neviděl. Ale co je mi to teď platné! Ty plíce prý odhalit nemohli, protože se vyvíjí až nakonec.
S obrovskou dírou v srdci a smutku po mé dceři musím pokračovat dál. Nejhorší je, že jsem si 33. týdnu myslela, že čekám zdravé dítě… a pak tohle! Podle doktorů by se to nemělo opakovat, ale tohle taky byla podle nich jen náhoda. Rozštěpy, nemoce s plícema ani jiné VVV v rodině nemáme, tak kde se stala chyba…
Už doktorům nevěřím, dokud nebudu v náručí držet zdravé a živé miminko! Lucinko naše, neskutečně nám chybíš a nikdy na tebe nezapomeneme! MILUJEME TĚ CELÝM SRDCEM!!!
Přečtěte si také
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 1323
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 629
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 246
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 505
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 447
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 2736
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 1798
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1271
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 2582
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 1674
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
drž se
, je mi to moc lío. Asi jedině pozitivní je na tom, že pokud ta vada byla opravdu velká, přišla bys o Lucinku po narození a možná by toho trápení mohlo být ještě víc, ale kdo ví…
Je mi to moc líto 
Autorka je teď ve fázi, kdy potřebuje politovat a poplácat po ramenou, ale za chvíli zjistí, že země se pořád točí, ikdyž se její svět na chvíli zastavil, začne se na situaci dívat mnohem pragmatičtěji a věřím, že se pak k deníčku vrátí a jiné pohledy na věc ocení, ať už se s nimi ztotožní nebo ne. To že s mým pohledem na věc nesouhlasíš ještě neznamená, že střílím od boku - taky jsem mrtvé miminko rodila. A kolikrát se mi za ty roky hodil i pohled holek, které tím neprošly - asi proto, že se na to dokázaly dívat s větším odstupem.
Je to moc smutné. Když přišla věta o zažalování doktora, říkala jsem si: „No jasně, jdi do toho!“ Ale jak píšeš, malou ti to nevrátí… I tak přeji hodně štěstí do budoucna, abyste se té holky do páru dočkali.
Příspěvek upraven 26.03.14 v 00:21