Domeček z karet III

Poprvé jsme se potkali na autobusovém nádraží, já jela domů a on také. Všimla jsem si ho už na zastávce a snad ani nevím čím mě zaujal. Strašně se mi líbil. Asi jsem na něj pěkně zírala.
Měla jsem ve zvyku nastupovat mezi prvními, protože jsem vystupovala až na poslední zastávce a lidí jezdilo posledním autobusem hodně. Nevím, jak je to možné, ale místo vedle mě zůstalo tentokráte neobsazeno do nástupu téměř posledního cestujícího, kterým byl on. Přisedl. Celou cestu jsem se modlil, a aby mi nevystoupil dřív, než vymyslím, jakým způsobem zahájit rozhovor. Nevystoupil. Zhruba v polovině cesty, po marném přemýšlení jsem začala náš rozhovor na nějaké velmi laciné téma. Díky bohu se však chytil. Dali jsme se do řeči a já zjistila, že cestuje stejně daleko jako já, do stejného města.

Pak se mnou společně cestoval ještě několikrát. Tam i zpět. Pokud nám to oběma vycházelo. Až později jsem se dozvěděla, že při seznamování měl stejné problémy jako já, že stejně intenzivně přemýšlel jakým způsobem mě oslovit a že jsem se mu také zalíbila. A také to, že své služební cesty, pokud tomu nic nebránilo plánoval tak, aby mohl jezdit ve stejný den jako já. V té době už jsem v tom pěkně lítala. Byla jsem přes rok sama, měla jsem vyřešenou minulost a budovala budoucnost. Zamilovala jsem se na první pohled. Stále jsem však ani nevěděla jak se jmenuje a kdo vlastně je. Celou dobu jsme si vykali.

Až při poslední jízdě jsem se osmělila, představila se a dala mu svoje telefonní číslo. Dál jsem doufala, že se mnou bude jezdit, ale už se naše společné setkání neopakovalo. Pak přišly prázdniny.

Celou tu dobu, kdy jsme se neviděli jsem si horečnatě přála vidět ho v našem městě na ulici jít třeba s kočárkem zavěšeným do krásné dívky, snad abych se netrápila a zapomněla na něj. Bylo mi jasné, že má věk na ženění, možná už i na otcovství. Odhadovala jsem ho tak na 27 let. Až později jsem se dozvěděla, že je téměř o 9 let starší než já. Skutečně na to nevypadal.

Mezitím i moji rodiče a sourozenci poznali, že jsem se zamilovala a tak začali vyzvídat. Mohla jsem jim říct jen to málo, co jsem věděla. Načež můj bratr rozjel akci, jaká nemá a asi ani nebude mít v jeho chování obdoby a zjistil víc, než k čemu já měla odvahu. Našel byt ve kterém bydlí a vhodil do schránky dopis s mou adresou, telefonem a žádostí o schůzku.

Telefon se skutečně ozval a na druhém konci byl on. Bylo mi nesmírně trapně, protože už jsem byla od bratra informována, co udělal, přesto jsem si smluvili schůzku.

Asi nikdy nezapomenu na tu nervozitu a rozpaky, které vše provázely. Brala jsem si sebou dokonce jakýsi studijní materiál pro případ, že by nepřijel a nechal mě tam čekat. Nemohla jsem vypadat jako lovkyně. Přijel a pak jezdil často. Strašně jsem se zamilovala, přestože jsem chtěla být zpočátku vztahu spíše opatrná při vzpomínce na můj předcházející vztah a na to jak skončil.

Ovšem nedalo se tomu zabránit.
Krátce po našem prvním setkání jsme jeli na víkend do Prahy, do bytu jeho kamaráda z vysoké. Bylo to poprvé a bylo to nádherné. Do té doby jsem nezažila nikdy nic tak okouzlujícího. Večer jsme seděli při svíčkách a dlouho si povídali. Pak mi řekl, že je vhodná doba k tomu, aby mě požádal o ruku, vzápětí však dodal, že to není možné, protože je ženatý a má dvě malé dcerky. Byla jsem z toho velmi smutná, přesto byl víkend strávený v Praze krásný. Logické by asi bylo, kdybychom se po této události přestali stýkat, ale nestalo se. Milovala jsem ho a občasné schůzky mi při studiu na vysoké vyhovovaly. Studovala jsem tehdy dálkově a byla to právě jedna z jízd ze studia, při které jsme se seznámili. Když jsme se tedy scházeli jednou dvakrát do týdne bylo z mého hlediska ideální sloučit studium s láskou a byla jsem ráda, že si partner nenárokuje tolik času.

Pak přišlo pozvání na společnou dovolenou. Byl to plánovaný týden horské turistiky v Itálii v Alpách a týden odpočinku u moře v Chorvatsku. To pouze se spacákem, stanem a vlastním autem. Přijala jsem ráda i když se strachem. Byl to můj vůbec první větší výlet.

Prožili jsem nádhernou dovolenou a po ní ještě dvě další, ve stejném čase a na stejném místě. Ze začátku mě trochu trápilo, že nám nešlo milování, nikdy jsem nezkoumala, z jaké příčiny a nemohu ani říct, že by mi to až nepřekonatelně vadilo. Byla jsem strašně zamilovaná a šťastná holka. Ale i to se za ty čtyři roky celkem povzbudivě upravilo.

Snad nejkrásnější dovolená byla ta poslední, loňská. Myslím, že byla naprosto dokonalá. Už jsme se dobře znali a přejezdem hranice se z nás stávali jiní lidé. Strašně jsme po sobě toužili a nevynechali jedinou příležitost, jak si to neprojevit i fyzicky. Milovali jsme se několikrát denně, na pláži, ráno i v noci. Byl prvním mužem v mém životě, s kým jsem prožila orgasmus. Nedovedu popsat ty okamžiky vrcholného štěstí, když jsme se vedle sebe ráno vzbouzeli, když jsme spolu snídali, četli noviny, diskutovali o možném i nemožném. Naše rozhovory často nabývaly naprosto gigantických rozměrů, dokázali jsme mluvit o všem a po jakoukoliv dobu. Byla jsem s ním šťastná, nikdy předtím jsem nepoznala tak nádherný pocit štěstí, rozechvění, osudové přitažlivost o které jsme tak často a rádi mluvili, jiskřivosti která mezi námi byla. V horách jsme chodili po stejných trasách jako poprvé, spali ve stejném kempu, nakupovali ve stejném krámu a jedli tutéž vynikající italskou zmrzlinu. U moře jsme jezdili na stejnou pláž, spali na stejném místě, jedli ve stejné nádherné romantické restauraci, za výborného místního vína s výbornou obsluhou. Vše bylo tak dokonalé.

Samozřejmě se tyto krásné okamžiky kalily vždy návratem domů. Kdy on se vracel do svého domova a já do svého k rodičům na venkov. Po všech našich dovolených jsem trpěla velkými výkyvy nálad, depresí, a opuštěností. V této době vždy nejvíce jsem si uvědomovala, že je to pro mě ten pravý a jediný, s kým chci strávit celý život a nevěděla, jak toho dosáhnout. Postupem času se tento pocit stával nepřekonatelným a já začala čím dál tím více naléhat, aby opustil rodinu a žil se mnou. Nikdy se mu do toho nechtělo, ale několikrát mi slíbil, že to zkusí. Nikdy to však nedokázal. S odvoláním, že nemůže opustit děti. Ani já ho nedokázala opustit a vzdát se těch krásných a šťastných okamžiků, které mi alespoň někdy prokazoval a tak jsem spolu byli dál. Můj nátlak na něj se však v poslední době velmi zvyšoval. Dostudovala jsem školu a pomýšlela na vlastní rodinu, v té době už mi táhlo na 27 rok života. Do té doby jsem stále zvažovala, zda chci mít rodinu, děti, zda jsem se rozhodla správně. V dob, ě kdy jsem začínala studovat, se mi jevila má budoucnost v kariéře, touze po úspěchu? Ovšem jakmile jsem dostala do ruky svůj vytoužený diplom, bylo mi naprosto jasné, že chci mít rodinu, děti, manžela a že chci, aby tím jediným byl Honza. Naše oslava ukončení mého studia tedy nebyla příliš veselá. Připomněl mi naši? dohodu?.

Byla to snad nejhorší věc, jakou jsem kdy v životě udělala. Mockrát jsem si jí vyčítala, mockrát jsem kvůli ní plakala. Snad proto, že náš vztah neměl jinak nikdy šanci stát se trvalým a já už velmi toužila po vlastním zázemí. Zněla tak, že spolu budeme mít děťátko a až budu těhotná Honza opustí svou dosavadní rodinu, rozvede se a budeme žít spolu. Nevím, proč jsem k tomu přistoupila, snad jsem si připadala zoufalá, snad jsem viděla svoji šanci. Kývla jsem na ten nápad. Po celou dobu jsem si uvědomovala, jakým hrozným vývojovým stádiem jsem prošla. Jsem z věřící rodiny, o Vánocích se u stolu všichni modlíme, moji rodiče, hlavně maminka jsou nejlepší lidé na světě a já jim tolik ubližovala svým tajným vztahem. Nikdy jsem si nemyslela, že budu stát o ženatého muže, že ho budu natolik milovat, abych kvůli němu byla ochotná cokoliv udělat. Měla jsem výčitky vůči naší víře. Pamatuji si přesně, jakým způsobem se mi vplížila myšlenka na společné miminko. Poprvé o tom Honza začal mluvit, když jsme se vraceli z víkendu v Praze, podruhé v Chorvatsku na naší druhé společné dovolené a pak ještě několikrát. A nakonec jsem souhlasila, přesto že jsem to zprvu velmi kategoricky odmítala. Toužila jsem stejně jako ostatní ženy po krásné svatbě v kostele, po společném zařizování bydlení a teprve potom po miminku.

Přesně jeden rok života jsem prožila v hrozném stresu a očekávání příchodu děťátka a samozřejmě se to nedařilo. Každý měsíc jsem poctivě a bláhově vyčkávala a modlila se, aby to už konečně vyšlo. Bála jsem se dokonce svojí neplodnosti, přistoupila jsem k takovým metodám jako je měření bazální teploty, vypočítávání plodných dnů a nakonec i k trikům našich babiček, hledala jsem informace na Internetu???

Byla jsem z toho nešťastná. Často jsme o tom mluvili a mě nepomáhalo, ani když mě Honza uklidňoval, že to přijde.

A přišlo. Nečekaná, krásná zpráva. Potichounku, skoro tak, že jsem to ani nepostřehla. Tolik jsem se bála, aby to byla pravda. Nemohla jsem uvěřit, že já budu mít dítě, zrovna já se stanu matkou. Do té doby jsem se cítila také jako dítě, a já budu matkou. Honzíkovi jsem to pověděla, až když jsem měla absolutní jistotu, že je to pravda, že miminko skutečně bude. Zareagoval, já vlastně ani nevím snad dobře, že je rád a tak.

Jak jsme se domluvili, tak jsme skutečně začali plánovat naši budoucnost. Snad do největších detailů. Cítila jsem se velmi šťastná a snad poprvé v životě i celkem jistá. Sháněli jsme byt, vybírali podlahy, plánovali, jak vše zařídíme, včetně pobytu Honzíkových dcerek u nás doma. Chyběla jedna věc. Aby to Honza oznámil doma a odešel.

Domluvili jsme se, že se tak stane až po Vánocích a Novém roce, abychom jeho dětem nekazili svátky. Tak se také stalo. S tím, že Honza doma oznámil, ale neodešel, respektive nebyl vyhozen. Jeho manželka, plakala, hrozila léky, ujišťovala o nepřekonatelné lásce kterou k němu stále cítí???
Zůstal. Zatím stále dozatimně, že chce, aby se situace doma uklidnila a pak že odejde. Ovšem velmi jsme omezili naše schůzky. Ptala jsem se je-li to přání jeho ženy, nebo mohou-li za to její výhrůžky, ale nedozvěděla jsem se pravdu. Koncem ledna mi Honzík zavolal, že se chce sejít. Já se těšila jak blázen, že už konečně budeme spolu, že snad už konečně vysvětlil svojí ženě, jak se věci mají a že snad alespoň částečně pochopila. Byla jsem už ve čtvrtém měsíci těhotenství a moc jsem se těšila na naše společné soužití.

Sešli jsme se a první věta, kterou mi Honza řekl byla, že se rozhodl zůstat. Je to prý pouze jeho rozhodnutí, nikdo ho neovlivňoval, miluje prý svou ženu a uvědomil si, že k ní patří. Také už jí to tak oznámil a na svém rozhodnutí nehodlá nic měnit. Řekl mi, že ho ta situace přerostla, že si neuvědomil, jak to bude těžké, že je lepší ublížit mě než jeho manželce, protože já jsem hrdá a vše zvládnu. Prý si myslel, že mu manželka neodpustí a vyhodí ho, jenže ona se zachovala naprosto odlišně a tak proto???.

Zůstala jsem jako opařená. Snad jsem to ani v první chvíli nepochopila, nešlo tomu věřit, nešlo připustit, že je to pravda. Zhroutila jsem se a zhroutil se mi celý svět. Plakala jsem, prosila ho, ale zbytečně. Trval na svém.
Nemohla jsem a nemůžu uvěřit, že se něco takového mohlo stát. Kolikrát jsme mluvili o tom, jak miluje svoje děti a kolikrát mi řekl, jakým způsobem se zhoršilo jeho a manželčino soužití od té doby, co jsme spolu a teď jí dal přednost, zrovna teď pohrdl moji láskou, našim dítětem i léty které jsme spolu strávili. V době kdy jsem ho nejvíce potřebovala.

Zůstala jsem sama, na své tolik vytěšené první těhotenství, na svou velkou lásku k němu, na kupování bytu, na odchod od rodičů a žití sama. S obrovskou nejistotou, jak vše zvládnu a zda-li to vůbec zvládnu.

Moji rodiče mě přijali, nevyhodili mě z domova, dokonce jsou mi velkou oporou a to jak psychickou, tak finanční. Přestože nesouhlasili s tím, jaký mám vztah, dali mi část svých peněz, Honzíkův díl na koupi bytu, abych se mohla postavit na vlastní nohy.

Zpočátku jsem si myslela, že Honzovo rozhodnutí nepřežiji, myslela jsem na smrt jako na východisko ze své bolesti, celé dny a noci jsem proplakala, nemohla jsem ani vstát z postele, jak to bolelo. Nemohla jsem pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Vše bylo naplánováno. V době kdy jsem partnera snad potřebovala nejvíce. Stále nebylo možné uvěřit té zradě, přijmout novou situaci. Myslím, že jsem se za těch několik hodin velmi změnila.

Rozhodla jsem se žít, snad kvůli děťátku, snad kvůli rodičům nebo i mě samotné. Jsou to už dva měsíce a stále se s tím nemohu smířit. Myslím, že to ani nikdy nedokážu. Je mi velmi líto, co musí prožívat mé děťátko ještě dokud je v bříšku. Ať se snažím sebevíc ovládat svůj smutek a bolest přece to nedokážu. Pláču téměř pořád. Vzpomínám na naše řeči o osudové lásce, vybavují se mi nejmenší detaily z našeho společného života a pak přichází prázdnota a opuštěnost. Kolikrát jen jsme hledali v různých filmech, na které jsme chodili do kina podobenství k našemu životu a naší lásce. Vzpomínám na krásné italské město Udine, na chorvatskou restauraci u Šandora, kam jsem si představoval, i že jednou přijdeme i s naším svištěm. Na italskou Cortinu, na Toffanu kterak se majestátně vzpínala nad mraky, na Brentu po které jsme chtěli pojmenovat naši dceru, na výbornou zmrzlinu, víno a na krásné západy a ještě krásnější svítání u moře, kdy moře bylo nádherně klidné a mělo platinovou barvu. Na doteky a na milování, to nejkrásnější jaké jsem kdy prožila. Na čistou i když hříšnou lásku kterou jsem cítila???

A pak si vzpomenu, že to všechno už pro mě skončilo, že už se to nikdy nebude opakovat, že mě zradil člověk, kterého jsem ze všeho nejvíc milovala, kterého jsem chtěla milovat celý život a mít s ním velkou rodinu. Že už mě nikdy nepohladí, neřekne že mě miluje, že už nikdy nebude jeho tělo patřit tomu mému, že spolu nebudeme mít tři dětičky, jak jsme si to plánovali. Nebudeme už spolu jezdit na výlety a ani na dovolené, nebudeme spolu trávit život a žít jeden pro druhého. Už nikdy nevylezeme na Toffanu a nikdy ho nenaučím jezdit na koni??.
Někdy jsou ty pocity tak nesnesitelné, že si myslím že mi praskne hruď. Snad jsem i pochopila, kde v lidském těle sídlí duše.

Někdy už to nemůžu vydržet. Zkoušela jsem mu napsat zprávu, vyznat mu lásku, žebrat o pozornost a čas a taky pomoc při zařizování bytu a čerpání úvěru. Odpověděl mi, že na něj mám zapomenout, že mám k tomu celý život, že si ho mám zošklivit, třeba tak, že mě nahradil svou ženou a že jí miluje. Bolelo to znovu a moc.
Několikrát jsem se také sešli, je nutné vyřídit některé právní záležitosti. Nabyla jsem dojmu, že své další dítě bude milovat, mě však už nikdy. Budeme mít mezi sebou kontakt dál a já si to nedovedu vůbec představit. Nevím, zda budu někdy schopná se s tím vyrovnat, přestat ho milovat a zapomenout na něj. Bojím se, že to nikdy nedokážu.