V dobrém i zlém
- Zdraví
- Violet83
- 07.05.16 načítám...
Pro někoho ohraná fráze, bývalo to tak i pro mě. Život jsem brala tak nějak jako samozřejmost. Měla jsem krásné zdravé dítě, měla jsem vedle sebe milujícího partnera, pro kterého byla rodina na prvním místě. Měla jsem rodinu i přátele, kteří tu byli kdykoliv jsem potřebovala. Měla jsem fajn práci, která mě bavila a naplňovala zároveň.
Neživořili jsme a měli jsme se fajn. A hlavně, byli jsme všichni zdraví. A to vše jsem tak nějak brala jako samozřejmost. A v jeden den, v jedné minutě, se tenhle skoro dokonalý domeček sesypal jako pověstný domeček z karet.
Diagnóza zněla: Olfaktorní meningeom. Nádor mozku…
Cože? Proč já? Museli se splést… Spousta otázek se mi honila hlavou a nebyla jsem schopná rozumně přemýšlet, co dál. Dobu od stanovení diagnózy až po nástup do nemocnice, kdy byla naplánovaná operace, mám tak nějak „v mlze“.
Dalo by se říci, že jsem jela na nějakého autopilota, snažila jsem se fungovat hlavně pro syna. Hlavně, aby on neviděl maminku zlomenou, na kolenou, bojící se. Čeho? Čeho jsem se vlastně bála. Smrti? Postižení? Následků…? Bála jsem se neznámého.
Okolí mi říkalo, jak jsem statečná. A přitom jsem doma schoulená brečela tehdy ještě příteli na rameni, jak moc se bojím. Byla to změť sebelítosti (proč já?) a strachu, co bude. Jen přítel věděl o mých opravdových pocitech a už v té době jsem začala vnímat opravdový význam slov: „V dobrém i ve zlém“. Přítel stál celou dobu při mě a nikdy mě nenechal padnou na dno. Šel se mnou. Ne přede mnou ani za mnou, ale vedle mě. V dobrém i ve zlém…
Nadešel den nástupu do nemocnice. Bylo to loni den před Velikonoci 6. 4. 2015. Následující den proběhla operace. Teprve na sále jsem se psychicky sesypala úplně. Brečela jsem a prosila je, ať mě nenechají umřít a že chci vidět syna, až půjde poprvé do školy…
Operace se povedla, doktorovi, který mě operoval by měli posvětit ruce, prognóza vypadala velmi slibně, následky by prý měly být co nejmenší nebo žádné, i vlasy mi dovolil z velké části nechat a vyholilo se jen místo, kde se prováděl řez.
„V dobrém i ve zlém… Slyšíš, zlato?“*
Ozývá se nade mnou, slyším pípání monitoru. Otevřu oči a já vidím, kromě nemocničního pokoje, tu nejmilovanější tvář spolu se synem. Stál nade mnou Michal. Můj Michal a říkal, že jsem vše zvládla a už bude jen dobře. Nemůžu moc mluvit, jen mu opakuji, že ho miluju.
„Spinkej, bojovníku…“ hladí mě na ruce a já usínám…
Po deseti dnech opouštím nemocnici. Rekonvalescence bude náročnější.
„Přeci jen jde o hlavu, to si uvědomte,“ zní mi v hlavě slova operátera.
Dobře, zkoušíme pomalu, pár kroků, víc kroků, první schod…
„Musím na záchod,“ pošeptám Michalovi.
Zkoušíme společně domluvit mým nohám, aby fungovaly tak, jak mají. Nedaří se. Pohladí mě po vlasech, vezme do náruče a beze slova odnese. A i pak zpět do postele.
„Je mi hrozně zle, Mišáku…“ budím ho vprostřed noci, nadopovaná léky proti bolestem, které mi Michal před usnutím nechal doma vykapat. Ještě, že mám doma záchranáře. Profesí i srdcem zároveň, napadne mě.
„To bude z těch opiátů,“ konstatuje můj spasitel a vyskočí, aby došel pro kyblík.
Nestihl to. Obsah žaludku končí na zemi. Beze slova vezme hadr a utíká moje zvratky.
„Je ti líp?“ zeptá se, mlčky kývnu i když vlastně nevím, jestli to tak je, nebo ne.
„Spinkej bojovníku,“ hladí mě po vlasech a já usínám.
Michal přináší moji nejoblíbenější polévku, vtipkuje… Kde jen tu energii pořád bere, prolétne mi hlavou. Věděli jsme, že vše bude náročné, ale i mě samotnou překvapilo, jak moc. Chápe to i Michal..? Zvládá to? Zvládá to, mě vidět v situacích, ve kterých není na ženu hezký pohled a natož, když jde o ženu vlastní? Asi jo, jeho úsměv a optimismus je nakažlivý a já se mu ráda poddávám.
„Tak šup, za maminku…,“ vtipkuje a nabízí mi lžíci polívky. Ruce ještě neposlouchají, tak mi pomáhá s krmením.
„Aspoň si to natrénuju, až přijde to tvoje možná, někdy…“ řekne a v očích se mu tak podivně zaleskne. Před operací přišla žádost o ruku. Já po jednom nepovedeném manželství jsem žádost přijala s tím, že třeba někdy…
A ono to třeba, někdy asi právě nastalo. V dobrém i ve zlém přeci. Jaká by měla přijít větší zkouška pro vztah než tohle? Na co mám čekat?
Lžíci mu beru a snažím se pro změnu krmit já jeho. Moc mi to nejde a polovina končí rozlitá všude po stole. Kouká na mě a nechápe, co se snažím dělat.
„Asi bych měla začít trénovat i já.“
Dojde mu, co jsem vlastně řekla a kašleme oba na polévku, kašleme na všechny černý myšlenky, kašleme na to zlo, co nás potkalo a vnímáme jen jeden druhého a to, že nás dva neporazí nikdy nikdo. Ani rakovina.
Po malých krůčcích jsem se ze všeho vylízala. Šlo to pomalu a ztuha, ale šlo. A já začala vnímat svět jinak. Možná s větší pokorou? Nevím. Ale vím, že to, že je člověk zdráv, není samozřejmost a může se to ze dne na den změnit.
A právě to, jaké má člověk ve svém okolí nejbližší, je prvním krokem k uzdravení se. Já sama přiznávám, že nebýt syna, Michala, rodiny a přátel, nedala bych to. Byla bych obyčejný slaboch, který by zbraně zahodil dřív, než by válka vlastně začala.
Je rok po operaci, jsem tu, jsem živá, zdravá, operace zanechala pouze minimální následky, které život ovlivňují v podstatě minimálně. I svoji vysněnou práci jsem mohla dál vykonávat a já se mohla tak vrátit zase do sanitky a poslouchat houkání majáků.
A přesto jsem zase doma. Zase neschopenka. Tečou mě slzy a vlastně nevím proč, tentokrát jsou to slzy štěstí. Na prsteníčku mám prstýnek a ze zdi na mě kouká naše svatební fotka s Michalem - „V dobrém i ve zlém“, přeci 
. A od února hladím svoje bříško, kde si spokojeně hoví naše miminko.
„Maminko, pojď mi přečíst pohádku,“ ozývá se z pokojíčku prvorozený syn. Ten syn, kvůli kterému jsem tolik před rokem bojovala.
„Proč pláčeš, mamko?“ ptá se ta malá zvědavá osůbka.
„Protože jsem ráda, že tě mám,“ pohladím ho po vláskách a společně se vydáváme po stopách Mařenky s Jeníčkem.
Usíná a já dál sedím u jeho postýlky, koukám na jeho tvářičky a říkám si, jaký to je dar tu mít to malý mrně, kterému nic nechybí a je to zdravý a veselý kluk.
„Pojď spát bojovníku,“ zašeptá za mnou Michal.
Políbí mě do vlasů, pohladí moje zvětšující se bříško, přikryje Kubíka a já se ráda nechám odnést do postele a usínám spokojeně v jeho náručí…
„Miluji Tě, Mišáku… V dobrém i ve zlém“ V.
Přečtěte si také
Šílené rande: Svlékla jsem se do prádla a on mě obvinil z propagace komunismu
- Anonymní
- 05.05.26
- 922
První máj, lásky čas... tak se to alespoň říká. No, u mě to byl spíš čas totálního vystřízlivění a pocitu trapnosti, který bych nepřála ani největšímu nepříteli. Chodila jsem s Markem asi dva...
Společná dcera (4) nám rozvrací manželství i vztahy s dětmi z minulých vztahů
- Anonymní
- 05.05.26
- 391
Tohle je téma, o kterém se špatně mluví. Vlastně je to spíš tabu. Určitě nechci vinit malé dítě, které jsem si navíc strašně přála. Po rozvodu jsem si chtěla užívat, cestovat. Měla jsem přítele,...
Máme doma miminko a já se bojím vyjít ven. Partnerova ex mě napadla
- Anonymní
- 05.05.26
- 334
Vtrhla k nám na zahradu bez varování a během pár vteřin se všechno změnilo. Bývalá manželka mého partnera mě fyzicky napadla – bez předchozího konfliktu, bez vysvětlení. Mám doma novorozeně a další...
Když srdce bloudí: Můj příběh o ztracené lásce a nekonečném hledání
- Anonymní
- 05.05.26
- 150
Ahoj, možná se potřebuji jen vypsat. Prosím, neodsuzujte mě – jsem prostě jen hrozně nešťastná a začínám pochybovat, že ještě někdy budu šťastná. Je mi 23 let, studuji, a přestože bych měla mít...
Deník: Život na vedlejší koleji (3. díl)
- Anonymní
- 05.05.26
- 145
Víkend byl peklo. Znáte to, holky – takový ten hrozivý klid před bouří, kdy se na manžela usmíváte, podáváte mu ovladač, ptáte se, jaký měl den, a v duchu ho přitom porcujete tupým kuchyňským nožem.
Po letech jsem potkala kamarádku z dětství a nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 04.05.26
- 4901
Myslela jsem, že se mi to zdá. Seděla jsem v kavárně, čekala na klienta a v tom jsem zahlédla Alenu. Nejdřív mě napadlo, že je jí jen podobná. Moje dávná kamarádka z dětství. Taková krásná holka to...
Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice
- Anonymní
- 04.05.26
- 2166
Láska hory přenáší, říká se. Ale co když ty hory mají podobu barokní fary, vrzajících židlí a muže v kolárku, který mi s ledovým klidem vysvětluje, že moje role v nadcházejícím manželství je v...
V kině se dvěma holkami najednou: Tahle šílená výmluva mi zachránila krk!
- Anonymní
- 04.05.26
- 1112
Říká se, že chlap zvládne dělat jen jednu věc pořádně. No, já si myslel, že zvládnu dvě holky najednou. Nebudu si tu hrát na svatého – prostě jsem si užíval. Jana byla taková ta jistota, vztah, co...
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 4088
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2737
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
.
dojal mě, hlavně zdraví 
Přeji hodně zdraví, štěstí.
je to moc krasne, ze mate takoveho cloveka a vy jste silna prekonala jste to a ted nejkrasnejsi odmena v podobe miminka 
