Můj a psí život
- O životě
- janisha5
- 18.07.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Popíši vám, jak se dá překonávat těžké období, když máte někoho, koho máte rádi a kdo má rád vás. Popíši vám, jak si každého nešvaru i každé špatné vlastnosti můžete vážit, protože to přispívá k povaze, kterou milujete. Popíši vám, jak jsem získala nejlepšího přítele. A i když je chlupatý a občas smrdí, je NÁŠ!:)
tady začal ďáblík vystrkovat růžky :)
- 3
- 3
Dárwin byl malé nezdolné štěně. Vzala jsem si ho jako pětitýdenního smetanového labradora. Měl dobré rodiče, ale byl přespočetný, úplně jako já.
Když jsem si roztomilé tříkilové štěňátko přijela vyzvednout, chovatelka mi nadšeně sdělovala, že pejsek je hodný, že si hodinu hraje a čtyři hodiny spí a že je to s ním jako v lázních.
Za první čtyři minuty v jeho přítomnosti mi psí robě zničilo dioptrické brýle, rozbilo květináč a nakonec hystericky vyštěkávalo v kovové vaničce, která na něj čirou náhodou spadla, když se spod ní pokoušel vyprostit krásnou voňavoučkou plenku.
Během pár hodin jsem pochopila, že to budou zřejmě lázně Buchenwald. Psisko nespalo a v tenkrát prázdném bytě (čerstvě po nastěhování jsem neměla nábytek- díky Bohu!) vymýšlelo tolik vylomenin, až jsem si říkala, že ho snad vrátím.
Měla jsem 14 dnů dovolenou, abych mohla pejska naučit slušným mravům. Za ty dva týdny jsem zhubla osm kilo, naspala asi dvacet hodin a rozkmotřila se s novými sousedy. Dárwin zřejmě opravdu zahájil evoluci, rozhodl se rozšířit psí intelekt o nehynoucí touhu mě dovést k šílenství!
Po týdnu přišel na to, že noční stolek má kolečka a že se na jeho spodní poličce skvěle leží. Od té doby jsem vlastnila skejtující štěně - můj muž dodnes nechápe proč máme u nočních stolků kolečka zalepená.
O pár dní později pes zjistil, že suprově halekám, když odnáší moje věci, nehledě na to, jak halekají návštěvy, když při odchodu postrádají boty i pár drobností z tašky. A kam takové věci schovat? No přece pod balkon, tam mu už nikdo nedokáže, že to shodil právě on! Potom, co jsem na souseda pod námi zvonila dvanáctkrát týdně (to není hrubý odhad, to je realita!), koupila jsem drát a na konci ho ohnula do háčku. Můj soused od té doby může opravdu říkat, že mu ožila deka, protože tu nejčastěji vytahuji ještě teď (po letech praxe jsem na to opravdu dobrá 
).
Druhá sousedka pod námi se bojí psů a taky je bohužel zdravotní sestra. Proč bohužel? Chodí v bílém.
Dárwin se narodil 21. září. Po zimě, v době, kdy tály ledy a venku bylo hrozné bahno, mu doma došla všechna zábava a on se učil venku sáňkovat na blátě. Chyběl mu sníh. Měl taky další neřest jako čerstvý puberťák - nechtěl vůbec domů z procházky, nedal se chytit na vodítko. Musela jsem ho cvičit a trénovat jeho poslušnost, jenže on vždycky nějak poznal, že chci jít domů.
Jednou jsem ho lákala tak, že jsem otevřela dveře zadního vchodu v bytovce a šla si stoupnout k předním, volala jsem sladkým hláskem a myslela na to, jak o něj brzo něco přerazím. Po dvaceti minutách nahoře zavrzaly dveře a do těch vchodových nekontrolovatelnou rychlostí vběhl můj bloňďatý čtyřnohý (ne)přítel. Úplně kompletně obalený bahnem navštívil sousedku v bílém, která nic netuše šla vynést odpadky.
Postupem času se mi z uličnického štěněte podařilo vychovat sebevědomého psa, který miluje vodu, tenisáky a nenávidí velké psy (to byla jeho přirozená reakce na několik ostrých střetů s agresory). Ať to zní jakkoliv divně, teď když vychovávám dítě, hodně věcí mě díky výchově štěněte nezaskočilo tolik, jako kdybych hned spadla do mateřství.
Musela jsem se ho naučit brát takového, jaký je. Umanutý, milující, žárlivý a často dost poťouchlý. Nikdy nezapomenu, když jsem po měsíci jela k rodičům, kteří mě chtěli říct nějakou novinku. Vystoupím z auta, vypustím z kufru Dárwina, který okamžitě běží za barák na zahradu. Mezitím před garáž přijdou naši a s nadšením v hlase se ptají: „Jestlipak víš, co máme nového?“ a přísahám, že zrovna v tu chvíli se ozvalo zaškrábání, potom skřípání a potom zvuk, jako když do vody hodíš kufr plný kamení. „Patrně bazén,“ odpovídám. Náš vášnivý plavec nevylezl z vody do posledního dechu a můj táta dokoupil poklop na přikrytí hladiny a jemnější desinfekci, aby Dárwin nevyplešatěl.
Z rozverného štěněte se stal přítel v dobrém i zlém, který se mnou chodil všude. Kolegové v práci ho milovali, i když jejich společenské oblečení obalené chlupy rázem nedávalo smysl. Dárwin hrdě odpočíval pod psacím stolem, chodil na obědy i na porady, o víkendu se mnou jezdil na chatu, kde se naučil nosit dřevo a v bytovce se stal oblíbeným obyvatelem (a to i přes to, že se asi ve dvou letech naučil rozsvicet a zeď v chodbě musel pan správce každou chvilku sádrovat).
Když se na scéně objevil můj muž, s Dárwinem jsme měli životní tempo už pět let jasné. Proto změna mého mazlíčka lehce vyvedla z míry. Najednou začal spát na posteli, ale ne u mých nohou, jako měl ve zvyku (a to jen když neměl dobrý den nebo mu bylo smutno).
Teď se začal nominovat na půlku mého muže, každé ráno mu také nezdolně nosil tenisky k posteli, ať už prý jako jde. Vždycky, když si manžel namazal housku a sednul si ke stolu a pak si vzpomněl, že si chtěl nalít ještě pití, labrador mu rychle obsadil místo. Prostě jsem byla jeho a s nějakým vysokyým blbcem s hlubokým hlasem se můj drahý psí přítel odmítal dělit (a to ještě chudák nevěděl, co ho čeká ).
Trvalo to půl roku, když jsme se jednou ráno vzbudili a u postele, místo tenisek ležela pískací hračka, bylo vyhráno - Dárwin se smířil s novým spolubydlícím.
Trvalo dalšího půl roku, než jsem otěhotněla a nemohla jsem s Dárwinem chodit na obvyklé procházky - někdy v té době jsem o něm naposledy řekla, že je to můj pes… od té chvíle byl totiž NÁŠ. Manžel si ho zamiloval, i když nikdy předtím neměl zvíře, pustil se do péče o labouše s láskou a odhodlaností, až mě občas mrzí, že ten psí živočich zapomíná na těch pět let, co jsme byli sami.
Když se narodil náš synáček, pro citlivého psa, jako je Dárwin, to byla rána. Nemohl mě moc vidět, protože jsem měla zdravotní komplikace a musela jsem hodně ležet. Labrador nechápal, co mi je, proč za ním nepřijdu, proč nemůže spát s námi v pokoji, proč musí čekat, pořád na něco čekat. Proč nejdeme do práce, proč nejdeme na procházku, proč sakra nejdeme aspoň spolu do obýváku a co je pro Boha ta malá ubrečená věc, co do mě kouše.
Vím jistě, že si přesně tohle myslel. Kojení ho popravdě znervózňovalo hodně dlouho, než pochopil, že mě to zas tak nebolí a dělám to dobrovolně…
Trvalo dva měsíce, než se Dárwin plně vžil do role staršího bratra, přestal vrčet na velké psy a začal vrčet na každého, kdo se jen přiblížil ke kočáru.
Dneska je synovi šest měsíců a i když je jedináček, jsou na mě dva. 
Přečtěte si také
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 1991
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1620
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 3305
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 1746
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 1726
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
Naši dceru jsme adoptovali a sousedka nás soudí. Sama má kostlivce ve skříni
- Anonymní
- 30.10.26
- 9291
„Já bych se bála, co si takové dítě přinese z původní rodiny,“ prohlásila sousedka, když jsem jí vyprávěla, že naše šestiletá dcera začala chodit na tanečky. Řekla to s takovým úsměvem, jako by mi...
Šéf mě ponižuje kvůli dětem. Když jsme sami, má úplně jiné řeči
- Anonymní
- 30.10.26
- 1786
„Někteří lidé mají zřejmě pocit, že se práce přizpůsobí jejich rodinnému programu,“ prohodil šéf před celým týmem, když jsem si ve tři čtvrtě na čtyři balila notebook. Všichni věděli, že musím...
Bratr dostal od táty auto, já jen pětistovku. Po jeho smrti jsem našla dopis
- Anonymní
- 30.10.26
- 3914
Když mi táta k čtyřicátým narozeninám poslal pětistovku v obálce, zatímco bratrovi o pár měsíců dřív koupil ojetou Škodu za 180 tisíc, definitivně jsem si řekla, že na jeho zlatého chlapečka už...
Tchyně bez dovolení ostříhala dceru (4) na ježka. Prý jí v dospělosti poděkuje
- Anonymní
- 30.10.26
- 2718
Když musíte v práci hasit resty a školka vyhlásí mimořádné uzavření, protože bude ten den bez proudu, nezbývá než povolat rodinné zálohy. V mém případě to byla tchyně. Slibovala, že si s čtyřletou...
Dcera chce na učňák. „Na to je tě škoda,“ řekla jsem jí. A teď mě to mrzí
- Anonymní
- 30.10.26
- 2173
Moje dcera je v devítce, má dobré známky a chce být kadeřnicí. Já jsem automaticky počítala s maturitou. Myslela jsem si, že jí nechávám volnost ve výběru školy. Pak si vybrala a já zjistila, že tu...
jen, mě překvapilo, že ti ho chovatelka dala už jako pětitýdenní!!! 
To je sakra brzo…
a s tim kojenim jsi me pobavila 
