Cestou na vlak jsem našla v ledu mrtvolu! Nejhorší je, že znám její identitu

V ledu, kousek od břehu, bylo něco tmavého. Nešlo to přehlédnout. Nebyl to stín ani špína. Bylo to moc pravidelné. Moc velké. Zastavila jsem se a koukala. Čím déle jsem tam stála, tím víc mi docházelo, že to má tvar těla. Leželo to těsně pod ledem, jako kdyby to někdo schválně vystavil. Všechno se ve mně sevřelo.

Udělala jsem pár kroků blíž. Srdce mi šíleně bušilo. Říkala jsem si, že určitě přeháním, že na vesnici by se tohle přece nestalo. Ale oči viděly svoje. Bylo tam tělo. Nehybné. Zamrzlé.

Vzala jsem telefon a chvíli jen civěla na displej. Volat? Nevolat? Přesně ten moment, kdy se bojíš, že ze sebe uděláš blázna. Nakonec jsem zavolala. Řekla jsem, že v rybníce je mrtvola. To slovo ze mě vypadlo těžce a zůstalo viset ve vzduchu.

Čekala jsem a koukala na zamrzlý rybník. Nemohla jsem teď odejít, musela jsem počkat na policii… Budu muset jet až dalším spojem, to už bylo jasné. A jak jsem tak koukala, najednou mi to došlo. Něco mi na tom těle začalo být povědomé. Velikost. Silueta. Ta hlava. Najednou se mi stáhl žaludek ještě víc. Protože v tu chvíli jsem pochopila, že to je Ben!

Sousedovic milovaný Ben. Elegantní směska různých plemen. Vesnický Don Juan, kterého milovaly všechny místní fenky.

Když ho dostali z ledu ven, bylo to definitivní. Tenhle pes běhal po návsi, štěkal na traktory a válel se v létě u hospody. Patřil sousedům o pár domů dál. Všichni ho znali. Takový ten vesnický pes, co má pocit, že mu patří celá obec.

Asi při jednom ze svých výletů uklouzl na ledu a propadl se. A v těch mrazech, co byly, neměl šanci. Stála jsem tam a koukala na psa, který na mě ještě včera štěkal přes plot… Bylo mi hrozně. Protože to nebyla anonymní mrtvola. Byla to bytost, která měla jméno, majitele, domov.

Od té doby jsem trochu nesvá, když jdu okolo. Jak rychle se obyčejná cesta, kterou jsem šla za život už tisíckrát, může změnit v něco tak šíleného, že?