Dokázala jsem to!
- Snažení
- ZeLu
- 01.09.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak již víte z mých předešlých deníčku, snažili jsme se dlouho. A pořád to nešlo, několik pozitivních těhu testu a stále nic! Byla to dlouhá cesta, plná slz a zklamání, ale stála za to.
Zapracovala jsem na sobě, hlavně si to srovnala v hlavě. Cysta zmizela a já šla do prvního pokusu IVF. I když jsem si nikdy nemyslela, že zrovna já budu ta, která toto vše bude muset řešit. A možná právě proto to pro mě byla taková rána a miminko čekalo.
V roce 2011 mi umřel můj dědeček, 4 měsíce po naší svatbě. Čekal a pořád se babičky ptal, jestli už. A jednoho dne tu nebyl! Přišlo to nečekaně, byl zdravý, čilý a o to víc mě to bolelo. Proplakala jsem několik dní a ležela jen v posteli, plakala a plakala. Umřel 20.10.2011
Proč o tom ale mluvím…Pořád jsem čekala na naše miminko. Zjistili, že jsem nemocná, ale bojovali jsme dál. Říkala jsem si, že dědeček má nahoře moc práce a že mi určitě za sebe pošle miminko. Čekala jsem, čekala, až došlo na IVF.
V září 2012 jsem začala se stimulací, samozřejmě nic nemůžu mít bez komplikací. 
Břicho jak v 5. měsíci, po odsátí několik desítek vajíček se mi rozjel hyperstimulační syndrom i na základě prevence a prášků na potlačení. Oba vaječníky 12cm. Několik dnu jsem nemohla po zákroku chodit, zvracela jsem ve dne i v noci, nešlo pít ani jíst, teplota. Ale já do nemocnice prostě nešla. Nemohla jsem se ani na jeden měsíc vzdát svého snu.
Nějak jsem toto období přetrpěla a po 5 dnech šla na transfer. Měla jsem hrozný strach, strach z toho, že zase budu zklamaná a zas neuvidím ty růžové //. Dostala jsem do bříška to nejlepší miminko, co šlo, hatchující blastocystu.
Ležela jsem tam na lehátku s ní v bříšku a koukala jsem z okna a v duchu si říkala „Zakousni se, zakousni se. Přece mě tady nenecháš samotnou…“
Odcházela jsem s manželem ruku v ruce a doma pak pro jistotu ještě dva dny ležela a nic nedělala a zobala vitamíny. Po pár dnech mi začalo být divně. Žáha, horkost a žízeň. No a tak jsem to zkusila, 7. den po transferu a jupíííííííííííí byly tam!!! Moje růžové //.
20.10. jsem volala svému doktorovi a 22.10. jsme se dověděli, že čekáme miminko. 
Byla jsem 5+5 tt podle ms a naše láska už měla srdíčko.
Celé těhotenství bylo ukázkové, ve 20. týdnu jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka. Byl zdravý, rostl jako z vody a máma taky. Do 26. týdne ani 1 kg a potom? Za 14 týdnu 13 kg, jen dítě a voda. 
Do poslední chvíle byl prcek zadkem, pak se otočil. Na monitoru nic, čípek nic a to už bylo dle ms 39+1 a podle utz 39+6. Byly jsme totiž dle utz větší.
No a v neděli 39+3 16.6. v 22:00 mi začala odtékat voda. Bolesti po 2 minutách, byla jsem vyděšená, protože voda byla zelená. :/ Čípek se neotvíral a já trpěla bolestí na porodním boxu. Malej začal mít tep 195-200, já bolesti jen do zad, u kontrakce každé nazvracela největší ledvinku a u toho jsem si musela měnit porodní vložky a to všechno vleže.
Na všechny jsem řvala, ať mi dají něco od bolesti, že se mi asi láme páteř.
Jak jsem viděla svého doktora, tak jsem ho prosila, ať mi malého okamžitě vytáhne, že mám o něj strach. Břicho mi skákalo, jak kdyby byl ve mě vetřelec.
Podíval se co se děje a říká „Okamžitě na sál“. Takže během zvracení a kontrakcí jsem podepisovala souhlas s operací. U toho mě cévkovali a manžel mi sundával šperky. Na sále jsem jim nadávala, ať vypnou klimatizaci. Až pak jsem si uvědomila že jsem byla tak utahaná, že mi byla zima. Mezitím jsem se omlouvala, že jsem na ně zlá, ať mi to prominou. Anesteziologa jsem sprdla, ať mi nerve na ksicht masku s kyslíkem, že mě to „sere“ a ať mě radši rychle uspí a vytáhnou mi malého. Prý dobře, není problém.
Já se probudila něco po 10 dopoledne 17.6. Přede mnou stál manžel a držel malého v náručí a říká mi „Lásko, toto je náš Matyášek, narodil se 8:22, měří 50cm a važí 3700g.“ Byla jsem tak utahaná, že jsem ani neplakala. Jen se jak blb usmívala. Položil mi ho na rameno a mě zaplavil ten úžasný pocit. Ano, jsem máma, konečně je to za mnou. Konečně je u mě, moje láska. Byl tak krásný a byl můj/náš.
Teď je malému 10 týdnů, je to úžasné dítě, hodné, usměvavé, prostě pohodář a já jsem hrdá na nás všechny tři. Že jsme to zvládli, že se máme i přes všechny překážky v životě moc rádi a že nás nic a nikdo nerozdělí.
Všechno zlé je k něčemu dobré a litovat se nemá cenu. Život se musí brát takový, jaký je. To už vím a i za tuto zkušenost jsem vděčná. A o svém dědečkovi budu Matyáškovi vyprávět.
Takže holky, komu to nejde: hlavu vzhůru, určitě se to jednoho dne podaří i vám. 
Přečtěte si také
Nachytala mě s milencem v restauraci. A sama tam přišla s mladším mužem
- Anonymní
- 10.05.26
- 10
Když mě tchyně přistihla, jak se líbám s milencem v restauraci, myslela jsem si, že je po všem. Jenže během pár vteřin mi došlo, že ani ona tam nebyla nevinně, přišla totiž za ruku s o dost mladším...
Máme doma více dětí a je u nás živo. Soused nám kvůli hluku vyhrožuje sociálkou
- Anonymní
- 10.05.26
- 51
Žijeme v panelovém domě, máme tři děti a psa. Jsme všichni tak nějak od přírody hlučnější a děti jsou navíc hodně živé a temperamentní. Pod námi bydlí starší pán, který nás nemá rád a už několikrát...
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 4075
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 2469
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 1603
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 886
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 1004
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2848
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3853
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 3319
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
,moc gratuluji k Matyaskovi 
ale matyášek vám určitě vše vynahradí a jak píšeš až bude starší bude rád poslouchat vyprávění o jeho pradědečkovi.. 
Přeju moc štěstí celé vaší rodince 
moc to preji vsem z celeho srdce 
a ještě jednou moc moc gratuluji 