Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo

Poznali jsme se krátce poté, co jsem nastoupila do nové práce. Nepracoval u nás, ale pravidelně k nám jezdil služebně. Ze začátku jsme si jen povídali. Když jsem zjistila, že je ženatý, snažila jsem se držet odstup. Jenže ono to nešlo. Uměl mě rozesmát, poslouchal mě a vedle něj jsem měla pocit, že jsem jediná žena na světě.

Jednou mě pozval na večeři a já řekla ano.

Tvrdil, že jeho manželství už dávno nefunguje. S manželkou prý žijí vedle sebe, spí každý v jiné ložnici a zůstávají spolu jen kvůli dětem. Rozvod je údajně otázkou času.

Věřila jsem mu.

Když někoho milujete, chcete věřit. Měla jsem růžové brýle. Kamarádky mě varovaly, ale já je neposlouchala. Každé naše setkání bylo krásné a já postupně zapomněla, že jsem vlastně jen ta druhá.

První rok jsem byla trpělivá. Druhý rok už jsem se občas ptala, kdy se konečně něco změní. Pokaždé měl připravenou výmluvu. Jednou řešili prodej domu, podruhé přijímačky dcery, potřetí prý jeho žena procházela těžkým obdobím. Dnes nechápu, jak jsem tomu mohla věřit. Tehdy mi ale každé jeho slovo dávalo smysl.

Pak mi jedno odpoledne zavolal.

Byl služebně v Německu a tvrdil, že doma nechal notebook i důležité smlouvy. Potřeboval je ještě ten den poslat kurýrem.

„Manželka odjela s dětmi k rodičům. Klíč je schovaný pod kamenem u garáže. Prosím tě, jen to vezmi z pracovny a zase odejdi,“ prosil mě.

Složku jsem našla během chvilky.

Když jsem odcházela, všimla jsem si na jídelním stole obrovské kytice rudých růží. Vedle ní ležela dárková taška a obálka převázaná zlatou stuhou.

Nechtěla jsem číst cizí věci.

Jenže nápis na obálce nešlo přehlédnout.

„Mojí milované ženě k dvacátému výročí. Děkuju za všechno. Petr.“

Vedle ležela potvrzená rezervace na luxusní wellness pobyt pro dva.

Seděla jsem pak snad hodinu v autě. Poprvé za celé čtyři roky jsem si připustila, že žádný rozvod nikdy nebude. Nebyla jsem žena, se kterou chtěl začít nový život. Byla jsem jen pohodlně schovaná bokem.

Když mi večer zavolal, jestli jsem notebook poslala, přerušila jsem ho uprostřed věty.

„Výročí si užijte.“

Pak jsem zavěsila.

Od té doby jsme se už nikdy neviděli. A já si slíbila jediné. Už nikdy nebudu čekat na muže, který tvrdí, že odejde… až jednou.