V dobrém i zlém
- Zdraví
- Violet83
- 07.05.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pro někoho ohraná fráze, bývalo to tak i pro mě. Život jsem brala tak nějak jako samozřejmost. Měla jsem krásné zdravé dítě, měla jsem vedle sebe milujícího partnera, pro kterého byla rodina na prvním místě. Měla jsem rodinu i přátele, kteří tu byli kdykoliv jsem potřebovala. Měla jsem fajn práci, která mě bavila a naplňovala zároveň.
Neživořili jsme a měli jsme se fajn. A hlavně, byli jsme všichni zdraví. A to vše jsem tak nějak brala jako samozřejmost. A v jeden den, v jedné minutě, se tenhle skoro dokonalý domeček sesypal jako pověstný domeček z karet.
Diagnóza zněla: Olfaktorní meningeom. Nádor mozku…
Cože? Proč já? Museli se splést… Spousta otázek se mi honila hlavou a nebyla jsem schopná rozumně přemýšlet, co dál. Dobu od stanovení diagnózy až po nástup do nemocnice, kdy byla naplánovaná operace, mám tak nějak „v mlze“.
Dalo by se říci, že jsem jela na nějakého autopilota, snažila jsem se fungovat hlavně pro syna. Hlavně, aby on neviděl maminku zlomenou, na kolenou, bojící se. Čeho? Čeho jsem se vlastně bála. Smrti? Postižení? Následků…? Bála jsem se neznámého.
Okolí mi říkalo, jak jsem statečná. A přitom jsem doma schoulená brečela tehdy ještě příteli na rameni, jak moc se bojím. Byla to změť sebelítosti (proč já?) a strachu, co bude. Jen přítel věděl o mých opravdových pocitech a už v té době jsem začala vnímat opravdový význam slov: „V dobrém i ve zlém“. Přítel stál celou dobu při mě a nikdy mě nenechal padnou na dno. Šel se mnou. Ne přede mnou ani za mnou, ale vedle mě. V dobrém i ve zlém…
Nadešel den nástupu do nemocnice. Bylo to loni den před Velikonoci 6. 4. 2015. Následující den proběhla operace. Teprve na sále jsem se psychicky sesypala úplně. Brečela jsem a prosila je, ať mě nenechají umřít a že chci vidět syna, až půjde poprvé do školy…
Operace se povedla, doktorovi, který mě operoval by měli posvětit ruce, prognóza vypadala velmi slibně, následky by prý měly být co nejmenší nebo žádné, i vlasy mi dovolil z velké části nechat a vyholilo se jen místo, kde se prováděl řez.
„V dobrém i ve zlém… Slyšíš, zlato?“*
Ozývá se nade mnou, slyším pípání monitoru. Otevřu oči a já vidím, kromě nemocničního pokoje, tu nejmilovanější tvář spolu se synem. Stál nade mnou Michal. Můj Michal a říkal, že jsem vše zvládla a už bude jen dobře. Nemůžu moc mluvit, jen mu opakuji, že ho miluju.
„Spinkej, bojovníku…“ hladí mě na ruce a já usínám…
Po deseti dnech opouštím nemocnici. Rekonvalescence bude náročnější.
„Přeci jen jde o hlavu, to si uvědomte,“ zní mi v hlavě slova operátera.
Dobře, zkoušíme pomalu, pár kroků, víc kroků, první schod…
„Musím na záchod,“ pošeptám Michalovi.
Zkoušíme společně domluvit mým nohám, aby fungovaly tak, jak mají. Nedaří se. Pohladí mě po vlasech, vezme do náruče a beze slova odnese. A i pak zpět do postele.
„Je mi hrozně zle, Mišáku…“ budím ho vprostřed noci, nadopovaná léky proti bolestem, které mi Michal před usnutím nechal doma vykapat. Ještě, že mám doma záchranáře. Profesí i srdcem zároveň, napadne mě.
„To bude z těch opiátů,“ konstatuje můj spasitel a vyskočí, aby došel pro kyblík.
Nestihl to. Obsah žaludku končí na zemi. Beze slova vezme hadr a utíká moje zvratky.
„Je ti líp?“ zeptá se, mlčky kývnu i když vlastně nevím, jestli to tak je, nebo ne.
„Spinkej bojovníku,“ hladí mě po vlasech a já usínám.
Michal přináší moji nejoblíbenější polévku, vtipkuje… Kde jen tu energii pořád bere, prolétne mi hlavou. Věděli jsme, že vše bude náročné, ale i mě samotnou překvapilo, jak moc. Chápe to i Michal..? Zvládá to? Zvládá to, mě vidět v situacích, ve kterých není na ženu hezký pohled a natož, když jde o ženu vlastní? Asi jo, jeho úsměv a optimismus je nakažlivý a já se mu ráda poddávám.
„Tak šup, za maminku…,“ vtipkuje a nabízí mi lžíci polívky. Ruce ještě neposlouchají, tak mi pomáhá s krmením.
„Aspoň si to natrénuju, až přijde to tvoje možná, někdy…“ řekne a v očích se mu tak podivně zaleskne. Před operací přišla žádost o ruku. Já po jednom nepovedeném manželství jsem žádost přijala s tím, že třeba někdy…
A ono to třeba, někdy asi právě nastalo. V dobrém i ve zlém přeci. Jaká by měla přijít větší zkouška pro vztah než tohle? Na co mám čekat?
Lžíci mu beru a snažím se pro změnu krmit já jeho. Moc mi to nejde a polovina končí rozlitá všude po stole. Kouká na mě a nechápe, co se snažím dělat.
„Asi bych měla začít trénovat i já.“
Dojde mu, co jsem vlastně řekla a kašleme oba na polévku, kašleme na všechny černý myšlenky, kašleme na to zlo, co nás potkalo a vnímáme jen jeden druhého a to, že nás dva neporazí nikdy nikdo. Ani rakovina.
Po malých krůčcích jsem se ze všeho vylízala. Šlo to pomalu a ztuha, ale šlo. A já začala vnímat svět jinak. Možná s větší pokorou? Nevím. Ale vím, že to, že je člověk zdráv, není samozřejmost a může se to ze dne na den změnit.
A právě to, jaké má člověk ve svém okolí nejbližší, je prvním krokem k uzdravení se. Já sama přiznávám, že nebýt syna, Michala, rodiny a přátel, nedala bych to. Byla bych obyčejný slaboch, který by zbraně zahodil dřív, než by válka vlastně začala.
Je rok po operaci, jsem tu, jsem živá, zdravá, operace zanechala pouze minimální následky, které život ovlivňují v podstatě minimálně. I svoji vysněnou práci jsem mohla dál vykonávat a já se mohla tak vrátit zase do sanitky a poslouchat houkání majáků.
A přesto jsem zase doma. Zase neschopenka. Tečou mě slzy a vlastně nevím proč, tentokrát jsou to slzy štěstí. Na prsteníčku mám prstýnek a ze zdi na mě kouká naše svatební fotka s Michalem - „V dobrém i ve zlém“, přeci 
. A od února hladím svoje bříško, kde si spokojeně hoví naše miminko.
„Maminko, pojď mi přečíst pohádku,“ ozývá se z pokojíčku prvorozený syn. Ten syn, kvůli kterému jsem tolik před rokem bojovala.
„Proč pláčeš, mamko?“ ptá se ta malá zvědavá osůbka.
„Protože jsem ráda, že tě mám,“ pohladím ho po vláskách a společně se vydáváme po stopách Mařenky s Jeníčkem.
Usíná a já dál sedím u jeho postýlky, koukám na jeho tvářičky a říkám si, jaký to je dar tu mít to malý mrně, kterému nic nechybí a je to zdravý a veselý kluk.
„Pojď spát bojovníku,“ zašeptá za mnou Michal.
Políbí mě do vlasů, pohladí moje zvětšující se bříško, přikryje Kubíka a já se ráda nechám odnést do postele a usínám spokojeně v jeho náručí…
„Miluji Tě, Mišáku… V dobrém i ve zlém“ V.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 761
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 472
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 784
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 358
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 221
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18400
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2457
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2646
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2393
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1583
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
.
dojal mě, hlavně zdraví 
Přeji hodně zdraví, štěstí.
je to moc krasne, ze mate takoveho cloveka a vy jste silna prekonala jste to a ted nejkrasnejsi odmena v podobe miminka 
