Dům!!!
Minulý deníček možná působil jako deníček uživatelky stimulantů a halucinogenů. Absolvovala jsem detox a hupsla do reality.
Fotím se slzami v očích manžela, jak poprvé odemyká náš dům. Dáváme si první pusu v domě. Stojíme na zahradě a plánujeme růžovou budoucnost.
S odstupem tří měsíců vidím, jak byly naše představy absolutně nereálné. Ale pořád jsem na tom líp než manžel. Ten rozhlašoval po podpisu kupní smlouvy, že do 14 dní bydlíme a bude velká kolaudační párty.
Museli jsme odevzdat byt. Nechtěli jsme platit hypotéku a nájem. Měli jsme tedy měsíc na kompletní přesun. Natěšeně jsem sehnala krabice na stěhování. Pořád jsem si neuvědomovala, že všechny věci musejí pryč.
Nechtěla jsem balit oblečení - vždyť tu bydlíme, chodíme ven, potřebujeme oblečení. Nechtěla jsem balit hygienu - vždyť to ještě potřebujeme. Nechtěla jsem balit věci z kuchyně - vždyť musím krmit dítě a manžela.
Výsledkem bylo velké množství prázdných krabic. Jednoho večera jsem se odhodlala a začala do krabic skládat věci. Strašně mě to bavilo a těšila jsem se na další dny. Další dny jsem se k tomu nemohla donutit, neměla jsem tu správnou náladu. Čekala jsem, že se u mě objeví. Objevila.
Pustila jsem se opět plná nadšení do balení. Pěkné velké krabice došly, používala jsem tedy, co se dalo - velké papírové tašky, velké odpadkové pytle. Připadalo mi, že neustále odvážíme plně naložená auta, ale v bytě nic neubývá. Začala mě přepadat špatná nálada a přesvědčení, že stěhování nebude taková pohoda, jako jsem si představovala.
Moje představa totiž byla taková, že v domě vše připravíme a já převezu jen věci ze skříní v bytě do skříní v domě. Jenže skříně jsou rozložené v horním patře a na místě, kam patří, byla v té době stavební suť.
Realita! Krabice, tašky a pytle tedy směřovaly do horních pokojů. Byla chvíle, kdy jsem byla schopna najít kapky do nosu. V současnosti nejsem schopna najít obří krabici plnou plen a ubrousků. Občas hledám i manžela.
Kamarádi nám pomohli přestěhovat velké kusy nábytku, vše ze sklepa. Pořád ale doma byla spousta věcí. Posledních pár nocí jsme spali na zemi na matracích, dojídali jsme zbytky z lednice. Bylo to fajn. Večer jsme plánovali práce na další den.
Postupem času jsme se už smáli větě: *„Hele, ještě tak 3× naložíme auto a je to“.
Vždy se objevily ještě další a další věci a vidina toho posledního naloženého auta byla pořád vzdálená. Pak to ale přišlo a my po všech těch utrapách odjížděli od domu, kde jsme strávili 4 roky, naposledy.
Tu noc spal manžel poprvé s našimi zvířaty na chalupě 100 metrů od domu, já se synem u mojí mamky v 10 km vzdáleném městě. Už takhle fungujeme 3. týden. Fungujeme především po telefonu, informujeme se, který úřad proč volal a co potřebuje. Mamka perfektně funguje. I když chodí do práce, po příchodu domů si bere syna a já můžu odjet za manželem pracovat na domě.
Není to lehký. My jsme tu se synkem jako v balvnce. Manžel je na tom hůř. Ale snažíme se, abychom byli co nejdřív spolu. Zatím to vypadá na „někdy po Novém roce“.
Brzy bude hotová nová střecha, komíny. Momentálně v domě funguje jedna zásuvka, čekáme tedy na ČEZ. Ale i tak nás to baví.
Stojím na zahradě, kde usilovně vymýšlím záhon s česnekem, stání pro auto, místo na trampolínu, zahradní dětský domeček, slepice a posezení…
Přečtěte si také
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 2759
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 1330
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 1018
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 1066
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 1428
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 7278
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 7133
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 2224
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 1413
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 785
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
naštěsí jsme si vybrali baráček, kde byli okna i střecha nové, a dá se tu od začátku bydlet. žádný luxus ale pomaloučku po lehoučku to tu dáváme dokupy. Se dvěma dětma je to občas mazec ale pořád si říkám, stojí to zato, takže hodně sil a trpělivosti. Jednou to bude tip top 
ať jsou překážky jakékoliv, úplně to hladí po duši když si člověk plní sny 
hodně štěstí
