Díky, že žijeme
- Porod
- janisha5
- 17.03.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Říkala jsem si, že já nikdy nezvládnu napsat deník o porodu. Věděla jsem, že když se k tomu vrátím, bude mi špatně. Dneska můžu hrdě říct, že je deník součást mé terapie a že jsem s tím, co se nám stalo, relativně smířená. Než začnete číst, musíte vědět dvě věci je to opravdu celkem hrozná zkušenost, takže nečtěte, pokud máte porod teprve před sebou. Druhá věc je, že náš syn je zdravý, takže můj „román“ skončí dobře. :)
V těhotenství jsem měla plno smůly, ke které patřilo i dlouhé přenášení. Protože ani my, ani doktoři nevěděli, kdy jsme malého přesně počali, termín mi určili podle prvního ultrazvuku. Týden po termínu mi oznámili, že se asi úplně netrefili a malej už má 4,5 kila. Za dva dny jsem byla objednaná na vyvolávačku.
Když jsem se ptala, jestli odhad porodní váhy není moc veliký, jestli nebude jistější udělat císaře, bylo mi řečeno, že jsem vysoká, tím pádem to určitě zvládnu přirozenou cestou (dodnes nevím, proč mých 177 cm hrálo takovou roli).
Ty dva dny jsem probrečela, měla jsem opravdu hrozný strach, ale zvládla jsem to ze sebe dostat a jít k porodu pozitivně naladěná. Na všechny jsem se usmívala, byla milá až moc, což si myslím byla má největší chyba.
Nejprve mě vyděsila porodní asistentka slovy: „Máte opravdu veliké miminko, nevím, jestli to zvládneme.“ Asistentce vděčím za život, takže jí tuhle drobnou paniku odpouštím. V té chvíli mě ale moc neuklidnila.
Po vyplnění všech papírů, kde jsem si vynutila i podepsat, aby u porodu nebyli studenti, protože se stydím a moc by mi to situaci neulehčilo, přišel první doktor. Sáhl do mě (omlouvám se za ten výraz) jak do krávy a vyndal rukavici celou od krve. Manžela to dost vyděsilo, zvlášť když mi bolestí vyhrkly slzy, ale mlčeli jsme. Dal mi první tabletu a do pěti minut mi začaly kontrakce po dvou minutách.
Zhruba za dvě hodiny přišel ten samý doktor a vedl s sebou nějakého mladíčka. „To je doktor, ale nezkušený, sáhne si do vás v kontrakci.“ Šup a už měl ve mně ruce, aniž bych se zmohla na slovo.
„Já nechtěla studenty,“ říkám zoufale doktorovi. „To není student, to je doktor bez atestace, mladá pani,“ utnul mě, odstrčil doktora a prasknul mi vodu.
Kontrakce jsem měla stále po dvou minutách, a to už čtyři hodiny. Najednou do hekárny vletěla nějaká lehce korpulentní mladá doktorka, podívala se na monitor a řekla, že se jí nelíbí pulz miminka a že se navíc vůbec neotvírám, tak holt tomu musí pomoc. Vysvětlili nám akorát, že dají miminku na hlavu monitor - jak to udělají, už neřekli.
Bylo to opravdu hrozné, doktorka mě nutila si lehnout na břicho, klečela mi na nohách a roztahovala děložní hrdlo (dle manžela nějakou tyčí). Za dvacet minut opravdu příšerné bolesti roztáhla dělohu z jednoho centimetru na osm a přitom na mě křičela: „Vám snad nejde o dítě, jak jste si asi myslela, že půjde ven? Není to tak snadné, jako dítě udělat, že jo. Laskavě mi tady nezmatkujte.“ Já přitom jenom křičela - co jiného jsem mohla dělat, když na mě leželo asi pět lidí.
Monitor zjistil, že má dítě pulz 90, což už ukázaly i břišní pásy (to byl původně důvod k panice). Teď ovšem doktoři nedělali nic. Jenom mě přikurtovali k lehátku a dali do kapačky oxytocin. V té chvíli už jsem měla kontrakce osm hodin a poslední dvě po minutě.
S oxytocinem ale přišlo něco opravdu drásavého. Bolest mě nutila křičet na celou nemocnici (mělo to prý souvislost se synovou extra velikostí, normálně to prý tolik nebolí- to neposoudím). Bylo mi úplně jedno, kdo nebo jak to ukončí, ale chtěla jsem být mrtvá. Z té doby vím jen to, že tam běhali různí doktoři, někteří hystericky pobíhali, jiní krčili rameny (pak jsem se dozvěděla, že jich bylo rekordních 12).
Po dvou hodinách jsem padala mezi kontrakcemi do bezvědomí, což lékaře „mírně“ znepokojilo a zavolali hlavního doktora, který měl rozhodnout, zda udělá císařský řez.
Přišel, podíval se na mě z výšky (nekoukl se do papírů ani nic podobného) a řekl: „Deset hodin není moc, dejte jí ještě oxytocin na dvě hodiny.“
Sestra zbledla. „Pane doktore, dítě má špatnou rotaci, paní má veliké bolesti.“
Nemohla jsem mluvit. Strašně ráda bych toho arogantního doktora nakopala do zadku, ale byla jsem ráda, že se mi podařilo vnímat alespoň jejich slova. Pak mě sestra sundala z lehátka a posadila na míč, manžela za mě. Bolesti byly najednou o sto procent mírnější.
„Ta kapačka špatně teče, když sedíte, musíte si lehnout,“ řekl nějaký další doktor a vrátil mě zpátky do bezvědomí. Koukla jsem se na asistentku a řekla větu, která mě pronásledovala dlouhé měsíce: „Myslím, že to asi nezvládnu.“ Moje porodní asistentka se čtyřicetiletou praxí měla slzy na krajíčku a můj muž začal vyšilovat. Pak dalších cca deset kontrakcí nic nevím.
Najednou nade mnou stojí asistentka s mladým doktorem.
„Vypněte ten oxytocin, hned. Vždyť je úplně vysílená…. Haló, slyšíte mě?“ přikývnu. Můj zachránce mi vysvětlí, že mi teď chvilku vypnul oxytocin, bez kterého nemám kontrakce, abych si odpočinula.
„Dám vám chvilku, než řeknete, že můžem a pak porodíme.“ Manžel prý předtím odešel volat mým rodičům a zřejmě i vedení nemocnice, podle slov hlavního doktora to mělo trvat ještě dvě hodiny, což nechtěl dovolit. Přišel do dveří akorát, když na mě asistentka ležela.
Malej byl do pěti minut venku. Zlomil mi kostrč, vyhodil tři obratle a roztrhal dělohu. Vyndali ho s pupečníkem kolem krku, ale zdravého. Měl sice jenom necelá čtyři kila, ale obvod hlavy byl děsivých 40 cm.
Potom následovala další panika, krvácela jsem a nikdo nevěděl odkud. Malého vzali, ani mi ho neukázali, což mě mrzí úplně nejvíc, a pak mě asi hodinu a půl sešívali úplně všude.
Druhý den se na mě přišel podívat vrchní doktor (přišel až po delegaci asi dvaceti lékařů, kteří mě navštívili mimo vizitu). Podle všeho ho poslali, aby se omluvil. Zmohl se pouze na: „Tak co matko, kdy bude druhý?“ Neměla jsem sílu mu cokoliv říct a navíc jsem se styděla, že jsem tak křičela.
Až časem mi došlo, že to celé asi nebylo úplně v pořádku. Měla jsem veliké psychické problémy, které jsem řešila přes rok. Bojovala jsem s pocitem, že jsem srab, že mě všechno složí, bojovala jsem také s pocitem ponížení, protože tam bylo hrozně lidí a všichni se dost brutálně věnovali jen jednomu místu.
Také jsem se špatně srovnávala s tím, jak jsem byla bezbranná a vyčítala jsem muži, že nic neudělal… a on si to vyčítal taky. Navíc jsem měla velké bolesti a nevěděla jsem, jak moc racionálně si vše pamatuji, trvalo dlouho, než jsme si o tom byli schopni s mužem promluvit a vše si ujasnit. Hrozně jsem si vyčítala, že jsem se dostatečně nebála o syna a mrzelo mě, že jsem na něj ze začátku neměla moc sil.
V tomhle ohledu to byl opravdu těžký rok. Už to ale chápu, jakmile to nejde jako na běžícím pásu, lékařům to přidělá práci a když narazíte na pár idiotů, je tady situace, kterou jsme prožili my.
Měli jsme ale štěstí v neštěstí. Doktor, který dostal malého ven, byl skvělý a porodní asistentka taky a jsme zdraví. Já teda ještě úplně ne, ale to bude dobré. 
Děkuji vám, že jste dočetli až sem, a prosím vás o shovívavé komentáře. Jsem na dobré cestě, ale přeci jen je to pro mě ještě citlivé téma.
Přečtěte si také
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 977
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 499
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 1522
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 427
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 350
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 2245
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 1089
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 2941
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 771
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 670
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
víc k tomu asi ani nejde tříct 
. 
to jsem ani netušila, takže jsem rodila téměř půlroční dítě… no to je gól 
. 
Měla si miminko podobně obrovský jako já… jen dotaz pro zajímavost- si taky vysoká? 
