Zobrazuji pouze komentáře k záznamu Děti - proč ano?, zpět na záznam v deníčku můžete jít ZDE.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Neffy
1182
14.4.05 15:11

Ahoj, tak teď už nejsem neznámá.
Koukám, že tedy máme stejné „vstupní podmínky.“ Pokud se u mně (nebo nás) nic nezmění, taky budu muset jít do toho rozumově. Ale to zatím nějak nejde. Nějak nemůžu „přelézt ten vršek hory,“ jako že tak teda teď. Pořád okouním těsně pod vrcholem a říkám si: přelézt, nepřelézt?
Jak dlouho uzrávalo vaše rozumové rozhodnutí? Přece nejde říct teď v téhle minutě, kašlu na všechno (neřeším, jestli se cítím dobře nebo ne), jsme rozhodnutí. A tatínek se na rozhodování podílel aktivně? A jaké to bylo, když už jste se definitivně rozhodli? Úleva? Ta by se mi dost hodila. Jsem z toho rozhodování, co mám dělat, docela nervózní. Aby to bylo to správné rozhodnutí a abychom už z toho rozhodnutí měli radost. Aby nebyly třeba i pak pochybnosti.

  • načítám...
  • Zmínit
Neffy
1182
14.4.05 15:23

Ahoj, v tuto chvíli jsi ta šťastnější z nás, Ty máš rozhodnuto. Já definitivně ne (ale myslím, že to, co mi brání, je spíše rozum).

To bydlení asi v dohledné době nevyřešíme. Ani nemám sílu řešit tolik závažných věcí najednou. A myslím, že téma rodičovstiví má v mém věku přednost před bydlením. Bydlet totiž můžeme (a zřejmě to tak zůstane), tam kde jsme. S jedním mrňousem se sem poskládáme a problém bydlení tak můžeme o pár let odložit. Jasně že bych radši to své, ale ne vždy se daří plnit své představy.
Děkuji za přání, začínám věřit, že se partner opravdu obměkčí. Když mluvím o dětech, už neprotestuje, že tohle téma ho nezajímá a že se o něm bavit nebude. Dokonce! včera jen tak mezi řečí prohodil cosi o našich dětech… Tak to snad už je obrat k lepšimu, nebo ne?

Jak se daří? Nevolnosti? Pracuješ? Zjišťuju, co by mě mohlo potkat.

  • načítám...
  • Zmínit
Neffy
1182
14.4.05 15:40

Je to v tom našem současném světě divně zařízeno. Skoro vše je o penězích. Jistě, nejsou nutné a štěstí nezajistí, ale bez nich je život mnohem těžší.

Kdyby byly, aby si člověk bez problémů mohl zařídit vlastní bydlení. Už to by byl skvělý začátek. Kdyby byly i na zajištění provozu domova (takové to nájemné, fungující pračky, sporáky, plynové kotle, žehličky, telefony), kdyby byly na povyražení (nějaká ta dovolená, výlety, internet, …), kdyby byly pro potřeby dětí (škola, kroužky, co když bude chtít hrát hokej?), kolik z nás by opravdu řešilo, jestli děti ano nebo ne?

Nezměníme to, a tak nezbývá, než se smířit s tím nepříjemným, co nás čeká. Nemyslet na to vůbec, to snad nejde. Leckdy se to nějak dá, jak čtu. Ale když je opravdu hodně málo peněz, jsou ti lidi opravdu šťastní? Nebo jen živoří? Když mě bylo finančně dost ouvej, neskákala jsem z okna, ale o štěstí se mluvit tedy rozhodně nedalo. Počítat každou korunu a jestli budu chodit bosa nebo nezaplatím třeba telefon, to rozhodování bylo sakra nepříjemné.
Taky jsem vyrostla se sourozencem a rodiči v bytě 2+1. To se dá, ale kdyby to třeba bylo 1+1, neumím si představit, že postupem času, když děti rostou, že je to k žití a ne ke zbláznění. Musí to být hrozně náročné a zase jsme u toho, je to příjemný život?

Ať se zadaří, už žádné starosti.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
14.4.05 16:08

Ahoj Neffy, deti zatim nemam, ale zrejme se tu uz vyskytla ta touha. Proto take brousim po strankach o miminech, tehotenstvi apod. V souvislosti s tvym rozhodovanim mne napada jedna vec - pri pozorovani sveho okoli jsem dosla k zaveru, ze cim mene se zena o dite snazi, tim drive se ji podari otehotnet. A naopak, cim vice po diteti touzi, tim to je slozitejsi. A proto si myslim, ze cekat na to, az opravdu clovek zacne hrozne moc touzit, bude mit vsechno perfektne rozmyslene, pripravene atd, proste idealni podminky, neni nejvhodnejsi. Ja sama chtela pripravit nejidealnejsi podminky pro pripadne miminko, ale nejde to. Vzdycky je neco, co do „idealniho“ nezapada. Takze jsem vsechny starosti a strachy hodila za hlavu a tesim se, az otehotnim. A drzim se toho, co rika muj pritel (je cizinec), ze u nich se veri, ze s kazdym ditetem prichazi do rodiny stesti. Barbora

  • Upravit
Neffy
1182
14.4.05 17:04

Ahoj, taky si říkám, že to asi začíná ta touha, když neustále sleduju, kdo co píše a mám radost ze zdravých dětí svých přátel a zajímá mě, jak se jim daří.

Na tom něco bude, že když už se vše zařídí a připraví a zbývá to jediné - dítě, tak to očekávání může být tak silné, stane se jediným cílem života a pak to nejde. Anebo člověk není nikdy dost spokojený, protože to ještě není správně a dokonale připraveno a výsledek je stejný - žádné dítě.

Přes ty starosti jsem se ještě nepřenesla, ale po tom, co se tady už 4.den vypisuju, jsou přece jen menší. Nevím, proč to tak je. Protože je přece jasné, že ty problémy (finanční, časové, ..) jsou, ale vzhledem k tomu, že spousta lidí má děti a žijou, tak to musí nějak jít. A říkají, že jsou i přes ty strasti štastní (a zase ten zlomyslný červík -opravdu?).

Ať tedy už brzy přijde do vaší rodiny štěstí.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
14.4.05 17:29

Ja take resila starosti i toho typu, jak muzu dite privest do sveta, kde se valci, kde priroda jde do haje, vzduch je cim dal jedovatejsi, potraviny plne chemie....... A pak jsem se dostala do stadia, kdy jsem si rekla, ze kdyz se rodi deti ostatnim, zrejme to s tim svetem jeste nebude tak spatne. A ze problemy budu resit, az nastanou.

Minuly rok me moje mama presvedcovala, ze deti jsou naplneni zivota. V te dobe jsem si rikala, co to placa za nesmysly, ze prece naplneni zivota je i jinde. Dneska uz jsem nazor zmenila a myslim, ze je to proste volani matky prirody, ty biologicke hodiny, ktere mlati jak dive a pak uz clovek nepremysli ani trochu logicky a zacne se snazit a tesit na mimino. Zapomnela jsem napsat, ze je mi 28, sice zadna tragedie, ale cas taky utika.

Na druhou stranu s detmi se da urcite podnikat vse tak, jak jsi doted zvykla, jen s urcitou obmenou a ohledem na stari ditete. Co se tyce vyletu do hor, dite uvazete do klokanky ci satku, nalozite na zada a vesele vyrazite na turu. Ja treba miluju lyzovani, takze chudak moje dite bude zrejme na horach uz od narozeni.

A ohledne prace mas take vyhodu, ze pracujes doma (jak zminujes v jinem komentari). Tim spis si muzes cas upravit podle potreb svych i sveho ditete.

Myslim, ze vetsina maminek a tatinku je s detmi opravdu stastna a verim, ze ten pocit stesti se nejlepe prozije, az kdyz ma clovek vlastni. Az vidi, co je schopen zplodit. Ja jen doufam, ze to nase bude miminko k pohledani, protoze u koho bych ho mohla reklamovat? :))))

Dekuji za prani, taky doufam, ze stesti brzo prijde. Barbora

  • Upravit
Neffy
1182
14.4.05 17:47

Tak pevně doufám, že pokud se mi podaří pracovat na částečný úvazek, že peníze „nám chybět nebudou.“ Ale nejsem si jistá, že se to dá stihnout - i děti, i práce, i ty hory, výlety. Ale zase když ubereme jen trochu, tak si toho nemůžeme ani všimnout a tak by nás to nemohlo ani mrzet. Tak uvidíme.
Asi se pomalinku začínám taky těšit a tak všem tady, co psaly, díky. Myslím, že bez toho požvatlání by mi to trvalo mnohem déle. Ty psavé mi fakt dodávají sílu a víru, že to taky zvládnu a tak, aby mi úsměv zůstal na tváři.
Těším se na další řádky.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
14.4.05 18:08

Neboj, to zvladnes. Zenska je silne stvoreni.

Jen bych si ti mozna dovolila poradit, abys k tomu miminu a vecem s nim spojenym, nepristupovala od zacatku jako ke problemu. Protoze problem je vetsinou v negativnim smyslu. Ja se k tomu snazim pristupovat jako k veci nezname, ktera mne ale muze velmi obohatit. A pokud se problemy vyskytnou, prece plati, ze co nas nezabije, to nas posili.

Hodne stesti. B.

  • Upravit
Neffy
1182
15.4.05 07:41

Ahoj, opravdu to bydlení máte mnohem komplikovanější. Měli jsme to tak jako vy, ale když rodiče viděli, že to, že jsme spolu, patrně není jen nějaký úlet, přenechali nám ještě jeden pokoj. A k tomu máme vlastní kuchyňský kout, což je bezva, protože bez vlastního vaření by to bylo mnooohem těžší. Dva roky jsme měli jen ten jeden pokoj a ze začátku jsme taky moc rádi chodili k hotové večeři, jenže chutě máme úplně jiné.

Původně jsme se sem nastěhovali jen než bude po vojně, abych pronájem během téhle doby nemusela táhnout sama. A jak běžela léta, vypadá to na definitivu. Což bych nerada, protože vlastní je vlastní. Ale sehnat dost peněz na byt v Praze je velice těžké. Do hypotéky se nám nechce a jelikož 2+kk pro dva naprosto stačí a o vztazích s rodiči se dá říct, že jsou výborné, tak nás nic nenutí tohle řešit. Když bychom si totiž vzali nějakou rozumnou hypotéku a úspory, tak nám to bude stačit na 1+1, což je prostorově stejné (nebo menší) než tady a ještě by to znamenalo dluhy na spoustu let. Tak tedy zatím se zdá rozumnější tady zůstat.

Ale neumím si představit, jak bychom tady mohli být s jedním větším nebo 2 dětmi. V obýváku mám svoji kancelář, máme tu jídelní stůl, je to taková ta „společenská“ místnost. A v ložnici se spí. Obývák je průchozí, soukromí vytvořit nejde. Když chci mít klid, utíkám právě do ložnice. Tady se dodržuje to pravidlo - nelézt, chci mít klid. Vy přemýšlíte, co bude dál? Tedy jestli i následující roky budete trávit s Kačkou v jedné místnosti? A kdyby třeba byl další mrňous? Třeba si myslíš, že by to pořád šlo? Já si to neumím představit.

Ochota ze strany rodičů především byla, ale určitě i je, veliká. Tehdy bych totiž byla ta, která odtáhne syna na druhý konec republiky. Tam bychom museli bydlení taky řešit, peníze jsme neměli, jelikož jsme byli čerstvě po škole, tak bylo nutno řešit, aby se přitáhlo mě sem, i když tady bylo finančně zajistit bydlení mnohem problémovější. Takže ústupky ze strany rodičů byly obrovské. Samozřejmě, že to vím a i když bych radši vlastní bydlení, zůstáváme, protože nám toho tady moc nechybí. Ochota spolu vycházet je, tak mně chybí jediné - že takřka nemůžu pozvat svou rodinu na návštěvu. Tady se prostě návštěvy nenosí. Když už za mnou přijedou, je to alespoň na jednu noc (radši bych víc) a to je docela velký zásah do místního života. Totiž nejezdí po jednom, ale po dvou, případně s neteří po třech (tedy to je jen teorie, zatím tady ještě neteř nebyla). Ne, že by někdo výrazně protestoval, ale atmosféra je tak hustá, že to radši vzdávám. Ale hrozně mě to mrzí.

Je tu malinká možnost, že by se dal vystavět ještě jeden pokoj (opět díky ústupkům). Není to jisté, ale naděje tu je. A tak přemýšlím, jestli bych v takovém případě tady chtěla zůstat, nebo radši pořád upínat naději k vlastnímu bydlení. Jak by jsi to řešila Ty? Kdyby vám přibyl pokojík, zůstali byste? Tedy pokud vůbec uvažujete o tom, že budete usilovat o vlastní bydlení.

No, jo. Asi by opravdu bylo dobré se zeptat, jestli rodičům mrňous nebude vadit. Protože společně soužití „komplikuje“ vážná nemoc, která vyžaduje klid. A křik mrňouse a rozhodně ne z jiného patra, ale z vedlejšího pokoje, opravdu příjemný být nemůže. Jenže to je zatím předčasné. Když ještě mezi mnou a partnerem nepadlo jasné rozhodnutí. Úplně mi nevadí, že ten můj ještě není rozhodnutý, když ani já nemám jasno. Nevím, možná by bylo lepší, kdyby on rozhodně chtěl, určitě bych neodporovala. Takhle se tím musím prokousat nejdříve já a pak přesvědčit jeho. Což bude trvat déle, než kdyby on už chtěl.

I když si myslím, že to nakonec s tím našim rozhodnutím dopadne dobře (kladně), tak občas myslím na to, co když ne. Snažím se připravit na to, abych mohla otěhotnět, ale nesmím spěchat, protože si neumím představit, že bych třeba za 4 měsíce už byla připravená a pak jako co? Říct partnerovi, hele, tak já jsem se rozhodla, jdeme na to? Asi ne. Musím počkat, až to dojde i na něj a to může opravdu ještě trvat. Někde jsem psala, že jsem rozhodnuta počkat, tak 1-2roky. Tak počkat jo, ale myslím, že dva roky ne. Tak rok, ono totiž ještě několik měsíců může trvat léčba mých zdravotních neduhů. Už na tom pracuju rok, lepší se to, ale ještě to není ideální. Čekat na ideální třeba není nutné, ale v tomhle případě si myslím, že jo. Když to nedotáhnu do „ideálního stavu,“ budou mě klidně i v těhotenství léčit kortikoidy, což nechci (i když doktorka říkala, že se vliv kortikoidů na plod dnes přeceňuje).
Jenže když do té doby můj partner nezmění svůj názor natolik, aby se začal snažit, tak co?

Barbora psala, nebrat dítě jako problém. Dobře, to dítě. Ale přístup partnera určitě problém je, nebo ne?

Asi už jsem toho napsala hodně, tak končím a budu se těšit zase na nějaké řádky.

  • načítám...
  • Zmínit
lenoska
7
26.4.05 10:47

Ahoj holky, ja jsem ted spise navstevnikem sekce „touha po dalsim diteti“, ale neda mi to, abych sem neco nepripsala.Musim rict, ze se dost divim holkam (pozor-nejen Vam,nic ve zlem !,mam i par takovych kamaradek),ktere se priklaneji k tomu nemit deti, aniz by si to kdy mohli ozkouset - resp-to jsem mozna napsala spatne - „ozkouset“ se to neda, spis chci rict, ze kdyz ma clovek 1 dite a vi, co to obnasi, tak si treba rekne ze uz dalsi nechce, ale uvazovat jako bezdetna o tom, ze nechci ty starosti a chci si uzivat … (uzivat co ? dovolenou ? domaci kino ?) mozna ve 20-ti letech takhle holky uvazujou, ale ve 30-ti ? Tyjo. … To je dost smutny a ja jsem fakt rada, ze jsem v tyhle situaci nikdy nebyla. Asi i proto, ze jsme s manzelem stihli ledasco-cestovat,zaridit si byt apod, a pak si poridili chlapecka. Mit dite je uplne neco jineho a verte mi, ze na nejakou bajecnou dovolenou a super akci se znamyma si clovek ani nevzpomene. Samozrejme - s miminkama je to nekdy „o nervy“ a vse hezke spise prichazi s tim, jak dite roste a vy vidite, ze je chytry apod, proste stava se z nej clovek. Zit bez toho v krasnem dome a poridit si psa ..... dost depresivni predstava.
Asi to neni hrich vest bezdetny zivot, ale musi to byt moc smutny, a nikdy bych to nechtela zazit.
Ahoj a drzim palce, abyste byly se svymi rozhodnutimi spokojene !!!
Jo - a taky jsem si vsimla, jak jsou ostatni rubriky (tam kde „zvatlaji“ ty maminky) plne smajliku a radosti a dobry nalady - tady to nejak postradam … ze by nahoda ..:o)

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr