Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru

Moc ráda čtu knihy. Baví mě ty humoristické, ale těch, co mě opravdu oslovily, nebylo až tak mnoho. Naopak knihy od ženských autorek se silnými příběhy si mě nacházejí skoro samy. Jenže byť jsou to příběhy chytlavé, poučné a často i takové, které mi v paměti utkví klidně i roky, jsou to příběhy ze života. A život není prostě jen samá legrace a pohoda jako v těch knihách humoristických. Život takové chvíle kompenzuje těmi náročnými a takové jsou i ty knihy.

Není tomu dlouho, co mi někdo doporučil jednu krásně vázanou knihu. Je matná, příjemná do ruky. Dokonce i ten formát je tak akorát, aby se dala vzít do kabelky a číst v metru. Moc dobře jsem věděla, že příběh bude silný a dojemný, ale nikdo mě nepřipravil na to, že knihu otevřu a po prvních dvou stránkách se mi spustí vodopád slz. A víte, kde jsem ji začala číst?

Přesně tak. V metru při cestě do práce.

Myslím, že hned v pondělí ráno nikdo uřvanou ženskou ve středním věku v metru nečekal. Knížku jsem okamžitě zavřela, ale příběh plynul dál a já měla pořád tu dojemnou scénu před očima. Slzy nešly zastavit. Do hlavy se mi pořád kradly myšlenky, které jsem prostě při příchodu do práce mít nechtěla. Takové si zásadně nechávám na večer, kdy konečně uspím děti a mohu si dovolit pustit emoce ven.

A teď navíc ty pohledy. Moje snaha o zakrytí nechtěných slz tak jako tak vzbudila v metru rozruch. Ne takový, že by mě lidi utěšovali. To myslím, že v Praze nikdo ani nečeká, spíš takový ten opovrhující. Normální lidi totiž v metru nebrečí.

I mně je dost nepříjemné, když se v mé blízkosti někdo rozpláče. Jednou jsem se dotyčného zeptala, jestli mu mohu nějak pomoc a sklidila jsem od něj za to vlnu kritiky. Od té doby sama vlastně nevím, jaká má být správná reakce. V Praze se zřejmě za správnou reakci bere ignorace.

Takže jsem dál seděla, před očima pořád ten obraz z knížky, takže slzy dál tekly, a já se okolí snažila též ignorovat. Ve chvíli, kdy ke mě přistoupila starší žena a sklonila se, aby mi něco řekla jsem se ale trochu polekala.

Takový zájem jsem nečekala. Okamžitě ze mě vypadlo: „Nene, jsem v pořádku. Nic mi není“. Jenže místo očekávané reakce mi paní jen suše odvětila: „Ale já mám průkazku“.

Až v následující chvíli mi došlo, že mi paní ukazuje průkazku osoby se zdravotním postižením. Nedovedete si představit, jak jsem se cítila. Na knížku jsem v tu chvíli úplně zapomněla, za to mě polilo horko ze studu. Hned následující stanici jsem pro jistotu vystoupila, ale je víc než jasné, že jsem se červenala ještě dlouho potom, co vůz metra opustil nástupiště.