Chlupaté štěstí
- Ostatní
- Pov
- 16.02.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Narodila jsem se na menším gruntu, takže zvířata mě provází od narození. Dnes jsem po jisté příhodě na veterině začala přemýšlet, kolik jich bylo a ráda bych se o to s Vámi podělila. :) Dopředu upozorňuju, že deníček je hróóóózně dlouhý, je jen o zvířatech a o mých vzpomínkách a zážitcích s nimi, ne každého to může bavit číst. :)
Sotva jsem se naučila chodit, už jsem se proháněla mezi slepicema, kačenama a husama po dvoře. Pamatuju si, že kohout mě neměl vůbec rád, až ho naši museli nechat zabít, pořád mi skákal po hlavě. Dívala jsem se tátovi pod ruce, když zabíjel slípky, byla svědkem bezhlavého kohouta, co na pár minut zapomněl umřít a „bezhlavě“ se řítil dvorem, než padl. Když se nám vylíhla kuřátka, ty malé žluté kuličky, nemohl mě z kurníku nikdo dostat, brala jsem jednou po druhém do dlaně a mazlila se s nima.
Velký dům a dvůr dal prostor spoustě „experimentů“, žili s námi psi, kočky, papoušci, morčata, křečci, slepice, moráci (vtipná situace s moráky nastala ve školce, kdy se učitelka zeptala mé sestry, co jíme doma a ona řekla „morčata“ 
- učitelka pak potkala mámu a opatrně vyzvídala, co že jako doma jíme?? ), potkani (ti naštěstí jen venku a jen v určitém období - na vlastní oči jsem viděla jen ty domácí, co jsem chovala ).
Mé úplně první zvířátko, co si pamatuju, bylo černé morče Ferda. Měla jsem ho asi od pěti let a bohužel mi jednou spadlo a na následky umřelo… Byl mu rok.
Po něm mi naši koupili činčilu Čipa, což bylo v té době (rok 93) vcelku neobvyklé zvíře a bez jakékoli osvěty a možnosti internetu jsme mu chudákovi nikdy nevytvořili příhodné podmínky, čili se nikdy neochočil, zdrhal, kousal a pohladit se dobrovolně nikdy nenechal. Nicméně dožil se deseti let a já doufám, že se u nás nijak moc netrápil, i když pro dítě je to zvíře nevhodné.
Když mi bylo devět, měla jsem kamaráda, který choval laboratorní potkany, a tak jsem si jednou domů přinesla krásný páreček - zrzavo bílou Jessicu a šedého Snakea. 
Bylo to na tajňačku, věděla jsem, že by mě máma s nima vyhodila, tak jsem je jeden den měla v kyblíku od lega na hoblinách a rozhodla se o nich říct tátovi (kterej taky choval kde co jako malej kluk) s tím, aby to hlavně neříkal mámě.
Ta přiletěla asi deset minut po tátově odchodu a řvala na mě, kde mám ty krysy. Naštěstí mi je dovolila nechat, žili ve velkým akvárku, byli úplně ochočení, brávala jsem je ven, seděli mi za krkem, byli prostě super. A jednoho krásného dne jsem se podívala do jejich domečku a tam se svíjelo krásných deset holátek. Máma byla na mrtvici, ale nechali jsme je, že je pak rozdáme.
Co čert nechtěl, moji miláčkové se tak jednou rozhodli, že akvárko je pro ně malé a zdrhli. Všech dvanáct. Výsledkem byly probdělé hodiny a hodiny, které jsem proseděla u skříně a čekala, až vyleze aspoň jeden, doufajíc, že se mi je podaří odchytit. Nepodařilo a pár se jich zatoulalo dokonce i po dědině. Táta je pak postupně odchytal a utopil, ti mladí byli naprosto zdivočelí a staré se nám už najít nepovedlo.
Potkana jsem si pořídila znovu v devatenácti, to už jsem žila sama, byla to krásná potkanka Dodyna, zůstala pomenší, byla ochočená, jela se mnou i do Prahy, celou dobu v kapuci mikiny, pít jsem jí dávala z kohoutku na nádraží, nikdy se nesnažila utéct, byla zlatá. Po roce dostala mrtvičku, nevím proč, bylo to zrovna na Vánoce…
Psy jsem měla dva. První byl vlčák jménem Tena, která se mnou sdílela život od mých čtyř do 12 let. Jelikož táta se o ni nijak moc nezajímal, chodila jsem s ní ven já, naučila jsem ji pár povelů, moc dobře poslouchala na „k noze!“, takže se mnou lítala po dědině a po polích na volno, bylo to super. Chodily jsme se koupat do potoka a hrála jsem si, že jsem detektiv se psem.
Moje kamarádka měla taky vlčáka - Kima, a tak se jednou hezky zadařilo, že Tenuša zabřezla a přivedla na svět šest štěňátek. Bylo jí ale už sedm let a táta řekl, že je všechny nezvládne odchovat, tak že tři musí utopit. Řekl mi, ať vyberu ty, co zůstanou a byl to jeden z nejtěžších úkolů, co jsem měla kdy zvládnout. Byla jsem u jejich porodu, hladila ji, když tlačila, ona se na mě dívala těma oddanýma očima a já teď měla rozhodnout o smrti jejích dětí…
Po dlouhém sezení u ní v boudě, kdy jsem se jí pořád omlouvala, že to musí být, jsem vybrala dvě nejsilnější štěňátka a jedno malinké, kterému jsem chtěla dát šanci k žití. Bohužel, malinkej prďola do rána umřel, nezvládl to… Tak nám zbyli dva rošťáci, kteří mě po rozlepení očí a postavení se na vlastní nohy každý den vítali u branky po příchodu ze školy, vrhali se mi na tkaničky a nechtěli se mě pustit.
Když dosáhli určitého věku a byli odstaveni, prodali jsme je po dvou stovkách sousedům a dívat přes plot jsem se na ně chodila ještě dlouhý roky. Tenuška se ztratila po té, co máma odešla od táty žít na byt do jiné vesnice a on se o ni nepostaral… Tak jsem přišla o svou spřízněnou duši.
Můj druhý pes byl Bob, tajemství sedmi ulic, kterého někdo vyhodil u nás na dědině, která leží v lese, čili to tam lidi hodně láká, vyhazovat nechtěná zvířata z auta (nebyl první, ani poslední). 
Nikdy jsme nezjistili, jak je starej, co zhruba má v sobě za rasy, veterinářku nesnášel, sotva slyšel její auto, div neprorazil díru v plotě, jak chtěl zdrhnout, takže nějaký bližší prozkoumání nehrozilo. Tři jsme ho drželi i jen na píchnutí vakciny.
Byl to pes samorost, v životě mě neposlechl, když zdrhl z kotce, tak jsme ho naháněli dlouhé hodiny po dědině a po lese, jediná záruka byla fenka od jednoho starousedlíka, ke které rád chodil, tak tam se ho téměř vždy podařilo najít. Ani nespočítám, kolikrát jsem v hrůze ječela, když vletěl na silnici, kde aut jezdí poskrovnu, ale hodně rychle a nezapomenu, když mi spadl do nádrže se splašky, fůůůj, vytáhla jsem ho, nesla v náručí do výběhu a měla jsem na sobě mikinu od starší ségry, kterou jsem si půjčila bez dovolení, mě málem zabila.
Když jsem se odstěhovala od našich, Bob zůstal u nich, ale jednu zimu jsem tam přijela a máma mi hlásila, že přeskočil plot a zdrhl. Už se nenašel. Dodnes si říkám, že třeba někde žil ještě dlouhý roky, spokojenej na svobodě, tak jak to vždycky chtěl.
Po škole jsem začala pracovat ve zverimexu, tím pádem začal kolotoč křečků v mé domácnosti. První byl syrský křeček Ferda, kterej měl pro sebe celej jeden pokoj na běhání, bo jsme s přítelem bydleli ve 3 plus 1 a celej ten prostor nevyužili. Měl na zemi misku s pískem, do které chodil čurat a kadit, zem nikdy nepotentil. Byl dlouhosrstej, bílej a obrovskej.
Nejlepší zážitek s ním byl, asi když u nás byla moje, tehdy šestnáctiletá, ségra a měla ve Ferdově pokoji věci. Brala si batoh a v batohu díra jak prase. Začala ječet, že ji máma zabije, že batoh je měsíc starej. Já na mrtvicu, ale málem jsem umřela smíchy. Tak si začala oblíkat rifle a mezi nohama prokousaná díra, ještě větší než v batohu, rifle taky nový, já v křečích svíjejíc se na zemi a z díry v batohu vykoukl Ferda, dotčený výraz, proč ho rušíme ze spánku.
Bylo mi ségry líto, hrozně, ale ta situace byla tak vtipná, že se mi chtělo umřít. Nakonec jsem jí přispěla na nový gatě, s batohem chodila ještě nějakou dobu a vykládala lidem, jak chudá holka k díře na batohu přišla…
Další křeček byla syrská křečice Maruška, ta už ale volný výběh nedostala, už jsem bydlela jinde, měla miminko a křeček je noční zvíře, takže nebylo kdy ji pouštět, ale brávali jsme si ji ven z klece často.
Pak byla džungaračka Edna. To byla kousavá sviňa, takže z té mazlíček nebyl a vytáhnout ju ven šlo jen v rukavicích.
Ještě jako svobodná jsem si nastudovala chov vodních želv a v práci si koupila želvičku velikosti dvacetikoruny a 54litrové akvárko s dekoracemi. Vypadalo to moc krásně. Po cca roce se želva zdvojnásobila a já musela koupit velký akvárko. Takže nám půlku obýváku zabírá 300litrový akvo a v něm želva Františka obřích rozměrů (cca 30 cm krunýř), která má deset let a stále roste. 
Mým životem ale nejvíce hýbou kočky. Život koček, jejich povaha, pohyb, způsob života… To, jak jsou své a mají vše na háku. Moje první dvě kočky jsem si vzala jako devítiletá od kamarádky (do té doby jsme měli na dvoře spoustu koček, ale byly spíš zdivočelý). Táta nechtěl o dvou koťatech ani slyšet, ale já je měla v krabici a jak jsem ju otevřela, ať se na ně aspoň podívá, ti dva leželi přes sebe, dvě modro šedé kuličky a otočili na něj hlavu, podívali se modrýma očima a táta nemohl odolat.
Jmenovali se Blesk a Micka a byli úžasní. Když měla Micka rok a půl, jedno prázdninové ráno jsem se probudila a ve dveřích pokoje stála máma s tátou a šeptali si. Ptám se, co se stalo. Micka měla v té době týdenní koťata. Máma mi řekla, že Micku ráno přejelo auto. Vystřelila jsem z postele a celý dopoledne hledala po dědině někoho s kočkou, co se nedávno okotila a má mlíko.
Naštěstí jsem takovou číču našla u tety Mani, ta koťata vždy topila a zrovna pár dní předtím utopila, takže její kočka přijala naše koťátka za své a vypiplala mi je. Jedno z těch koťat jsem dala kamarádce, a jedno z koťat této kočky jsme si potom vzali domů, už do nového bytu a žil s náma deset let. To bylo takový pěkný, jak se k nám vrátil potomek mojí milované Micky.
Blesk s námi žil déle, ale jednou doplatil na svou přítulnost, kdy se lísal k zedníkům, co makali na sousedním domě, ti ho chytli za ocas, hodili k sousedce, co měla vlčáka, ten ho odral a Blesk byl na umření. Dostal se z toho, ale následkem zranění mu odumřel ocas, zůstal mu jen pahýl a měl zraněnou levou plíci.
Po odstěhování se od našich jsem si vzala z útulku kocoura a kočku. Kocour mazel největší, dlouhosrstý, bílo-černý, dostal jméno Šíša. Kočička černo-bílá se jmenovala Lostris. Žila jsem v bytě se spolužačkou a jejím přítelem a jednoho dne jsem přišla domů a Šíša ležel na zemi a strašně brečel. Nemohl na nohu.
Byl už večer, volala jsem kamarádovi, co má známýho veterináře, tak nás vzal a řekl, že Šísa má rozdrcený kyčelní kloub. Vůbec jsem nechápala, jak k tomu přišel. Pak mě napadlo, že přítel spolužačky nemá rád kočky (původně si vzala Šíšu ona, s tím, že její přítel bude nadšený, no, nebyl a kocour zůstal mně). Tak jsem na něj uhodila, jestli mu něco udělal. A on že ne.
Kocoura mi operovali. Náročná operace, drahá, ale povedlo se. Chodila jsem za ním do ordinace každej den po škole a učila se u něj, až mi veterinář řekl, ať už nechodím, že kocour to zvládne i beze mě. Musel si myslet, že jsem blázen. Měsíc po operaci se situace opakovala.
Šíša ležící na zemi, brečí, já letím k vetovi, ten mi sděluje, že to má znovu rozdrcený, dívá se na mě s podezřením. Druhá operace. Pokud se to prý bude opakovat, bude nutno nohu amputovat. Po nátlaku se přítel spolužačky přiznává, že ho nakopal on. Nechápu to. Nemám slov. Naštěstí se pár dní na to odstěhovali. Odporný to člověk.
Šíšovi je dvanáct let, šroub v noze ho nijak neomezuje, je to nejpřítulnější kočka, co jsem kdy poznala, nohu nezohne a když sedí na parapetu, visí mu dolů. On je tím prvním a jediným, co mě provází celým mým dosavadním „dospělým“ životem - co jsem odešla od rodičů. Zvládl příchod obou dětí do rodiny, i dalších zvířat s přehledem a nikdy se nepřestal mazlit a být v pohodě. Nezapomenu, jak jsem stála v útulku, paní nesla v náručí Lostris (kočku) a Šíša šel za ní jako pes, ocas zdvyžený nahoru, prostě PAN kocour. A to on je.
Lostris se mi ztratila. Začala mrouskat, spolubydlící se v noci vraceli domů a nevšimli si, že utekla a dole na chodbě ju někdo pustil ven…
Pak jsem si z útulku vzala Vildu, černého kocoura, který je typická kočka, celý dny chrápe, nevíme o něm, večer se přijde pomazlit a zase odkráčí. Šíša mu dělá celý roky tátu nebo spíš mámu, Vilda mu žužle celej život chlupy na břichu, jakoby se kojil.
Zatím poslední spolubydlící z řad koček je Doris. Je to rok a půl stará kočka všech barev, ke které jsem přišla tak, že jsem šla ségře koupit charitativní kalendář s kočkama do jednoho místního depozita. Jak jsem tam tak stála, dívala se na kočky v klecích kolem, došlo mi, že máme ještě místo na jednu kočku, že dvě nebo tři už je jedno, jen o tom přesvědčit manžela.
Udělala jsem to jednoduše, samozřejmě doma o tom nechtěl ani slyšet, ale je cíťa, tak jsem ho do depozita přivedla. Jak je tam všechny viděl, obměkčil se a začali jsme hledat vhodného kandidáta k našim dvoum kocourům. Došli jsme k trojbarevnému půlročnímu kotěti, které bylo slepé na jedno oko. Dle paní z depozita byla Doris se svými sourozenci v depozitu od svých šesti týdnů. Nikdo ji nechtěl kvůli tomu oku. Slepota byla způsobena herpes virem, který je přenosný z kočky na kočku, i když ohrožuje ve větší míře koťata než dospělé jedince.
Probrali jsme to s manželem vrchem dolem, případné komplikace, vyšetření, léčba Doris i kocourů, kdyby to chytli. Rozhodli jsme se, že ji vezmem. Při druhé návštěvě depozita už byla Doris v kleci sama. Poprvé tam byla ještě se svou maminkou, po které vesele skákala, chňapala, matka se před ní schovávala i do záchodku. Teď tam seděla jak hromádka neštěstí. Ani se nepohnula, jen koukala.
Chtěla jsem ji vzít co nejrychleji domů, ale měli ještě naplánovaná nějaká vyšetření. Herpes byl potvrzen, s tím jsem se srovnala, ale potřebovala jsem ještě testy na FELV a FIV, což je kočičí HIV a kočičí leukémie, které jsou přenosné a smrtelné. Nechtěla jsem svoje kocoury doma ohrozit. Testy naštěstí vyšly negativní.
Dovezla jsem Dorinku domů, už je to rok a dva měsíce, a od té doby nás má tahle dáma naprosto na salámu. Kocoury otravuje, neposlechne, dokola zkouší, co si může dovolit a dovoluje si to pořád dokola a skáče mi po nohách pod peřinou. A je strašně ukecaná, všechno pořád komentuje, což od kocourů neznám, ženská no.
A teď poslední členové rosiny, kvůli kterým píšu tenhle dlouhý deník. Jednou jsem přišla do práce (zwerimex) a jedno morčátko mělo čerstvě narozený miminko. Neodolala jsem a po domluvě s manželem jsme morčátka vzali dceři k pátým narozeninám. Maminku jsme pojmenovali Zuzanka a dceru Julinka. Sranda byla, že morčata nás vyšly na 85 Kč a klec s příslušenstvím na 1200 Kč, chlap na vývrat. A to nemluvím, kolik toho takový morče denně sežere, jen těch okurků, teď po sněhových kalamitách ve Španělsku stojí okurek kolem 25 Korun a dvě morčata ho mají na tři dny!
Nicméně morčátka dobrý, i když jsem myslela, že takový zvíře nikdy mít nebudu, jak to člověk pustí na zem, tak jenom sbírá hovna a utírá louže, to se mi moc nelíbí. :-/ Navíc dcera se o ně nechtěla starat, brát si je ven a tak, mě se pak nerodila druhá dcera, a tak jsem neměla čas si je brát a už jsem byla tak naštvaná, že jsou pořád jen v té kleci, že jsem je chtěla někomu darovat.
Změna přišla s velkou ztrátou. Jeden den jsem si všimla, že má Julinka velkou bouli na boku v puse. Šli jsme k veterináři, tam to rozřízli, vytlačili hnis a že se musí čekat, že na to morčata trpí, je to zánět v zubu, a kdyby to nepovolilo, bude muset do Brna ke specialistům na operaci, která stojí asi osm tisíc.
Je to hnusný, ale já věděla, že ty peníze za morče nedáme, nemůžem, protože je ani nemáme, navíc jsem si uvědomovala, že nemusí operaci přežít a na druhou stranu mi rvalo srdce pomyšlení, že rozhoduju o něčím životě… Julinka to vyřešila za nás a dva dny na to umřela. Byl týden do Vánoc. Pohřbili jsme ji na poli za městem, vrátili ji do přírody a shodli se, že druhé morče už nekoupíme, že to bude muset Zuzanka zvládnout.
Zuzanka ale chřadla den za dnem, nežrala, nepila a nám bylo jasné, že společnost potřebuje. Tři dny po vánocích jsem se s dcerami vydala do zwerimexu, na druhé straně města, hrozně pršelo, byla to od autobusu dálka, byla nám zima, byly jsme mokrý. Přijdem ke zwerimexu a tam cedule „Z technických důvodů zavřeno“. Mě málem odvezli. Naštěstí paní prodavačka byla vevnitř a otevřela nám a já až tam řekla dceři, že si má vybrat morče. Úplně se rozzářila. Vybrali jsme malou, šestitýdenní holčičku, které dala dcera jméno Terezka.
Zuzanka otočila o 360 stupňů, začala žrát, vykládat si s Terkou, hned si sedly, Terezka se celkem rychle ochočila, prostě super. Minulý týden se dívám na Terezku, říkám si: „Nesmím jim dávat zelí, je jakási nafouklá.“ Včera přijde manžel a říká:„Ty, ta Tereza nějak ztloutla, je to normální?“ Je. V jejím stavu ano.
Dnes na veterině mi sonem potvrdili těhotenství nejmladšího člena rodiny, viděla jsem bít dvě malá srdíčka a bylo mi jasný, že i když jsme se domlouvali, že si je nenecháme, že je někomu darujem, protože je malá klec na více morčat, tak si je necháme, když to budou kluci, dáme je vykastrovat, když to budou holky, ušetříme. Velká klec už je objednaná, teď jen doufat, že to malinká Terezka zvládne… A čekat, bude to Alfréd a Erik? Hanička a Lucinka? Nebo Alfréd a Lucinka? Necháme se překvapit.
A kdyby bylo jedno černý, byla bych moc ráda. Jako vzpomínka na Ferdu, mé první zvířátko.
Přečtěte si také
Tchyně nás bere na Maledivy. Radši bych si zlomila nohu, než abych tam jela!
- Anonymní
- 28.06.26
- 4426
Mít bohatou tchyně se může na první pohled zdát jako obrovská životní výhra. Představa, že máte v rodině někoho, kdo topí v penězích a rád své příbuzné obdarovává, zní jako pohádka. Jenže v našem...
K miminku nás nepustí kvůli virům. Na sítích se přitom chlubí fotkami z herny
- Anonymní
- 28.06.26
- 1823
Když se do rodiny narodí nové miminko, většinou je to důvod k obrovské radosti. Všichni se těší, až si uzlíček štěstí pochovají, a těší se na to, jak budou bratranci a sestřenice vyrůstat společně....
Po letech jsem si řekla o přidání. Reakce šéfa mě šokovala
- Anonymní
- 28.06.26
- 3598
Dlouho jsem si říkala, že peníze nejsou všechno a že hlavní je mít práci, která mě baví. Když jsem si ale po několika letech konečně řekla o vyšší plat, čekala jsem všechno možné. Jen ne reakci,...
Po nastěhování do nového domu mám pocit, že v něm nejsme sami
- Anonymní
- 28.06.26
- 1484
Když jsme se s manželem a dětmi nastěhovali do vysněného domu, měla jsem pocit, že začínáme novou kapitolu života. Jenže po několika týdnech se začaly dít věci, které si dodnes neumím rozumně...
Manžel si vsadil, že do léta nezhubnu. Tvrdí, že šlo jen o vtip
- Anonymní
- 28.06.26
- 1142
Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového dokáže ranit. Nešlo ani tak o samotnou poznámku, ale o způsob, jakým jsem se ji dozvěděla. Od té chvíle se na svého manžela dívám úplně jinak.
Tchyně nám pomohla s bydlením. Teď má pocit, že jí patří celý náš život
- Anonymní
- 27.06.26
- 4306
Tchyně nám finančně pomohla s bydlením a já jí za to byla opravdu vděčná. Jenže od té doby má pocit, že může rozhodovat o všem: o zařízení bytu, výchově dětí, našich dovolených i o tom, jak...
Švagrová pojmenovala dítě po mé zesnulé dceři. Nikdo nechápe, proč mi to vadí
- Anonymní
- 27.06.26
- 3344
Když moje švagrová porodila dceru, měla jsem z ní upřímnou radost. Ta ale zmizela ve chvíli, kdy oznámila její jméno. Od té doby je mezi námi napětí a část rodiny si myslí, že reaguji přehnaně.
Partner v 55 letech už dítě nechce. Já ho chci, uvažuju, že si to „zařídím“
- Anonymní
- 27.06.26
- 1940
Láska si nevybírá a neptá se na datum narození v občance. Když jsem před čtyřmi měsíci potkala Igora, věkový rozdíl devětadvaceti let jsem vůbec neřešila. Je mi šestadvacet, jemu pětapadesát, ale...
Manžel chce třetí dítě, já už ale nemůžu. Bojím se, že mi to nikdy neodpustí
- Anonymní
- 27.06.26
- 1152
Máme dvě děti, domácnost, práci a každodenní kolotoč, který mě vyčerpává víc, než si manžel připouští. On by si přál ještě třetí dítě, protože sní o velké rodině a dalším miminku. Já ale cítím, že...
Chlap v base, 2 děti na krku a rodičák k smíchu. Stát mě hodil přes palubu
- Anonymní
- 27.06.26
- 1465
Včera jsem stála u pokladny v supermarketu, v peněžence poslední dvě stovky a v košíku jenom ty nejlevnější plíny, mléko a pár rohlíků. Když mi prodavačka řekla výslednou částku, udělalo se mi...
Skoro pořád se to mele kolem hlodavců a koček, vydržela jsem přečíst si to až do konce, ale tak nějak nevím, co si z toho vzít - jako není to úplně špatné 
…
Nežila jsem vyloženě na dědině, ale na malém městě. Naši maj barák a velkou zahradu a svého času jsme měli taky hafo zvěře 
místo toho jsem si mohla vybrat papouška (otec jako mladej choval kanárky, tak mu to přišlo adekvátní, bylo mi 12).
