Děti - proč ano?

Ahoj všem, prosím o pár řádků, co vás vedlo k tomu, abyste se staly minimálně snažilkami. Je mi 30, je tedy čas. Je třeba zodpovědně rozhodnout, jestli si děti pořídit nebo ne. Nemám žádný podstatný důvod proti.

Věřím, že bych se o dítě dokázala postarat a to i v případě, že by se vztah nevydařil a zůstala jsem na výchovu sama. Ale co mi chybí, je to těšení na mateřství, to jednoznačné chtění, které takřka ze všech příspěvků na těchto stránkách čiší. Holky, kde jste je vzaly? Jak se k nim můžu dostat i já? Když přemýšlím, jestli ano nebo ne, přijdou mi myšlenky na: jak to stihnu? Pracuji na ŽL, trvalo 5 let, než jsem si vybudovala „práci,“ která mě slušně uživí. Nebylo to jednoduché, mám vše hodit za hlavu? Nebo mám pracovat i s malým dítětem? Můžu to zvládnout? Nebudu jen uhoněná, šílená matka? Vždyť už teď nemám čas se nudit. A co peníze? Teď jich je tak akorát, ale když na stejnou hromádku bude o jednoho nebo dva človíčky více? Neklesneme pod hranici chudoby? A nedostatek peněz přece komplikuje, nebo přímo ničí partnerské vztahy… Netoužím po lepším autě, lepším DVD,… ale současný stav bych si ráda zachovala. Děsí mě, že bych nemohla kvůli penězům vyrazit za rodiči, příbuznými, kteří bydlí na druhém konci republiky. Pozvat k sobě je taky nemůžu, protože bydlíme u rodičů mého partnera a zde jsou návštěvy takřka nepřípustné. A co až děti vyrostou? Jejich potřeby budou stále dražší. Jak na to vydělám(e), když ani teď nám moc peněz navíc nezbývá, nemáme ještě ani vlastní bydlení a každou blbost si taky nekupujeme. U moře jsme třeba ještě nikdy taky nebyli… Znám ve svém okolí spoustu rodičů, které zájmy dětí stavějí vysoko nad své. Tedy vždy nejprve děti, na nich samotných jim moc nezáleží. Tedy na sebe a své zájmy a potřeby myslí, až když zbydou peníze, což se nestává… Takže při slovech vlastní dítě si představuji jen samé problémy a žádný klad. Měly jste podobné pocity? Jak jste je vyřešily? Třeba nejsem ten správný člověk, který by byl dobrou matkou. Ale třeba mám jen strach z nepoznaného. Taky mé obavy jistě vyplývají ze strachu ze ztráty vlastního pohodlí. Ale jak z toho ven? Plácám se v tom a partner mi nepomůže, protože ten by vlastní děti radši nechtěl (určitě ze stejných důvodů = ztráta pohodlí a mnoho starostí na spoustu let) a když, tak jedině kvůli mě. Tedy ta zodpovědnost a rozhodnutí je na mě. Děkuji za radu, názor.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Kačkač2
382
10.4.05 21:17

Ahoj,

ani nevíš, jak moc tě chápu. Měla jsem podobné pocity někdy před třemi lety. Když jsem o tom přemýšlela hlavou, tak mi z toho vycházelo spíš dítě nemít, přesto mě občas přepadala taková zvláštní touha, ale jenom občas. Nakonec jsme si dítě pořídili a hned potom druhé a stala se ze mně matka - nadšenec (to už jsem tady v našem deníčku psala). Jsem moc ráda, že se to nakonec stalo. Kdybych měla o to dítě bojovat jako některé holky tady (nekonečné měsíce snažení, umělé oplodnění,…) nevím, jestli bych do toho šla. Prostě jsem nevěděla, jak je to úžasné. Je mi jenom líto, že jsem se na mimi víc netěšila, protože jsem přesvědčená, že to v bříšku musela vycítit.
Jestli na tom budeš stejně - to je těžko říct. Každá jsme jiná. Určitě tě to nějak ovlivní, je to obrovská změna v životě a všechno kolem dětí je tam strašně plné emocí (nevím, jak to přesněji vyjádřit).Takže jsem ti moc neporadila.
Každopádně ti přeji, aby ses rozhodla správně.

Kačkač ze Štěstíček a její štěstíčka Klárka a Vítek

  • načítám...
  • Zmínit
luka
1272
10.4.05 21:59

ahoj,
i já na tom byla podobně.pak jsem byla v 28 na gyn. operaci a dr. doporučil těhotenství,protože dýl by to už taky nemuselo být.to rozhodování bylo složitý,děti jsme chtěli ,ale až jednou…na mysli byla i finanční situace,.....znáš to.pak jsme se rozhodli,že ano,nechtěli jsme riskovat,že zůstanem bez dětí.ale ,že by to bylo nadšené rodičovství?bylo plánované pak jsme se těšili a dnes máme 10m holčičku a jsme šťastní.život bez ní si neumíme představit a ani nemáme pocit,že by se náš život nějak prudce změnil.líbí se mi,že o tom přemýšlíš a říkáš na rovinu své pocity a to je určitě projev zodpovědnosti.
tak ti přeju takový rozhodnutí,kterého nebudeš litovat a budeš šťastná.
 luka

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
11.4.05 06:10

Ahoj,

uplne Ti rozumim, protoze i ja jsem si prozivala podobne pocity - vedela jsem, ze deti jednou chci, ale zadna velka touha aby to uz uz bylo, se u mne neprojevovala - o detech jsem si povidat neumela, spis naopak a byly to biologicke hodiny, ktere me nakoply, ze je treba, aby se neco zacalo dit. Meli jsme ohromne stesti, ze zadarilo bez problemu.

Na rodicovstvi je slozite to, ze Ti nikdo nedokaze popsat, co budes prozivat, dokud si tim sama neprojdes. Tak jako nejde popsat zamilovanost tomu, kdo to nepoznal, nejde slovy vyjardrit, co citis, kdyz drzis v naruci sve dite. Je to nejuzasnejsi pocit na svete a vsechno se najednou zmeni a udelas vsechno jen proto, aby se Tve dite zacalo smat a kdyz place, tak bys ho branila pred celym svetem a nejdradsi bys drzela veskerou bolest, jen kdyby tim Tve dite nemuselo projit. Jsou to fraze, ktere najednou maji ohromny smysl. Kladu je nepocitane, i kdyz nejsou materialni.

Spravne se ale zamyslis nad svou situaci - privest dite do domacnosti, kde nejsi vlastni pani, a partnerovi, ktery si neni jisty, je hodne komplikovane. Dite je velice casove narocne, pece vycerpavajici a pokud bys na to vsechno byla sama, muselo by Tve odhodlani byt opravdu velke. Na druhou stranu, pro partnera plati totez - vyjdou na svetlo emoce, o kterych nemel ani poneti a je pravdepodobne, ze pomuze rad.

S detmi mnohe ztratis - svobodu rozhodovani, volne vecery, vikendova rana v posteli s knizkou (pokud partner nenabidne vikendovou sluzbu) a mnoho dalsich drobnych vyhod a pohodlnosti.

S detmi neskutecne mnoho ziskas - rozzareny podhled do oci, objeti malych rucek. zvuk nadseneho smichu, znovuobjevovani radosti jako splouchani vody, staveni babovek a vytvarnych pokusu, hrdost, jak se Tve dite uci poznavat svet a chape souvislosti - ale ze vseho nejvic lasku, ktera se neda srovnat s nicim jinym na svete a ktera nejde popsat - musi se prozit.

Hrozne moc bych Ti chtela dat moznost to vsechno pocitit, ale u ciziho ditete to nejde. Muj bratr mel deti prede mnou, moje svagrova taky - nikdy mne u tech deti nepopadla velka touha je vlastnit. Az muj syn mi ukazal, o co vlastne jde.

Jedine, co bych Ti doporucila zaridit pred ditetem, je vlastni bydleni - byt skromne. Financni naroky ditete se daji zvladnout - spoustu veci si muzes pujcit nebo koupit z druhe ruky a deti si proste zvyknou, ze nemaji vsechno. Nejoblibenejsi hracky meho syna jsou pastelky, plysaci, plastelina, kaminky, vetvicky, zubni pasta a pojizdny pradelni kos. Je na Tobe, jak si to zaridis. Deti se rodi zcela bez ocekavani - ta si jen casem vypestuji.

Materstvi Ti muzu jen a jen doporucit. Priroda nam bohuzel dala jen omezeny casovy prostor - zkus si predstavit, ze je Ti 45 a nemas deti a nemas moznost to nijak vratit - jak rika klasik - 'radeji lituji toho, co jsem udelal, nez toho, co jsem neudelal". Ale ja jsem si jista, ze deti litovat nebudes.

Napis, jestli si chces vic popovidat.

Cau cau

Kimmy

  • Upravit
Kimmy
158
11.4.05 06:20

Ach jo - ja nebyla prihlasena… - e-mail by mel byt v zahlavi.

  • načítám...
  • Zmínit
baghira
2901
11.4.05 06:59

Ahoj,

skoro bych ti poradila s tímhle pohledem na věc ještě počkat …až přijde ten čas, kdy začneš po dítěti opravdu toužit.
Ale ty toho času až zase tolik nemáš ..

Nebudu ti radit, jenom ti něco povím za sebe: Já jsem z těch lidí, co se upozadí, nejdřív se postarám o dítě, pak o psa, manžela (jako ten hospodář, který dá ráno nejřív seno zvířatům a pak se jde teprve nasnídat:)
Měla jsem to myslím o moc jednodušší než ty: Nic takového jako kariéra mě nikdy netrápilo. (Učila jsem ve škole rok, o prázdninách jsem otěhotněla a druhý rok už jsem učila s bříškem, jen do pololetí:)
Vždycky jsem věděla, že chci děti …

Ptáš se: Děti - proč ano?
Je v tom neskutěčně strachu, když je ten malý človíček nemocný nebo ho něco trápí, neskutečně boleti, když přichází na svět …ale hlavně neskutečně radosti a něhy, když se poprvé usměje, poprvé tě pohladí, řekne mama, obejme tě …
Je nádherné být mámou, je to nekonečně víc než miliony v bance, akademické tituly, společenská prestiž …
Ale musíš to tak cítit.
Pořídit si dítě jako pokusného králíčka a čekat, co to s tebou udělá, jestli se ti bude líbit být máma nebo ne ..brrr.

Něco ti ale prozradím: Jakkoliv svoji dcerku miluju nadevšechno na světě, jakkoliv byla od začátku chtěná a plánovaná …vztah k ní se vyvíjel postupně! Nepřišlo to tak, že by mi ji po porodu položili na břicho a ve mně se vzedmula vlna mateřské lásky … Docela naopak. Bylo to pro mě skoro „cizí“ dítě. (Nikomu jsem to něřekla, ale zezačátku jsem měla snad raději našeho labradora, než svou dceru:(
Musely jsme se celé šestinedělí sžívat … a teď bez sebe neuděláme ani krůček:))

Promiň za tu litanii, snad si to nějak přebereš. Popravdě, píšu to, abych zapomněla na svoje vlastní starosti …před chvílí mi ambulance odvezla manžela ve vááném stavu do nemocnice a já nevím, co bude dál…

Baghira a Eliška (za dva dny 1 rok)

  • načítám...
  • Zmínit
Radu
246
11.4.05 08:48

Ahoj neznámá,
tak musím se připojit s názorem.
Musím na rovinu říct, že JÁ jsem do TOHO šla rozumově, zkrátka jsem si řekla, že dítě do 30 bych mohla mít, a to byl ten hlavní důvod. Jinak jsem NIKDY, opakuji NIKDY neměla ani náznak nějakého mateřského pudu, nenakukovala jsem do kočárků, neohlížela malinkaté věcičky…
Měla jsem za to, že mít dítě je jedna jediná veliká starost…a nic víc.

Ani v těhotenství se nic nezměnitlo, dávala jsem sice na sebe pozor, jedla vitamínky, okukovala bříško, ale nic víc..
Kamarádka se mě jednou zeptala „… a povídáš si s miminkem?“
A já na to " Ne, proč?"
Tady asi nejlépe jde vidět, co jsem cítila..

A porod? Proběhl císařem, ale to je vedlejší. Důležité je to, že jsem cítila to samé, co psala Baghira. Žádná mateřská něha se mnou nezacloumala, žádný příliv mateřské lásky se nekonal.
Jelikož po císaři jsou miminka a maminky zvlášť, nutno říci, že mi moje vlastní dítě vůbec nechybělo. Kdyby mi tehdy lékaří řekli Oblečte se a běžte domů, šla bych.

A teď?
Bože, NIKDY JSEM NEBYLA ŠŤASTNĚJŠÍ NEŽ TEĎ! MOJE DCERA JE TO NEJLEPŠÍ, NEJKRÁSNĚJŠÍ A NEJÚŽASNĚJŠÍ, CO MĚ V ŽIVOTĚ POTKALO.
MOJE DCERA JE MOJE VŠECHNO.

Větší problém bych u vás viděla jedině v tom bydlení. Pokud nemáte alespoň výhledově reálnou možnost na samostatné bydlení, ještě bych počkala. Rok, dva… Ale už i toto čekání je riskantní. Po 30 je každý rok moc znát…

Takže. Pokud máš obavy, zda své dítě budeš dostatečně milovat, tak to hoď za hlavu. BUDEŠ.
Co se týče bydlení, to musíte vyřešit vy, a asi to nebude jednoduché.
Co se týče finanční stránky, můžeš pracovat i s dítětem, a koneckonců máš muže, který taky bude nosit domů nějaké peníze.

R

  • načítám...
  • Zmínit
Radu
246
11.4.05 09:09

Ještě reaguji jednou na to, co psala Baghira, přečetla jsem si to ještě jednou a pořádně.
Baghira radí neznámé počkat, až skutečně po dítěti zatouží.
Víš, Baghiro, ono to není tak jednoduché. Kdybych mělá já čekat, až po dítěti opravdu zatoužím, asi bych byla bezdětná, protože se obávám, že by to zkrátka na mě nikdy nepřišlo. Anebo možná přišlo, ale příliš pozdě.
Takže já jsem to zkrátka víceméně „riskla“. Zní to hrozně, já vím. Ale bohužel v některých případech je to tak.

Přeji ti, ať to s tvým manželem dobře dopadne a ať je vše v pořádku.
Ahoj, R

  • načítám...
  • Zmínit
NiKina
4705
11.4.05 09:25

Ahojda,
prožvím to podobně jako Radu - akorát že jsem stále ještě těhule, tak nevím, jak budu reagovat jako čerstvá mamina.

Žvatlající a rozum ztrácející ženský nad dětským kočárkem mi byly dost dlouho dostatečnou antikoncepcí, ale pak jsem zatoužila i já. Střízilivě, víc z rozumu.

Chci ti říct, že je možná dobře, že neprožíváš extázi při koukání do kočárku. Ono totiž dítě není jen to žvatlání a mazlení - jsou to i starosti. A možná lépe jít do těhulkovství s tímhle, než být nabuzená naivitou a pak se v tom všem STRAŠNĚ zklamat. Psychika v těhotenství je hodně křehká a v šestinedělí jistě ještě víc.
Těhotenství nemusí být bez problémů, miminko v šestinedělí nebude sladký spinkající bonbonek, ale tvor, ze kterého budeš možná zmatená, bude brečet, mít spoustu jiných potřeb.....

Jediný probém bych spatřovala taky v tom možná ne právě vyhovujícím bydlení a hlavně v partnerovi. Když on vlastní děti nechce, patrně nemůžeš počítat s jeho pomocí…?!?! Přeju ti z celéh srdce, ať se partner obměkčí a všechno dobře dopadne.
NiKina 31 tt.

  • načítám...
  • Zmínit
makysek
966
11.4.05 09:31

Ahoj
napisu asi to co uz holky prede mnou v blede modrem. Taky mi bylo 30, mela jsem praci, ktera me bavila, hodne jsme cestovali, proste dite mi nechybelo. Jen muj gynekolog mi pri kazde navsteve rikal: „Necekejte na matersky pud, mohla byste se dockat az po prechodu“. Mozna mel pravdu. Mozna ze nektere zeny proste tenhle pud nemaji. Nase rozhodnuti snazit se o dite bylo tedy velmi rozumove. Proste uz „byl cas“ a pozdeji by to „nemuselo jit“. Ani jsem necekala, ze to pujde tak rychle, nejak podvedomne jsem si myslela, ze me priroda za ten laxni pristup k materstvi potresta. Ale nestalo se a ted mame skoro 11. mesicni poklad. Tehotenstvi jsem nejak neprozivala az do prvnich kopancu. Teprve pak jsem si zacala uvedomovat, ze ve mne roste moje dite. Nicmene, jak pise Baghira, ani materska laska neprisla mavnutim proutku hned po porodu. Szivali jsme se s Vaskem dobre 3 mesice. Hodne plakal, malo spal, ja byla vycerpana a casto me napadaly myslenky typu " co na tom materstvi je tak uzasneho? chtela bych spaaaat". Ale postupem casu se to menilo. Ted bzch nemenila za nic na svete. Vim, ze teprve Vasek dal memu zivotu smysl, strasne moc ho obohatil. Vubec si nedovedu predstavit, ze tady nekdy nebyl. A myslim si, ze jsem dobra mama, i kdyz jsem matersky pud postradala a Vaclav vznikl jako rozhodnuti a ne jako plod touhy po diteti. A ted je mi uplne jedno, ze mame min penez, ze uz jsem nebyla skoro rok v kine nebo v restauraci. Nevadi mi ani to, ze vlastne nemame trvale bydleni, ale jen provizorni. To vsechno je vedlejsi. Hlavne kdyz je vasek zdravy a spokojeny a vsechno ostatni uz se zvladne, kdyz jsme na to tri.
Takze co bych ti rekla na zaver? Necekej na matersky pud, nemusela by ses vubec dockat. To, ze o diteti premyslis, ze si nasla emimino a napsala si sem o tom, co prozivas, svedci o tom, ze by ses ze vsech sil snazila byt tou nejlepsi mamou. A nekdy to snazeni na zacatek staci a hormony pak dodelaji jsvou praci :-]

Preju hodne stesti.

Makys

  • načítám...
  • Zmínit
kaila
256
11.4.05 09:38

Hezky den,
holky popravde kdyz si to tak ctu,tak me to celkem zarazi,ale v dobrem slova smyslu!!!Ja bych chtela alespon kousek od vas.Ja po miminku taaaak touzim,ze jsem tim zaslepena a ulpne z toho uz blaznim.Udelala bych cokoliv pro to malinke.Trosicku mi to pripomina spise meho pritele,ktery si miminko sice moc preje,ale v hlavince ma tyhle ty otazky taky.„anonymni“ preju ti hodne stesti at se rozhodnes jak koliv,ale kdybych byla na tvem miste sla bych urcite do toho.I kyz svoje miminko jeste nemam vim,ze to je neco prekrasneho!A urcite bych o ten pocit nechtela prijit.Kaila
P.S. Bghira -preji ti,aby s manzelem dopadlo vsechno dobre a drz se.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
11.4.05 09:48

Ahoj..ani nevía jak moc Te a to vsechno chápu!!!!!
Me bylo minulý týden 29 let a prozívám úplne to samé…
Mám tak krásné manzelství, peníze stací na to, abychom si slusne zili, ale také mám obavy z toho co bude kdyz by bylo mimi..no je fakt, ze mám pocit, ze me trochu tlaci cas..a to je na tom podle me to nejhorsí…kéz by mi bylo zase aspon 27 let..
No kazdopádne vím, ze deti chci..tedy jedno díte..na tom jsme se s manzelem uz domluvili…tak chci jeste tak rok pockat a asi v tech 30 letech se zacneme snazit..pokud se nic nezmení, ale to jeste do té doby musím presvedcit manzela, aby s tím souhlasit a snad se na mimi i tesil..zatím mám pocit, ze by mu i vyhovoval zivot bez mimi, nikdo nerve, nikdo mu nepatlá cokoli po domácím kinu, nikdo mu nedrobí v aute atd.
Tak mi drzte palce..mám na to celý rok…snad pomuze pobyt u mojí sestry, která minulý týden porodila a za 2 mesíce k ní jedeme..tak mu budu tu malou porád nutit, tak uvidím..jen pro vysvetlení, proc za ségrou az za 2 mesíce..zije ve Spanelsku a dcera..vlstne moje neter se jmenuje Cameron..je krásná..manzel sice rekl, ze trochu pomackaná, ale bylo to foceno druhý den po porodu, tak kdo by nebyl pomackanej, ze???

  • Upravit
Bubinka
155
11.4.05 10:11

Ahojky, asi Ti moc neporadím, ale aspoň Ti napíšu, jak to bylo u mě. Až do mých 27 (teď je mi 31) mi děti vůbec, ale vůbec nic neříkaly. Když mi kámoška dala pochovat miminko, tak jsem ho tak držela a říkala si, hm, co s tím teď jako mám dělat, přece tady jako blbec nebudu dělat ťuťu ňuňu, brečí to - co s tím? Sice jsem věděla, že děti asi jednou chtít mít budu, ale v té době jsem po nich rozhodně netoužila. Kromě toho jsme si s mužem říkali - máme malý byt, přece do toho nemůžeme mít dítě, nejdřív se musíme zabezpečit… a tak. No, to se nějak nepovedlo, takže v malém bytě jsme dodnes :-)
Pak se to najednou začalo měnit: nejdřív, aniž bych nějak moc po miminku toužila, jsem začala připouštět, že i v malém bytě se dá žít s děckem, a že i finance by člověk nějak zvládnul, no a pak už to začalo být intenzivnější - opravdu jsem začala sama vnitřně cítit, že dítě opravdu moc chci. Takže jsme naplánovali svatbu (muž se v té době k tomu stavěl tak, že dítě jo, koneckonců staří jsme dost, tak proč ne, ale nějak zá:,–(ně ho to ještě nebralo), a dohodli jsme se, že až se po svatbě zkonsolidujeme finančně (vyhrabem z nějakých menších dluhů - hlavně svatebních), tak že se začneme snažit. No, teď už je to rok a kousek, co se snažíme, a máme s tím problémy (otěhotnět můžu, ale nedaří se překonat prvních 8 týdnů). Takže výsledek je, že já si připadám už jako posedlá (fakt nemyslím skoro na nic jiného :-( ), a muž už by taky nejradši choval sviště v náručí. A starosti o to, jak a kde budeme bydlet, a z čeho to zaplatíme jsou najednou jaksi vedlejší. Ne že by o tom člověk nepřemýšlel, ale není to tak důležité. Člověk najednou uvažuje úplně jinak a vidí všechno v úplně jiných dimenzích. Finance už nám nepřipadají jako takový problém - koneckonců kolem nás je spousta lidí, kteří jich mají méně a děti zvládají v pohodě; bydlení - no když není větší, tak se prostě do toho stávajícího nějak vejdeme (nad námi ve stejném bytě žijí s dvěma dětmi - takže s jedním je to vlastně brnkačka :o)))…).
Je pravda, že mě občas napadne, že jsme měli začít dřív, že bychom třeba teď problémy neměli, nebo bychom je už měli za sebou, ale většinou spíš nelituju, že jsem si počkala na to, až budu po dítěti opravdu toužit. Protože teď už vím, že ho budu mít proto, že ho opravdu chci, a ne proto, že mi to připadá normální a patřičné.

Omlouvám se za dlouhý příspěvek :-), a držím palce, ať se dobře rozhodneš.

Bubinka

  • načítám...
  • Zmínit
miselline
1503
11.4.05 11:34

Ahoj anonymní i všechny ostatní holčiny!
Napíšu ti svůj názor, protože radit prostě stejně nejde. Můžeš si to tu vše v klidu přečíst, ale stejně závěr bude jen a jen na tobě. Jen mě napadá…co na to partner?On po miminku touží?Je na něj připraven?

Jak to bylo u nás? My jsme oba věděli, že miminko určitě chceme.Ale až někdy..až si pořídíme nové auto, až si zařídíme svoje bydlení (bydlíme také u rodičů manžela), až se vyhrabeme z dluhů a až si užijeme řádnou dovolenou někde u moře.
A jak to dopadlo? Od mého gynekologa jsem stále slýchávala, abych brala v potaz dědičné trápení s otěhotněním, mýma cystama a mému muži bylo sděleno podobné upozornění. (V dětství musel podstoupit chirurgický zákrok)
Tím naše váhání skončilo..nebylo co řešit, ačkoliv jsme se hodně trápili tím, že nemáme svoje bydlení, peněz taky nazbyt nikdy nebylo, ale přece jen jsme si netroufli risknout,že mimi nebude.
Začali jsme se na miminko moc a moc těšit..a bohužel jsme si na něj museli hodně počkat a bohužel jsme si prošli tím, čím jsme si prošli. Vůbec to nebylo jednoduché, zažili jsme příliš trápení, slz a bolestí, ale přesto..přesto bych neměnila ani v nejmenším.
Přesně souhlasím s Kimmy..NIKDY NIKDO nedokáže pochopit to, co tebou cloumá, když máš svoje milované dítko v náručí, když vidíš, jak si hraje, jak roztomile patlá jídlo po stolku, když k tobě přiběhne, obejmě tě umatlanýma ručičkama, líbne tě uslyntanou pusinou a pak později, když ti řekne „maminko áda“.
A stejně tak souhlasím - pro dětský smích a spokojené očička uděláš naprosto vše..a bojovat?Dle mého názoru si já můžu dovolit říct, že vím, co je bojovat o své dítě a bojovat budu vždy a za každých okolností. A věř - vůbec nebudeš přemýšlet jak, proč..prostě to cítíš a ta láska k drobečkovi tě bude popohánět sama.
Teď to asi vypadá, že mateřství je prostě úžasné..ano je,ale stejně jako Kimmy říkám..ztratíš hodně, ztratíš klidný spánek a spánek celkově, ztratíš volnost, ztratíš bezstarostnost, protože do smrti se budeš stále bát,aby se něco nepřihodilo, ztratíš část času pro svého partnera a tak trochu ztratíš i část sama sebe.

Já jsem jako Baghira…až když je moje Kačenka v klidu přebalena, napapaná, pomazlená, tak si dojdu na záchod.Až když moje dítko spokojeně po obědě spinká, já jdu honem něco zhltnout…
Ale je to krásný a strašně moc bych ti přála, aby sis to sama zažila.

Ještě k té situaci u vás doma. Nevím, v jakých podmínkách bydlíte, jak vycházíte mezi sebou..ale dá se to zvládnout.
My tady v malém baráčku plném lidí máme JEN 1+nic, což znamená, že máme společnou koupelnu+wc+kuchyň. Zní to otřesně,ale není to tak šílené. I když holky, které mě znají, tak by mohly přihodit pár našich trablíků..že dámy?

Moc a moc se těším, až si konečně pořídíme vlastní bydlení, ale znovu říkám „Nelituji naprosto ničeho a šla bych do toho stejně-jen to trápení bych znovu zvládala těžko“.

Peníze? Hodně jsme přemýšleli, hodně šetřili..ale ono konec konců..stále na něco šetříš..i když budeš mít bydlení, budeš šetřit dál-pračka, lednička..stále dokola.
Miminko je drahá záležitost, to určitě, ale DÁ se to.

No, teď koukám, že můj výplod je trochu hodně zmatený..ale doufám, že si jej zvládneš přebrat.
ahoj Miselline+Kačenka

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
11.4.05 16:30

Ahoj,
dovoluji si připojit svůj názor: pokud se rozhodneš mít dítě, nikdy toho rozhodnutí (i přes finanční a časová omezení) litovat nebudeš. Zato se může stát, že za 10 let se tvůj hodnotový žebříček změní, ale na dítě a i na lítost bude pozdě.
Já bohužel nejsem ani snažilka, natož těhulka, zato mateřských pudů mám nadbytek, takže ti slušnou porci posílám a přeju to správné rozhodnutí.
 Lika

  • Upravit
Anonymní
11.4.05 17:20

ahoj,

musím taky napsat, jak tě chápu. já měla skvělou kariéru, na mazlení psa, vztah k dětem žádný. už jsem byla rozhodnutá, že partnerovi oznámím, že děti nechci. než jsem mu to ale stačila říci, bylo mi 33 a hodiny začaly tikat. vy:,–(ila jsem antikoncepci a pět měsíců brečela nad jednou čárkou. dneska už ten můj malej raubíř běhá a já jsem strašně šťastná. když jdu na nákup, vybírám věci nejdříve pro něho. kostýmky značek next, promod mě už nezajímají. stačí mě jedny jeans a jsem spokojená. jednu radu bych měla: nikdy nedej na okolí. když prostě nemáš potřebu mít děti, tak je neměj . najdeš si způsob, jak si svůj život naplnit, ať je to nějaká záliba nebo třeba pes…

jana a pierre 2r

  • Upravit
Anonymní
11.4.05 20:15

Ahoj, díky za odpověď. Nevím, nevím, jestli u Tvého manřela pomůže návštěva sestry a její dcery. U nás to nepomohlo. Moje sestra má takřka tříletou holčičku a ten můj na ni není zrovna zvědavý a to je velmi hodné dítě. A jeho vlastní bratr má 3měsíčního chlapečka. Co myslíš, jak se na něj ten můj tváří? Žádné obměkčené srdce a touha po vlastním. Kdepak, jen slova „tak tenhleten uřvaný mrňous je dokonalá antikoncepce.“ Ale doufat můžeš, držím palce.

  • Upravit
Anonymní
11.4.05 20:46

Díky za odpověd. To je ono, dítě mi nechybí. Mám práci, která mě baví a dalo mi dost zabrat udělat ji takovou, jaká teď je. V kině jsem i tak nebyla možná 10 let, v restauraci výjimečně. Tyhle věci by mě netrápily. Ale to dítě mi nechybí, jenže je čas. Když jsem přečetla všechny odpovědi, zjistila jsem, že spousta dnes už mamin to cítila stejně jako já a hned je mi „veseleji.“ A že nezbyde než hodit všechno za hlavu - ty starosti, jak to zvládnu, ať už časově, finančně nebo konečně s vlastním bydlením nebo i s obavou, jestli partner opravdu bude souhlasit (neboť pravda, jak to s ním opravu je, se ukáže teprve až dojde na lámání chleba) - a prostě jít do toho, protože je čas. Nemůžu říct, že by se mi chtělo, ale myslím, že za pár let bych opravdu litovala, kdybych poslechla své současné „city-necity.“

  • Upravit
Anonymní
11.4.05 21:05

Ahoj. No, právě, můj partner vůbec není připraven. Po vlastním potomkovi vůbec netouží, protože vidí jen negativa a žádné pozitivum a nijak ho nepřesvědčila ani mimina v rodině. Vidí jen ztrátu svobody, „bezstarostnosti,“ pohodlí, nějakého toho navyklého standardu. Když o tom přemýšlím, musím s ním souhlasit. Vlastně stejné obavy mám i já (jak už jsem psala). Ale … něco na těch dětech musí být, když stojí za to trápení (a že u některých je opravdu velké a přesto do toho jdou znovu a znovu) a tak hledám co. Přečetla jsem si odpovědi a věřím, že to něco je. I když v tuto chvíli to pro mě nejsou ty upatlané ručičky ani patlání jídla po stolku. Nejvíc ze všeho mi vadí ta očekávaná ztráta svobody, financí. Jenže tolik lidí tyhle věci narozením dětí přestane zajímat. No, nechápu to. Když si představím, že bych teď ztratila svobodu (nemyslím manželstvím), rozhodně bych nebyla spokojená či dokonce šťastná. Ale to by nebylo něco za něco. To bydlení není špatné, pro 2 je naprosto výborné 2+kk, ale společné sociální zařízení (ale pozor trablíky jsou taky). Ale s příchodem potomka nebo dvou bychom to řešit museli a to je další problém. S příchodem dítěte by prostě přibývaly další problémy. A komu se chce dobrovolně si zadělávat na problémy? No, opravdu asi málokomu. Ovšem jsou tu ty pomyslné misky vah - něco za něco. Peníze, ano asi do smrti budeme na něco šetřit. Jenže přiznám jednu věc navíc, bydlení s je životaschopné, ale obávám se, že v mém případě jen proto, že od dubna-května do konce října se v této společné domácnosti o víkendech nenacházíme. Prostě jsme pořád někde v luftu, po vlastech českých. Jenže s napjatým rozpočtem bychom museli sedět na zadku doma a to nevím, jestli bych zvládla se zdravým rozumem. A tak problémů neubývá, pořád je to - ano nebo ne? Hezký večer.

  • Upravit
Anonymní
11.4.05 22:42

Ahoj,
nedá mi to a zareaguji…
Ptáš se proč si pořídit dítě :) Ani vlastně nevím, co přesně odpovědět :)) Já jsem nikdy nekoukala do cizích kočárů, nepůjčovala si děti na hraní a když jsem hlídala kamarádce dítě, při přebalování mi bylo špatně… Oproti tobě mám však náskok minimálně 5 let a když se sama sebe zeptám proč..?
Přišlo mi normální omezit se, přestat žít jen sama pro sebe nebo pro manžela, chtěla jsem vědět, jaké bude,když tě někdo bude bezvýhradně milovat.
V rozhodování je podle mě hodně důležitý partner. Pokud si nejsi jista, že to zvládne, raději ještě počkejte. Ty to zvládneš určitě, nezáleží,jaké máš pocity teď, vše se minimálně po šestinedělí změní :)))
A k těm penězům - z mé zkušenosti vím, že peníze nehrají roli. Sama píšeš, že pracuješ na ŽL, co by za to jiné mamky daly :) A zvažovat kolik stojí děti??? Všechny volné peníze, nemusíme ani počítat. Podle finanční situace se jen rozlišují obchody, ve kterých „bohaté“ nebo „chudé“ nakupují.
Jen bych tě chtěla potěšit :) Uberu ti teoreticky pár starostí (jen teoreticky,protože tě neznám). Máš práci, ve které bys určitě mohla pokračovat, máš hlídání, protože bydlíte s rodiči…:) To je podle mě hodně pozitivní a dala bych to na druhou stranu naproti negativům.
Ale rozhodnutí je na tobě a na partnerovi.
Hodně štěstí..
 Tereza

  • Upravit
Anonymní
12.4.05 08:30

Ahoj, dřív jsem taky nekoukala do kočárů a hlídat děti mě ani nenapadne. Ale protože ty biologické hodiny slyším, už do těch kočárů nahlížet začínám (koukat na cizí mimina není nebezpečné, koukání mě k ničemu nezavazuje) a ráda si nějakého mrňouse pochovám. Je mi jasné, že omezit se člověk při dětech musí a někdy sakra hodně (už zase ty peníze), ale mám obavy, co by především to omezování udělalo s mým partnerem, když ty děti vlastně nechce (ale já pořád věřím, že se to změní, protože dřív byl nepřístupný jakékoli diskuzi na toto téma, kdežto teď už alespoň mluví). Mám obavu, abych se pak z toho nezbláznila. Starat se o mrňouse a ještě vydržet s protivným chlapem, nebo nevydržet? Co by tak asi bylo lepší? Taky si myslím, že bych to zvládla i „sama,“ ale jak dlouho?
Na ŽL pracuju právě proto, že jsem už před pár lety začala myslet na to, abych mohla pracovat i při mateřské. Vždyť nemusím na plný úvazek, poloviční by byl prima. Takže výsledek mého snažení byl úmyslný. Jenže když už se to blíží, začínám mít pochybnosti, jestli to byl správný nápad. Jestli se to dá stihnout - pracovat, byť třeba na poloviční úvazek a pak taky, když vidím své kamarádky, jak jsou šťastné s dětmi doma a to i ty, které měly práci rády a že je ani nenapadne, že by mohly pracovat. Tak si říkám, jestli má cenu se tak snažit a být uhoněný blázen, nebo se radši na ty koruny, které by nám ulehčily život vykašlat.

  • Upravit
miselline
1503
12.4.05 09:18

Ahoj,
Popravdě řečeno, pokud na to není připraven ani tvůj partner, což tobě asi ani tak moc nevadí, tak to asi opravdu raději nech na později.
Jediný, co byste asi měli probrat, jsou problémy pozdních těhotenství.Abyste náhodou za pár let (nedej Bože) nezjistili, že už byste to mimi chtěli a neměli problémy nejen s početím,ale i s donošením.
Něco na těch dětech je?Je a je to veliký..změní se ti celý svět, změní se ti myšlení, změníš se ty, změní se tvé tělo..tve srdce. Vysvětlit se to opravdu nedá..to se musí zažít.
Víš, já jsem asi nestandartní případ, protože já svoje vytoužené dítko milovala nezměrně už v bříšku a když se malá narodila, tak se nedá popsat to štěstí, když se přece jen ozval její tichoučký pláč..když jsem si doslova vyřvala návštěvu u ní..my jsme prožili velké trápení,ale moje láska byla stále větší. A když jsme si konečně náš malinkatý zázrak vezli domů, tak jsme plakali všichni a vůbec nikoho z nás nezajímalo, jak budeme žít v tom jednom pokoji, jak přežijeme,když firma,kde manžel pracoval, krachla a my byli půl roku jen na sociálce..nikoho nezajímalo nic krom toho, že se konečně domem bude ozývat dětský pláč.
Mnoho lidí se ptá, jak jsem to vydržela..ale to je právě to nové. Uvnitř mě se vyklubalo něco nového, neznámého a to mě drželo nad vodou, dávalo mi sílu a touhu vydržet..zároveň mi dávalo nezměrné štěstí, když se objevilo sebemenší znamení, že se cokoliv zlepšilo k dobru..A to ONO je tu stále, i když už mi po baráku pobíhá něžná dvouletá slečinka s duší ďáblice.
Matlání stolku..věř, že to je to nejmenší,ale je fakt, že to už tak nějak neřeším. Vždy se rozzlobím a ona na mě jukne, pohladí mě, řekne „maááá maááá, Maminko ke mně“ usměje se a já si říkám „hlavně že jsi zdravá ŤUKY ŤUK!“

Jinak bohužel má tvůj přítel pravdu..ztratí nejen to,co píšeš ale musíte si uvědomit, co na oplátku získáte..malého človíčka,který je z vás obou..malý človíček, který vám dá hrozně moc lásky a každým úsměvem pohladí vaše srdíčka.
Upřímně…já mám skvělého muže, který nevidí problém v tom, že za mne umyje nádobí, uklidí, uvaří, nakoupí cestou z práce, vlastně když byla Kačenka malinká,tak žehlil, staral se o nás obě a že to pro něj musel být záhul! A dnes se vůbec nebojím nechat mu tu Katušku a klidně někam vyrazit s holkama, takže si svým způsobem odpočinu a vrátím se alespoň na ten jeden večer do života před Kačkou..ale i přesto stále sleduju telefon, jestli se náhodou něco neděje.
Popravdě i nám se zasteskne po chvílích, kdy jsme se během minuty rozhodli zajít na večeři nebo si někam vyjet. Ale to neznamená že nemůžeš…
Pokud máš v okolí někoho,kdo se Vám o miminko postará, tak hurá za zábavou,ale myslím si, že tě to nikam lákat nebude. Kačence budou dva roky a až nyní se ozývá touha ji nechat našim nebo tady manželovým rodičům a jít alespoň na tu večeři.Dřív mě to nenapadlo a manžel se naučil občas stejně jako já, vyrazit se známými sám.

Cestování není takový problém. V dnešní době je téměř normální, že se cestuje s malinkatými drobečky..a už je i spousta penzionků, kde jsou na děti vybaveni.

Když porovnám naše bydlení a vaše možnosti, tak se (nezlob se) usmívám. Tady je lidí tolik, že je normální čekat frontu na záchod, na koupelnu..poprat se o nůž v kuchyni a pak odolat ho nepoužít jinak než na krájení chleba.
Ale psala jsem - DÁ se to. My tu žili už před svatbou, což samozřejmě znamenalo, že jsme ráno vyrazili do práce, večer z práce a opravdu vděčně jsme zhltli připravenou večeři.Víkendy jsme trávili na chaloupce, po výletech, po známých-asi jako vy.
Když jsem byla konečně //, tak jsme přemýšleli sehnat podnájem, ale vzhledem k financím jsme se báli a tak jsme zůstali.
Postupem času se tu vytvořily tichá pravidla, což znamená, že je nikdo nevyslovil,ale všichni je dodržují.
Co tím myslím? Jen okrajově..

  • kuchyň: jeden týden vařím já, druhý tchyně(samozřejmě pro všechny a jídlo je předem domluvené)..a druhá nemá v kuchyni co pohledávat, pokud si nejde pro něco do lednice.
  • koupelna: ráno mají přednost pracující, ostatní si musí vystačit s kohoutkem v kuchyni. Přes den je to v pohodě, přednost přede všemi má naše Kačíí. Večerní maraton začínám já,pak Katuška-vše musíme stihnout do 20h. Pak je pauza a 21-22h mají koupelnu pro sebe tchán a tchyně, pak přijde na řadu můj muž+švagr..jak se dohodnou, či seřvou.
  • wc: věčný boj..kdykoliv se tam kdokoliv rozhodne jít, už tam okupuje někdo jiný-ale to asi znáš.

Peníze? Je to věčný boj,ale mně přijde,že naprosto stejný, jako když jsme měli příjmy dva. Třeba ve vašem případě..zcela určitě trošku polevíte v užívání společnosti a ty korunky ušetříte..stejně tak nebudeš utrácet za své oblečení..nebudeš to tolik potřebovat. Věř, že maminky na pískovišti opravdu nepotřebují kostýmky či značkové rifle.
Mnoho lidí dokonce říká (samozřejmě pokud mají bydlení ok a nesplácejí nějaké půjčky), že když se nad tím zpětně zamysleli, tak se zadařilo ušetřit i víc než normálně.

Nevím, jak vycházíte s rodiči, ale já musím říct, že jim jsem vděčná, že jsme tu mohli bydlet. Samozřejmě občas vylítnu, zasakruju, postěžuju si manželovi…ale v hloubi duše vím, že mi pomohli jak nejvíc mohli.
Zkraje jsme si museli vše zvládat sami, všichni se báli na Katušku pohlédnout, natož ji pochovat-o hlídání ani nemluvím.Navíc barák musel být více-méně sterilní, takže neexistovalo,aby na ni někdo kýchnul..pohladil ji bez toho,aby se umyl v emulzi, nejlépe se i převlékl. Je pochopitelné, že si každý raději chování odpoustil.
V tu dobu mi tchyně neuvěřitelně pomáhala, vlastně jsem zkraje neměla žádné povinnosti doma, ona uvařila, prádlo mi vyprala, pokud viděla, že manžel nestíhá, tak i vyžehlila. Ať na cokoliv tiše nadávám, tak za její pomoc jsem vděčná a má moje veliké díky.
A teď? Tchyně je v důchodu, takže je normální, že žijeme tak nějak celé dopoledne „my tři ženský“..Když nemám náladu já a chci mít klid, tak si zalezu k nám, kde samozřejmě trávíme většinu času, když na mě a Katušku nemá náladu ona, tak si zaleze dole u nich.A je vyřešeno..
Vypadá to jako idylka, což samozřejmě není. Svoje bydlení je svoje bydlení a každá ženská si chce domácnost vést po svém, což u mně neexistuje. Musím akceptovat její pravidla,ale to zas takový problém není.
Já si myslím, že na jednu stranu mi to hodně dalo…dřív mi pomáhala s jídlem a prádlem, dnes si během dne vezme Katušku třeba na zahradu a já můžu v klidu udělat, co je potřebné.Není to pravidlo, samozřejmě když nejvíc potřebuju hlídání, tak ona něco důležitého musí řešit (drby se sousedkou,křížovky..nutně musí běžet koupit ty naše 4rohliky a tak),ale co?
Jinak si myslím,že v jádru jsou šťastni, že tu Kačku mají..a stále říkají, že ani nemůžou stárnout.
Třeba když to porovnám s mými rodiči, kteří vídají Kačenku tak cca 1× týdně, myslím, že pro ně musí být krásné po letechno znovu vidět, jak dítko roste, jak se vyvíjí myšlení a vše ostatní.
Takže to bydlení bych zas tolik neřešila..vše se dá, když je ochota na obouch stranách. I když je fakt, že by možná-pokud byste přece jen po dítku zatoužili, bylo asi vhodné,abyste o svém úmyslu rodičům řekli…Třeba nebudou nadšeni, že jim bude miminko plakat nad hlavou bez ohledu, že všichni tolik touží spát..

No, koukám, že jsem se zas rozepsala..Katuška už tu ječí, že chce „chebíček s masličkem“, takže se zvedám a jdu připravit sváču.
Kdyby sis chtěla popovídat, tak můj mail je v záhlaví..nebo mě odchytíš na chatu.

Zatím ahoj
miselline+Kačíí

  • načítám...
  • Zmínit
miselline
1503
12.4.05 09:20

Ahoj,
Popravdě řečeno, pokud na to není připraven ani tvůj partner, což tobě asi ani tak moc nevadí, tak to asi opravdu raději nech na později.
Jediný, co byste asi měli probrat, jsou problémy pozdních těhotenství.Abyste náhodou za pár let (nedej Bože) nezjistili, že už byste to mimi chtěli a neměli problémy nejen s početím,ale i s donošením.
Něco na těch dětech je?Je a je to veliký..změní se ti celý svět, změní se ti myšlení, změníš se ty, změní se tvé tělo..tve srdce. Vysvětlit se to opravdu nedá..to se musí zažít.
Víš, já jsem asi nestandartní případ, protože já svoje vytoužené dítko milovala nezměrně už v bříšku a když se malá narodila, tak se nedá popsat to štěstí, když se přece jen ozval její tichoučký pláč..když jsem si doslova vyřvala návštěvu u ní..my jsme prožili velké trápení,ale moje láska byla stále větší. A když jsme si konečně náš malinkatý zázrak vezli domů, tak jsme plakali všichni a vůbec nikoho z nás nezajímalo, jak budeme žít v tom jednom pokoji, jak přežijeme,když firma,kde manžel pracoval, krachla a my byli půl roku jen na sociálce..nikoho nezajímalo nic krom toho, že se konečně domem bude ozývat dětský pláč.
Mnoho lidí se ptá, jak jsem to vydržela..ale to je právě to nové. Uvnitř mě se vyklubalo něco nového, neznámého a to mě drželo nad vodou, dávalo mi sílu a touhu vydržet..zároveň mi dávalo nezměrné štěstí, když se objevilo sebemenší znamení, že se cokoliv zlepšilo k dobru..A to ONO je tu stále, i když už mi po baráku pobíhá něžná dvouletá slečinka s duší ďáblice.
Matlání stolku..věř, že to je to nejmenší,ale je fakt, že to už tak nějak neřeším. Vždy se rozzlobím a ona na mě jukne, pohladí mě, řekne „maááá maááá, Maminko ke mně“ usměje se a já si říkám „hlavně že jsi zdravá ŤUKY ŤUK!“

Jinak bohužel má tvůj přítel pravdu..ztratí nejen to,co píšeš ale musíte si uvědomit, co na oplátku získáte..malého človíčka,který je z vás obou..malý človíček, který vám dá hrozně moc lásky a každým úsměvem pohladí vaše srdíčka.
Upřímně…já mám skvělého muže, který nevidí problém v tom, že za mne umyje nádobí, uklidí, uvaří, nakoupí cestou z práce, vlastně když byla Kačenka malinká,tak žehlil, staral se o nás obě a že to pro něj musel být záhul! A dnes se vůbec nebojím nechat mu tu Katušku a klidně někam vyrazit s holkama, takže si svým způsobem odpočinu a vrátím se alespoň na ten jeden večer do života před Kačkou..ale i přesto stále sleduju telefon, jestli se náhodou něco neděje.
Popravdě i nám se zasteskne po chvílích, kdy jsme se během minuty rozhodli zajít na večeři nebo si někam vyjet. Ale to neznamená že nemůžeš…
Pokud máš v okolí někoho,kdo se Vám o miminko postará, tak hurá za zábavou,ale myslím si, že tě to nikam lákat nebude. Kačence budou dva roky a až nyní se ozývá touha ji nechat našim nebo tady manželovým rodičům a jít alespoň na tu večeři.Dřív mě to nenapadlo a manžel se naučil občas stejně jako já, vyrazit se známými sám.

Cestování není takový problém. V dnešní době je téměř normální, že se cestuje s malinkatými drobečky..a už je i spousta penzionků, kde jsou na děti vybaveni.

Když porovnám naše bydlení a vaše možnosti, tak se (nezlob se) usmívám. Tady je lidí tolik, že je normální čekat frontu na záchod, na koupelnu..poprat se o nůž v kuchyni a pak odolat ho nepoužít jinak než na krájení chleba.
Ale psala jsem - DÁ se to. My tu žili už před svatbou, což samozřejmě znamenalo, že jsme ráno vyrazili do práce, večer z práce a opravdu vděčně jsme zhltli připravenou večeři.Víkendy jsme trávili na chaloupce, po výletech, po známých-asi jako vy.
Když jsem byla konečně //, tak jsme přemýšleli sehnat podnájem, ale vzhledem k financím jsme se báli a tak jsme zůstali.
Postupem času se tu vytvořily tichá pravidla, což znamená, že je nikdo nevyslovil,ale všichni je dodržují.
Co tím myslím? Jen okrajově..

  • kuchyň: jeden týden vařím já, druhý tchyně(samozřejmě pro všechny a jídlo je předem domluvené)..a druhá nemá v kuchyni co pohledávat, pokud si nejde pro něco do lednice.
  • koupelna: ráno mají přednost pracující, ostatní si musí vystačit s kohoutkem v kuchyni. Přes den je to v pohodě, přednost přede všemi má naše Kačíí. Večerní maraton začínám já,pak Katuška-vše musíme stihnout do 20h. Pak je pauza a 21-22h mají koupelnu pro sebe tchán a tchyně, pak přijde na řadu můj muž+švagr..jak se dohodnou, či seřvou.
  • wc: věčný boj..kdykoliv se tam kdokoliv rozhodne jít, už tam okupuje někdo jiný-ale to asi znáš.

Peníze? Je to věčný boj,ale mně přijde,že naprosto stejný, jako když jsme měli příjmy dva. Třeba ve vašem případě..zcela určitě trošku polevíte v užívání společnosti a ty korunky ušetříte..stejně tak nebudeš utrácet za své oblečení..nebudeš to tolik potřebovat. Věř, že maminky na pískovišti opravdu nepotřebují kostýmky či značkové rifle.
Mnoho lidí dokonce říká (samozřejmě pokud mají bydlení ok a nesplácejí nějaké půjčky), že když se nad tím zpětně zamysleli, tak se zadařilo ušetřit i víc než normálně.

Nevím, jak vycházíte s rodiči, ale já musím říct, že jim jsem vděčná, že jsme tu mohli bydlet. Samozřejmě občas vylítnu, zasakruju, postěžuju si manželovi…ale v hloubi duše vím, že mi pomohli jak nejvíc mohli.
Zkraje jsme si museli vše zvládat sami, všichni se báli na Katušku pohlédnout, natož ji pochovat-o hlídání ani nemluvím.Navíc barák musel být více-méně sterilní, takže neexistovalo,aby na ni někdo kýchnul..pohladil ji bez toho,aby se umyl v emulzi, nejlépe se i převlékl. Je pochopitelné, že si každý raději chování odpoustil.
V tu dobu mi tchyně neuvěřitelně pomáhala, vlastně jsem zkraje neměla žádné povinnosti doma, ona uvařila, prádlo mi vyprala, pokud viděla, že manžel nestíhá, tak i vyžehlila. Ať na cokoliv tiše nadávám, tak za její pomoc jsem vděčná a má moje veliké díky.
A teď? Tchyně je v důchodu, takže je normální, že žijeme tak nějak celé dopoledne „my tři ženský“..Když nemám náladu já a chci mít klid, tak si zalezu k nám, kde samozřejmě trávíme většinu času, když na mě a Katušku nemá náladu ona, tak si zaleze dole u nich.A je vyřešeno..
Vypadá to jako idylka, což samozřejmě není. Svoje bydlení je svoje bydlení a každá ženská si chce domácnost vést po svém, což u mně neexistuje. Musím akceptovat její pravidla,ale to zas takový problém není.
Já si myslím, že na jednu stranu mi to hodně dalo…dřív mi pomáhala s jídlem a prádlem, dnes si během dne vezme Katušku třeba na zahradu a já můžu v klidu udělat, co je potřebné.Není to pravidlo, samozřejmě když nejvíc potřebuju hlídání, tak ona něco důležitého musí řešit (drby se sousedkou,křížovky..nutně musí běžet koupit ty naše 4rohliky a tak),ale co?
Jinak si myslím,že v jádru jsou šťastni, že tu Kačku mají..a stále říkají, že ani nemůžou stárnout.
Třeba když to porovnám s mými rodiči, kteří vídají Kačenku tak cca 1× týdně, myslím, že pro ně musí být krásné po letechno znovu vidět, jak dítko roste, jak se vyvíjí myšlení a vše ostatní.
Takže to bydlení bych zas tolik neřešila..vše se dá, když je ochota na obouch stranách. I když je fakt, že by možná-pokud byste přece jen po dítku zatoužili, bylo asi vhodné,abyste o svém úmyslu rodičům řekli…Třeba nebudou nadšeni, že jim bude miminko plakat nad hlavou bez ohledu, že všichni tolik touží spát..

No, koukám, že jsem se zas rozepsala..Katuška už tu ječí, že chce „chebíček s masličkem“, takže se zvedám a jdu připravit sváču.
Kdyby sis chtěla popovídat, tak můj mail je v záhlaví..nebo mě odchytíš na chatu.

Zatím ahoj
miselline+Kačíí

  • načítám...
  • Zmínit
baghira
2901
12.4.05 09:44

Ahoj Radu:)
Tak si tu mou reakci přečti ještě potřetí a uvidíš na začátku slovíčko skoro …„skoro bych ti poradila…“ Kdyby měla čas. Jenže ona ho tolik nemá…
A taky se dočteš, že radit nehodlám. Jen jsem popsala svůj pohled na věc, toť vše.

Baghira

  • načítám...
  • Zmínit
makysek
966
12.4.05 10:30

Ahoj,
jeste jednou sem musim pisnout. Ctu jak se ti vsechny snazime vysvetlit, jak je to materstvi uzasne a jak jsou upatlane rucicky uzasne a nudle u nosu uzasne a cim dal vic chapu, ze to proste vysvetlit nejde. Je to jako bys chtela vysvetlit vegetarianovi, ktery vubec ale vubec netouzi po krvavem steaku, ze ta chut masa, ta vune, jak to prska na panvi, ze je to proste bozi a nejlepsi chut na svete. Asi je to dost blby srovnani, ale jiny me nenapadlo. nejde to pochopit.
Tezko vysvetlit, ze s ditetem neztracis ani spetku svobody, ale nachazis uplne jinou. je to jak zivot po zivote, pred Kristem a po Kristu [doufam, ze jsem se nekoho nedotkla, kdyztak sorry]. Nejde srovnavat ty dva zivoty a pocitat cos ztratila a cos ziskala. Nelze srovnat karieru a detsky usmev, pratele a prvni sluvko mama, dovolenou v karibiku a babovky na piskovisti. A nelze srovnat ani polibek od partnera pri sklence vina a svickach s onim, jak tu nekdo krasne napsal „maminko ada“.
Proste ti to nemuzeme vysvetlit, kdyby mi to nekdo vysvetloval pred dvema roky, dost bych se nudila. Jen ti strasne moc preju, at ti to vyjde a at tuhle zmenu zazijes na vlastni kuzi. A preju, at to kouzlo pusobi i na tveho partnera, protoze JE to dulezite. On by se mel citit jako tata a snad to na nej prijde taky az mu jednou polozis ruku na svoje brichho a on pochopi, ze ho kope jeho dite.
Ani nevis, jak ti drzim palce
 Makys

  • načítám...
  • Zmínit
miselline
1503
12.4.05 11:16

Ahoj Market,
nedá mi, abych nereagovala! Jsem to já, Miselline - maminka nejúžasnější holčičky, asi mě znáš i z děsivých příběhů, které jsem sem na e-mimino posílala.A jsem to já, kdo nejvíc ze všeho miluje to „upatlané objetí“ a není nic krásnějšího, než podívat se do zářicích očí a slyšet „maminko áda“.

Napsala jsi to krásně a mluvíš mi ze srdce i duše celé. Přesně jsi to vystihla - život po životě, další krok do jiné existence!
A naprosto souhlasím, kdyby mi někdo vysvětloval, že já nekonečný spáč, bude s úsměvem vstvávat každé dvě hodiny a s nadšením broukat tomu drobečku, tak se mu vysměju, budu si myslet něco hodně ošklivého a vesele si ťukat na hlavu.
K partnerům…oni to prožívají jinak, což je samozřejmé, možná se cítí trošku odstrčeni,ale když jsem poprvé položila jeho ruku na moje začínající bříško, tak i on skočil do jiného světa…a když poprvé viděla, jak mi poskakuje bříško díky naší neposedě..viděla jsem první slzy..a vím, jsem si tím na 200a víc% jistá, že když mu ráno vlítne do postele, ¨násilím mu zvedne víčko a s nadšením mu tam vrazí další prstíček..neměnil by.
Děkuju, žes to tak krásně popsala, nikdy jsem neslyšela tak krásné přirovnání.
miselline+kačenka

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
12.4.05 11:36

Asi se to nedá vysvětit, ale i tak jsem ráda, že se našlo tolik těch, které napsaly. Na e-mimino jsem narazila náhodou, hledala jsem konkrétní informace kvůli své kamarádce. Ty už mám, ale zůstávám dál. Rozhodně se nenudím. Ne že by snad rozhodování bylo snažší, ale přesto „je mi lehčeji na duši.“ Když čtu, že mnoho snažilek, těhulek, mamin to mělo podobně, je to svým způsobem úleva. Jasně, ten svůj boj (to konečné rozhodnutí) musím vybojovat sama. To mě stejně nemine. Ale vidím černé na bílém, co jsem stejně tušila. Že pochopit můžu až potom, že tlačit na pilu (u mého partnera) nemá cenu, že tu třicítku běžím teprve první měsíc a tedy ten kritický věk je hodně blízko - na hraně, ale pár měsíců snad nebude podstatných pro další roky. A že i když to tak nevypadá, především u něj může za pár měsíců nastat velká změna v názoru, protože už teď tu nějaká malá změna k lepšímu je. Bylo by „snadnější,“ kdybychom k svobodnému rozhodování dospěli o pár let dřív a ne teď, kdy už nás, nebo alespoň mě, tlačí čas a to není vůbec příjemné (především to, že to musí být rychle).

  • Upravit
Anonymní
12.4.05 14:17

Když přemýšlím hlavou, taky mi vychází dítě nemít. Touha mě nepřepadá, i když se zájmem kouknu občas do kočáru, nebo teď často koukám na tyto stránky. Ale jinak mě popohání jen ta hlava. Mezi těmi bezdětnými se říká, dětmi končí život. Žádné radovánky, jen starosti. Všimla jsem si, že i u pochybovačů, kteří si pořídili dítě „jen“ z rozumu, po narození mrňouse přestávají považovat za důležité to, pro co by se dříve bili a bojovali. Je to zvláštní. Pořád mi přijde nepochopitelné, že to, co měli rádi před, je nedůležité, nezajímavé po. Je fajn mít se o koho starat, mít někoho dalšího, koho mít rád. Ale pořád mi nějak „nepasuje,“ ten konec dosavadního života.

  • Upravit
Anonymní
12.4.05 15:37

Ahoj,
mám prosbu…
nezlob se, nemyslím to vůbec špatně…jen by mě zajímalo, CO je na to tvém dosavadním životě TAK úžasného a báječného,když se bojíš jak čert kříže ho „ukončit“.
Opravdu to nemyslím zle, ale mám dojem, že nejsem na emiminu jediná, co si už život bez dítěte neumím představit a ráda se dozvím, jak to vlastně funguje..
Je to vztah k partnertovi (asi těžko), práce nebo co???? Cestovat se dá přece i s dítětem…Já už si to nepamatuju, „minulý život“ mi splývá do jedné šedi.....
 Pavla

  • Upravit
Anonymní
12.4.05 16:43

Zvláštního určitě nic, ani vztah, ani práce. Jen se můžu z minuty na minutu rozhodnout a vyrazit kamkoli, ať už jsou to hory, přátelé nebo rodina na druhém konci republiky. Neboť dokud vydělávám, tak tohle z finančního hlediska řešit nemusím a taky mám čas. Neumím si představit, že tohle je možné i s miminem a to proto, že buď budu i na mateřské pracovat (pak nebudu mít čas někam jezdit), nebo nebudu pracovat (a pro změnu na to nebudu mít) a v neposlední řadě, přece takový mrňous má své potřeby a nemůžu ho vzít v dubnu na nějakou chatu v horách, bez vody, elektriky, nebo těžko s ním můžu šplhat po kopcích v Tatrách. Tak to myslím. Dá se cestovat s malým děckem 400km vlakem (za babičkou), když cesta s návaznými spoji trvá víc než 7hodin? Neumím si to představit.

  • Upravit
makysek
966
12.4.05 19:02

Misselin,
to vis ze jsem se probrecela vsemi dosavadnimi dily vaseho probehu a a byla tak hrozne rada, ze konec je stastny!! Chtela jsem ti napsat, jak vas obdivuju, ze jste to zvladli. Kacenka ma uzasne rodice a jsem si jista ze i proto tak houzevnate bojovala o zivot, protoze citila, ze ji milujete nadevsechno. Preju vam strasne moc stesti a zdravi a lasky protoze toho zleho jste si vybrali na nekolik zivotu dopredu…
 Makys

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
12.4.05 19:42

Tak v tom pripade te lituji,protoze mit dite je mnohem vic,nez jezdit po vyletech, horach a uzivani si!Ale to poznas az ho budes mit!
Ja si porad rikam jak jsem mohla zit bez maleho a nemuzu pochopit,nedala bych ho za nic!A kdyz ctu tvoje prispevky,tak je mi s toho smutno a lituji te!
 Petra

  • Upravit
Anonymní
12.4.05 20:14

Ahoj, je zajímavé, kam až se debata dostala. Od děti proč ano, k děti proč ne. Přemýšlela jsem o tom, že Ti život před splývá do šedi. Jak je to možné? To byl ten život tak špatný, že jsi vzpomínky na něj vytěsnila? A znamenalo by to, že ženské, které nemůžou mít děti ze zdravotních důvodů, vlastně nikdy nežijou? To si nemyslím, vždyť přece i život bez dětí může být pěkný a naplněný. Určitě bude jiný, bez těch citů, které jsou to nej dle řádků, které jsem četla. Ale přece nemusí být špatný. A jsou opravdu lidi, kteří ke štěstí děti nepotřebují. Jsou proto špatní a je nutno je litovat? Doufám, že ne.
Věřím, že jsi šťastná z dítěte, nebo dětí, které máš. To jsou všechny maminy, které psaly. A u Tebe to první rozhodnutí, jestli si pořídit dítě nebo ne, bylo snadné? Jestli ano, pak máš obrovské štěstí. Ale co jsem četla od ostatních, je spousta těch, kteří přemýšleli a rozhodnutí bylo až spíš výsledkem rozumu.

  • Upravit
stefinka
2304
12.4.05 20:50

Ahoj,
chybí ti něco velmi podstatného - touha po dítěti. Ta přenáší přes všechny těžkosti, které se vyskytnou. Dokud ji nemáš, je hloupé pořídit si dítě jenom proto, že se to očekává. Mám kamarádku, která také nemá a zřejmě nebude mít děti. Nic na tom nevidím špatného. Ale může se ti stát, že otěhotníš neočekávaně. pak bude na tobě co uděláš. Možná sama sebe překvapíš. A manžel překvapí tebe. Za ty roky to taky může být zvyk a krok do neznámého je vždycky spojen s velkými obavami.
Stefinka

  • načítám...
  • Zmínit
miselline
1503
12.4.05 21:13

ahoj-už jsem ti psala několikrát…
Víš ono to fakt je taková krásná minulost,kterou jsi žila,ale tím dítětem většinou dostaneš pestřeší život, už jen protože nekonečně lítáš po venku a znovu objevuješ každou rostlinku,broučka..
A věř, že ty ženské,které dětičky mít nemohou říkají,že nežijí…znám jich kolem sebe několik.
Ale tím neodsuzuju nikoho,kdo děti nechce.je to každýho rozhodnutí a než si pořídit dítě a pak k nim nenajít cestu a ochuzovat je o krásu mateřské lásky, to raději a't je nemají.
Já jsem jen chtěla napsat,že je jasný,že nepovláčíš týdenní miminko (stejně bys po porodu na to neměla) na hory..ale prostě si zajistíš jinou dovolenou..naše země je krásná i s dětmi v šátku-vážně.
A práce?tak nebudeš dělat naplno, přineseš si domu část peněz, další část přinese manžel, dostaneš naši úžasnou mateřskou a jde z toho vyjít,neboj.I na to povyražení určitě zbyde. A když-tak snad ti někdy pomůžou rodiče, známí..příbuzní, ne?
miselline+kačenka

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
12.4.05 21:48

Ahoj,
nevím, asi to bude tím, že jediné zázemí,které jsem poznala, bylo až v mojí vytvořené rodině…Možná tím, že i když jsme s manželem sami cestovali, po čase tomu něco chybělo…Nevím, dnes kdyby se mě někdo zeptal, kdy jsem byla nejšťastnější, odpovím : po porodu, když se dítě¨poprvé usmálo, když začalo chodit..... (snad vyjímka: státnice :))) Nějak mi přijde, že věci,které jsem dřív řešila, jsou teď nepodstatné…
V žádném případě jsem nechtěla naznačit, že ženy bez dítěte nežijí…A už vůbec nezpochybňuji, že jejich život může být pěkný a naplněný, většinou si stejně pořídí psa nebo kočku, protože ta touha dostat lásku je silná. Myslím si, že ty, co dítě nechtějí, mohou být i šťastné. Otázka je do kdy… Určitě přijde den,kdy zjistí, že všechny kamarádky mají dítě a rodinu, že společných kamarádů ubývá, není s kým jet na dovolenou…Možná ne, fakt nevím…
 Pavla

  • Upravit
asisnilek
44
12.4.05 22:16

Ahojky :-)
taky přihodím svou trošku do mlýna :-)
Zda a proč děti ano či ne, je opravdu jen na tobě.

Jak tady děvčata psala, že je důležitý partner…no asi je :-/. Jenže já s tím mám dost špatnou zkušenost.
Mám dva syny, jednoho 17 let a jedno mrně 4 měs.
Staršího jsem měla z „normálního“ manželství, zkrátka se to tak nějak patřilo. Přesto jsem to považovala za samozřejmost a neřešila to. Byla jsem moc mladá :-).
Postupem času jsem se rozvedla a zažila opravdu moc špatné časy. A uvědomila si, že to dítě je má záchrana. Někdy to byl jenom on, kvůli komu jsem každé ráno vstala, udělala snídani…a tak každý den. nepleť se, nejsem žádná sebelítostivá dušinka. Jenom jsem si prožila dost těžké chvíle.
A musím říct že i přes to a i s dítětem jsem si „užila“ víc než ostatní holky v mém věku ať již s dětmi nebo bez. 22let skáču s padákem, lezu po skalách, ráda cestuju a dělám spoustu jiných „vylomenin“ :-))Neměla jsem hlídání a tak již odmala byl syn všude se mnou. Prospělo nám to oběma. Opravdu žádné omezení. I když pravda, diskotéky jsem navštěvovala poskrovnu, spíš až později, až syn trochu vyrostl.
DĚTI NEJSOU ŽÁDNÉ OMEZENÍ. Jde jen o to, umět si to zorganizovat a neplést si mateřskou lásku s tou „opičí“.

Ad partner… můj poslední a už bývalý se o dětech pořád bavil a tvrdil že je moc chce a ouha, když jsem otěhotněla vše si rozmyslel a ted už nechce být ani zapsaný v rodném listě natož aby se obtěžoval nějak, třeba alespoň finančně, pomoct.
Takže je dobré mít souhlas partnera ale u nich to nic neznamená. Vztah k dětem si většinou budují až jsou děti na světě … a někdy ani potom ne :-(.
Pokud se pro dítě rozhodneš, zkus se spolehnout jen na sebe.

Ad finance…no, není jich nikdy dost. Když jsem si udělala rozpočet co a jak, tak mi vyšlo že bych ani já neměla raději jíst a přesto jsem nějak vyšla a vychovala staršího syna. Teď jsem taky v „beznadějné“ finanční situaci a přesto vím, že to zase nějak zvládnu. Nemá cenu moc přemýšlet co bude za rok, dva. V dnešní době se věci mění tak rychle že nikdy nevíš co zlého či dobrého tě potká. Tak nad tím moc nedumej. až bude potřeba, zvládneš to.

Ad bydlení.....no bylo by prima. Nemám ani ty rodiče u kterých bych mohla zakotvit a tak již od rozvodu (11let) bydlím po pronájmech a nastrkala jsem pánům domácím už nejmíň milion do kapsy…až se divím kdy jsem ho stačila vydělat :-)). Vlastní bydlení je dost důležité, ale dá se i jinak :-).

Nejsem typ který šišlá do kočárků a běhá po baráku s nočníčkem a ukazuje jakou hezkou šištičku mrně udělalo. A přesto už jsem se párkrát přistihla při myšlence, jak bude bezva až budu mít vnoučata a budu je rozmazlovat a učit vylomeniny, svým dětem na truc.
Asi mám podvědomý strach zůstat sama. Teď by mi to možná ještě nevadilo ale co později ? Až mne diskotéky, cestování a jiné aktivity nebudou bavit ? A nebo možná budou ale s kým je provozovat ? Už dnes mám problém sehnat někoho podobné krevní skupiny a co teprve až mi bude o pár let víc ?

Ještě jedna úvaha. Vím že je teď moderní čekat s dětmi na později a 40ti leté novopečené matky přestávají být výjimkou, ale…nezdá se vám to k těm dětem nefér ? Představte si ,že až vaše děti půjdou do tanečních, vy půjdete do důchodu. Vzpomínám si jak byl můj syn pyšný když na první rodičák na střední škole jsem přišla já a se mnou dav starých lidí někdy skoro až babiček a dědečků. Spletli si mne se studentem. Byl pyšný že má tak mladou a energickou mámu …na rozdíl od jiných. I když :-))) někdy by byl rád abych na něj už té energie tak moc neměla :-))) jojo, puberta :-)

Prosím za mé trochu obsáhlejší psaní mne neukamenujte. Nemám nic proti nikomu ani proti žádnému rozhodnutí. Je to pouze směska mých pocitů a názorů a asi ne pro každého je upotřebitelná.

Přeji šťastné rozhodnutí :-)

Naďa (37) a synové (Jiřík17l. + Matýsek 4m.)

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
13.4.05 07:38

Ahoj Naďo, proč kamenovat? Čím delší, tím lepší. Je fajn číst, že nemusím teď překypovat mateřskými pudy, ale že když do toho půjdu, bude to určitě v pořádku. Ale to, co píšeš Ty, je pro mě mnohem konkrétnější a vlastně odpovídá přesně na to, co mě trápí. Ono jde o vích strachů - ty moje vlastní - jestli se dá zvládnout dítě, práce, a to cestování a pak taky ty, které souvisí s partnerem. Co když nakonec opravdu nebude chtít, můžu to případně zvládnout všechno sama? Může se přece stát, že „kvůli dítěti“ se může rozpadnout náš více než 10letý vztah. Musím říct, že si rozumíme a jsme spokojení, ale nemáme vyřešené ty děti (je to tedy hodně složité, pro někoho možná ne, pokud je pevně rozhodnutý, je zřejmě ochoten obětovat úplně vše, jen aby měl dítě).

Určitě nechci čekat, až mi bude 40. Ráda bych, abych(om) se rozhodli během 1-2let. Ale už teď se snažím „připravit“ po zdravotní stránce. Mám nějaké problémy (ne gynekologické), tak se snažím přes čínskou nebo jinou přírodní medicínu léčit a léčit, když už klasická medicína nepomáhá. No, a teď už vlastně hledám pro to pro mě těžké rozhodnutí podporu na těchto stránkách. A myslím, že jsem našla. Takhle jsem v tom byla sama.

Teď bych určitě klidně mohla žít bez dětí, ale co za pár let? Vzhledem k tomu, jak moc mám ráda svoji rodinu (tedy ne děti, ale ty starší generace, případně moji) a většina z nich za nějaké roky nebude, nevím, co bych pak dělala.

Nebojím se, že bych se o dítě neuměla postarat. Nebojím se, že bychom neměli co jíst. Strach mám z toho, jestli budeme mít i na to něco navíc. Pro mě jsou to ty hory a cestování. Asi to zní divně, protože nevyjíždíme do zahraničí a tedy se může zdát, že to zase tolik nestojí. Ale i tak stojí, protože jezdíme opravdu často. Neumím si představit, že po takových letech bych najednou někam nemohla (především kvůli těm penězům). Proč? Protože sice žiju ve velkém městě, po letech jsem si zvykla a musím uznat výhody, které nabízí, ale opravdu dobře je mi v přírodě.
Diskotéky, hezké oblečení, restaurace apod., to mi nechybí ani teď.

Tvůj život mi připadá jako z pohádky. Tolik komplikací a že těch „pilířů“ Ti chybělo nebo chybí dost a přece píšeš, že to zvládáš a to dokonce i s tím, že nesedíš doma a pořád něco podnikáš. Jak to děláš? Pořád si myslím, že buď práce a žádný čas nebo žádná práce ale čas a taky sezení doma, protože budou chybět finance. Ale vše dohromady? Jak? To fakt jde?
 Neffy

  • Upravit
Anonymní
13.4.05 07:46

Ahoj, ano chybí mi touha po dítěti, zatím. Myslím, že u mně už to dlouho trvat nebude a přijde. Jenže to čekání na ni mě znervózňuje a to kvůli tomu, že je mi 30. Rozumnější by bylo už to řešit. Jenže čím víc mě do toho rozum a třeba i okolí tlačí, tím víc se mi nechce. A to i přesto, že nejsem vysloveně proti. Doufám, že už mi dají všichni pokoj (a to včetně doktorů), ať si to můžu přebrat v klidu a bez nátlaku.
Kdybych otěhotněla neočekávaně, je to jasné, pokud by příroda dovolila (tedy žádné komplikace), narodilo by se nám dítě. Jenže to se stát nemůže (tedy je jen minimální pravděpodobnost). A bez vědomí partnera do toho jít nechci, to by mi přišlo hodně nefér.
Určitě je to rozhodování tak těžké, že je to krok do velkého neznáma. Kdyby to člověk „věděl,“ je možné a asi i pravděpodobné, že by mu to vůbec nepřišlo tak hrozné. Jenže ono to nanečisto nejde. A tak mám(e) pořád před sebou ten boj rozhodování.
 Neffy

  • Upravit
Anonymní
13.4.05 08:56

Ještě něco mě napadá. Malé dětičky jsou jistě finančně náročné, ale v dnešní době se dá opravdu leccos (a je to hezké a kvalitní) koupit z druhé ruky. Ono těm mrňouskům je jedno, co mají na sobě. A hračky, i když jsou drahé, tak se určitě koupit dají. Třeba přispějou i příbuzní. Ale jak je to u puberťáka? Dneska už se leckde platí školné a hlavně, už má potřeby jako dospělý člověk. Určitě chtějí i spoustu věcí - mobil, značkové oblečení, kola, lyže, … Musím říct, že některé tyto věci nemůžu pořídit ani sobě a to vydělávám (tedy asi bych mohla, kdybych se aspoň trochu nesnažila šetřit na bydlení). Jak to ale vysvětlit skoro dospělému potomkovi? A děti mezi sebou dovednou být kruté, ne? Bude-li se lišit od ostatních, asi mu moc veselo nebude?
Asi máš pravdu, že řešit teď něco, co bude za 15let, je zbytečné. Ale stejně mi to vrtá hlavou.
 Neffy

  • Upravit
Anonymní
13.4.05 12:04

Tak ja se pridam. Deti jsem mela rada od mala, ale cizi. Taky jsem mela dobre placenou praci, vymetala znackove obchody a vecirky, kazdy rok travila tyden na lyzich v Alpach a v lete u more. Bylo mi fajn a nedokazala jsem si predstavit proc bych tohle mela menit. Navic manzel take zadnou extra touhu po diteti nemel. A pak jsem otehotnela. Mela jsem radost uz od dvou carek na testu nad kterou prevazovaly obavy. Obavy u predchoziho zamlkleho tehotenstvi (aby se neopakovalo), z reakce manzela a hlavne z toho, ze muj predchozi spokojeny zivot se naboura. Naboural se a znacne, ale vubec mi to nevadi. Dulezite pro me je, ze jsem ja i dcera zdrava, misto znackovych lodicek mam okopane boty od kocarku, dziny mam z piskoviste jako prase a tricko oblemtane od dcery, kdyz mi spinavyma rucickama dela „mala mama“ :-) Vlasy jako carodejnice a maluju se jen kdyz jdu vecer mezi lidi :-). Nelituju a sama se divim tomu, ze se mi po zivote pred mimi nestyska. Akorat manzeluv stav se nijak nezmenil, jeho konicky jsou prednejsi i kdyz dceru miluje, tak na traveni casu s ni mu denne staci maximalne dve hodiny a na vikend maximalne den. Kdyby bylo nejake priste tak volim partnera u ktereho mi je sumafuk, ze je jak chodici encyklopedie, dobre vydelava a vypada. Dulezite je pro momentalne to, ze kdyz zakopnu, tak on me zvedne a „pofouka“, prinese mi tezky vody a pomuze s kocarkem bez kecu, ze si zamaze oblek. Mozna staci vymenit partnera a kdyz uvidis, ze je to clovek o ktereho se da opravdu oprit, ktery cloveka rozesmeje, kdyz je mu mizerne a s kterym si dovedu predstavit, ze zestarnu -
tak mi ty biologicky hodiny nebudou tikat, ale busit :-))))) Preji vsem zdrave a vesele deticky a nemene zdrave a vesela protejsky!
 Hanka

  • Upravit
Anonymní
13.4.05 12:44

Ahoj Neffy, musím souhlasit s názorem viz výše, že jde o jiný , nový život a dost těžko popsatelný. Já otěhotněla neplánovaně, v předposledním ročníku VŠ ( 25 let), s tím, že jsem celou dobu studia pracovala a karieru jsem mela slibně našlápnutou :-), takže jsem byla zaskočená. Stejně tak zaskočený byl můj partner i rodiče, kteří si představovali, že po promoci si udělám doktorát. Podotýkám, že jsem neomdlévala z cizích miminek, spolužaček z gymplu, které měly miminko záhy po maturitě,mi bylo líto, že si neužijí.
Pak těhotenství, porod a otevřel se mi novej svět. Fascinuje mě, že to díte máš jako čistej list papíru ( samozřejmě s přihlédnutím k genetice :-) ) a máš neuvěřitelný možnosti předat to nejlepší ze sebe, prostě co ho nenaučíš, to neumí. A to dítě, zřejmě nevědomě, to vnímá, ocení a je strašně vděčný za to, že se mu věnuješ, že mu pomáháš poznat svět.
Myslím, že pocity, které při svém dítěti zažiješ jsou nepřenosné, musí se prožít a ze své vlastní zkušenosti Ti je jen doporučuju.
 J.

  • Upravit
asisnilek
44
13.4.05 14:50

:-))) milá Neffy, pohádka ? Docela jsi mne pobavila :-))) no, mně to někdy připadá jako zlý sen, ale naštěstí vždycky jenom chvíli :-).
Tak tedy, zvládnout se toho dá tolik, že i mne to často překvapí. Jsme ženské a tudíž máme od přírody nastaveno že vydržíme hodně …asi je lepší brát to jako výhodu :-).
Důležité je si uvědomit že tvoje dítě nebude potřebovat někoho neustále za zadkem ale rodiče (alespoň jednoho) kteří mu ukáží že život je v podstatě prima :-).
Až na úplné mrně ( tak 6 týdnů :-)) je možné mít děti sebou téměř při každé aktivitě. Samozřejmě s přihlédnutím k počasí a zdrav.stavu. Ale když je venku zima a škaredě tak stejně nevystrčím nos.....já jsem otužilá na teplo :-).
Málokterá aktivita vyžaduje tvou neustálou pozornost. Když jsem šla do letadla. mrňous zůstal dole a těch pár minut na něj vždycky někdo dohlídnul. Na letišti nejsi nikdy sám. No a občas když se někdo svezl podívat nahoru s námi tak si vzal malého a ten mi mával při výskoku :-).
Ve skalách taky nelezou všichni současně a vždycky je někdo dole. I když pravda :-))) přinutit kluky aby mi přebalili malého poseru bylo nemožné, to si ho předávali jak tchoříka a raději ho nosili na rukou a houpali a čekali až zase slezu.
Kamarádi sebou taky často brali své potomky a tak si měl s kým hrát a vlastně mne potřeboval jenom když měl hlad :-)).A ani to ne, prostě za kým děti zašli, ten jim dal najíst a příště zase třeba já i ostatním. Prostě se jim věnoval kdo byl zrovna po ruce a dětem to jenom prospělo.
Značkové oblečení skoro nemáme. Skoro.....potrpím si na kvalitní značkové outdoorové oblečení, ale jak co. Prostě za spacák, kvalitní boty, vybavení… raději utratím majlant, protože vím že se to vyplatí a není to na jeden den. Ale mladýmu na tábor jsem kupovala zá:,–(ně na tržnici. Po 4 týdnech tábora bys totiž nepoznala jestli to bylo nebo nebylo značkové.....prostě to bylo na vyhození :-))). A nevěř že boty s Vibramovou podrážkou jso nezničitelné :-))).
Myslím že se nikdy moc necítil nějak handicapovaný. Je pravda že nikdy neměl čas běhat s dětmi kolem paneláku. Prostě byl pořád se mnou někde v přírodě či na letišti. No a od svých 10ti let zase pro změnu se skautíkama.
Myslím že ani o společnost označkovaných dětiček nestojí. Mobil má, to zase není taková položka, počítač taky, kolo měl než mu ho vloni ukradli, discmana a spousty jiných blbostí taky. Pokud chce něco extra tak ví, že si na to musí vydělat.
V létě byl na brigádě, vydělal si 7tisíc a koupil si batoh. Ne že by neměl, a dobrej, ale toužil po určité značce, tak si na něj vydělal.
Myslím že největší dárek který můžeš svým dětem dát je, že je naučíš postarat se sami o sebe. A to ,pokud jsi v situaci jako já, jde tak nějak samo :-)).
Vždy tvrdím že všechno zlé je k něčemu dobré, jenom občas hned nevíš k čemu. Ale časem to zjistíš. Takže je mi sice někdy smutno až zoufalo ale protože vím, že to nepotrvá věčně, tak z mostu kvůli tomu rozhodně neskáču :-).
A k dětem. Opravdu s nimi můžeš dělat téměř vše co bez nich, ale s nima je to rozhodně zábavnější. A je to moc krásný pocit když vidíš že to co umějí jsi je naučila ty. . . . . . akurát si asi budu muset pořídit nové lano a sedák … junior mi ho zabavil a nechce mi ho půjčovat :-((.
Samozřejmě není vše jenom idylka :-/. Například pubertu bych úplně zrušila. Jediné co mne odradilo od toho abych ho nezabila je to, že když už mne stála jeho výchova tolik peněz a úsilí, tak to teď, těsně před koncem :-)))) nevzdám.
Ještě jedna věc. Pokud ty sama tíhneš ke značkovým hadříkům a různým „nezbytně nutným“ vymoženostem, pak samozřejmě bude i tvé dítě považovat za smrtelně nebezpečný jejich nedostatek.
Pokud ale víš a řídíš se tím, že jsou v životě důležitější věci, tak ani tvému dítěti to chybět nebude a nebude si kvůli tomuto „nedostatku“ dělat hlavu.
Jejda zase jsem se nějak rozkecala :-)) asi mi už ta mateřská leze na mozek. Je vidět že po tom cvrkotu v práci jsem teď jaksi nevytížená :-))).
Musím letět, mrňous chce zase kojit :-) … taky dobrá činnost ( někdy snad i lepší než sex ;-) )
 Naďa

  • načítám...
  • Zmínit
Neffy
1182
13.4.05 20:05

Ahoj, to se to povídání pěkně rozjelo. Když jsem se v neděli napsala pár řádků, vůbec jsem nečekala takovou (zatím 3denní) diskusi.
Za pohádku považuju to, že jsi to všechno zvládla a vše dobře dopadlo a že toho nebylo málo. To by porazilo i koně a ne jednu ženskou. A Ty jsi jeden z těch vzácných lidí, kteří si z toho nic nedělají, alespoň tak to v Tvých řádcích vypadá.
No, nic, až budu mít zase pocit, že toho je už fakt moc a že toho mám plné zuby, tak si vzpomenu na Tebe. Protože nějaké starosti určitě máme všichni, ale nemám ty Tvoje, ty, které považuju za nejtěžší - uživit, zajistit, vychovat, … a ještě se nezbláznit a zachovat si úsměv a spokojenost.
Ne, ne, k značkovým hadříkům opravdu netíhnu, ani šminkám, diskotékám. Jediné k čemu tíhnu a to hodně, jsou ty hory. Naštěstí stačí české. První značkové turistické boty jsem si pořídila vloni, po spoustě našlapaných kilometrů. Pořád jsem si říkala, že normální tenisky stačí. Ale když jsem zjistila, že v červnu na Rysech je sníh a v obyčejných teniskách to klouže, pořídila jsem si je. Pořád si myslím, že to jde i bez nich, ale tyhle goretexové jsou pohodlnější. Ale u těch bot jsem skoro skončila. Jenže i tak utratíme dost jen za to „pouhé“ vycestování.
Jak to opravdu chodí u puberťáků, nevím. Vycházím jen z toho, co vyčtu z časopisů, ale to nemusí být pravidlo. Kéž by se tedy zadařilo a potomci by o označkované děti nestály a taky se jich nedotýkaly případné řeči, že nejsou in.
Jsi teď na mateřské. Chystáš se do práce nebo na další rodičovskou?

  • načítám...
  • Zmínit
asisnilek
44
13.4.05 21:20

:-) no rodičovský příspěvek považuji za výsměch státu všem rodičům. Ráda bych si užívala i nadále mateřskou ale jelikož nemám žádný příjem tak mi nezbývá než za cca 2,5 měsíce jít do práce :-(((. Moc mne to mrzí, chtěla bych být u toho až mrňous udělá první krůček ale pravděpodobnost že si to nechá na večery nebo víkend je dost malá :-(((.
No, třeba ještě přijdu na nějaké řešení ale zatím to vypadá na práci a Matýsek do jeslí :-(.
 Naďa

  • načítám...
  • Zmínit
miselline
1503
13.4.05 21:54

Bože..nedělej to.Pokud jen trošičku můžeš, nedávej Matýska do jesliček..přijdete o tolik oba.
Já jsem taky chtěla jít,ale po tom trápení, co jsme měli vím,že rozhodně budu mateřskou prodlužovat co nejvíc, ačkoliv peněz máme tragicky málo…
Asi jsi naše články o „story naší kačenky“ četla, tak si umíš představit, co sil stálo jak nás tak ji, aby ten první boj nevzdala a žila..
A každý den stojím s pusou dokořán a slzy mi tečou po tvářích, co ten beznadějný, potracený zázrak dokázal…

Miselline+kačenka

  • načítám...
  • Zmínit
asisnilek
44
14.4.05 10:57

Milá Misseline,
každý den vstávám a usínám s myšlenkou jak to udělat.Obávám se, že řešení neznám.Sociálka mi sice doplatí k rod.příspěvku něco málo do minima ale to ani zdaleka nestačí.Vzala jsem si půjčky abych mohla být doma alespoň těch 6 měsíců. Opravdu nevím jak z té ubohé podpory uživit sebe a dvě děti, splácet půjčky a zaplatit nehorázné nájemné. To je opravdu nemožné.I s výplatou z práce se budu mít co ohánět abych to zvládla.Bohužel rodinu nemám a otec mrňouska.....škoda mluvit, budu se muset soudit o každou korunu a navíc to dlouho trvá.Jo vlastně mám ještě jeden příjem, výživné na staršího syna, celých osmset korun …to se rozšoupnem :-))).
Takže dík za radu, vím moc dobře o co přijdu a je mi z toho dost smutno......bohužel nemůžu jinak :-(((
 Naďa

  • načítám...
  • Zmínit
Neffy
1182
14.4.05 14:22

To musel být docela šok, když doktor upozorní, že teď anebo možná nikdy. Ať se v tom plácám, jak chci, tak tahle „komplikace“ mě ještě minula. Rozhodovali jste se dlouho? Fakt nemáte pocit, že by se život výrazně změnil? Ať tak nebo tak, jak už jsem někde psala, zřejmě „rozum“ zvítězí a ne úplně brzy ale zase ne za tak dlouho bych mohla přispívat i na stránky snažilek. Do té doby ale určitě budu zjišťovat, jak se daří vám, už maminám, a třeba znovu snažilkám. Co vás trápí a na co se mám když tak připravit. Brzy zase ahoj.

  • načítám...
  • Zmínit
Neffy
1182
14.4.05 14:46

Ahoj, už pár dní přemýšlím, co Ti napsat. Pořád to nevím. Tvoje psaní je moc hezké a podrobné. Takže nevím, jaké rozumy z Tebe ještě tahat.
Biologické hodiny umí pěkně zahýbat se zavedeným životem a pohodlím. Ale nejsou to jen ty biologické hodiny. Nepříjemné otazníky, tak co teda, budí i děti přátel. Když už i ti poslední a hodně zarytí odpůrci jdou do toho, člověk si říká, tak co je s náma?

Jednou bychom brali děti snad oba. Ale proč teď? Ještě (tak jako i jiní) by to chtělo to bydlení, ještě jsme nebyli támhle a támhle. Ještě jednou bychom si chěli užit tohle a támhleto .. A dokončit školu a koupit tohle a tohle a vždycky se něco najde, jen ta chuť stát se rodiči pořád ne.

Kdyby mě netlačil čas, odložila bych to. Ale mám strach, že to později opravdu nemusí jít. Nevím, jestli bych byla schopná zkoušet stále znova po potratech, nebo jít na umělé oplodnění. Nevím, ale je docela možné, že když už bychom se rozhodli, že ano, udělali bychom pro to možné i nemožné.

Čtu, co kdo píše, vyhlazuju svoje vlastní strachy z té „šílené“ budoucnosti a tlumím ten, že už to brzy nemusí jít, protože nechci na svého partnera tlačit a chci tedy ještě třeba rok, maximálně 2 vydržet.. A snažím se věřit, že jeho postoj se už brzy změní (náznaky tu jsou), mezitím se já uklidním a nebudu se bát budoucnosti a všechno bude fajn. Co mi taky jiného zbývá?

To bydlení stejně nevyřešíme, nějak na ten byt v Praze nemůžeme dosáhnout. Ale spousta z vás to zvládá i jinak než ve vlastním, tak tu snahu o vlastní bydlení asi zase vzdám, nebo odsunu někam docela daleko.
Finance na mimino určitě někde splašíme a budu doufat, že nás puberťák nebude nesnášet za to, že nemá tohleto a támhleto, když všichni ve třídě už to mají. A že když si děti pořídíme, že z nich vyrostou slušní lidi a nebudeme toho tedy muset nikdy litovat.
Litovat raději toho, co jsem udělala, než neudělala, to je fajn. Obvykle se tím řídím, ale v souvislosti s dětmi mě to tedy nenapadlo. Ale asi proč ne?
Budu se těšit na další povídání.
Co děláš každý den? Na mateřské?

  • načítám...
  • Zmínit
Neffy
1182
14.4.05 15:01

Ahoj, už to vím. Počkám, protože jsem přesvědčená, že ta touha přijde už brzo. Co bych dělala jinak na těchle stránkách? No, a když ne, nastoupí ten rozum. Co by se dalo dělat.

Jak tak na sebe koukám, těch strachů je tolik - dítě mít, dítě nemít a pak spousta spojených s tím, když ho mít budu … Je to děsné, ale aspoň jsem si uvědomila, co přesně vidím jako problémy a můžu se pokusit svůj postoj k nim změnit. Tím bych mohla mít půlku „práce“ za sebou. Změnit je můžu na základě toho, co jsem si přečetla. Nenašla se ani jedna, která by litovala a to ani v případě, že šly do těhotenství rozumově. Nemyslím, že by pak ty problémy byly menší, ale třeba by mě míň nebo vůbec trápily.

No, jo. Jasně že je nutné se postarat nejdříve o dítě. Pes taky potřebuje péči, ale třeba manžel už by mohl sám? Musí být máma vždycky až ta poslední? Taky ráda opečovávám své blízké, ale když už nestíhám, mám za to pocit viny. A taky to tak nesmí být vždy, tedy že bych všechny opečovávala stále jen já. To by mi pak lezlo krkem. Kariéra mě netrápí, ani ji nedělám. Pracovala bych ráda kvůli penězům, ne pro kariéru. A hlavně o žádnou nejde. Dělám doma pro několik klientů na PC. Takže jaká kariéra? Naštěstí mě ta práce baví. A právě ty klienty sehnat mi dalo hroznou práci a nechtěla bych o ně přijít. Když si vzpomenu na první roky, kdy jsem si vydělala jen na zálohy na sociální, zdravotní pojištění a na nájem, brrr. To už bych nemusela. A trvalo to skoro 4 roky, než jsem si mohla založit třeba stavební spoření (tedy mohla spořit).

Jak si užila Eliška narozeniny?

  • načítám...
  • Zmínit
Neffy
1182
14.4.05 15:11

Ahoj, tak teď už nejsem neznámá.
Koukám, že tedy máme stejné „vstupní podmínky.“ Pokud se u mně (nebo nás) nic nezmění, taky budu muset jít do toho rozumově. Ale to zatím nějak nejde. Nějak nemůžu „přelézt ten vršek hory,“ jako že tak teda teď. Pořád okouním těsně pod vrcholem a říkám si: přelézt, nepřelézt?
Jak dlouho uzrávalo vaše rozumové rozhodnutí? Přece nejde říct teď v téhle minutě, kašlu na všechno (neřeším, jestli se cítím dobře nebo ne), jsme rozhodnutí. A tatínek se na rozhodování podílel aktivně? A jaké to bylo, když už jste se definitivně rozhodli? Úleva? Ta by se mi dost hodila. Jsem z toho rozhodování, co mám dělat, docela nervózní. Aby to bylo to správné rozhodnutí a abychom už z toho rozhodnutí měli radost. Aby nebyly třeba i pak pochybnosti.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít