Dokázala jsem to!
- Snažení
- ZeLu
- 01.09.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak již víte z mých předešlých deníčku, snažili jsme se dlouho. A pořád to nešlo, několik pozitivních těhu testu a stále nic! Byla to dlouhá cesta, plná slz a zklamání, ale stála za to.
Zapracovala jsem na sobě, hlavně si to srovnala v hlavě. Cysta zmizela a já šla do prvního pokusu IVF. I když jsem si nikdy nemyslela, že zrovna já budu ta, která toto vše bude muset řešit. A možná právě proto to pro mě byla taková rána a miminko čekalo.
V roce 2011 mi umřel můj dědeček, 4 měsíce po naší svatbě. Čekal a pořád se babičky ptal, jestli už. A jednoho dne tu nebyl! Přišlo to nečekaně, byl zdravý, čilý a o to víc mě to bolelo. Proplakala jsem několik dní a ležela jen v posteli, plakala a plakala. Umřel 20.10.2011
Proč o tom ale mluvím…Pořád jsem čekala na naše miminko. Zjistili, že jsem nemocná, ale bojovali jsme dál. Říkala jsem si, že dědeček má nahoře moc práce a že mi určitě za sebe pošle miminko. Čekala jsem, čekala, až došlo na IVF.
V září 2012 jsem začala se stimulací, samozřejmě nic nemůžu mít bez komplikací. 
Břicho jak v 5. měsíci, po odsátí několik desítek vajíček se mi rozjel hyperstimulační syndrom i na základě prevence a prášků na potlačení. Oba vaječníky 12cm. Několik dnu jsem nemohla po zákroku chodit, zvracela jsem ve dne i v noci, nešlo pít ani jíst, teplota. Ale já do nemocnice prostě nešla. Nemohla jsem se ani na jeden měsíc vzdát svého snu.
Nějak jsem toto období přetrpěla a po 5 dnech šla na transfer. Měla jsem hrozný strach, strach z toho, že zase budu zklamaná a zas neuvidím ty růžové //. Dostala jsem do bříška to nejlepší miminko, co šlo, hatchující blastocystu.
Ležela jsem tam na lehátku s ní v bříšku a koukala jsem z okna a v duchu si říkala „Zakousni se, zakousni se. Přece mě tady nenecháš samotnou…“
Odcházela jsem s manželem ruku v ruce a doma pak pro jistotu ještě dva dny ležela a nic nedělala a zobala vitamíny. Po pár dnech mi začalo být divně. Žáha, horkost a žízeň. No a tak jsem to zkusila, 7. den po transferu a jupíííííííííííí byly tam!!! Moje růžové //.
20.10. jsem volala svému doktorovi a 22.10. jsme se dověděli, že čekáme miminko. 
Byla jsem 5+5 tt podle ms a naše láska už měla srdíčko.
Celé těhotenství bylo ukázkové, ve 20. týdnu jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka. Byl zdravý, rostl jako z vody a máma taky. Do 26. týdne ani 1 kg a potom? Za 14 týdnu 13 kg, jen dítě a voda. 
Do poslední chvíle byl prcek zadkem, pak se otočil. Na monitoru nic, čípek nic a to už bylo dle ms 39+1 a podle utz 39+6. Byly jsme totiž dle utz větší.
No a v neděli 39+3 16.6. v 22:00 mi začala odtékat voda. Bolesti po 2 minutách, byla jsem vyděšená, protože voda byla zelená. :/ Čípek se neotvíral a já trpěla bolestí na porodním boxu. Malej začal mít tep 195-200, já bolesti jen do zad, u kontrakce každé nazvracela největší ledvinku a u toho jsem si musela měnit porodní vložky a to všechno vleže.
Na všechny jsem řvala, ať mi dají něco od bolesti, že se mi asi láme páteř.
Jak jsem viděla svého doktora, tak jsem ho prosila, ať mi malého okamžitě vytáhne, že mám o něj strach. Břicho mi skákalo, jak kdyby byl ve mě vetřelec.
Podíval se co se děje a říká „Okamžitě na sál“. Takže během zvracení a kontrakcí jsem podepisovala souhlas s operací. U toho mě cévkovali a manžel mi sundával šperky. Na sále jsem jim nadávala, ať vypnou klimatizaci. Až pak jsem si uvědomila že jsem byla tak utahaná, že mi byla zima. Mezitím jsem se omlouvala, že jsem na ně zlá, ať mi to prominou. Anesteziologa jsem sprdla, ať mi nerve na ksicht masku s kyslíkem, že mě to „sere“ a ať mě radši rychle uspí a vytáhnou mi malého. Prý dobře, není problém.
Já se probudila něco po 10 dopoledne 17.6. Přede mnou stál manžel a držel malého v náručí a říká mi „Lásko, toto je náš Matyášek, narodil se 8:22, měří 50cm a važí 3700g.“ Byla jsem tak utahaná, že jsem ani neplakala. Jen se jak blb usmívala. Položil mi ho na rameno a mě zaplavil ten úžasný pocit. Ano, jsem máma, konečně je to za mnou. Konečně je u mě, moje láska. Byl tak krásný a byl můj/náš.
Teď je malému 10 týdnů, je to úžasné dítě, hodné, usměvavé, prostě pohodář a já jsem hrdá na nás všechny tři. Že jsme to zvládli, že se máme i přes všechny překážky v životě moc rádi a že nás nic a nikdo nerozdělí.
Všechno zlé je k něčemu dobré a litovat se nemá cenu. Život se musí brát takový, jaký je. To už vím a i za tuto zkušenost jsem vděčná. A o svém dědečkovi budu Matyáškovi vyprávět.
Takže holky, komu to nejde: hlavu vzhůru, určitě se to jednoho dne podaří i vám. 
Přečtěte si také
Děti chtěly pořád něco kupovat. Jedno pravidlo nás zbavilo většiny proseb
- Anonymní
- 26.09.26
- 1218
„Mami, já to potřebuju.“ Věta, kterou jsem za poslední roky slyšela tolikrát, že už přesně vím, že ve většině případů následuje něco, co dítě ještě před pěti minutami vůbec neznalo. Dlouho jsem si...
Myslela jsem, že je to konečně ten pravý. Pak mě kontaktovala jeho manželka
- Anonymní
- 26.09.26
- 849
Už jsem si skoro začínala říkat, že jsem konečně měla štěstí. Po několika vztazích, které nikam nevedly, jsem potkala muže, se kterým mi bylo dobře. Byl pozorný, zajímal se o mě, pamatoval si...
První měsíc školy je za námi. A já už přesně vím, co jsme letos podcenili
- Anonymní
- 26.09.26
- 671
Nějak pevně doufám, že to, co zažívám doma teď já, prožívají v nějaké menší obměně i ostatní matky. Upřímně prázdniny byly náročné a na školní rok jsem se těšila jako na smilování, jenže kde je ten...
Chtěla jsem rodičům říct o hypotéce a novém autě. Místo radosti přišel výslech
- Anonymní
- 26.09.26
- 2645
Nedávno jsme s manželem podepsali hypotéku. Nebyla to žádná malá věc. Dlouho jsme vybírali dům, počítali peníze a přemýšleli, jestli do toho opravdu jít. Nakonec jsme se rozhodli, že ano.
Syn měl před každou návštěvou lékaře hysterický záchvat. Až tohle zabralo
- Anonymní
- 26.09.26
- 414
Vždycky, když jsem svému sedmiletému synovi Nicolasovi oznámila, že půjdeme k lékaři, okamžitě zbledl. Odmalička má z doktorů panický strach. Je to bohužel spojené s jednou nepříjemnou zkušeností,...
Začala jsem nakupovat jídlo podle jídelníčku. Ušetřili jsme víc, než jsem čekala
- Anonymní
- 25.09.26
- 1180
S manželem jsme pořád hádali o tom, kolik utrácíme za jídlo. Je pravda, že náklady byly obrovské, návštěvy supermarketů čím dál častější. Vždycky jsem si říkala, že jen koupím pár věcí k večeři, a...
Pracuji jako chůva, děti miluju. A nikdo nechápe, proč jsem vlastní nechtěla
- Anonymní
- 25.09.26
- 2796
V dnešní době každý řeší toho druhého. Když se něčím „lišíte“, je to špatně. Mně je 45 let, už roky pracuji jako chůva, mám vystudovaný peďák, učila jsem ve škole, vedla kroužky a nakonec si...
Osm let jsem byla jen na rodičáku. Teď mi manžel oznámil krutou zprávu
- Anonymní
- 25.09.26
- 3250
Osm let. Přesně tak dlouho jsem strávila na rodičovské dovolené. Tři děti jsem si pořídila hned po vysoké škole, takže mé pracovní zkušenosti byly prakticky nulové. Ale byla to naše společná...
Dcera odmítá jíst normální jídlo. Ale když ho nazvu jinak, najednou ho miluje
- Anonymní
- 25.09.26
- 3742
Dceři jsou právě 4 roky. Má úžasnou fantazii a prakticky cokoliv řekne, je jak vystřižené z nějaké kouzelné pohádky. Stromy prostě nejsou stromy, ale jsou to nádherní gigantičtí tvorové, co...
Chtěla jsem vrátit peníze za nefunkční kroužek. Odpověď vedení mě rozzuřila
- Anonymní
- 25.09.26
- 4281
Na letáku to vypadalo jako naprosto dokonalá investice do budoucnosti naší dcery. Slibovali intenzivní rozvoj řeči, stimulaci kognitivních funkcí a dokonce i speciální cvičení na posílení středu...
,moc gratuluji k Matyaskovi 
ale matyášek vám určitě vše vynahradí a jak píšeš až bude starší bude rád poslouchat vyprávění o jeho pradědečkovi.. 
Přeju moc štěstí celé vaší rodince 
moc to preji vsem z celeho srdce 
a ještě jednou moc moc gratuluji 