Hlava to zařídí... A: Šiřte lásku!
- O životě
- Marun
- 18.07.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když Vám hlava vymyslí zástavu srdce.
Je krásný slunečný jarní den a my se s naší nejmladší téměř dvouleťačkou couráme po úžasně jarně zelené trávě k lesíku kousek za naší místní školou a krátíme si tak chvíli, než budeme moci vyzvednout zbytek posádky z právě probíhajících kroužků. Válka na Ukrajině trvá už déle než měsíc a já jsem za tu dobu již rezignovala na každodenní pachtění se po informacích, jak vše pokračuje. Jsem po dětech nějak více psychicky labilní. Dřív jsem mohla v klidu koukat, jak si to akční hrdinové rozdávají s padouchy a nepohlo se ve mně vůbec nic, ale nyní nejsem schopna dokoukat ani pohádku, kde se nepodařilo osvobodit princeznu hned na první dobrou. Vždycky trapně zastírám, že musím jít raději právě teď na záchod, nebo že tahle deka se teď musí nutně poskládat anebo mám ještě spoustu dalších únikových manévrů. Takže sledování masakrů z každodenních zpráv těchto dnů jde úplně mimo mě.
A člověk by si řekl, že je v klidu, že sice o celé té válečné situaci ví, že se snaží v pravidelných intervalech účinně pomáhat a aspoň nějak tím přispět a uklidňuje se, že to všechno už brzy skončí. Nemohu napsat, že dobře skončí, protože skončit dobře to zkrátka, už kvůli tomu, že to vůbec začalo, nemůže. Ale, že se nás to pořád ještě až tak úplně netýká. I když tíživý pocit v břiše přetrvává od úplného začátku.
Když v tu chvíli, právě tam na krásně zelené trávě, pozorujíce Anežku, jak se opodál radostně prohrabuje v hlíně hned vedle na poli, nad námi velmi nízko s nepříjemným uši zakrývajícím si burácením prolétá pět stíhacích letounů. „A je to tady,“ probleskne mi hlavou první myšlenka.
Pak jenom vnímám, že rychle vstávám a srdce mi rázem buší takovou rychlostí, až se bojím, zda se nezastaví úplně. Krk se mi svírá, že ani polknout nemohu a do žaludku mě právě teď koplo stádo hodně naštvaných býků. Dýchám? Ne, nejde to. „A co teď?“ Chvíli čekám, co se začne dít a když nic, pomalu do těla vysílám signál, že už může zase povolit a zkusit se nadechnout.
Hned po tom, co se mi to podaří se mi hlavou ženou naštvané myšlenky. Nejsem naštvaná na ty stíhačky, ale na sebe. „Kde se ve mně bere tolik strachu, že si jsem schopna bez skutečného reálného ohrožení života přivodit stav, ve kterém bych klidně přijít o život mohla?“
Tohle to, co se mi tady událo byl hluboce zakořeněný reflex, který se spouští v ohrožení. Pochopila bych ho u lidí na válečné frontě, kteří reálně bojují o život, nikoli však tady a teď na klidné procházce v jarní přírodě.
Stalo se vám to někdy také? Zažili jste to? Že vás strach ochromil do takové míry, že se to projevilo až na těle? Že vám mozek vymyslel situaci, jednu z milionu možných, která se ve skutečnosti neděje, ale teoreticky by se mohla dít a spustil vám tím takovouto odezvu? Že vaše představivost předběhla realitu?
Neříkám, že jsou to všechno iracionální strachy, ty situace v podstatě nastat mohou. Nyní se ale nedějí.
A já tohle to už nikdy nechci zažít. Hlava je zkrátka mocný nástroj. Vymyslí vám klidně jen tak zástavu srdce kvůli tomu, že si myslí, že začíná válka už i tady u nás. Ze strachů v sobě z různých zdrojů nastřádaných.
Jak mohu přispět tomu, aby mě tento strach nemohl takto nečekaně paralyzovat? Co pro to dělat? Člověk by řekl, že se tak velkému přívalu informací dá těžko čelit v dnešní digitální době. Přesto se pár věcí dělat dá.
Předně poslouchat své tělo, všímat si jak se při přijímání různých informací chová, zda je uvolněné, nebo naopak stažené. Pokud najednou cítíte, že vám tuhnou ramena, šíje, nebo, že zatínáte zuby přerušte to, pak je pro vás tato informace celkem určitě více škodlivá než přínosná. Vypněte to, není nic jednoduššího, vypnout, nečíst. Pokud číst, tak různá jiná zajímavá témata. Třeba o tom, jak se izraelskému farmáři podařilo letos vypěstovat největší jahodu na světě. Vážila 289 gramů a zapsala se tím do Guinnessovy knihy rekordů. No uznejte, pokud zrovna nejste soutěživý pěstitel jahod, tak vás tato informace těžko dostane do panických stavů.
Zkuste jemně přerušit debaty o těchto stresujících událostech. Terapie sdílením je sice velmi účinná, ale v tomto případě ji moc nedoporučuji.
Dělejte si malé radosti a to každý den. Obejměte, koho potřebujete, potkejte se s lidmi, které máte rádi, jděte si zaběhat, nebo snězte ooobr velkej kus dorta. Šopujte, tančete, zhulte se, je to jedno, každý podle svého gusta, zkrátka dovolte si dovolit. V těchto dnech víc než jindy.
A pak na závěr moje úplně nejdůležitější zkušenost. Nezapomínejte, a v této době obzvláště, šířit lásku.
Jsou to malé situace, někomu podat spadlý pomeranč v obchodě, na někoho se jen tak usmát, pustit před sebe paní ve frontě, pohladit ještě raději třikrát navíc svého muže, než odjede do práce, nebo zavolat svý mámě, která na to už dva týdny smutně čeká, prostě malé krůčky k lásce.
Od nich to totiž všechno začíná a pak se to po lidech šíří, potencuje a nabaluje a já jsem přesvědčena o tom, že je to ta vůbec nejdůležitější práce těchto i příštích dnů. A hlavně ji můžeme bez většího úsilí dělat každý den všichni. Kdyby totiž bylo mezi lidmi více lásky, nikdy by se nemohly dít všechny ty události dnů, týdnů, měsíců a roků minulých.
Přečtěte si také
„S tou ženskou si jenom kazí život.“ Tchyně mě pomlouvá, ale neví, že to vím
- Anonymní
- 22.09.26
- 862
„S tou ženskou si jenom kazí život. Kdyby byl sám, mohl mít dávno děti.“ Ta věta mě zastihla ve chvíli, kdy jsem stála v naší kuchyni a skládala nádobí do myčky. Přes zeď jsem slyšela hlas...
Kolegyně přes léto příšerně přibrala. Mám se jí na to zeptat, nebo to ignorovat?
- Anonymní
- 22.09.26
- 832
Dnes už je povědomí o důvodech nabytí větší hmotnosti daleko rozšířenější než dřív. Když se kolegyně po dvou měsících vrátila do práce s deseti kily navíc, zbystřila jsem.
Kamarádka mi přivezla dárek, který nepotřebuji. Bylo mi hloupé to odmítnout
- Anonymní
- 22.09.26
- 479
S kamarádkou se známe snad patnáct let, takže už se známe dost dobře. Když mi před časem říkala, že doma vyklízí kuchyň a má nějaké věci navíc, vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Říkala jsem jí,...
Ve školce je dcera andílek. Doma kvůli maličkostem křičí a kope nohama
- Anonymní
- 22.09.26
- 255
Učitelky popisují naši pětiletou dceru jako klidnou a poslušnou holčičku. Jenže chvíli po návratu domů přichází pláč, křik a někdy i kopání. Dlouho jsem si myslela, že dělám něco špatně. Pak mi...
Dcera babičce schovala drahý šperk. Ta pak obvinila mě, že jsem ho ukradla
- Anonymní
- 22.09.26
- 341
Byly jsme s Aničkou na návštěvě u mé babičky. Je jí 85, nohy jí moc neslouží, ale paměť má jako slon. Aničce je pět let a má období, že miluje šperky a vše, co se třpytí. Když jsem odběhla pro...
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3722
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2544
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2642
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1651
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 6910
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
