Chlapeček s poruchou chování si ve školce oblíbil mou dceru. Jeho láska ale bolí

Deniska je na svůj věk, je jí teprve pět let, hodně sociálně založená. Pořád mi říkala, jak je jí líto, že si s Peťou nikdo nehraje. Prý se ho všichni bojí. Jen ona si s ním hraje. Jenže po čase se začal chovat nejhůř právě k ní.

Paní asistentka nám vysvětlila, že to není Denisky vina. Chlapeček prý takhle dává najevo svou náklonost. Není na ni vyloženě zlý, jenže jeho objetí i jakýkoli jiný kontakt bývají dost bolestivé.

Deniska začala chodit domů s pláčem, že se ho bojí. A ptá se, proč je na ni takový, když ho má ráda. Tohle se pětiletému dítěti vysvětluje opravdu těžko. Je to hodně složitá situace. Maminku ve školce často potkávám a pořád se mi omlouvá, že neví, co s tím má dělat. Peťa má paní asistentku, ale ta byla delší dobu nemocná a byl problém ho uhlídat. Teď už by to prý mělo být lepší.

Jenže jak celou situaci vyřešit? Chtěla jsem, aby dceru přeřadili do jiné třídy, ale ona o tom nechce ani slyšet. Má tam kamarádky i oblíbené paní učitelky. Po domluvě s paní psycholožkou, se kterou jsem všechno konzultovala, proto Denisku nechám ve stejné třídě. Paní učitelky mi slíbily, že budou mít Peťu víc pod dohledem. Doufám, že to bude stačit.