Jsem máma díky adopci
Konec roku 2011 naše rozhodnutí být rodina. Mezihra spousta smutku, slz, čekání, zklamání. Ale taky normálního života, smíchu, štěstí, zážitků, plánů. Konec roku 2014 jsme rodina.
Mé dva předchozí deníčky byly poměrně smutné. Ani si je nechci číst. Myslím si ale, že oba končily jakousi dávkou nové naděje a vírou, že budu máma. Trvalo to…
Po dvou potratech a přeléčení problému, který je způsoboval, jsem si říkala, že nám nic nebrání v tom mít dítě, když jsem předtím otěhotněla vždy na první pokus. Ouha. Rok a nic. Vydali jsme se tedy do CAR na konzultaci a základní vyšetření. Odcházeli jsme odtamtud zklamaní. O tom se mi ale psát nechce. Došla jsem jednoduše k závěru, že tohle není cesta pro mě.
Večer jsem zasedla k počítači a začala hledat informace z jiného soudku. Nadchla jsem se. Přišla jsem za manželem s větou „Co kdybychom šli do adopce?“.Manžel odvětil „Jasně“. Bylo rozhodnuto. Ulevilo se mi. Věděla jsem, že dítě mít budu. Už jsem neměla strach.
Zašli jsme na OSPOD a poptali jsme se na všechno, co bude potřeba, jak to chodí, jak dlouho to trvá atd. Vyzvedli jsme horu formulářů na vyplnění. Vyplňovali jsme nejen my, ale i gynekolog, obvodní lékař, zaměstnavatel (!!!). Ani jeden z lékařů po nás nikdy nechtěl žádné peníze za potvrzení čehokoli, i když na to měli nárok. Proběhla návštěva sociální pracovnice u nás doma a odeslání žádosti na krajský úřad. Čekali jsme, až nás osloví s termínem psychotestů a rodičovské přípravky. Psychotesty jsme dělali asi za dva měsíce, hned potom jsme nastoupili na přípravku. Pro mě to byl přínos, bavilo mě to. Pro spoustu lidí to byla ztráta času. Já jsem k tomu všemu přistupovala pozitivně, protože každá hodina strávená na přípravce znamenala, že jsme o hodinu blíž k dítěti. 
Hodinovou cestu domů jsme vždycky s manželem trávili rozebíráním toho, co se řešilo na přípravce. Mnohokrát jsme se pohádali, mnohokrát jsme spolu souhlasili. Bylo to moc fajn. Namátkou uvedu témata, kterými jsme se na přípravce zabývali. Pamatuju si toho zřejmě minimum - naše očekávání, rozdíly mezi biologickými a osvojenými dětmi, škodlivé vlivy v těhotenství, nemoci získané od matky, dědičnost, výchova, citová vazba, beseda s dětským lékařem, beseda s adoptivními rodiči, kojenecké ústavy, pěstouni na dobu přechodnou, oznámení o tom, že je dítě osvojené, co na to okolí, rodina, právní systém, jaké děti jdou do osvojení, jak dlouho bude celý proces trvat…
Po absolvování přípravky jsme čekali na vymodlený papír z kraje, že jsme schválenými žadateli a že nás zařazují do onoho pořadníku. Přišel v polovině června 2014. Velmi časté téma na přípravce bylo - kolik žadatelů je před námi, kolik dětí aktuálně dali k osvojení. Bylo nám stále opakováno, že pořadník vlastně neexistuje, že se k dítěti vybírá vhodná rodina a ta může být v té hromádce (spíš hromadě) kdekoli, na dně, navrchu. Odcházeli jsme ale s tím, že bychom měli počítat s dvěma roky.
Fajn. Koupíme dům, dáme ho dokupy, zacestujeme si. Dům jsme našli, hypotéku vyjednali. Já jsem hledala plemeno slepic, které nám bude snášet vajíčka, řešila jsem, jaký živý plot zasadíme, jak se pěstuje česnek a měla jsem radost, že jsme získali nádherná krbová kamna.
V úterý 22.7. jsme byli doma a balili jsme tašky na víkend v Kutné Hoře. Telefon. Neznámé číslo. Předtavuje se paní z krajského úřadu. Bezva, říkám si, že chtějí ověřit, že máme doma to jejich stanovisko, že jsme schválení, nebo se chce zeptat, jestli platí adresa, zdravotní stav a podobně. Mluví na mě a ptá se, jestli neřídím. Potom se mě ptá, jestli sedím, co dělám. Přijde mi divná. Odpovídám jí. Slyším „My jsme k vám vytipovali chlapečka.“ Dohodly jsme den, kdy si přijedeme přečíst jeho spis.
Z ložnice jsem šla za manželem do pokoje a cestou jsem se nějak probrala, protože jsem nějak nechápala, co mi ta divná paní právě oznámila. Manžel po mým sdělení, co jsem zrovna slyšela v telefonu, koukal. Viděla jsem slzy v očích. Já jsem byla v rozpacích, v hlavě jsem měla ten živej plot z habru a vajíčka od slepic. A teď mi někdo řekne, že mi změnil život, že to takhle nebude, protože mi bylo jasný, že s rodičákem si hypotéku brát nebudeme.
Za okamžik jsem volala tý divný paní zpátky, že jsem si nezapsala termín našeho setkání. Smála se. Vytáhla jsem z ní ještě informaci o tom, kde se nachází. U pěstounů. Super. Vždycky jsem „odsuzovala“ matky, co jim volali, že mají pro ně miminko… a ony jely na 14 dní na dovolenou a až pak si jeli pročíst spis a pro dítě. Termín, kdy se dozvíme, jestli budeme/nebudeme rodiče, jsme dohodly až na pondělí (čili 6 dní od telefonátu). Manžel měl zrovna směny tak, že jsme tam jet nemohli, potom nás čekala víkendová Kutná Hora. Ten týden byl pro mě plný hladu a stresu. Proč my? Proč tak brzo? Říkali 2 roky a volali za měsíc! Týden se opravdu vlekl, víkend byl báječný a my jsme se těšili i báli zároveň, co se v pondělí dozvíme.
Budík! Nasedáme do auta a jedeme na krajský úřad. Jedeme výtahem a hledíme si do očí. Dáváme si pusu a jdeme hledat tu divnou paní. Uvítá nás s úsměvem na rtech a vede nás do místnosti. V rukou má modré desky. V nich je shrnutý život 8měsíčního chlapečka. Nevíme, jak vypadá, nevíme, jak je na tom zdravotně, nevíme, kdo byla jeho matka a nevíme, jestli nám ho nevezme. Rozhodli jsme se přijmout i dítě, které nemá vše ještě papírově dořešené a je tu možnost, že nám ho seberou. Jsme jediní v kraji, kdo má tuto možnost spolu s věkem do 1 roku. Proto vybrali nás.
Sedáme si ke stolu, naléváme si vodu, paní otevírá desky a začíná číst…
Pokračování příště.
Přečtěte si také
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 3627
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovu diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 2875
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 1864
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 902
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za to jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 4374
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 2823
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 2460
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 943
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 3280
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 6494
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Jen prosim prosim prosim co nejdriv pokracovaniiiiiii 
