Cyklistický závod

O životě

Když vám bude mizerně, vyrazte na závody. Beze srandy.

Jednu hnusnou zamračenou neděli jsem se zase utápěla ve svých depkách a úzkostech, litovala se, jak je život na prd a k ničemu. Bulila jsem a cítila se sama s problémama na celým světě a vyrazila jsem za uklidněním na svoji oblíbenou „místo-neurolovou“ trasu.

Navlíkla jsem na sebe rifle, zadržovala slzy a to napětí, který ve mně kypělo. Cítila jsem se jak přetlakovanej hrnec. Před výbuchem. Obula jsem si boty, seběhla schody a vlítla do jemnýho mrholení. Nastavila jsem tvář, napuchlou ubrečenou tvař a vzlykla. Zaranej, zkuvenej život! Proč vždycky já? Proč jsem já trubka psala tomu proklínanýmu a nenáviděnýmu ex? Kterýho jsem sama chtěla opustit, když jsem byla na vrcholu se silami, ale když mě nakonec s rozchodem předběhl a udělal to první, tak jsem se sypala jak spatně postavenej dům na stromě? Proč jsem ho jen žádala o pomoc? Co jsem čekala? Slitování? Že se zachová jak charakterní chlap a pomůže mi při vzpomínce na všechny ty dobrý roky? Jsem fakt naivní. Ponaučení pro příště: nedělej nic ve chvilkách slabosti! A hlavně nepiš NIKDY ex!

Jak jsem tak šla, kladla nohu před nohu a koukala do země, napadlo mě, že jsem fňukna. Jo, měla jsem vztek hlavně na sebe, že nejsem schopná se svojí situací nic moc dělat. Že mi v tom brání hlava panikářky a úzkostňačky. Jenže přiznejme si to a nebuďme ke mně tak přísní jako já sama… Tohle, co se stalo za posledních pár měsíců mě, by porazilo vola. Vola se zdravým rozumem, bez pochroumaných myšlenek a mozku, kterej má rozhozenou chemii. Co to pak mělo udělat se mnou? S křehulí, se kterou odjakživa zacloumal i slabej vánek? Prostě ať se snažím, jak chci, je to těžký, ale tu pravdu, že jsem fňukna si uvědomuju. A štve mě to. Během tý cesty mi pomalu docházelo, že si můžu stěžovat a být slabá, ale není dobrý to moc dávat najevo. Lidi okolo vám stejně nepomůžou, z p*ůseru se musíte vylízat sami. A navíc je to může i těšit. Plus získáte nálepku slabošky. Kterou jste, ale proč to vystavovat na odiv, že?

Všechny tyhle myšlenky mi pomáhaj, objevuju díky nim svět a i vnitřní sílu. Mám ji, jen ji zatím neumím posbírat a použít.

Docházím k parku a hele, jsou tu cyklistický závody. Zastavuju se u zátaras a sleduju ty kluky na kolech. Poprchává a terén je rozblácenej. A oni zaujatě a odhodlaně šlapou do pedálů. Pohled na ně je mi trochu nepříjemnej, netuším proč. Podlízám nataženej špagát, kterej brání vstoupit do trasy a přecházím trávník. Vezmu to kolem rybníčku nahoru k cílové pásce a tam se zastavuji. Stoupám si k mokrým lavičkám a sleduju posledních pár metrů zavodní trasy před cílem. Hmmm, co se jim asi honí hlavou? Ať už to mají z krku? Záleží jim na tom, kolikátí se umístí, nebo jsou rádi i za samotnou účast a že dojeli v pohodě do cíle? Moc diváků tu kvůli počasí není, asi jen rodina a známí, trenéři.

Jakmile se objeví závodník všichni stojící kolem začnou povzbuzovat. Do toho! Pojď, pojď pojď! Máš na to, už jen jedno kolo! Zavírám oči a představuju si samu sebe. Jak běžím zničená a promočená bahnitou cestou. A kolem cesty jsou na cedulích sepsány všechny moje problémy. Panika, úzkost, rozchod. A spousta jiných a ti lidi mě povzbuzují. Aha, je jen na mně, jak to zvládnu. Jestli to před cílem vzdám, jestli cestu dokončím, nebo budu ráda jen za tu zkušenost a příště to třeba zkusím znovu a líp. Čert vem pláč, vztek, nenávist, úzkost a všechny tyhle emoce. Ty jsou přirozený. Důležitý je, jak je vnímáme. Stejně nám někdo bude pokaždý fandit v tý naší cestě. Poskytne nám berličku. Obejmutí a teplej čaj, rameno na vyplakání a zbytek je na nás. Zbytek je na mně.

Asi jsem v tu hnusnou zamračeno neděli, kdy se zdálo, že všechno stojí za prd, měla jít ven. Měla jsem vidět ten závod a posunout se díky tomu zase o krůček kupředu. Asi jsem začala věřit na něco mezi nebem a zemí. Když mi bylo nejhůř, něco tam venku mě podrželo. Myslela jsem si, že je to příroda, slunce, modrý nebe, pučící stromy na louce. Jo, tohle všechno to bylo. Tohle a ještě něco. Bylo to moje vlastní já, touha žít a nevzdat to. Nejsem tak marná, jak si pořád myslím. Nejenže pořád dýchám, já začínám nalézat ztracenou vůli bojovat.

Díky, živote! Tak zase příště.

Váš příspěvek
dagmarkaa
Neúnavná pisatelka 18568 příspěvků 26.05.19 08:35

Jsi silná :hug: a bojovnice, drž se, moc ti fandím a přeji už jen šťastný život :hug:

Lana25
Zasloužilá kecalka 734 příspěvků 26.05.19 12:30

@dagmarkaa Děkuju moc, občas si tak vůbec nepřipadám.

Jahudka82
Závislačka 2802 příspěvků 5 inzerátů 26.05.19 12:32

:potlesk: Jak uz jsem ti psala minule - jen tak dal, mas nakroceno na dobrou cestu, takze uz zbyva jen dodat ono známé „Vyderzaj pijaner!“ :palec: Drz se, jsi bojovnice a je fajn, ze se tem „depkam“ nepoddavas, i kdyz nejakou tu oporu mit nablizku by taky neuskodilo…nikdy nevis… ale vypada to, ze tu silu se z toho dostat mas v sobě a to je dulezity, nakonec si musíš stejne pomoct sama, to rozhodnutí, ze chces jit ven, vylezt z te ulity za tebe nikdo neudela, i kdyz par dobrych pratel, co te vytáhnou ven, podrzi, privedou na jine myslenky, by ti tu cestu asi o hodne usnadnilo…zase si pak ale budes moct rict, zes to opravdu zvladla sama, a posili te to! Vydrz, a presne po takovych malých kruckach to pujde - chod ven co nejvic, bude leto, slunce te nabije energii, priroda vyleci leckdy lip nez doktoři a prášky… :mavam:

Lana25
Zasloužilá kecalka 734 příspěvků 26.05.19 12:38

@Jahudka82 Děkuju moc :hug: :andel: :kytka: a máš pravdu :srdce:

Jahudka82
Závislačka 2802 příspěvků 5 inzerátů 26.05.19 12:51

@Lana25 Nemáš vubec zac…taky dekuju…ze tu takhle sdilis neco, o cem „se nemluvi“…:hug:

Lana25
Zasloužilá kecalka 734 příspěvků 26.05.19 17:00

@Jahudka82 jo, první a poslední blázen na emiminu :mrgreen: :zed: ale není zač, mě to pomáhá. Takhle toho blázna,,pouštím" ven, na vycházku :mrgreen:

Jahudka82
Závislačka 2802 příspěvků 5 inzerátů 26.05.19 21:21

@Lana25 :lol: A dobre delas :palec: Rozhodne je to lepsi nez to dusit v sobe nebo se oblbovat neurolem apod. chutovkama, tak blbe na tom urcite nejsi :mrgreen: :pankac: A nejsi ani prvni ani posledni :lol: To by ses asi divila :mrgreen: :D Hlavne ale, kdyz se nekomu sveris, i kdyby jen tady, nejsi s tim uz sama… :think: tesim se na dalsi denicek a doufam, ze bude zase o kus pozitivnejsi! ;) Drzim palce na cestu vzhuru! ;)

Příspěvek upraven 26.05.19 v 21:24

Jahudka82
Závislačka 2802 příspěvků 5 inzerátů 26.05.19 21:28

@Lana25 Tak on treba ten blazen behem te vychazky pomůže nekomu jinému, kdo si taky tak připadá… :think: :palec:

Lana25
Zasloužilá kecalka 734 příspěvků 27.05.19 07:47

@Jahudka82 To je přesně ten důvod, ja to ze sebe dostanu a druhymu to může pomoct. Už mi tu jedna paní psala, že ty deníčky, že jsou přesně jako to měla ona. A mě když je zle, tak jdu pročíst instagram lidí co to maj taky. Internet má v tomhle ohledu hroznou sílu. :palec:

Premek_Orac
Kelišová 5110 příspěvků 27.05.19 08:51

@Lana25 Nevím, jak to děláš, ale tvé texty ve mě umí vvolat pocit, jako bych byl při tom. Zrovna včera jsem v jedné knížce četl, kolikrát to, co považujee za náhodu, nám ukáže cestu dál. A tak mě hrozně začalo zajímat, co je to ta náhoda. Že ty se v dešti neotočíš a nezalezeš do peřin, ale jdeš svou trasou kde zrovna uslyšíš,,to dáš." Že já… no nebudu psát o sobě.
Píšeš opravdu moc dobře a tvé články jsou jistě vlkou pomocí lidem, kteří prožívají to stejné. I v tom se skrývá to dobro, které někdy schováváš za drsnější jednání. Ale to dobro tam je a vždycky bylo. Jen ses to občas bála přiznat :-).
Jsi dobrý člověk, a to je možná nejvíc, co jde.

Lana25
Zasloužilá kecalka 734 příspěvků 27.05.19 09:01

@Premek_Orac Ach jo Přemi :hug: :hug: tebe mi taky do života seslalo,,něco většího" :andel:
Děkuju :srdce:

Vložit nový komentář