V dobrém i zlém
- Zdraví
- Violet83
- 07.05.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pro někoho ohraná fráze, bývalo to tak i pro mě. Život jsem brala tak nějak jako samozřejmost. Měla jsem krásné zdravé dítě, měla jsem vedle sebe milujícího partnera, pro kterého byla rodina na prvním místě. Měla jsem rodinu i přátele, kteří tu byli kdykoliv jsem potřebovala. Měla jsem fajn práci, která mě bavila a naplňovala zároveň.
Neživořili jsme a měli jsme se fajn. A hlavně, byli jsme všichni zdraví. A to vše jsem tak nějak brala jako samozřejmost. A v jeden den, v jedné minutě, se tenhle skoro dokonalý domeček sesypal jako pověstný domeček z karet.
Diagnóza zněla: Olfaktorní meningeom. Nádor mozku…
Cože? Proč já? Museli se splést… Spousta otázek se mi honila hlavou a nebyla jsem schopná rozumně přemýšlet, co dál. Dobu od stanovení diagnózy až po nástup do nemocnice, kdy byla naplánovaná operace, mám tak nějak „v mlze“.
Dalo by se říci, že jsem jela na nějakého autopilota, snažila jsem se fungovat hlavně pro syna. Hlavně, aby on neviděl maminku zlomenou, na kolenou, bojící se. Čeho? Čeho jsem se vlastně bála. Smrti? Postižení? Následků…? Bála jsem se neznámého.
Okolí mi říkalo, jak jsem statečná. A přitom jsem doma schoulená brečela tehdy ještě příteli na rameni, jak moc se bojím. Byla to změť sebelítosti (proč já?) a strachu, co bude. Jen přítel věděl o mých opravdových pocitech a už v té době jsem začala vnímat opravdový význam slov: „V dobrém i ve zlém“. Přítel stál celou dobu při mě a nikdy mě nenechal padnou na dno. Šel se mnou. Ne přede mnou ani za mnou, ale vedle mě. V dobrém i ve zlém…
Nadešel den nástupu do nemocnice. Bylo to loni den před Velikonoci 6. 4. 2015. Následující den proběhla operace. Teprve na sále jsem se psychicky sesypala úplně. Brečela jsem a prosila je, ať mě nenechají umřít a že chci vidět syna, až půjde poprvé do školy…
Operace se povedla, doktorovi, který mě operoval by měli posvětit ruce, prognóza vypadala velmi slibně, následky by prý měly být co nejmenší nebo žádné, i vlasy mi dovolil z velké části nechat a vyholilo se jen místo, kde se prováděl řez.
„V dobrém i ve zlém… Slyšíš, zlato?“*
Ozývá se nade mnou, slyším pípání monitoru. Otevřu oči a já vidím, kromě nemocničního pokoje, tu nejmilovanější tvář spolu se synem. Stál nade mnou Michal. Můj Michal a říkal, že jsem vše zvládla a už bude jen dobře. Nemůžu moc mluvit, jen mu opakuji, že ho miluju.
„Spinkej, bojovníku…“ hladí mě na ruce a já usínám…
Po deseti dnech opouštím nemocnici. Rekonvalescence bude náročnější.
„Přeci jen jde o hlavu, to si uvědomte,“ zní mi v hlavě slova operátera.
Dobře, zkoušíme pomalu, pár kroků, víc kroků, první schod…
„Musím na záchod,“ pošeptám Michalovi.
Zkoušíme společně domluvit mým nohám, aby fungovaly tak, jak mají. Nedaří se. Pohladí mě po vlasech, vezme do náruče a beze slova odnese. A i pak zpět do postele.
„Je mi hrozně zle, Mišáku…“ budím ho vprostřed noci, nadopovaná léky proti bolestem, které mi Michal před usnutím nechal doma vykapat. Ještě, že mám doma záchranáře. Profesí i srdcem zároveň, napadne mě.
„To bude z těch opiátů,“ konstatuje můj spasitel a vyskočí, aby došel pro kyblík.
Nestihl to. Obsah žaludku končí na zemi. Beze slova vezme hadr a utíká moje zvratky.
„Je ti líp?“ zeptá se, mlčky kývnu i když vlastně nevím, jestli to tak je, nebo ne.
„Spinkej bojovníku,“ hladí mě po vlasech a já usínám.
Michal přináší moji nejoblíbenější polévku, vtipkuje… Kde jen tu energii pořád bere, prolétne mi hlavou. Věděli jsme, že vše bude náročné, ale i mě samotnou překvapilo, jak moc. Chápe to i Michal..? Zvládá to? Zvládá to, mě vidět v situacích, ve kterých není na ženu hezký pohled a natož, když jde o ženu vlastní? Asi jo, jeho úsměv a optimismus je nakažlivý a já se mu ráda poddávám.
„Tak šup, za maminku…,“ vtipkuje a nabízí mi lžíci polívky. Ruce ještě neposlouchají, tak mi pomáhá s krmením.
„Aspoň si to natrénuju, až přijde to tvoje možná, někdy…“ řekne a v očích se mu tak podivně zaleskne. Před operací přišla žádost o ruku. Já po jednom nepovedeném manželství jsem žádost přijala s tím, že třeba někdy…
A ono to třeba, někdy asi právě nastalo. V dobrém i ve zlém přeci. Jaká by měla přijít větší zkouška pro vztah než tohle? Na co mám čekat?
Lžíci mu beru a snažím se pro změnu krmit já jeho. Moc mi to nejde a polovina končí rozlitá všude po stole. Kouká na mě a nechápe, co se snažím dělat.
„Asi bych měla začít trénovat i já.“
Dojde mu, co jsem vlastně řekla a kašleme oba na polévku, kašleme na všechny černý myšlenky, kašleme na to zlo, co nás potkalo a vnímáme jen jeden druhého a to, že nás dva neporazí nikdy nikdo. Ani rakovina.
Po malých krůčcích jsem se ze všeho vylízala. Šlo to pomalu a ztuha, ale šlo. A já začala vnímat svět jinak. Možná s větší pokorou? Nevím. Ale vím, že to, že je člověk zdráv, není samozřejmost a může se to ze dne na den změnit.
A právě to, jaké má člověk ve svém okolí nejbližší, je prvním krokem k uzdravení se. Já sama přiznávám, že nebýt syna, Michala, rodiny a přátel, nedala bych to. Byla bych obyčejný slaboch, který by zbraně zahodil dřív, než by válka vlastně začala.
Je rok po operaci, jsem tu, jsem živá, zdravá, operace zanechala pouze minimální následky, které život ovlivňují v podstatě minimálně. I svoji vysněnou práci jsem mohla dál vykonávat a já se mohla tak vrátit zase do sanitky a poslouchat houkání majáků.
A přesto jsem zase doma. Zase neschopenka. Tečou mě slzy a vlastně nevím proč, tentokrát jsou to slzy štěstí. Na prsteníčku mám prstýnek a ze zdi na mě kouká naše svatební fotka s Michalem - „V dobrém i ve zlém“, přeci 
. A od února hladím svoje bříško, kde si spokojeně hoví naše miminko.
„Maminko, pojď mi přečíst pohádku,“ ozývá se z pokojíčku prvorozený syn. Ten syn, kvůli kterému jsem tolik před rokem bojovala.
„Proč pláčeš, mamko?“ ptá se ta malá zvědavá osůbka.
„Protože jsem ráda, že tě mám,“ pohladím ho po vláskách a společně se vydáváme po stopách Mařenky s Jeníčkem.
Usíná a já dál sedím u jeho postýlky, koukám na jeho tvářičky a říkám si, jaký to je dar tu mít to malý mrně, kterému nic nechybí a je to zdravý a veselý kluk.
„Pojď spát bojovníku,“ zašeptá za mnou Michal.
Políbí mě do vlasů, pohladí moje zvětšující se bříško, přikryje Kubíka a já se ráda nechám odnést do postele a usínám spokojeně v jeho náručí…
„Miluji Tě, Mišáku… V dobrém i ve zlém“ V.
Přečtěte si také
Konečně mám doma klid na práci. Místo výkonu však prožívám absolutní kolaps
- Anonymní
- 08.09.26
- 746
Celé léto jsem si v duchu odpočítávala dny do konce prázdnin jako malé dítě. Pracovat na home officu a mít za zády dva malé nezmary, kteří každých deset minut potřebují svačinu, rozseknout hádku o...
Dcera se stydí za oblečení po sestřenici. Na značkové věci ale nemáme
- Anonymní
- 08.09.26
- 660
Ještě nedávno měla dcera radost z každé tašky oblečení, kterou zdědila po starší sestřenici. Teď odmítá nosit téměř všechno, co nemá správnou značku. Ve škole se jí prý spolužačky smějí. Nevím, zda...
Máma má skoro sto kilo. Přesto mi po porodu řekla, že jsem jako hroch
- Anonymní
- 08.09.26
- 1159
Moje máma má celý život výraznou nadváhu. Je malá, kulatá a jak se říká, je skoro širší než delší. Nikdy jsem ji za to nesoudila. Je to její tělo, její život a její věc. O to víc mě překvapilo,...
Dívala jsem se na Superstar a poznala svého bývalého. A oživilo mi to vzpomínky
- Anonymní
- 08.09.26
- 603
Na Superstar se normálně nedívám. Tentokrát jsem si ale večer pustila televizi, protože manžel chtěl vidět, kdo letos zkouší štěstí v soutěži. Seděla jsem u toho s telefonem v ruce a skoro...
Učitelka mi řekla, že syn je nevychovaný. Já ho ale vychovávám jinak
- Anonymní
- 08.09.26
- 3142
Doma syna netrestáme, nekřičíme na něj a snažíme se s ním mluvit. Jenže ve školce mi paní učitelka řekla, že nerespektuje autoritu, vyrušuje ostatní a chová se jako dítě, kterému nikdo nenastavil...
Tchýně mi doporučila zamrazit vajíčka. Mám už dvě děti a další neplánujeme
- Anonymní
- 07.09.26
- 3686
Mám mou tchýni celkem ráda, je pravda, že nějaké životní situace nebyly nejlehčí, ale všechno jsme ustály a teď jsem ráda, že je z ní skvělá hlídací babička. Když za mnou nedávno přišla s...
Syna neposadili ve škole vedle kamaráda. Jeho matka si to prý výslovně nepřála
- Anonymní
- 07.09.26
- 6987
Syn se těšil, že bude ve škole sedět se svým nejlepším kamarádem. Místo toho ho učitelka posadila na druhý konec třídy. Později mi přiznal, že si to přála kamarádova maminka. Můj syn má na její...
Kamarádka mi hlídala děti. Pak sepsala všechno, co podle ní dělám špatně
- Anonymní
- 07.09.26
- 5770
Kamarádka mi na víkend pohlídala děti a já jí za to byla opravdu vděčná. Po návratu mi ale poslala dlouhý seznam chyb, kterých se prý ve výchově dopouštím. Možná má v něčem pravdu. Přesto nevím,...
Dcera dostala horečku a zůstala doma. Pak po ní škola chtěla potvrzení od lékaře
- Anonymní
- 07.09.26
- 3465
Dcera jednoho rána přišla s tím, že jí není dobře. Naměřila si horečku a bylo jasné, že do školy nepůjde. Je už plnoletá, takže si absenci omluvila sama. Já jsem to dál neřešila. Byla nemocná,...
Manžel tvrdí, že na rodičovské odpočívám. Nechala jsem mu děti na víkend
- Anonymní
- 07.09.26
- 27129
Manžel se každý večer vrací unavený z práce a očekává teplou večeři i klid. Já podle něj nárok na únavu nemám, protože jsem celý den doma. Když mi to řekl znovu, sbalila jsem si věci a nechala ho s...
.
dojal mě, hlavně zdraví 
Přeji hodně zdraví, štěstí.
je to moc krasne, ze mate takoveho cloveka a vy jste silna prekonala jste to a ted nejkrasnejsi odmena v podobe miminka 
