Co je štěstí...?
- O životě
- Violet83
- 21.02.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
ŠTĚSTÍ... Šest písmen, miliony významů. Vyrážím pro syna do školky. V jedné ruce fotbalový míč, který testneme cestou na hřiště, kopačky, láhev s pitím a dres.
„Bez dresu to mamko přeci nejde!“ byla jsem nedávno poučena. V druhé ruce koloodrážedlo, to kdyby Kubíka přestalo bavit kopat do míče. V batohu helmu, náhradní tepláky, až spadne z odrážedla a udělá si díru na koleni, vlhčené ubrousky na špinavé ručičky a kapesníčky… Na slzy. Až spadne nebo nedá gól. Jo a draka, to kdyby ho přestalo bavit odrážedlo. 
Funím, cestou mě zastaví pošťačka, že mám něco na poště, a pokud si nepřijdu, pozítří budou muset balík poslat zpět. Spěšně odkývám, že tedy zítra URČITĚ. Po kolikáté už mi to připomíná? Podruhé nebo potřetí? Zastydím se.
Doběhnu do školky skoro v rekordním čase. Zpocená, rudá ve tváři jako rak.
„Maminko, váš Kubík je šikovný no. Ale to jídlo, neznám víc vybíravější dítě,“ zpraží mě ihned po příchodu do školky paní učitelka.
Pokývu hlavou, že rozumím a více nemíním tuto debatu rozvíjet.
„Tak šup šup, jdeme na hřiště,“ popoháním synátora.
„Oblíkej se a hezky sám,“ pobízím ho. Oblíkne si věci, ve kterých přišel do školky. Skoro se dmu pýchou, jak to všechno SÁM zvládá.
„Mami, když jdeme na to hřiště, nemám si raději oblíknout tepláky?“ Dítě má víc rozumu než já, pomyslím si a zuřivě začnu tahat ty proklaté tepláky z batohu.
Znovu povzbuzování k samostatné činnosti, znovu chvála. Začínám se znovu potit, jaké je v šatně teplo. Rodiče, kteří pro svá dítka přišli po mně, jsou již dávno pryč. I se svými dětmi. No nic, nám to neuteče. Konečně vyrážíme. Cestou se Kuba dožaduje míče.
„A máš dres?“ zeptá se.
„No jasně,“ odpovím jako správně přichystaná matka roku.
„Tak já si ho oblíknu…“
„Panebože,“ chce se mi zaklít. Představím si anabázi svlékání, oblékaní… Na to nemám. Rychle mu narvu dresové tričko na to, co má sobě, a kašlu na jeho samostatnost. Kopačky mu přezuju a zavážu sama.
Po hodině se konečně dobereme na hřiště. Úlevou vydechnu. Kubík si vyhraje s ostatními dětmi a maminku nepotřebuje. Dokonce nepotřebuje ani kolodrážedlo ani draka.
Bohužel čas odchodu se přiblížil a já se snažím syna přimět k odchodu. Bere to vcelku sportovně, lépe než já, když si představím ten kolotoč, co mě čeká doma.
„Mamííí já bych chtěl na odrážedlo, prosííím.“
Automaticky vyndám helmu, podám odrážedlo. Podám láhev s pitím. Kopačky narvu zpět do batohu, společně s dresem. Tak přeci jen koloodrážedlo dostalo svoji šanci.
„Kubóóóó pomalu,“ volám za synem, který vyrazil vstříc k domovu.
„Auuu, béééé,“ je mi odpovědí.
Takže se dostanou na řadu i vlhčené ubrousky a kapesníčky. Doběhnu syna, zjistím napáchané škody. Brečí… Ne, řve, takže je vše v pořádku. Otřu ručičky od šmíru, pofoukám odřený loket, setřu slzičky. Vezmu kolodrážedlo, míč, batoh a stejně ověšená jako do školky, putujeme ruku v ruce domů.
Doma už je manžel.
„Tak jak jste se měli? Já před chvíli přijel z práce,“ halasí a hned přestane, jen co uvidí mě a syna. Já nenamalovaná, rozcuchaná, určitě zase rudá ve tváři, v propoceném tričku ovešená vším tím haraburdím a za ruku vedu cosi, co zdálky připomíná naše dítě. V roztrhaných teplácích, helmu napůl spadlou z hlavy, tvařičky špinavé od špatně utřených ručiček smíchaných se slzičkami, u nosu nudle.
„Aha,“ hlesne jen.
Jemně mě políbí do vlasů, vezme mi odrážedlo, pomůže s batohem a beze slov uklidí míč. Pošle Kubíka do koupelny se umýt a automaticky mi postaví vodu na kafe.
Nemusí říkat nic a přeci jen v tomhle tichu, těch pár pohybech, v tom letmém polibku a neznatelném úsměvu vidím tolik lásky pochopení, než kdyby mi ji vyznával tři dny a tři noci. Vypadám jak vágusák, dítě rozhodně nezapadá do „katalogového“ prototypu na reklamy na štěstí a i přesto vidím a cítím, jak moc miluje mě i našeho syna.
K mému osobnímu štěstí nepotřebuji nejnovější vůz, miliony na kontě a vilu kdoví v jaké tramtárii. Pro mne to je právě ten den složený z podobných střípků. Trocha spěchu, obyčejnosti, nudy a třeba i opruzu. A přitom je v tom všem sbalenej celej můj svět. Moje rodina… To je moje štěstí…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1182
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 702
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1222
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 508
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 311
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19127
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2526
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2754
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2475
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1657
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
krasne napsany a pro me vyznamove absolutni pravda 
Taky jdete na hřiště a jedna maminka zavolá „Kubíku“ a seběhne se 3/4 hřiště? 
i za to, jak se mě tu zastaváš 
Ano peníze nejsou všemocné, to víme obě moc dobře. Přeji Tobě a Tvým blízkým hodně sil!
V podstatě jsem vůbec nepochopila, proč jsi to tam napsala. 
Nesedí mi to k tomu zbytku deníčku. A to, že si lidstvo všeobecně začne vážit věcí až po té co „něco“ ztratí je bohužel pravda.
Krásný deníček
