Čekání na malý zázrak

S přítelem jsme moc toužili po miminku. Lékaři mi ale předpověděli nelibou budoucnost. Vzhledem k tomu, že jsem už 4 roky neměla periodu, se jim zdála vidina mého těhotenství bez hormonální léčby jako nemožná. Proto jsme se rozhodli, že se prostě budeme o miminko snažit ještě před plánovanou svatbou a pokud to opravdu nepůjde, přistoupíme k léčbě.

Měli jsme toho v dubnu opravdu hodně, já měla dvě zaměstnání, snoubenec dělal na diplomce a do toho jsme plánovali veselku. Moc si nepotrpím na přehnané detaily, takže jsem byla se vším rychle hotová a asi měsíc před svatbou se toho na mě sesypalo hrozně. Nestíhala jsem dodržovat stravovací režim a jednoho dne mě hrozně překvapil opravdu hodně intenzivní hlad - musela jsem se najíst, a to okamžitě! Od té chvíle jsem tenhle neovladatelný hlad měla pořád. Připisovala jsem ho vyprahlosti organismu.

Tři dny před svatbou jsme k nám pozvali společnou kamarádku a budoucí manžel odjel nakoupit. Než přijel, měla jsem alespoň čas si kamarádce postěžovat, jak je mi hrozně z toho, že budu muset lítat po doktorech a jak to bude „príma“, až do mě všichni budou „rýpat větvičkou“, jestli je tohle opravdu možné, stejně jako to dělají malé děti zvířátkům v ZOO…

Byla jsem nešťastná a i když jsme se o miminko snažili opravdu chviličku, věděla jsem, že se to prostě nepovede, protože jsem poruchová. Drahý se naštěstí stihl vrátit z nákupu dřív, než kamarádce vybuchla hlava. Položil přede mě láhev vína a těhotenské testy se slovy „Nejdřív jedno a pak až druhý“. Bylo to od něj sice opravdu moc starostlivé, ale mě to rozesmutnilo ještě víc. Každopádně jsem si šla test pro jistotu udělat. Počůrala jsem papírek, chvilku koukám a samozřejmě, že nic. Test položím na jeho obal na odpadkový koš s tím, že ho vyhodím, až dám do koše nový pytlík. Nejdřív si dám ale to vínko, ať mi není tak smutno.

„Fůj, cos to koupil za patok, za ten test bych si zasloužila lepší víno,“ ječím na snoubence, který na mě mává s láhví naší oblíbené značky. Z vína se mi zvedne žaludek, radši si jdu vypláchnout pusu, skloním se nad umyvadlo a šilhám na odpadkový koš. Byly tam! Dvě! Nebo spíš jedna a půl čárky… nikdo mi do návodu nepřipsal NUTNO KRAPET POČKAT! Vzala jsem test a utíkala za přítelem.

„Ježíííši Kriste, já sem asi sakra těhotná,“ křičím na celý byt, zpoza rohu vykoukne kamarádka a říká „Gratuluju!“. Až asi o deset vteřin za ní vykoukne snoubenec a dá mi pusu. Asi si nepředstavoval, že o tom, že bude otec nejdřív informuju kamarádku, ale to si holt člověk nevybírá. 

Přestože test byl druhý den ráno výraznější, pořád jsem tomu nevěřila a jako naivní prvorodička jsem se okamžitě objednala k doktorce. Zamířila jsem ke své „chápající a ochotné“ lékařce, ke které jsem zamířila, už když jsme se s (nyní už) manželem rozhodli zkusit otěhotnět, aby mi poradila a udělala testy zdravotního stavu. Ona mě nechala hodinu sedět v čekárně, aby mě pak potřásla rukou a popřála mi, ať se nám to podaří.

Ani pro tentokrát se nevybudila k lepším výkonům a dva dny před svatbou mi oznámila, že plod je zřejmě mimo dělohu a že to vypadá na sekci vejcovodu. Poslala mě domů, ať přijdu po víkendu. Já jsem nevěděla vůbec nic, měla jsem si o víkendu brát nejlepšího chlapa na světě a v pondělí přijít o něco, co pro nás, po tak krátké době, už tolik znamenalo? Všeho jsem se bála a hrozně mě děsila představa čekání. Na internetu jsem si přečetla, že by měl každý den stoupat těhotenský hormon a že pokud to bude dvojnásobně, tak těhotenství není mimoděložní, a tak jsem u mé doktorky druhý den seděla zase s tím, ať mi vezme krev. Ještě odpoledne nám volali z laborky, že hcg dvojnásobně stouplo a že se s největší pravděpodobností jedná o úplně normální těhotenství. Spadl nám kámen ze srdce, mně se ale ulevilo až za tři měsíce, kdy jsem se přestala všeho tak úpěnlivě bát.

Po svatbě jsem dostala virózu, která mě hodně vyděsila, s každým píchnutím jsem běžela na záchod se podívat, jestli je vše ok. Prostě neustálý stres. Věděla jsem, že do práce se vrátit nezvládnu, protože jako novinářka bych si toho stresu ještě pětkrát přidělala. Doktorka mi ale rizikové těhotenství napsat odmítla s tím, že bych mohla ven jenom sedm hodin denně a to je málo. S mojí kancelářskou prací jsem byla denně venku tak 2 hodiny denně a mezitím v jedné nebo druhé redakci s telefonem u ucha a dvaceti chrchlajícími kolegy okolo. Naštěstí mi neschopenku na virózu napsala moje praktická lékařka a já jsem pak změnila gynekoložku.

Hned poté jsem začala zvracet a trpět celodenními „ranními“ nevolnostmi, které mi vydržely až do pátého měsíce. Byla jsem šťastná, že o miminku vím, potom už vyčerpaná a nepříjemná, ale doufala jsem v lepší zítřky…

Když jsem konečně zvládla vstát z postele a nepozvracet psa, začínala jsem šestý měsíc a měla jsem před sebou dlouhý seznam úkolů. Které se v následujících třech bezproblémových týdnech plnily samy. Pak už těch týdnů bez komplikací moc nebylo.

Praskla mě cévka v nose, a tak mi do něj narvali asi tří metrovou gázu a nechali jí tam dva dny. Na stehnech a bocích se mi objevila vyrážka, kterou nejdříve všichni odhadli na alergickou reakci, potom na ekzém a pak to uzavřeli jako svrab. Takže jsme se 14 dnů mazali vysoce toxickou mastí, každý den prali a žehlili všechno oblečení, povlečení, gauče, židle i sedačky v autě. A jako by to nestačilo, donutili jsme to dělat i naše rodiče, aby nám nakonec pomohl náš veterinář, který řekl, že takhle prostě svrab nevypadá, že mám těhotenskou vyrážku. Stejný názor měl nakonec i přednosta fakultky, který mi na to předepsal kortikoidy, ty sem ani nepoužila a vyrážka do druhého dne zmizela.

Už jí to zřejmě taky nebavilo. Po zhruba týdenním klidu mi začaly povolovat kyčle a hrozně mi bolela stydká kost. Lékaři se kvůli tomu zděsili velikosti dítěte, které mělo už od sedmého měsíce správnou polohu hlavou dolů a její obvod byl větší NEŽ OBVYKLE. Ještě mi neřekli, jestli budeme muset na císaře, ale já jsem za dobu svého těhotenství pochopila, že nic není tak horký, jak se to uvaří.

I když jsem minulý týden prodělala salmonelu z domácích věnečků „zaručeně bez syrových vajec“, vím, že mám obrovské štěstí, že já to přežiju a na naše štěstí už to v mém téměř devátém měsíci nemá vliv. Měla jsem vlastně vždycky štěstí v neštěstí. Snad nám to za ten měsíc taky dobře dopadne. 

P. S.: A tomu rýpání větvičkou jsem se stejně nevyhla