Jsem máma díky adopci
Konec roku 2011 naše rozhodnutí být rodina. Mezihra spousta smutku, slz, čekání, zklamání. Ale taky normálního života, smíchu, štěstí, zážitků, plánů. Konec roku 2014 jsme rodina.
Mé dva předchozí deníčky byly poměrně smutné. Ani si je nechci číst. Myslím si ale, že oba končily jakousi dávkou nové naděje a vírou, že budu máma. Trvalo to…
Po dvou potratech a přeléčení problému, který je způsoboval, jsem si říkala, že nám nic nebrání v tom mít dítě, když jsem předtím otěhotněla vždy na první pokus. Ouha. Rok a nic. Vydali jsme se tedy do CAR na konzultaci a základní vyšetření. Odcházeli jsme odtamtud zklamaní. O tom se mi ale psát nechce. Došla jsem jednoduše k závěru, že tohle není cesta pro mě.
Večer jsem zasedla k počítači a začala hledat informace z jiného soudku. Nadchla jsem se. Přišla jsem za manželem s větou „Co kdybychom šli do adopce?“.Manžel odvětil „Jasně“. Bylo rozhodnuto. Ulevilo se mi. Věděla jsem, že dítě mít budu. Už jsem neměla strach.
Zašli jsme na OSPOD a poptali jsme se na všechno, co bude potřeba, jak to chodí, jak dlouho to trvá atd. Vyzvedli jsme horu formulářů na vyplnění. Vyplňovali jsme nejen my, ale i gynekolog, obvodní lékař, zaměstnavatel (!!!). Ani jeden z lékařů po nás nikdy nechtěl žádné peníze za potvrzení čehokoli, i když na to měli nárok. Proběhla návštěva sociální pracovnice u nás doma a odeslání žádosti na krajský úřad. Čekali jsme, až nás osloví s termínem psychotestů a rodičovské přípravky. Psychotesty jsme dělali asi za dva měsíce, hned potom jsme nastoupili na přípravku. Pro mě to byl přínos, bavilo mě to. Pro spoustu lidí to byla ztráta času. Já jsem k tomu všemu přistupovala pozitivně, protože každá hodina strávená na přípravce znamenala, že jsme o hodinu blíž k dítěti. 
Hodinovou cestu domů jsme vždycky s manželem trávili rozebíráním toho, co se řešilo na přípravce. Mnohokrát jsme se pohádali, mnohokrát jsme spolu souhlasili. Bylo to moc fajn. Namátkou uvedu témata, kterými jsme se na přípravce zabývali. Pamatuju si toho zřejmě minimum - naše očekávání, rozdíly mezi biologickými a osvojenými dětmi, škodlivé vlivy v těhotenství, nemoci získané od matky, dědičnost, výchova, citová vazba, beseda s dětským lékařem, beseda s adoptivními rodiči, kojenecké ústavy, pěstouni na dobu přechodnou, oznámení o tom, že je dítě osvojené, co na to okolí, rodina, právní systém, jaké děti jdou do osvojení, jak dlouho bude celý proces trvat…
Po absolvování přípravky jsme čekali na vymodlený papír z kraje, že jsme schválenými žadateli a že nás zařazují do onoho pořadníku. Přišel v polovině června 2014. Velmi časté téma na přípravce bylo - kolik žadatelů je před námi, kolik dětí aktuálně dali k osvojení. Bylo nám stále opakováno, že pořadník vlastně neexistuje, že se k dítěti vybírá vhodná rodina a ta může být v té hromádce (spíš hromadě) kdekoli, na dně, navrchu. Odcházeli jsme ale s tím, že bychom měli počítat s dvěma roky.
Fajn. Koupíme dům, dáme ho dokupy, zacestujeme si. Dům jsme našli, hypotéku vyjednali. Já jsem hledala plemeno slepic, které nám bude snášet vajíčka, řešila jsem, jaký živý plot zasadíme, jak se pěstuje česnek a měla jsem radost, že jsme získali nádherná krbová kamna.
V úterý 22.7. jsme byli doma a balili jsme tašky na víkend v Kutné Hoře. Telefon. Neznámé číslo. Předtavuje se paní z krajského úřadu. Bezva, říkám si, že chtějí ověřit, že máme doma to jejich stanovisko, že jsme schválení, nebo se chce zeptat, jestli platí adresa, zdravotní stav a podobně. Mluví na mě a ptá se, jestli neřídím. Potom se mě ptá, jestli sedím, co dělám. Přijde mi divná. Odpovídám jí. Slyším „My jsme k vám vytipovali chlapečka.“ Dohodly jsme den, kdy si přijedeme přečíst jeho spis.
Z ložnice jsem šla za manželem do pokoje a cestou jsem se nějak probrala, protože jsem nějak nechápala, co mi ta divná paní právě oznámila. Manžel po mým sdělení, co jsem zrovna slyšela v telefonu, koukal. Viděla jsem slzy v očích. Já jsem byla v rozpacích, v hlavě jsem měla ten živej plot z habru a vajíčka od slepic. A teď mi někdo řekne, že mi změnil život, že to takhle nebude, protože mi bylo jasný, že s rodičákem si hypotéku brát nebudeme.
Za okamžik jsem volala tý divný paní zpátky, že jsem si nezapsala termín našeho setkání. Smála se. Vytáhla jsem z ní ještě informaci o tom, kde se nachází. U pěstounů. Super. Vždycky jsem „odsuzovala“ matky, co jim volali, že mají pro ně miminko… a ony jely na 14 dní na dovolenou a až pak si jeli pročíst spis a pro dítě. Termín, kdy se dozvíme, jestli budeme/nebudeme rodiče, jsme dohodly až na pondělí (čili 6 dní od telefonátu). Manžel měl zrovna směny tak, že jsme tam jet nemohli, potom nás čekala víkendová Kutná Hora. Ten týden byl pro mě plný hladu a stresu. Proč my? Proč tak brzo? Říkali 2 roky a volali za měsíc! Týden se opravdu vlekl, víkend byl báječný a my jsme se těšili i báli zároveň, co se v pondělí dozvíme.
Budík! Nasedáme do auta a jedeme na krajský úřad. Jedeme výtahem a hledíme si do očí. Dáváme si pusu a jdeme hledat tu divnou paní. Uvítá nás s úsměvem na rtech a vede nás do místnosti. V rukou má modré desky. V nich je shrnutý život 8měsíčního chlapečka. Nevíme, jak vypadá, nevíme, jak je na tom zdravotně, nevíme, kdo byla jeho matka a nevíme, jestli nám ho nevezme. Rozhodli jsme se přijmout i dítě, které nemá vše ještě papírově dořešené a je tu možnost, že nám ho seberou. Jsme jediní v kraji, kdo má tuto možnost spolu s věkem do 1 roku. Proto vybrali nás.
Sedáme si ke stolu, naléváme si vodu, paní otevírá desky a začíná číst…
Pokračování příště.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1672
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 980
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1732
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 715
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 416
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21029
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2629
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2906
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2614
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1771
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Jen prosim prosim prosim co nejdriv pokracovaniiiiiii 
