Dcera řve uprostřed obchodu a všichni se na mě dívají – jsem špatná matka?

Musím říct, že jsem kvůli tomu omezila nákupy v obchodech a vše objednávám, pokud možno, online. Ale i tak se těmto „řvacím“ scénám nevyhneme. V létě se nám to stalo například v Itálii – chtěla nutně na kolotoče. Byli jsme zrovna na přechodu, ona „flákla“ o zem a řvala.

Italové děti milují, takže bylo patrné, že ji litují a nás v duchu proklínají, co jsme to za rodiče, že dítěti nepovolíme, co chce. Nejhorší je, že když má tento záchvat, není možné ji vzít do náručí. Tedy ano, jde to, ale je to velmi náročné, protože kope, kouše a pere se.

Starší děti s námi už nechtějí na dovolenou, protože mají mladší sestřičky „plné zuby“. A my s manželem jsme zoufalí. Máme načteno, co dělat v takové situaci – uklidnit, vysvětlovat, hladit, říkat, že společně hodíme zlost za hlavu. Já se snažím těmto situacím předcházet, ale je to mnohdy marné. A když už tomu předejdu já, přijde můj 14letý syn, zahraje si s ní pexeso, nenechá ji vyhrát – a scéna je na světě.

Je mi už přes 40, jsem trochu „starší“ matka, a musím říct, že je to pro mě velká výzva. Dcera je chytrá, šikovná, ale zkrátka náročná na výchovu. Kromě častého vztekání a breku má na všechno svůj názor (většinou opačný než my), všechno, co my chceme, ona nechce. Když jí dám vybrat ze dvou variant, vymyslí si třetí. A když ji přesvědčím, najde si jiný problém.

Ve školce ji přitom chválí, jak je šikovná. Když ji hlídá babička, celkem to jde. Ale s námi je jako vyměněná. A pokud jsou s námi ještě její sourozenci, stává se z ní malý čertík, který všem jen škodí a neustále zlobí.

Ze všeho nejhůř ale snáším ty scény na veřejnosti. Pamatuji si, že když byl syn malý, stalo se mu to asi dvakrát. A já pak byla šťastná, že už se to neopakovalo. A dcera? Ta mi to udělá klidně dvakrát týdně. Nejhorší je ten pocit selhání – že jsem špatná matka. Manželovi občas ujedou nervy, já se stydím rozhlédnout kolem a říkám si: proč je taková?