Co je štěstí...?
- O životě
- Violet83
- 21.02.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
ŠTĚSTÍ... Šest písmen, miliony významů. Vyrážím pro syna do školky. V jedné ruce fotbalový míč, který testneme cestou na hřiště, kopačky, láhev s pitím a dres.
„Bez dresu to mamko přeci nejde!“ byla jsem nedávno poučena. V druhé ruce koloodrážedlo, to kdyby Kubíka přestalo bavit kopat do míče. V batohu helmu, náhradní tepláky, až spadne z odrážedla a udělá si díru na koleni, vlhčené ubrousky na špinavé ručičky a kapesníčky… Na slzy. Až spadne nebo nedá gól. Jo a draka, to kdyby ho přestalo bavit odrážedlo. 
Funím, cestou mě zastaví pošťačka, že mám něco na poště, a pokud si nepřijdu, pozítří budou muset balík poslat zpět. Spěšně odkývám, že tedy zítra URČITĚ. Po kolikáté už mi to připomíná? Podruhé nebo potřetí? Zastydím se.
Doběhnu do školky skoro v rekordním čase. Zpocená, rudá ve tváři jako rak.
„Maminko, váš Kubík je šikovný no. Ale to jídlo, neznám víc vybíravější dítě,“ zpraží mě ihned po příchodu do školky paní učitelka.
Pokývu hlavou, že rozumím a více nemíním tuto debatu rozvíjet.
„Tak šup šup, jdeme na hřiště,“ popoháním synátora.
„Oblíkej se a hezky sám,“ pobízím ho. Oblíkne si věci, ve kterých přišel do školky. Skoro se dmu pýchou, jak to všechno SÁM zvládá.
„Mami, když jdeme na to hřiště, nemám si raději oblíknout tepláky?“ Dítě má víc rozumu než já, pomyslím si a zuřivě začnu tahat ty proklaté tepláky z batohu.
Znovu povzbuzování k samostatné činnosti, znovu chvála. Začínám se znovu potit, jaké je v šatně teplo. Rodiče, kteří pro svá dítka přišli po mně, jsou již dávno pryč. I se svými dětmi. No nic, nám to neuteče. Konečně vyrážíme. Cestou se Kuba dožaduje míče.
„A máš dres?“ zeptá se.
„No jasně,“ odpovím jako správně přichystaná matka roku.
„Tak já si ho oblíknu…“
„Panebože,“ chce se mi zaklít. Představím si anabázi svlékání, oblékaní… Na to nemám. Rychle mu narvu dresové tričko na to, co má sobě, a kašlu na jeho samostatnost. Kopačky mu přezuju a zavážu sama.
Po hodině se konečně dobereme na hřiště. Úlevou vydechnu. Kubík si vyhraje s ostatními dětmi a maminku nepotřebuje. Dokonce nepotřebuje ani kolodrážedlo ani draka.
Bohužel čas odchodu se přiblížil a já se snažím syna přimět k odchodu. Bere to vcelku sportovně, lépe než já, když si představím ten kolotoč, co mě čeká doma.
„Mamííí já bych chtěl na odrážedlo, prosííím.“
Automaticky vyndám helmu, podám odrážedlo. Podám láhev s pitím. Kopačky narvu zpět do batohu, společně s dresem. Tak přeci jen koloodrážedlo dostalo svoji šanci.
„Kubóóóó pomalu,“ volám za synem, který vyrazil vstříc k domovu.
„Auuu, béééé,“ je mi odpovědí.
Takže se dostanou na řadu i vlhčené ubrousky a kapesníčky. Doběhnu syna, zjistím napáchané škody. Brečí… Ne, řve, takže je vše v pořádku. Otřu ručičky od šmíru, pofoukám odřený loket, setřu slzičky. Vezmu kolodrážedlo, míč, batoh a stejně ověšená jako do školky, putujeme ruku v ruce domů.
Doma už je manžel.
„Tak jak jste se měli? Já před chvíli přijel z práce,“ halasí a hned přestane, jen co uvidí mě a syna. Já nenamalovaná, rozcuchaná, určitě zase rudá ve tváři, v propoceném tričku ovešená vším tím haraburdím a za ruku vedu cosi, co zdálky připomíná naše dítě. V roztrhaných teplácích, helmu napůl spadlou z hlavy, tvařičky špinavé od špatně utřených ručiček smíchaných se slzičkami, u nosu nudle.
„Aha,“ hlesne jen.
Jemně mě políbí do vlasů, vezme mi odrážedlo, pomůže s batohem a beze slov uklidí míč. Pošle Kubíka do koupelny se umýt a automaticky mi postaví vodu na kafe.
Nemusí říkat nic a přeci jen v tomhle tichu, těch pár pohybech, v tom letmém polibku a neznatelném úsměvu vidím tolik lásky pochopení, než kdyby mi ji vyznával tři dny a tři noci. Vypadám jak vágusák, dítě rozhodně nezapadá do „katalogového“ prototypu na reklamy na štěstí a i přesto vidím a cítím, jak moc miluje mě i našeho syna.
K mému osobnímu štěstí nepotřebuji nejnovější vůz, miliony na kontě a vilu kdoví v jaké tramtárii. Pro mne to je právě ten den složený z podobných střípků. Trocha spěchu, obyčejnosti, nudy a třeba i opruzu. A přitom je v tom všem sbalenej celej můj svět. Moje rodina… To je moje štěstí…
Přečtěte si také
Manžel chce druhé dítě. Já při té představě cítím jen strach
- Anonymní
- 14.09.26
- 10
Naše tříletá dcera byla vytoužená a miluji ji nade všechno. Těhotenství, porod a první měsíce mateřství mě ale dostaly na hranici sil. Manžel začal mluvit o druhém dítěti a já mu nedokážu přiznat,...
Čtyři dny ve školce a zase rýma. Září sotva začalo a já už propadám zoufalství
- Anonymní
- 14.09.26
- 27
Milé maminky, přišla jsem si k vám trochu postěžovat. Je to u nás naprosto nekonečný příběh. Dcera byla celé léto zdravá. A to chodila mezi děti, byla dost v kolektivu, lítala pořád někde venku,...
Rozešli jsme se, ale hypotéka nás drží spolu. Už rok žijeme každý ve svém pokoji
- Anonymní
- 13.09.26
- 2629
Nikdy by mě nenapadlo, že se s člověkem, se kterým jsem plánovala svatbu, jednou budu domlouvat přes email, kdo si kdy vezme koupelnu. Jenže přesně tak dnes vypadá moje domácnost.
Spím už dva týdny s dcerou v pokojíku. Čekám, až se manžel omluví
- Anonymní
- 13.09.26
- 2397
Začalo to celé naší partnerskou hádkou. Ve výsledku to nebylo nějak zásadní, ale nechtěla jsem ustupovat, protože mi přijde, že já jsem vždycky ta, která se nakonec omluví. Tentokrát jsem řekla...
Kvůli nepořádku jsme se začali hádat. Paní na úklid nám zachránila manželství
- Anonymní
- 13.09.26
- 1438
Ráno hádka, odpoledne znovu a večer tichá domácnost. Táhlo se to s námi snad celé dva roky, od doby, co se narodila dcera. Společně s rodičovskými povinnostmi jsem najednou zjistila, že mám problém...
Manžel tráví všechen čas na zahradě. Chci se rozvést
- Anonymní
- 13.09.26
- 8130
Nikdy bych nevěřila tomu, že když odrostou děti a konečně budeme mít čas na sebe, tak nás rozdělí naše zahrada. Když se děti odstěhovaly, ze začátku to bylo naprosto skvělé. Najednou jsme byli...
Syn začal až příliš řešit svoje tělo. Posilovna se stala jeho druhým domovem
- Anonymní
- 13.09.26
- 792
Ještě před rokem jsem měla doma kluka, kterého jsem musela přemlouvat, aby si po tělocviku vůbec vzal čisté tričko. Sport ho moc nezajímal, na běhání se tvářil, jako kdybych po něm chtěla uběhnout...
Osypala jsem se po vitamínech na plodnost. Manžel tvrdí, že to mám ze stresu
- Anonymní
- 12.09.26
- 1266
S manželem se snažíme už skoro rok o miminko. Před časem jsem začala brát různé doplňky stravy a současně za mnou přišla i manželova sestra, která pracuje v jedné vitamínové firmě. Doporučila mi...
Porodila jsem dceru, manžel si mě už vůbec nevšímá. Přitom já potřebuji něhu
- Anonymní
- 12.09.26
- 3509
Po porodu jsem tak nějak počítala se vším možným. S tím, že budu unavená, nevyspalá, že budu mít doma miminko a že se náš život na nějakou dobu úplně převrátí naruby. S tím, že nebudu mít čas na...
Byla jsem zoufalá, že syn je prostě mimoň. Pak jsme dostali diagnózu
- Anonymní
- 12.09.26
- 3355
Každé ráno jsem měla pocit, že vypravuji na Mars malého mimozemšťana. „Vstávej.“ Nic. „Vstávej, prosím.“ Zase nic. Pak syn konečně vylezl z postele, začal hledat ponožky, cestou si všiml lega a na...
krasne napsany a pro me vyznamove absolutni pravda 
Taky jdete na hřiště a jedna maminka zavolá „Kubíku“ a seběhne se 3/4 hřiště? 
i za to, jak se mě tu zastaváš 
Ano peníze nejsou všemocné, to víme obě moc dobře. Přeji Tobě a Tvým blízkým hodně sil!
V podstatě jsem vůbec nepochopila, proč jsi to tam napsala. 
Nesedí mi to k tomu zbytku deníčku. A to, že si lidstvo všeobecně začne vážit věcí až po té co „něco“ ztratí je bohužel pravda.
Krásný deníček
