Dokázala jsem to!
- Snažení
- ZeLu
- 01.09.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak již víte z mých předešlých deníčku, snažili jsme se dlouho. A pořád to nešlo, několik pozitivních těhu testu a stále nic! Byla to dlouhá cesta, plná slz a zklamání, ale stála za to.
Zapracovala jsem na sobě, hlavně si to srovnala v hlavě. Cysta zmizela a já šla do prvního pokusu IVF. I když jsem si nikdy nemyslela, že zrovna já budu ta, která toto vše bude muset řešit. A možná právě proto to pro mě byla taková rána a miminko čekalo.
V roce 2011 mi umřel můj dědeček, 4 měsíce po naší svatbě. Čekal a pořád se babičky ptal, jestli už. A jednoho dne tu nebyl! Přišlo to nečekaně, byl zdravý, čilý a o to víc mě to bolelo. Proplakala jsem několik dní a ležela jen v posteli, plakala a plakala. Umřel 20.10.2011
Proč o tom ale mluvím…Pořád jsem čekala na naše miminko. Zjistili, že jsem nemocná, ale bojovali jsme dál. Říkala jsem si, že dědeček má nahoře moc práce a že mi určitě za sebe pošle miminko. Čekala jsem, čekala, až došlo na IVF.
V září 2012 jsem začala se stimulací, samozřejmě nic nemůžu mít bez komplikací. 
Břicho jak v 5. měsíci, po odsátí několik desítek vajíček se mi rozjel hyperstimulační syndrom i na základě prevence a prášků na potlačení. Oba vaječníky 12cm. Několik dnu jsem nemohla po zákroku chodit, zvracela jsem ve dne i v noci, nešlo pít ani jíst, teplota. Ale já do nemocnice prostě nešla. Nemohla jsem se ani na jeden měsíc vzdát svého snu.
Nějak jsem toto období přetrpěla a po 5 dnech šla na transfer. Měla jsem hrozný strach, strach z toho, že zase budu zklamaná a zas neuvidím ty růžové //. Dostala jsem do bříška to nejlepší miminko, co šlo, hatchující blastocystu.
Ležela jsem tam na lehátku s ní v bříšku a koukala jsem z okna a v duchu si říkala „Zakousni se, zakousni se. Přece mě tady nenecháš samotnou…“
Odcházela jsem s manželem ruku v ruce a doma pak pro jistotu ještě dva dny ležela a nic nedělala a zobala vitamíny. Po pár dnech mi začalo být divně. Žáha, horkost a žízeň. No a tak jsem to zkusila, 7. den po transferu a jupíííííííííííí byly tam!!! Moje růžové //.
20.10. jsem volala svému doktorovi a 22.10. jsme se dověděli, že čekáme miminko. 
Byla jsem 5+5 tt podle ms a naše láska už měla srdíčko.
Celé těhotenství bylo ukázkové, ve 20. týdnu jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka. Byl zdravý, rostl jako z vody a máma taky. Do 26. týdne ani 1 kg a potom? Za 14 týdnu 13 kg, jen dítě a voda. 
Do poslední chvíle byl prcek zadkem, pak se otočil. Na monitoru nic, čípek nic a to už bylo dle ms 39+1 a podle utz 39+6. Byly jsme totiž dle utz větší.
No a v neděli 39+3 16.6. v 22:00 mi začala odtékat voda. Bolesti po 2 minutách, byla jsem vyděšená, protože voda byla zelená. :/ Čípek se neotvíral a já trpěla bolestí na porodním boxu. Malej začal mít tep 195-200, já bolesti jen do zad, u kontrakce každé nazvracela největší ledvinku a u toho jsem si musela měnit porodní vložky a to všechno vleže.
Na všechny jsem řvala, ať mi dají něco od bolesti, že se mi asi láme páteř.
Jak jsem viděla svého doktora, tak jsem ho prosila, ať mi malého okamžitě vytáhne, že mám o něj strach. Břicho mi skákalo, jak kdyby byl ve mě vetřelec.
Podíval se co se děje a říká „Okamžitě na sál“. Takže během zvracení a kontrakcí jsem podepisovala souhlas s operací. U toho mě cévkovali a manžel mi sundával šperky. Na sále jsem jim nadávala, ať vypnou klimatizaci. Až pak jsem si uvědomila že jsem byla tak utahaná, že mi byla zima. Mezitím jsem se omlouvala, že jsem na ně zlá, ať mi to prominou. Anesteziologa jsem sprdla, ať mi nerve na ksicht masku s kyslíkem, že mě to „sere“ a ať mě radši rychle uspí a vytáhnou mi malého. Prý dobře, není problém.
Já se probudila něco po 10 dopoledne 17.6. Přede mnou stál manžel a držel malého v náručí a říká mi „Lásko, toto je náš Matyášek, narodil se 8:22, měří 50cm a važí 3700g.“ Byla jsem tak utahaná, že jsem ani neplakala. Jen se jak blb usmívala. Položil mi ho na rameno a mě zaplavil ten úžasný pocit. Ano, jsem máma, konečně je to za mnou. Konečně je u mě, moje láska. Byl tak krásný a byl můj/náš.
Teď je malému 10 týdnů, je to úžasné dítě, hodné, usměvavé, prostě pohodář a já jsem hrdá na nás všechny tři. Že jsme to zvládli, že se máme i přes všechny překážky v životě moc rádi a že nás nic a nikdo nerozdělí.
Všechno zlé je k něčemu dobré a litovat se nemá cenu. Život se musí brát takový, jaký je. To už vím a i za tuto zkušenost jsem vděčná. A o svém dědečkovi budu Matyáškovi vyprávět.
Takže holky, komu to nejde: hlavu vzhůru, určitě se to jednoho dne podaří i vám. 
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 701
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 448
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 721
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 333
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 208
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18283
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2446
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2635
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2383
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1567
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
,moc gratuluji k Matyaskovi 
ale matyášek vám určitě vše vynahradí a jak píšeš až bude starší bude rád poslouchat vyprávění o jeho pradědečkovi.. 
Přeju moc štěstí celé vaší rodince 
moc to preji vsem z celeho srdce 
a ještě jednou moc moc gratuluji 