Co je štěstí...?
- O životě
- Violet83
- 21.02.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
ŠTĚSTÍ... Šest písmen, miliony významů. Vyrážím pro syna do školky. V jedné ruce fotbalový míč, který testneme cestou na hřiště, kopačky, láhev s pitím a dres.
„Bez dresu to mamko přeci nejde!“ byla jsem nedávno poučena. V druhé ruce koloodrážedlo, to kdyby Kubíka přestalo bavit kopat do míče. V batohu helmu, náhradní tepláky, až spadne z odrážedla a udělá si díru na koleni, vlhčené ubrousky na špinavé ručičky a kapesníčky… Na slzy. Až spadne nebo nedá gól. Jo a draka, to kdyby ho přestalo bavit odrážedlo. 
Funím, cestou mě zastaví pošťačka, že mám něco na poště, a pokud si nepřijdu, pozítří budou muset balík poslat zpět. Spěšně odkývám, že tedy zítra URČITĚ. Po kolikáté už mi to připomíná? Podruhé nebo potřetí? Zastydím se.
Doběhnu do školky skoro v rekordním čase. Zpocená, rudá ve tváři jako rak.
„Maminko, váš Kubík je šikovný no. Ale to jídlo, neznám víc vybíravější dítě,“ zpraží mě ihned po příchodu do školky paní učitelka.
Pokývu hlavou, že rozumím a více nemíním tuto debatu rozvíjet.
„Tak šup šup, jdeme na hřiště,“ popoháním synátora.
„Oblíkej se a hezky sám,“ pobízím ho. Oblíkne si věci, ve kterých přišel do školky. Skoro se dmu pýchou, jak to všechno SÁM zvládá.
„Mami, když jdeme na to hřiště, nemám si raději oblíknout tepláky?“ Dítě má víc rozumu než já, pomyslím si a zuřivě začnu tahat ty proklaté tepláky z batohu.
Znovu povzbuzování k samostatné činnosti, znovu chvála. Začínám se znovu potit, jaké je v šatně teplo. Rodiče, kteří pro svá dítka přišli po mně, jsou již dávno pryč. I se svými dětmi. No nic, nám to neuteče. Konečně vyrážíme. Cestou se Kuba dožaduje míče.
„A máš dres?“ zeptá se.
„No jasně,“ odpovím jako správně přichystaná matka roku.
„Tak já si ho oblíknu…“
„Panebože,“ chce se mi zaklít. Představím si anabázi svlékání, oblékaní… Na to nemám. Rychle mu narvu dresové tričko na to, co má sobě, a kašlu na jeho samostatnost. Kopačky mu přezuju a zavážu sama.
Po hodině se konečně dobereme na hřiště. Úlevou vydechnu. Kubík si vyhraje s ostatními dětmi a maminku nepotřebuje. Dokonce nepotřebuje ani kolodrážedlo ani draka.
Bohužel čas odchodu se přiblížil a já se snažím syna přimět k odchodu. Bere to vcelku sportovně, lépe než já, když si představím ten kolotoč, co mě čeká doma.
„Mamííí já bych chtěl na odrážedlo, prosííím.“
Automaticky vyndám helmu, podám odrážedlo. Podám láhev s pitím. Kopačky narvu zpět do batohu, společně s dresem. Tak přeci jen koloodrážedlo dostalo svoji šanci.
„Kubóóóó pomalu,“ volám za synem, který vyrazil vstříc k domovu.
„Auuu, béééé,“ je mi odpovědí.
Takže se dostanou na řadu i vlhčené ubrousky a kapesníčky. Doběhnu syna, zjistím napáchané škody. Brečí… Ne, řve, takže je vše v pořádku. Otřu ručičky od šmíru, pofoukám odřený loket, setřu slzičky. Vezmu kolodrážedlo, míč, batoh a stejně ověšená jako do školky, putujeme ruku v ruce domů.
Doma už je manžel.
„Tak jak jste se měli? Já před chvíli přijel z práce,“ halasí a hned přestane, jen co uvidí mě a syna. Já nenamalovaná, rozcuchaná, určitě zase rudá ve tváři, v propoceném tričku ovešená vším tím haraburdím a za ruku vedu cosi, co zdálky připomíná naše dítě. V roztrhaných teplácích, helmu napůl spadlou z hlavy, tvařičky špinavé od špatně utřených ručiček smíchaných se slzičkami, u nosu nudle.
„Aha,“ hlesne jen.
Jemně mě políbí do vlasů, vezme mi odrážedlo, pomůže s batohem a beze slov uklidí míč. Pošle Kubíka do koupelny se umýt a automaticky mi postaví vodu na kafe.
Nemusí říkat nic a přeci jen v tomhle tichu, těch pár pohybech, v tom letmém polibku a neznatelném úsměvu vidím tolik lásky pochopení, než kdyby mi ji vyznával tři dny a tři noci. Vypadám jak vágusák, dítě rozhodně nezapadá do „katalogového“ prototypu na reklamy na štěstí a i přesto vidím a cítím, jak moc miluje mě i našeho syna.
K mému osobnímu štěstí nepotřebuji nejnovější vůz, miliony na kontě a vilu kdoví v jaké tramtárii. Pro mne to je právě ten den složený z podobných střípků. Trocha spěchu, obyčejnosti, nudy a třeba i opruzu. A přitom je v tom všem sbalenej celej můj svět. Moje rodina… To je moje štěstí…
Přečtěte si také
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 2821
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 1365
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 1040
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 1094
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 1456
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 7294
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 7164
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 2236
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 1420
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 803
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
krasne napsany a pro me vyznamove absolutni pravda 
Taky jdete na hřiště a jedna maminka zavolá „Kubíku“ a seběhne se 3/4 hřiště? 
i za to, jak se mě tu zastaváš 
Ano peníze nejsou všemocné, to víme obě moc dobře. Přeji Tobě a Tvým blízkým hodně sil!
V podstatě jsem vůbec nepochopila, proč jsi to tam napsala. 
Nesedí mi to k tomu zbytku deníčku. A to, že si lidstvo všeobecně začne vážit věcí až po té co „něco“ ztratí je bohužel pravda.
Krásný deníček
