Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí

Bývaly doby, kdy jsme se doma po práci sešli a sedli si na balkon se sklenkou vína. Dlouho do noci jsme se pak bavili o tom, co ten který z nás přes den zažil, na čem pracoval a co se mu povedlo nebo co ho zrovna trápí.

Pak nám do života přišly naše dvě krásné děti. Svět se nám otočil vzhůru nohama a bylo náročné se znovu s manželem potkat ne fyzicky, ale myšlenkově. Já jsem měla plnou hlavu věcí spojenými s dětmi, školkou, později školou a prací… do toho jsem se snažila v bytě udržet alespoň minimální pořádek, abychom jako rodina žili na těch 60 m2 alespoň trochu důstojně.

Na balkon už chodily jen děti. A já, abych tam po nich uklidila.

Dnes už nám trochu povyrostly. Starosti s tím, aby neměly plné pleny a s přípravou domácí dětské výživy odpadly. Dalo by se říct, že jsou obě už dost samostatné. Jasně, že jim chystám jídlo a oblečení, ale často se už dokáží zabavit, ošatit i najíst samy.

Přišel čas obnovit naše manželskou komunikaci. Jenže do toho přišla nečekaná komplikace.
Mistrovství světa ve fotbale.

Manžel začal chodit spát s dětma, aby klidně ve tři ráno stihl zápas, který se letos hraje v Americe. Časový posun někde mezi 6 – 9 hodinami. Nemohla bych být radši.

Zprvu jsem se mu smála. Přišlo mi to vlastně i milé. Vždycky jsem věděla, že je fotbalový fanoušek, ale že by kvůli tomu měl každý den strávit hodinu a půl u obrazovky uprostřed noci, mě teda nenapadlo.
A tak den co den chodím spát jako poslední. Většinou si pustím nějakou romantickou komedii, ale pravdou je, že to sleduju jen proto, abych se zabavila a začala myslet na něco jiného, než že mě manžel ignoruje.

Na internetu jsem si vyhledala, že mistrovství končí 19. července. V duchu jsem si představila, že bych si udělala odškrtávací kalendář, podobný jako dělám dětem, když se na něco těší – na začátek prázdnin nebo na narozeniny. Pak jsem to ale nakonec zavrhla. Přeci nejsem malá, zvládnu to hodit za hlavu a prostě vydržet. Koneckonců, už je to jen pár dní.

Jenže hned potom mě to stejně znovu zamrzelo. Ono to prostě celé není o fotbale. Nemám si s kým povídat, komu se svěřit a rozhodně mi nestačí jen každovečerní rychlá diskuze o tom, kdo doprovodí děti do školky a kdo je zase vyzvedne. Nehledě na to, že po mistrovství stejně přijde zase nějaká ligová soutěž nebo co já vím, co všechno se ve fotbale hraje.

Možná bych nakonec místo odškrtávání dnů do finále měla udělat něco úplně jiného. Možná zkusit prostě jen nalít dvě sklenky vína, otevřít dveře na balkon a říct: „Tak co? Mám tě zase na chvíli zpátky?“ A doufat, že tentokrát bude znít odpověď jinak, než: „Počkej, ještě se hraje prodloužení.“