Cyklistický závod

Když vám bude mizerně, vyrazte na závody. Beze srandy.

Cyklistický závod

Jednu hnusnou zamračenou neděli jsem se zase utápěla ve svých depkách a úzkostech, litovala se, jak je život na prd a k ničemu. Bulila jsem a cítila se sama s problémama na celým světě a vyrazila jsem za uklidněním na svoji oblíbenou „místo-neurolovou“ trasu.

Navlíkla jsem na sebe rifle, zadržovala slzy a to napětí, který ve mně kypělo. Cítila jsem se jak přetlakovanej hrnec. Před výbuchem. Obula jsem si boty, seběhla schody a vlítla do jemnýho mrholení. Nastavila jsem tvář, napuchlou ubrečenou tvař a vzlykla. Zaranej, zkuvenej život! Proč vždycky já? Proč jsem já trubka psala tomu proklínanýmu a nenáviděnýmu ex? Kterýho jsem sama chtěla opustit, když jsem byla na vrcholu se silami, ale když mě nakonec s rozchodem předběhl a udělal to první, tak jsem se sypala jak spatně postavenej dům na stromě? Proč jsem ho jen žádala o pomoc? Co jsem čekala? Slitování? Že se zachová jak charakterní chlap a pomůže mi při vzpomínce na všechny ty dobrý roky? Jsem fakt naivní. Ponaučení pro příště: nedělej nic ve chvilkách slabosti! A hlavně nepiš NIKDY ex!

Jak jsem tak šla, kladla nohu před nohu a koukala do země, napadlo mě, že jsem fňukna. Jo, měla jsem vztek hlavně na sebe, že nejsem schopná se svojí situací nic moc dělat. Že mi v tom brání hlava panikářky a úzkostňačky. Jenže přiznejme si to a nebuďme ke mně tak přísní jako já sama… Tohle, co se stalo za posledních pár měsíců mě, by porazilo vola. Vola se zdravým rozumem, bez pochroumaných myšlenek a mozku, kterej má rozhozenou chemii. Co to pak mělo udělat se mnou? S křehulí, se kterou odjakživa zacloumal i slabej vánek? Prostě ať se snažím, jak chci, je to těžký, ale tu pravdu, že jsem fňukna si uvědomuju. A štve mě to. Během tý cesty mi pomalu docházelo, že si můžu stěžovat a být slabá, ale není dobrý to moc dávat najevo. Lidi okolo vám stejně nepomůžou, z p*ůseru se musíte vylízat sami. A navíc je to může i těšit. Plus získáte nálepku slabošky. Kterou jste, ale proč to vystavovat na odiv, že?

Všechny tyhle myšlenky mi pomáhaj, objevuju díky nim svět a i vnitřní sílu. Mám ji, jen ji zatím neumím posbírat a použít.

Docházím k parku a hele, jsou tu cyklistický závody. Zastavuju se u zátaras a sleduju ty kluky na kolech. Poprchává a terén je rozblácenej. A oni zaujatě a odhodlaně šlapou do pedálů. Pohled na ně je mi trochu nepříjemnej, netuším proč. Podlízám nataženej špagát, kterej brání vstoupit do trasy a přecházím trávník. Vezmu to kolem rybníčku nahoru k cílové pásce a tam se zastavuji. Stoupám si k mokrým lavičkám a sleduju posledních pár metrů zavodní trasy před cílem. Hmmm, co se jim asi honí hlavou? Ať už to mají z krku? Záleží jim na tom, kolikátí se umístí, nebo jsou rádi i za samotnou účast a že dojeli v pohodě do cíle? Moc diváků tu kvůli počasí není, asi jen rodina a známí, trenéři.

Jakmile se objeví závodník všichni stojící kolem začnou povzbuzovat. Do toho! Pojď, pojď pojď! Máš na to, už jen jedno kolo! Zavírám oči a představuju si samu sebe. Jak běžím zničená a promočená bahnitou cestou. A kolem cesty jsou na cedulích sepsány všechny moje problémy. Panika, úzkost, rozchod. A spousta jiných a ti lidi mě povzbuzují. Aha, je jen na mně, jak to zvládnu. Jestli to před cílem vzdám, jestli cestu dokončím, nebo budu ráda jen za tu zkušenost a příště to třeba zkusím znovu a líp. Čert vem pláč, vztek, nenávist, úzkost a všechny tyhle emoce. Ty jsou přirozený. Důležitý je, jak je vnímáme. Stejně nám někdo bude pokaždý fandit v tý naší cestě. Poskytne nám berličku. Obejmutí a teplej čaj, rameno na vyplakání a zbytek je na nás. Zbytek je na mně.

Asi jsem v tu hnusnou zamračeno neděli, kdy se zdálo, že všechno stojí za prd, měla jít ven. Měla jsem vidět ten závod a posunout se díky tomu zase o krůček kupředu. Asi jsem začala věřit na něco mezi nebem a zemí. Když mi bylo nejhůř, něco tam venku mě podrželo. Myslela jsem si, že je to příroda, slunce, modrý nebe, pučící stromy na louce. Jo, tohle všechno to bylo. Tohle a ještě něco. Bylo to moje vlastní já, touha žít a nevzdat to. Nejsem tak marná, jak si pořád myslím. Nejenže pořád dýchám, já začínám nalézat ztracenou vůli bojovat.

Díky, živote! Tak zase příště.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
31180
26.5.19 08:35

Jsi silná :hug: a bojovnice, drž se, moc ti fandím a přeji už jen šťastný život :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
18980
26.5.19 12:30

@dagmarkaa Děkuju moc, občas si tak vůbec nepřipadám.

  • Zmínit
  • Nahlásit
8678
26.5.19 12:32

:potlesk: Jak uz jsem ti psala minule - jen tak dal, mas nakroceno na dobrou cestu, takze uz zbyva jen dodat ono známé „Vyderzaj pijaner!“ :palec: Drz se, jsi bojovnice a je fajn, ze se tem „depkam“ nepoddavas, i kdyz nejakou tu oporu mit nablizku by taky neuskodilo…nikdy nevis… ale vypada to, ze tu silu se z toho dostat mas v sobě a to je dulezity, nakonec si musíš stejne pomoct sama, to rozhodnutí, ze chces jit ven, vylezt z te ulity za tebe nikdo neudela, i kdyz par dobrych pratel, co te vytáhnou ven, podrzi, privedou na jine myslenky, by ti tu cestu asi o hodne usnadnilo…zase si pak ale budes moct rict, zes to opravdu zvladla sama, a posili te to! Vydrz, a presne po takovych malých kruckach to pujde - chod ven co nejvic, bude leto, slunce te nabije energii, priroda vyleci leckdy lip nez doktoři a prášky… :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
18980
26.5.19 12:38

@Jahudka82 Děkuju moc :hug: :andel: :kytka: a máš pravdu :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
8678
26.5.19 12:51

@Lana25 Nemáš vubec zac…taky dekuju…ze tu takhle sdilis neco, o cem „se nemluvi“…:hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
18980
26.5.19 17:00

@Jahudka82 jo, první a poslední blázen na emiminu :mrgreen: :zed: ale není zač, mě to pomáhá. Takhle toho blázna,,pouštím" ven, na vycházku :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
8678
26.5.19 21:21

@Lana25 :lol: A dobre delas :palec: Rozhodne je to lepsi nez to dusit v sobe nebo se oblbovat neurolem apod. chutovkama, tak blbe na tom urcite nejsi :mrgreen: :pankac: A nejsi ani prvni ani posledni :lol: To by ses asi divila :mrgreen: :D Hlavne ale, kdyz se nekomu sveris, i kdyby jen tady, nejsi s tim uz sama… :think: tesim se na dalsi denicek a doufam, ze bude zase o kus pozitivnejsi! ;) Drzim palce na cestu vzhuru! ;)

Příspěvek upraven 26.05.19 v 21:24

  • Zmínit
  • Nahlásit
8678
26.5.19 21:28

@Lana25 Tak on treba ten blazen behem te vychazky pomůže nekomu jinému, kdo si taky tak připadá… :think: :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
18980
27.5.19 07:47

@Jahudka82 To je přesně ten důvod, ja to ze sebe dostanu a druhymu to může pomoct. Už mi tu jedna paní psala, že ty deníčky, že jsou přesně jako to měla ona. A mě když je zle, tak jdu pročíst instagram lidí co to maj taky. Internet má v tomhle ohledu hroznou sílu. :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6867
27.5.19 08:51

@Lana25 Nevím, jak to děláš, ale tvé texty ve mě umí vvolat pocit, jako bych byl při tom. Zrovna včera jsem v jedné knížce četl, kolikrát to, co považujee za náhodu, nám ukáže cestu dál. A tak mě hrozně začalo zajímat, co je to ta náhoda. Že ty se v dešti neotočíš a nezalezeš do peřin, ale jdeš svou trasou kde zrovna uslyšíš,,to dáš." Že já… no nebudu psát o sobě.
Píšeš opravdu moc dobře a tvé články jsou jistě vlkou pomocí lidem, kteří prožívají to stejné. I v tom se skrývá to dobro, které někdy schováváš za drsnější jednání. Ale to dobro tam je a vždycky bylo. Jen ses to občas bála přiznat :-).
Jsi dobrý člověk, a to je možná nejvíc, co jde.

  • Zmínit
  • Nahlásit
18980
27.5.19 09:01

@Premek_Orac Ach jo Přemi :hug: :hug: tebe mi taky do života seslalo,,něco většího" :andel:
Děkuju :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit