Chemo, chemo, chemo

Chemoterapie... Jo, tak to budu holohlavá, minimálně půl roku v posteli, každým dnem na prahu smrti, totálně vyčerpaná. Tak to byly moje představy, které jsem si vytvořila podle toho, co jsem četla na internetu a v médiích.

Napsáno: 17. SRPEN 2016

Zdendovi jsem s naprostou vážností sdělila, že budu potřebovat někoho, kdo u nás po dobu léčby bude a bude se starat o děti a trochu i o mně. Zdenkova mamka proto zrušila práci. A já nastoupila na svou první chemoterapii.

Už před ní mi doktorka i sestřičky, které chemo podávají, všechny mé představy vyvrátily. A já získala pocit, že to bude pohodička. Poležím si, vyspím se, zkouknu film, něco přečtu. Takový luxus jsem už pro sebe dlouho neměla. A taky jsem si tímto okamžikem zakázala číst cokoliv na internetu. Protože hlava je mocná a když si někde přečtu, že někdo po chemu blil jak amina, tak vsadím svoje prsa (teda ty už asi ne, nikdo by je nechtěl) na to, že já budu zvracet také.

Vsadila jsem vše na sugesci a prostě jsem v den první chemoterapie nakráčela na oddělení, kde se ty zázračné koktejly podávají, jako kdybych šla do nějakého welness studia. No co vám budu povídat, z toho co jsem si naplánovala jsem nestihla nic. Měla jsem kabelu plnou jídla, knih a časopisů a snědla jsem jednu housku a přečetla dvě věty. Jednu v knížce a jednu v časopise. A nezamhouřila jsem ani oko.

Bylo to totiž rychlejší, než jsem čekala. Napařit ruku, aby byly vidět žíly (před tím tedy vybrat tu, kterou obětuju), spolknout prášek proti blití, jedna bílá infuze, záchod, druhá červená infuze, záchod, třetí bíla infuze. V mezičase školení na chemoterapii, jakože co můžu jíst (můžu vše, z čeho se nepobleju), co můžu dělat (můžu vše, z čeho se nepobleju) a co dělat, až mi začnou padat vlasy (oholit a na noc kulich, aby mi chuděrka hlava, která byla bez vlasů naposled v roce 1985, neomrzla). Pak následovala trocha šprýmů se spoluležícími a šup, odpojit a hurá domů.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
KSŠO
249
3.10.20 09:08

Váš deníček čtu jedním dechem. Nevím zda jste pořád nemocná, protože pod nadpisem je napsáno že je to psano že srpna 2016. Každopádně Vám držím palce ať se tahle mrcha už nevrátí. Sama vím co to je prošla jsem si tím v necelých 19 letech. Neměla jsem sice chemo ale i tak vím jaký to je pocit… Držte se :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
dalmatinka 123
48576
3.10.20 17:20

Ahoj.tak já luxus hlídání nemám. Detem je 13,8 a 15mesicu. Vcera sem šla na první chemoterapii.Ceka mne jich ještě nejméně 12.Zatim je to snesitelné a zvládám vše. Je to jak na horské dráze. Neustale si saháme do svejch dlouhých vlasů a čekám kdy to přijde..
ty vlasy jsou to nejmenší, ale přitom je to takovej hmatatelny důkaz že ta rakovina s náma je. Porad..Rano večer odpoledne. zitra.. a další rok..Snad jen rok :roll:

  • načítám...
  • Zmínit
Petrusska007
2064
3.10.20 22:59

@dalmatinka 123 hodně sil :hug: :kytka: :kytka:, tobě i dětem :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Simona05
3604
4.10.20 20:38

@dalmatinka 123
Jste statečná, držím palce :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Simona05
3604
4.10.20 20:39

Moc dobře se to čte, ale zároveň mě z toho mrazí. Držím palce ať to vše zvládnete :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Kratší vánoční prázdniny? Mně jako mámě dvou dětí naprosto vyhovují

Jak synovi se snachou vysvětlit, že mi nevadí, když se milují v našem domě

Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?

Deníček jedné maminky: O štěnicích, úřadech a naději, která neumírá

Nesnáším manželovy kamarády. Jejich vtipy mě uráží

Vzali mě s sebou na dovolenou. Můj syn se snachou netušili, co všechno uvidím

Dopis těm, co zůstávají: Jak jsem chtěl zachránit děti před rodinnou tragédii

Upozornila jsem matku na řvoucí dítě. Hned se do mě pustily

Dítě v práci? Pohoda. Přežít cestu vlakem domů v těhle vedrech? Masakr

Je mi skoro 38 a pořád čekám, až budu někam patřit