Jsem máma díky adopci
Konec roku 2011 naše rozhodnutí být rodina. Mezihra spousta smutku, slz, čekání, zklamání. Ale taky normálního života, smíchu, štěstí, zážitků, plánů. Konec roku 2014 jsme rodina.
Mé dva předchozí deníčky byly poměrně smutné. Ani si je nechci číst. Myslím si ale, že oba končily jakousi dávkou nové naděje a vírou, že budu máma. Trvalo to…
Po dvou potratech a přeléčení problému, který je způsoboval, jsem si říkala, že nám nic nebrání v tom mít dítě, když jsem předtím otěhotněla vždy na první pokus. Ouha. Rok a nic. Vydali jsme se tedy do CAR na konzultaci a základní vyšetření. Odcházeli jsme odtamtud zklamaní. O tom se mi ale psát nechce. Došla jsem jednoduše k závěru, že tohle není cesta pro mě.
Večer jsem zasedla k počítači a začala hledat informace z jiného soudku. Nadchla jsem se. Přišla jsem za manželem s větou „Co kdybychom šli do adopce?“.Manžel odvětil „Jasně“. Bylo rozhodnuto. Ulevilo se mi. Věděla jsem, že dítě mít budu. Už jsem neměla strach.
Zašli jsme na OSPOD a poptali jsme se na všechno, co bude potřeba, jak to chodí, jak dlouho to trvá atd. Vyzvedli jsme horu formulářů na vyplnění. Vyplňovali jsme nejen my, ale i gynekolog, obvodní lékař, zaměstnavatel (!!!). Ani jeden z lékařů po nás nikdy nechtěl žádné peníze za potvrzení čehokoli, i když na to měli nárok. Proběhla návštěva sociální pracovnice u nás doma a odeslání žádosti na krajský úřad. Čekali jsme, až nás osloví s termínem psychotestů a rodičovské přípravky. Psychotesty jsme dělali asi za dva měsíce, hned potom jsme nastoupili na přípravku. Pro mě to byl přínos, bavilo mě to. Pro spoustu lidí to byla ztráta času. Já jsem k tomu všemu přistupovala pozitivně, protože každá hodina strávená na přípravce znamenala, že jsme o hodinu blíž k dítěti. 
Hodinovou cestu domů jsme vždycky s manželem trávili rozebíráním toho, co se řešilo na přípravce. Mnohokrát jsme se pohádali, mnohokrát jsme spolu souhlasili. Bylo to moc fajn. Namátkou uvedu témata, kterými jsme se na přípravce zabývali. Pamatuju si toho zřejmě minimum - naše očekávání, rozdíly mezi biologickými a osvojenými dětmi, škodlivé vlivy v těhotenství, nemoci získané od matky, dědičnost, výchova, citová vazba, beseda s dětským lékařem, beseda s adoptivními rodiči, kojenecké ústavy, pěstouni na dobu přechodnou, oznámení o tom, že je dítě osvojené, co na to okolí, rodina, právní systém, jaké děti jdou do osvojení, jak dlouho bude celý proces trvat…
Po absolvování přípravky jsme čekali na vymodlený papír z kraje, že jsme schválenými žadateli a že nás zařazují do onoho pořadníku. Přišel v polovině června 2014. Velmi časté téma na přípravce bylo - kolik žadatelů je před námi, kolik dětí aktuálně dali k osvojení. Bylo nám stále opakováno, že pořadník vlastně neexistuje, že se k dítěti vybírá vhodná rodina a ta může být v té hromádce (spíš hromadě) kdekoli, na dně, navrchu. Odcházeli jsme ale s tím, že bychom měli počítat s dvěma roky.
Fajn. Koupíme dům, dáme ho dokupy, zacestujeme si. Dům jsme našli, hypotéku vyjednali. Já jsem hledala plemeno slepic, které nám bude snášet vajíčka, řešila jsem, jaký živý plot zasadíme, jak se pěstuje česnek a měla jsem radost, že jsme získali nádherná krbová kamna.
V úterý 22.7. jsme byli doma a balili jsme tašky na víkend v Kutné Hoře. Telefon. Neznámé číslo. Předtavuje se paní z krajského úřadu. Bezva, říkám si, že chtějí ověřit, že máme doma to jejich stanovisko, že jsme schválení, nebo se chce zeptat, jestli platí adresa, zdravotní stav a podobně. Mluví na mě a ptá se, jestli neřídím. Potom se mě ptá, jestli sedím, co dělám. Přijde mi divná. Odpovídám jí. Slyším „My jsme k vám vytipovali chlapečka.“ Dohodly jsme den, kdy si přijedeme přečíst jeho spis.
Z ložnice jsem šla za manželem do pokoje a cestou jsem se nějak probrala, protože jsem nějak nechápala, co mi ta divná paní právě oznámila. Manžel po mým sdělení, co jsem zrovna slyšela v telefonu, koukal. Viděla jsem slzy v očích. Já jsem byla v rozpacích, v hlavě jsem měla ten živej plot z habru a vajíčka od slepic. A teď mi někdo řekne, že mi změnil život, že to takhle nebude, protože mi bylo jasný, že s rodičákem si hypotéku brát nebudeme.
Za okamžik jsem volala tý divný paní zpátky, že jsem si nezapsala termín našeho setkání. Smála se. Vytáhla jsem z ní ještě informaci o tom, kde se nachází. U pěstounů. Super. Vždycky jsem „odsuzovala“ matky, co jim volali, že mají pro ně miminko… a ony jely na 14 dní na dovolenou a až pak si jeli pročíst spis a pro dítě. Termín, kdy se dozvíme, jestli budeme/nebudeme rodiče, jsme dohodly až na pondělí (čili 6 dní od telefonátu). Manžel měl zrovna směny tak, že jsme tam jet nemohli, potom nás čekala víkendová Kutná Hora. Ten týden byl pro mě plný hladu a stresu. Proč my? Proč tak brzo? Říkali 2 roky a volali za měsíc! Týden se opravdu vlekl, víkend byl báječný a my jsme se těšili i báli zároveň, co se v pondělí dozvíme.
Budík! Nasedáme do auta a jedeme na krajský úřad. Jedeme výtahem a hledíme si do očí. Dáváme si pusu a jdeme hledat tu divnou paní. Uvítá nás s úsměvem na rtech a vede nás do místnosti. V rukou má modré desky. V nich je shrnutý život 8měsíčního chlapečka. Nevíme, jak vypadá, nevíme, jak je na tom zdravotně, nevíme, kdo byla jeho matka a nevíme, jestli nám ho nevezme. Rozhodli jsme se přijmout i dítě, které nemá vše ještě papírově dořešené a je tu možnost, že nám ho seberou. Jsme jediní v kraji, kdo má tuto možnost spolu s věkem do 1 roku. Proto vybrali nás.
Sedáme si ke stolu, naléváme si vodu, paní otevírá desky a začíná číst…
Pokračování příště.
Přečtěte si také
Konečně mám doma klid na práci. Místo výkonu však prožívám absolutní kolaps
- Anonymní
- 08.09.26
- 2708
Celé léto jsem si v duchu odpočítávala dny do konce prázdnin jako malé dítě. Pracovat na home officu a mít za zády dva malé nezmary, kteří každých deset minut potřebují svačinu, rozseknout hádku o...
Dcera se stydí za oblečení po sestřenici. Na značkové věci ale nemáme
- Anonymní
- 08.09.26
- 2560
Ještě nedávno měla dcera radost z každé tašky oblečení, kterou zdědila po starší sestřenici. Teď odmítá nosit téměř všechno, co nemá správnou značku. Ve škole se jí prý spolužačky smějí. Nevím, zda...
Máma má skoro sto kilo. Přesto mi po porodu řekla, že jsem jako hroch
- Anonymní
- 08.09.26
- 4786
Moje máma má celý život výraznou nadváhu. Je malá, kulatá a jak se říká, je skoro širší než delší. Nikdy jsem ji za to nesoudila. Je to její tělo, její život a její věc. O to víc mě překvapilo,...
Dívala jsem se na Superstar a poznala svého bývalého. A oživilo mi to vzpomínky
- Anonymní
- 08.09.26
- 2153
Na Superstar se normálně nedívám. Tentokrát jsem si ale večer pustila televizi, protože manžel chtěl vidět, kdo letos zkouší štěstí v soutěži. Seděla jsem u toho s telefonem v ruce a skoro...
Učitelka mi řekla, že syn je nevychovaný. Já ho ale vychovávám jinak
- Anonymní
- 08.09.26
- 15551
Doma syna netrestáme, nekřičíme na něj a snažíme se s ním mluvit. Jenže ve školce mi paní učitelka řekla, že nerespektuje autoritu, vyrušuje ostatní a chová se jako dítě, kterému nikdo nenastavil...
Tchýně mi doporučila zamrazit vajíčka. Mám už dvě děti a další neplánujeme
- Anonymní
- 07.09.26
- 5678
Mám mou tchýni celkem ráda, je pravda, že nějaké životní situace nebyly nejlehčí, ale všechno jsme ustály a teď jsem ráda, že je z ní skvělá hlídací babička. Když za mnou nedávno přišla s...
Syna neposadili ve škole vedle kamaráda. Jeho matka si to prý výslovně nepřála
- Anonymní
- 07.09.26
- 11318
Syn se těšil, že bude ve škole sedět se svým nejlepším kamarádem. Místo toho ho učitelka posadila na druhý konec třídy. Později mi přiznal, že si to přála kamarádova maminka. Můj syn má na její...
Kamarádka mi hlídala děti. Pak sepsala všechno, co podle ní dělám špatně
- Anonymní
- 07.09.26
- 7969
Kamarádka mi na víkend pohlídala děti a já jí za to byla opravdu vděčná. Po návratu mi ale poslala dlouhý seznam chyb, kterých se prý ve výchově dopouštím. Možná má v něčem pravdu. Přesto nevím,...
Dcera dostala horečku a zůstala doma. Pak po ní škola chtěla potvrzení od lékaře
- Anonymní
- 07.09.26
- 4687
Dcera jednoho rána přišla s tím, že jí není dobře. Naměřila si horečku a bylo jasné, že do školy nepůjde. Je už plnoletá, takže si absenci omluvila sama. Já jsem to dál neřešila. Byla nemocná,...
Manžel tvrdí, že na rodičovské odpočívám. Nechala jsem mu děti na víkend
- Anonymní
- 07.09.26
- 35029
Manžel se každý večer vrací unavený z práce a očekává teplou večeři i klid. Já podle něj nárok na únavu nemám, protože jsem celý den doma. Když mi to řekl znovu, sbalila jsem si věci a nechala ho s...
Jen prosim prosim prosim co nejdriv pokracovaniiiiiii 
