Deníček pro Marušku
Můj smutný příběh v dopise pro mého andělíčka.
Moje milovaná Maruško,
Nevím, zda Tě oslovuji správně, protože mi Tvé pohlaví nebylo sděleno, ale nějak tuším, že mi ten náš krátký společný čas v bříšku tancovala holčička. Ať tak či tak, bylo jsi těch třináct týdnů naše velice chtěné a milované miminko. Chtěla jsem Tě už dávno, kdyby bylo na mně, těhotná jsem byla už někdy před maturitou. Ale naštěstí byl aspoň Tvůj tatínek ten racionálnější z Tvých rodičů a Tvoje maminka posbírala ještě nějaké to vzdělání a pracovní zkušenosti.
Bylo to o Vánocích v roce 2013, kdy jsme se s Tvým tatínkem, po pěti letech společného života, rozhodli, že chceme naši lásku sdílet s naším společným miminkem. Nechtěli jsme na nic moc tlačit, ale maminku to netlačení po pár měsících přestalo bavit, nakoupila moc ovulačních testů a 30.července měla pozitivní i ten těhotenský.
Byli jsme s Tvým tatínkem moc šťastní a dojatí. Moc šťastní. Mé celoživotní přání se splnilo. Přiznám se však, že už od začátku střídaly pocity štěstí pocity velkého strachu o Tebe. Nechápala jsem všechny ty maminky popisující období očekávání svých děťátek jako nejšťastnější období, protože já se pořád jen bála.
Když mi o pár týdnů později pan doktor pustil Tvé srdíčko a já viděla toho půlcentimetrového přeaktivního pavoučka, trochu jsem se uklidnila, ale vždycky jen na chviličku. Tak to bylo při všech vyšetřeních s Tebou.
Na kontrole v 9. týdnu Tvého kratičkého života jsem dostala obrázek. Obrázek svého vytouženého a v tu chvíli už nepředstavitelně milovaného děťátka. Všichni říkali, že vypadáš jako gumový medvídek. Opravdu jsi na tom obrázku tak vypadala. Chodila jsem se na něj pořád dívat. Mezitím proběhlo pár krevních odběrů, které všechny dopadly dobře. Začínala jsem být mnohem klidnější.
Tvoje maminka měla spousty utkvělých představ o čekání miminek, jakým jsi byla Ty. Jedna z nich byla například, že pokud je miminko nemocné nebo se z jiného důvodu nemá k životu, do této doby většinou maminku dobrovolně opustí. Tys mě neopustila, srdíčko Ti bušilo jako zvon a na ultrazvuku jsi mi vždycky mávala všemi čtyřmi končetinami. Říkala jsem si, jaké mám mezi všemi těmi smutnými opuštěnými nebo jinak osudem zasaženými maminkami nepředstavitelné štěstí. Až jsem se podezřívala, že si tak obrovské štěstí ani nezasloužím.
Na běžných nákupech v Tescu nebo drogérii jsem už začínala do košíku přihazovat vždycky i něco pro Tebe. Nějaký intuitivní pocit mi občas řekl „Nekupuj to“, ale většinou jsem jej zahnala do kouta s tím, že nebudu lakomá k největšímu štěstí, které mě kdy potkalo a že nikdo na světě si nezaslouží víc než právě Ty.
Čekal nás prvotrimestrální screening, resp. ultrazvuk ve 12. týdnu, protože krevní testy jsme za sebou již měly a ty nám podle pana doktora vycházely zatím dobře, jen bylo potřeba se ještě mrknout na Tebe, jak se vyvíjíš a máš. Jako vždy jsem měla strach a obavy, už ale slabší, protože jsem zatím vždycky viděla, jak se máš k světu a krevní testy by přece vážné věci odhalily, ne?
Při ultrazvuku jsem viděla, jak opět máváš všemi částmi svého šesticentimetrového tělíčka, už jsi mi připomínala malou osůbku, rozveselilo mě to. Pan doktor ovšem vypadal, že má nějaký problém. Tvoje maminka je totiž trošku hrošík a velké břicho měla mnohem dřív, než jsi ho mohla naplnit Ty. U takových maminek je někdy ultrazvuk trochu komplikovanější a všechno není tak dobře vidět. Ty jsi své mamince v komplikování doktorovy práce výborně asistovala a nechtěla jsi pořádně ukázat hlavičku.
Jako vždycky jsem, jako největší hypochondr ve střední Evropě, doktorovi vyjádřila, že mám obavu, zeptal se mě proč a řekl, že se domluvíme jinak. Vysvětlil mi, že končetiny a všechno další máš ukázkové, ale že Tvoji hlavičku pořádně nevidí a že mu to i dost komplikují faldy na mém břiše. Že mám jet na ultrazvuk do specializovaného pracoviště ve Zlíně. Že zatím krevní testy jsou v pořádku, ale že prostě nemůže takto důležité vyšetření zanedbat.
Nevím, jak to náš pan doktor udělal, ale jak jsem vždycky byla vystrašená a hysterická, zrovna tehdy jsem z ordinace odcházela víc v pohodě než kdy jindy. A chvála pánu Bohu za to. Tatínkovi jsme nahlásily, že jsi zřejmě v pořádku, že jsem Tě viděla, že jen Tvoje maminka potřebuje ultrazvuk pro slony. Strávily jsme díky tomu spolu další šťastný a hezký víkend. Bohužel byl náš poslední.
Přešel víkend a v pondělí se nám podařilo se ve Zlíně objednat na ultrazvuk hned na druhý den. Přetáčela jsem oči, že se mi nikam nechce a že si beztak jdu jen pro potvrzení, že jsi živá, zdravá a v pořádku, což jsem ostatně viděla v pátek. V čekárně jsem si krátila čas pokukováním po ostatních maminkách, které už měly bříška větší, a moc jsem se těšila, až budu taky taková. Až Tě ucítím, jak se hýbeš a hlavně až Tě jednou konečně budu držet v náručí.
„Mám pro Vás špatnou zprávu“, hlásil mi ten pan doktor ve Zlíně hned, jak mi položil sondu na břicho. Hned poté mi oznámil, že mám dobrého gynekologa. Poté začal mluvit dál a mně se začal hroutit svět. Pověděl mi, že máš velice vzácnou vadu a chybí Ti určité kosti na hlavičce, konkrétně tedy lebeční kosti, a Tvůj maličký mozeček nic nechrání. Pak mi řekl, že tak krásně tancuješ jenom díky tomu, že jsi přes pupečník napojená na mě a až bych Tě 15. dubna porodila, umřela bys nejpozději tehdy.
První, co mě napadlo, že jsem Ti určitě ublížila já. Pan doktor řekl, že jsem Ti určitě nemohla ublížit, pokud jsem nebyla na rentgenu nebo nebrala tvrdé drogy. Že má prý každý člověk 3% pravděpodobnost, že se tohle stane a že to potká asi jednu maminku z tisíce. Často jsem přemýšlela, jak se asi jeden z tisíce musí cítit, pokud se mluvilo například o nějaké nemoci nebo něčem hrozném. Právě jsem to zjistila.
Pan doktor mi řekl, že mám dvě možnosti, buď těhotenství přerušit, což je ještě v této chvíli možné, a nebo to nechat přírodě, donosit si Tě, pár minut se s Tebou poňuchat a počkat, až umřeš. Hned jsem věděla, že zvolím tu pohodlnější cestu pro svou duši a nervy a bohužel méně důstojnou pro Tebe. Věřím, že mi to Tvá čistá dušička dávno odpustila.
Nezávidím lidem, kteří mě ten den potkali procházející Zlínem. Moji cestu na autobus provázel jeden obrovský hysterický záchvat. V tom záchvatu jsem ještě zavolala Tvému tatínkovi a babičce a nejen jim, ale zřejmě i celému Zlínu sdělovala, co se nám stalo. Bylo a je mi to jedno. Na ten strašný den v životě nezapomenu. Tvoje maminka pak dělala ostudu úplně všude, hlavně u našeho společného pana doktora a v nemocnici, kam jsem za dva dny nastoupila, abych naši společnou cestu ukončila.
Věřím, že si miminka své rodiče vybírají a často přemítám, proč sis ty vybrala mě. Přiznám se Ti, že malou chvilku jsem celého těhotenství litovala a našemu panu doktorovi slibovala, že těhotná k němu už nikdy nepříjdu. Teď doufám, že jsem se moc nerouhala, protože bych si v životě přála potkat alespoň jednoho Tvého sourozence, ideálně zdravého, živého a donošeného. Taky vím, že jsem se moc rouhala vůči ostatním maminkám, které potkaly třeba ještě daleko horší věci.
Ty jsi mi to, Maruško, alespoň usnadnila svojí fatální prognozou a já to pak mohla usnadnit sobě. Doma jsme se s tatínkem naposledy podívali na Tvoji fotku, kterou jsme měli doma. Jako gumový medvídek jsi vypadala proto, že Ti scházela důležitá část hlavičky a co jsme považovali za ouška, byla torza kostiček, které měly být někde úplně jinde. Ono to šlo vidět až potom, když to člověk hledal. Do té doby to pro mě byl ten nejkrásnější obrázek na světě.
Teď, dva týdny bez Tebe, se na vše dívám úplně jinak. Jsem pyšná, že sis vybrala mě, protože minimálně z nějakého důvodu jsi se na světě, i když na tak krátkou chvíli, otočit chtěla. Možná jsi trošku posloužila vědě, ve zkoumání této vzácné choroby. Co jsi ale udělala určitě, je to, že jsi mě moc změnila. Rozhodně jenom k lepšímu. Všechno na světě vnímá Tvoje maminka už úplně jinak.
Zbyla mi po Tobě deseticentimetrová díra v děloze a mírami nevyčíslitelná rána v srdci, která nevím, zda se někdy zacelí. Trošku se bojím, že už se nám s tatínkem další miminko nepodaří nebo nějak špatně dopadneme na genetice. Ale ono se říká, že všechno se děje z nějakého důvodu a hlavně Tvoje maminka vždycky říkala, že každá zkušenost je ve své podstatě pozitivní. Ono se jí to jen hůř říká ve chvílích, když ty zkušenosti zrovna prožívá.
Co se má stát, to se stejně stane. Pozdravuj mi mé blízké v nebíčku a měj se tam krásně, andělíčku náš. Drž nám s tatínkem prosím palce, ať se nám daří líp. Určitě víš, jak moc se nám oběma po Tobě stýská. Rádi jsme Tě poznali a škoda, že nám nebylo osudem umožněno se poznávat dále.
Tvoje milující maminka
Přečtěte si také
Bojím se! Jednou bude můj majetek spravovat otec mého dítěte
- Anonymní
- 02.10.26
- 1293
Když jsme se s bývalým partnerem rozešli, zůstala mi nemovitost, kterou jsem vlastnila ještě před naším vztahem. Vždycky jsem počítala s tím, že jednou bude patřit našemu dítěti. Brala jsem to jako...
Učitelka dceři poradila, ať mě neposlouchá. Doma z toho byla hádka
- Anonymní
- 02.10.26
- 1397
Dcera už je pomalu ve věku, kdy přichází první známky puberty. Doma už se dokáže ostře ohradit a čím dál víc mi dá zabrat, abychom se zbytečně nedostávaly do konfliktu. Je to pro mě těžké období,...
Jedna nečekaná věc, co u nás funguje na rýmu. Jsme happy celá rodina
- Anonymní
- 02.10.26
- 624
Podzim u nás doma znamená jediné. Jakmile začne být venku sychravo, někdo začne smrkat. Letos to odstartovala mladší dcera, během pár dní se přidala starší a nakonec jsem samozřejmě skončila s...
Dcera potřebuje sport. Kroužky ale mají i závody, kterých se dcera bojí
- Anonymní
- 02.10.26
- 396
Dcera má propadlé kotníčky a doktor nám řekl, že musí posílit hlavně střed těla a že se to dost možná samo srovná. Doporučil nám třeba tanec nebo gymnastiku, protože samotné cvičení doma je sice...
Tchyně mi mluvila do výchovy. Její synové přitom neumí ani uvařit vajíčka
- Anonymní
- 02.10.26
- 3342
Když mi tchyně začala radit, jak mám vychovávat svoje děti, snažila jsem se to brát s nadhledem. Říkala jsem si, že má zkušenosti a možná chce jen pomoct. Jenže po čase mi začalo docházet, že žena,...
Byla to chyba? Zjistila jsem, že nejlepší škola nemusí být ta nejprestižnější
- Anonymní
- 01.10.26
- 3401
S manželem máme oba celkem vysoké příjmy, takže když došlo na to, kam půjde naše dcera do školy, chtěli jsme pro ni to nejlepší. Soukromých škol je dnes už opravdu hodně a my měli štěstí, že za nás...
Tchyně mi tajně učí dítě říkat „mami“ jí. Nechci rozpoutat válku
- Anonymní
- 01.10.26
- 2254
Nejdřív to vypadalo jako nevinné babičkovské rozmazlování. Jenže pak jsem zaslechla, jak tchyně říká mojí dvouleté dceři, aby jí říkala „mami“. Manžel tvrdí, že to myslí ze srandy, ale já mám čím...
„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela
- Anonymní
- 01.10.26
- 1822
Syn přišel ze školy a hned mezi dveřmi oznámil, že už nikdy nechce chodit na tělocvik. Nejdřív jsem si myslela, že se mu prostě nechce cvičit. Pak mi ale řekl proč.
Říkala jsem, že moje dítě nebude mít telefon. Stejně jsem ho koupila
- Anonymní
- 01.10.26
- 917
Dlouho jsem nechápala rodiče, kteří dávají dětem mobily pomalu ještě v porodnici. U nás doma byla jasná pravidla. Žádný telefon, dokud to nebude opravdu potřeba. Neviděla jsem jediný důvod, proč by...
Rozvod s násilníkem a boj o děti mi vzal veškeré iluze. Střídavá péče mě ničí
- Anonymní
- 01.10.26
- 967
Když jsem se do Petra zamilovala, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později od něj budu utíkat a bát se o život svůj i našich dětí. Petr se začal vybarvovat až po narození našich dvou dcer. Když...
Drzim palce at se Vam dalsi podari a je zdravi 
drzte se 
DRžím strašně moc palce ať je líp 
A ať je zdravá a šťastná! A Ty taky 