Cyklistický závod
- O životě
- Štofik
- 26.05.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když vám bude mizerně, vyrazte na závody. Beze srandy.
Jednu hnusnou zamračenou neděli jsem se zase utápěla ve svých depkách a úzkostech, litovala se, jak je život na prd a k ničemu. Bulila jsem a cítila se sama s problémama na celým světě a vyrazila jsem za uklidněním na svoji oblíbenou „místo-neurolovou“ trasu.
Navlíkla jsem na sebe rifle, zadržovala slzy a to napětí, který ve mně kypělo. Cítila jsem se jak přetlakovanej hrnec. Před výbuchem. Obula jsem si boty, seběhla schody a vlítla do jemnýho mrholení. Nastavila jsem tvář, napuchlou ubrečenou tvař a vzlykla. Zaranej, zkuvenej život! Proč vždycky já? Proč jsem já trubka psala tomu proklínanýmu a nenáviděnýmu ex? Kterýho jsem sama chtěla opustit, když jsem byla na vrcholu se silami, ale když mě nakonec s rozchodem předběhl a udělal to první, tak jsem se sypala jak spatně postavenej dům na stromě? Proč jsem ho jen žádala o pomoc? Co jsem čekala? Slitování? Že se zachová jak charakterní chlap a pomůže mi při vzpomínce na všechny ty dobrý roky? Jsem fakt naivní. Ponaučení pro příště: nedělej nic ve chvilkách slabosti! A hlavně nepiš NIKDY ex!
Jak jsem tak šla, kladla nohu před nohu a koukala do země, napadlo mě, že jsem fňukna. Jo, měla jsem vztek hlavně na sebe, že nejsem schopná se svojí situací nic moc dělat. Že mi v tom brání hlava panikářky a úzkostňačky. Jenže přiznejme si to a nebuďme ke mně tak přísní jako já sama… Tohle, co se stalo za posledních pár měsíců mě, by porazilo vola. Vola se zdravým rozumem, bez pochroumaných myšlenek a mozku, kterej má rozhozenou chemii. Co to pak mělo udělat se mnou? S křehulí, se kterou odjakživa zacloumal i slabej vánek? Prostě ať se snažím, jak chci, je to těžký, ale tu pravdu, že jsem fňukna si uvědomuju. A štve mě to. Během tý cesty mi pomalu docházelo, že si můžu stěžovat a být slabá, ale není dobrý to moc dávat najevo. Lidi okolo vám stejně nepomůžou, z p*ůseru se musíte vylízat sami. A navíc je to může i těšit. Plus získáte nálepku slabošky. Kterou jste, ale proč to vystavovat na odiv, že?
Všechny tyhle myšlenky mi pomáhaj, objevuju díky nim svět a i vnitřní sílu. Mám ji, jen ji zatím neumím posbírat a použít.
Docházím k parku a hele, jsou tu cyklistický závody. Zastavuju se u zátaras a sleduju ty kluky na kolech. Poprchává a terén je rozblácenej. A oni zaujatě a odhodlaně šlapou do pedálů. Pohled na ně je mi trochu nepříjemnej, netuším proč. Podlízám nataženej špagát, kterej brání vstoupit do trasy a přecházím trávník. Vezmu to kolem rybníčku nahoru k cílové pásce a tam se zastavuji. Stoupám si k mokrým lavičkám a sleduju posledních pár metrů zavodní trasy před cílem. Hmmm, co se jim asi honí hlavou? Ať už to mají z krku? Záleží jim na tom, kolikátí se umístí, nebo jsou rádi i za samotnou účast a že dojeli v pohodě do cíle? Moc diváků tu kvůli počasí není, asi jen rodina a známí, trenéři.
Jakmile se objeví závodník všichni stojící kolem začnou povzbuzovat. Do toho! Pojď, pojď pojď! Máš na to, už jen jedno kolo! Zavírám oči a představuju si samu sebe. Jak běžím zničená a promočená bahnitou cestou. A kolem cesty jsou na cedulích sepsány všechny moje problémy. Panika, úzkost, rozchod. A spousta jiných a ti lidi mě povzbuzují. Aha, je jen na mně, jak to zvládnu. Jestli to před cílem vzdám, jestli cestu dokončím, nebo budu ráda jen za tu zkušenost a příště to třeba zkusím znovu a líp. Čert vem pláč, vztek, nenávist, úzkost a všechny tyhle emoce. Ty jsou přirozený. Důležitý je, jak je vnímáme. Stejně nám někdo bude pokaždý fandit v tý naší cestě. Poskytne nám berličku. Obejmutí a teplej čaj, rameno na vyplakání a zbytek je na nás. Zbytek je na mně.
Asi jsem v tu hnusnou zamračeno neděli, kdy se zdálo, že všechno stojí za prd, měla jít ven. Měla jsem vidět ten závod a posunout se díky tomu zase o krůček kupředu. Asi jsem začala věřit na něco mezi nebem a zemí. Když mi bylo nejhůř, něco tam venku mě podrželo. Myslela jsem si, že je to příroda, slunce, modrý nebe, pučící stromy na louce. Jo, tohle všechno to bylo. Tohle a ještě něco. Bylo to moje vlastní já, touha žít a nevzdat to. Nejsem tak marná, jak si pořád myslím. Nejenže pořád dýchám, já začínám nalézat ztracenou vůli bojovat.
Díky, živote! Tak zase příště.
Přečtěte si také
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 2541
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 1225
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 942
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 993
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 1294
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 7145
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 6975
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 2175
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 1371
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 746
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
Jak uz jsem ti psala minule - jen tak dal, mas nakroceno na dobrou cestu, takze uz zbyva jen dodat ono známé „Vyderzaj pijaner!“ 
Drz se, jsi bojovnice a je fajn, ze se tem „depkam“ nepoddavas, i kdyz nejakou tu oporu mit nablizku by taky neuskodilo…nikdy nevis… ale vypada to, ze tu silu se z toho dostat mas v sobě a to je dulezity, nakonec si musíš stejne pomoct sama, to rozhodnutí, ze chces jit ven, vylezt z te ulity za tebe nikdo neudela, i kdyz par dobrych pratel, co te vytáhnou ven, podrzi, privedou na jine myslenky, by ti tu cestu asi o hodne usnadnilo…zase si pak ale budes moct rict, zes to opravdu zvladla sama, a posili te to! Vydrz, a presne po takovych malých kruckach to pujde - chod ven co nejvic, bude leto, slunce te nabije energii, priroda vyleci leckdy lip nez doktoři a prášky… 
a máš pravdu 
ale není zač, mě to pomáhá. Takhle toho blázna,,pouštím" ven, na vycházku 
A dobre delas 
A nejsi ani prvni ani posledni 
Hlavne ale, kdyz se nekomu sveris, i kdyby jen tady, nejsi s tim uz sama… 
tesim se na dalsi denicek a doufam, ze bude zase o kus pozitivnejsi! 
Drzim palce na cestu vzhuru! 
.
Jsi silná
a bojovnice, drž se, moc ti fandím a přeji už jen šťastný život 