Cyklistický závod
- O životě
- Štofik
- 26.05.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když vám bude mizerně, vyrazte na závody. Beze srandy.
Jednu hnusnou zamračenou neděli jsem se zase utápěla ve svých depkách a úzkostech, litovala se, jak je život na prd a k ničemu. Bulila jsem a cítila se sama s problémama na celým světě a vyrazila jsem za uklidněním na svoji oblíbenou „místo-neurolovou“ trasu.
Navlíkla jsem na sebe rifle, zadržovala slzy a to napětí, který ve mně kypělo. Cítila jsem se jak přetlakovanej hrnec. Před výbuchem. Obula jsem si boty, seběhla schody a vlítla do jemnýho mrholení. Nastavila jsem tvář, napuchlou ubrečenou tvař a vzlykla. Zaranej, zkuvenej život! Proč vždycky já? Proč jsem já trubka psala tomu proklínanýmu a nenáviděnýmu ex? Kterýho jsem sama chtěla opustit, když jsem byla na vrcholu se silami, ale když mě nakonec s rozchodem předběhl a udělal to první, tak jsem se sypala jak spatně postavenej dům na stromě? Proč jsem ho jen žádala o pomoc? Co jsem čekala? Slitování? Že se zachová jak charakterní chlap a pomůže mi při vzpomínce na všechny ty dobrý roky? Jsem fakt naivní. Ponaučení pro příště: nedělej nic ve chvilkách slabosti! A hlavně nepiš NIKDY ex!
Jak jsem tak šla, kladla nohu před nohu a koukala do země, napadlo mě, že jsem fňukna. Jo, měla jsem vztek hlavně na sebe, že nejsem schopná se svojí situací nic moc dělat. Že mi v tom brání hlava panikářky a úzkostňačky. Jenže přiznejme si to a nebuďme ke mně tak přísní jako já sama… Tohle, co se stalo za posledních pár měsíců mě, by porazilo vola. Vola se zdravým rozumem, bez pochroumaných myšlenek a mozku, kterej má rozhozenou chemii. Co to pak mělo udělat se mnou? S křehulí, se kterou odjakživa zacloumal i slabej vánek? Prostě ať se snažím, jak chci, je to těžký, ale tu pravdu, že jsem fňukna si uvědomuju. A štve mě to. Během tý cesty mi pomalu docházelo, že si můžu stěžovat a být slabá, ale není dobrý to moc dávat najevo. Lidi okolo vám stejně nepomůžou, z p*ůseru se musíte vylízat sami. A navíc je to může i těšit. Plus získáte nálepku slabošky. Kterou jste, ale proč to vystavovat na odiv, že?
Všechny tyhle myšlenky mi pomáhaj, objevuju díky nim svět a i vnitřní sílu. Mám ji, jen ji zatím neumím posbírat a použít.
Docházím k parku a hele, jsou tu cyklistický závody. Zastavuju se u zátaras a sleduju ty kluky na kolech. Poprchává a terén je rozblácenej. A oni zaujatě a odhodlaně šlapou do pedálů. Pohled na ně je mi trochu nepříjemnej, netuším proč. Podlízám nataženej špagát, kterej brání vstoupit do trasy a přecházím trávník. Vezmu to kolem rybníčku nahoru k cílové pásce a tam se zastavuji. Stoupám si k mokrým lavičkám a sleduju posledních pár metrů zavodní trasy před cílem. Hmmm, co se jim asi honí hlavou? Ať už to mají z krku? Záleží jim na tom, kolikátí se umístí, nebo jsou rádi i za samotnou účast a že dojeli v pohodě do cíle? Moc diváků tu kvůli počasí není, asi jen rodina a známí, trenéři.
Jakmile se objeví závodník všichni stojící kolem začnou povzbuzovat. Do toho! Pojď, pojď pojď! Máš na to, už jen jedno kolo! Zavírám oči a představuju si samu sebe. Jak běžím zničená a promočená bahnitou cestou. A kolem cesty jsou na cedulích sepsány všechny moje problémy. Panika, úzkost, rozchod. A spousta jiných a ti lidi mě povzbuzují. Aha, je jen na mně, jak to zvládnu. Jestli to před cílem vzdám, jestli cestu dokončím, nebo budu ráda jen za tu zkušenost a příště to třeba zkusím znovu a líp. Čert vem pláč, vztek, nenávist, úzkost a všechny tyhle emoce. Ty jsou přirozený. Důležitý je, jak je vnímáme. Stejně nám někdo bude pokaždý fandit v tý naší cestě. Poskytne nám berličku. Obejmutí a teplej čaj, rameno na vyplakání a zbytek je na nás. Zbytek je na mně.
Asi jsem v tu hnusnou zamračeno neděli, kdy se zdálo, že všechno stojí za prd, měla jít ven. Měla jsem vidět ten závod a posunout se díky tomu zase o krůček kupředu. Asi jsem začala věřit na něco mezi nebem a zemí. Když mi bylo nejhůř, něco tam venku mě podrželo. Myslela jsem si, že je to příroda, slunce, modrý nebe, pučící stromy na louce. Jo, tohle všechno to bylo. Tohle a ještě něco. Bylo to moje vlastní já, touha žít a nevzdat to. Nejsem tak marná, jak si pořád myslím. Nejenže pořád dýchám, já začínám nalézat ztracenou vůli bojovat.
Díky, živote! Tak zase příště.
Přečtěte si také
Dcera se svěřuje umělé inteligenci a já se jí vůbec nedivím. Dělám to také
- Anonymní
- 28.09.26
- 842
Nedávno jsem četla, že děti se začínají svěřovat umělé inteligenci s věcmi, které neřeknou rodičům. A vůbec se tomu nedivím. Moje dospívající dcera Simona s ní řeší prakticky všechno. Zpočátku jsem...
Děti rostou. Jen jejich věci nějak neubývají
- Anonymní
- 28.09.26
- 558
Děti mají jednu úžasnou vlastnost. Rostou. Je to sice poněkud drahý koníček, protože člověk každou chvíli kupuje větší boty, delší kalhoty, větší bundy a další věci, které ještě před třemi měsíci...
Celý víkend jsem byla doma. V neděli jsem byla unavenější než v pátek
- Anonymní
- 28.09.26
- 8804
V pátek jsem přišla domů a měla jsem jasno. Tenhle víkend nikam nejdu. Žádné návštěvy, žádné nakupování, žádné výlety, žádné „pojď, když už je hezky“. Chtěla jsem mít prostě pokoj.
Syn nechtěl do školky. Myslela jsem, že se mu stýská. Pravda byla horší
- Anonymní
- 28.09.26
- 4884
Každé ráno jsme bojovali. Syn plakal, držel se mě a prosil, abych ho ve školce nenechávala. Říkala jsem si, že je to jen období, že si zvyká na nové prostředí. Jenže pak jsem zjistila, že za jeho...
Těšila jsem se na svobodu, až děti vyrostou. Teď se bojím odjet na dovolenou
- Anonymní
- 28.09.26
- 6639
Je mi 55 let a celý život jsem měla pocit, že jednou přijde chvíle, kdy budu mít konečně čas sama na sebe. Děti vyrostou, já si odpočinu a začnu trochu žít. Budu cestovat, kam budu chtít, na nikoho...
Dala jsem synovi do školky kraťasy. Učitelka ze mě udělala krkavčí matku
- Anonymní
- 27.09.26
- 2467
První dny v záři. Školkový kolotoč se rozběhl na plné obrátky a s ním i nekonečné seznamy požadavků, co všechno musí mít děti ve skříňkách. Náhradní tričko, spodní prádlo, věci na převlečení na...
Dlouho jsem čekala, jestli mě touha po dítěti přece jen dožene. Nedohnala
- Anonymní
- 27.09.26
- 1341
Děti jsem nikdy vyloženě nechtěla. Nebyla jsem ale ani přesvědčená, že je nechci za žádnou cenu. Spíš jsem pořád čekala, jestli se ve mně něco změní.
Bývala jsem žena, pak matka, pak babička. Dnes bych ráda znovu potkala muže
- babiMáňa
- 27.09.26
- 2955
Je mi něco přes šedesát a jsem celkem vitální babča. Můj syn se snachou mají dvě krásné děti a já jsem ráda, že už jsou ve věku, kdy se mnou mohou i za kulturou nebo do přírody. Okolí o mě říká, že...
Houby jsme sbírali celý život. Tentokrát skončila celá rodina v nemocnici
- Anonymní
- 27.09.26
- 1058
Na houby jsme chodili odmalička. Nejdřív s rodiči, později s manželem a nakonec i s našimi dětmi. Nikdy jsme nesbírali nic, čím bychom si nebyli jistí. Žádné experimentování, žádné houby určované...
Poprosila jsem muže, aby odvedl syna do školky. Jeho reakce mě šokovala
- Anonymní
- 27.09.26
- 3401
Ručička hodin ukazovala půl sedmé ráno a já měla pocit, že jsem v noci nenasbírala ani dvě hodiny souvislého spánku. Na hrudi mi oddechovala sedmiměsíční dcerka. Kvůli rýmě nemohla dýchat nosem,...
Jak uz jsem ti psala minule - jen tak dal, mas nakroceno na dobrou cestu, takze uz zbyva jen dodat ono známé „Vyderzaj pijaner!“ 
Drz se, jsi bojovnice a je fajn, ze se tem „depkam“ nepoddavas, i kdyz nejakou tu oporu mit nablizku by taky neuskodilo…nikdy nevis… ale vypada to, ze tu silu se z toho dostat mas v sobě a to je dulezity, nakonec si musíš stejne pomoct sama, to rozhodnutí, ze chces jit ven, vylezt z te ulity za tebe nikdo neudela, i kdyz par dobrych pratel, co te vytáhnou ven, podrzi, privedou na jine myslenky, by ti tu cestu asi o hodne usnadnilo…zase si pak ale budes moct rict, zes to opravdu zvladla sama, a posili te to! Vydrz, a presne po takovych malých kruckach to pujde - chod ven co nejvic, bude leto, slunce te nabije energii, priroda vyleci leckdy lip nez doktoři a prášky… 
a máš pravdu 
ale není zač, mě to pomáhá. Takhle toho blázna,,pouštím" ven, na vycházku 
A dobre delas 
A nejsi ani prvni ani posledni 
Hlavne ale, kdyz se nekomu sveris, i kdyby jen tady, nejsi s tim uz sama… 
tesim se na dalsi denicek a doufam, ze bude zase o kus pozitivnejsi! 
Drzim palce na cestu vzhuru! 
.
Jsi silná
a bojovnice, drž se, moc ti fandím a přeji už jen šťastný život 