Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala

Tento deníček nebude sluníčkový. Vím, že se všude píše, jak je mateřství úžasné a že děti jsou smyslem života. Jenže já to tak necítím. Možná jsem sobecká, ale se svým životem jsem byla spokojená. Jenže Tomáš si dítě moc přál. Nechtěla jsem ho ztratit, protože ho strašně miluju. Pořád mi opakoval, jak to bude krásné, jak mi bude pomáhat a že to společně zvládneme.

Těhotenství bylo peklo. První tři měsíce jsem téměř neustále zvracela, potom mi tvrdlo břicho, všechno mě bolelo, přidaly se komplikace a celkově jsem se cítila příšerně. Pohlaví dítěte jsem ani nechtěla znát, ale Tomáš to nevydržel. „Bude to chlapeček,“ říkal nadšeně. A já jen přikyvovala.

Jediné, co jsem si přála, bylo, aby už byl venku. Jenže jsem netušila, že to opravdové peklo teprve přijde. Porod byl nakonec z celého období asi to nejmenší. Měla jsem štěstí, proběhl poměrně rychle a díky vysokému prahu bolesti jsem ho zvládla dobře.

Jenže když se Kryštof narodil, začal plakat a já mám pocit, že dodnes nepřestal. Je mu osmnáct měsíců a je to neuvěřitelně plačtivé a vzteklé dítě. Možná za to může i můj přístup. Jsem psychicky úplně vyčerpaná. A Tomáš? Samozřejmě mi nepomáhá tolik, jak tehdy sliboval. Teď už ale konečně pochopil, že pokud to takhle půjde dál, opravdu se psychicky zhroutím. Hledáme proto paní na hlídání a já se chci co nejdřív vrátit do práce. Klidně budu celý plat dávat chůvě. Je mi to jedno.

Vím, že to všechno zní hrozně. Chodím i na terapii, ale problém je v tom, že jsem dítě skutečně nechtěla. Ten malý za nic nemůže a já se opravdu snažím být dobrou mámou. Jenže uvnitř se cítím, jako bych se topila. V noci se mi zdá o cestování, o svobodě a o životě, který jsem měla dřív. Ráno se pak probudím a nejradši bych brečela spolu s Kryštofem.

A musím napsat ještě jednu věc. Máme dvě zlaté babičky. Obě nám moc pomáhají, jenže obě stále pracují, takže jsem s Tofíkem většinu času sama. Už jsme díky nim měli i pár volných víkendů. Ano, vím, že je to obrovský luxus. Ale mně je to pořád málo. Prostě nejsem mateřský typ.